31 prosince 2006

Do nového roku

Přeji všem, kteří občas zavítají na moje stránky, aby se jim rok 2007 vydařil, aby byli spokojení s tím, co mají a vděční za to, co dostanou navíc. A určitě bych při troše snahy dokázal sepsat ještě víc ušlechtilých a krásných přání.

Jo a pokud si dáváte předsevzetí, tak ať vám vyjdou. A jestli si je nedáváte, jste na tom stejně jako já. Ovšem já to teď poruším. Udělám sice jenom jedno, zato však veřejné:

Budu pokračovat v psaní bejt blogu po celý příští rok.

Hezký rok 2007.

27 prosince 2006

Zlepšovák

Napadlo mě to před chvílí. A protože nejsem na dobré nápady lakomý, dovolím si poradit. Už vím, jak ušetřit.

Kvůli slevám posunu Vánoce. Chce to jen vydržet ten tlak okolí a vydržet tak dva týdny. Ideální termín je někdy kolem tří králů.

A není třeba přestupovat na pravoslaví. Trh je prostě trh.

Fungovat to nebude jen pro toho, kdo ve Vánocích hledá něco hlubšího. Kolik ale takových je?

21 prosince 2006

Vítězka

Když se do sebe pustily dvě starší dámy u pokladny supermarketu, vypadalo to nejdřív na pořádný mazec. Záminkou byla maličkost, jedna chtěla projít přeplněnou uličkou k pokladně, druhá jí stála v cestě. Jedna se ozvala, druhá si to nenechala líbit.

Nevypadalo to dobře. Na obou ženách bylo poznat, že hledají co nejvhodnější slovo, kterým by mohly z kontraverze vítězně vyjít.

"Víte co vy jste? Vy jste stará nerudná paní!," náhle na místo urážky nebo výbuchu hněvu překvapivě pronesla první dáma. A pravila to s takovým šarmem a přesvědčovostí, že tu druhou tento slovní obrat evidentně zaskočil.

Byla připravena na ječivou urážku, možná i fyzické napadení, ovšem s tímto nepočítala. Nebyla schopna kontrovat odpovídajícím způsobem a zvolila proto pouze parafrázi: "A vy, vy, vy jste zase stará bezohledná paní." Ovšem jako u každé parafráze, nebylo to ono.

První dáma se pouze pousmála, odešla, a celý obchod velice dobře věděl, jak to doopravdy je.

19 prosince 2006

Pistole

Stát ve frontě je vždycky otrava. Pokud to není v malém železářství, kde pár důchodců nakupuje plynovou pistoli a světlice.

Váhání mezi typy zbraní: Raději tureckou nebo italskou výrobu? Bubínkový revolver nebo se zásobníkem v pažbě? A co velikost a ráže?

Váhání o výbavě: Budou se hodit spíš plynové nebo pepřové náboje? Pepřové jsou účinnější. A ještě poplašné? Hmm, ty asi ne... anebo taky.

Královská zábava.

Jenom kdyby nebylo až moc poznat, že oba staří lidé tu pistoli opravdu zoufale potřebují.

18 prosince 2006

Chyby

Dělám chyby. Není to nic extra, ale nejsem v tom sám. A můžu o nich veřejně mluvit. To už nedělá každý. Svým způsobem je to však mnohem pohodlnější než se tvářit dokonale.

Minimálně není potřeba žít v neustálých obavách, že se na něco přijde. Není na co, všechno jsem už prozradil sám.

Někdo se třeba těm chybám vyhne.

Takový malý bonus k mé pohodlnosti.

15 prosince 2006

Priority

Praxe a rutina versus experimentování a umění. Takto ale problém nestojí. Protože praxe a rutina, ještě navíc okořeněná vůlí a pracovitostí by přece měla být experimentování a umění oporou. Tak aspoň praví slavní a úspěšní.

Jenže ne všichni. Slavný skladatel Rossini prý byl tak talentovaný (a zároveň líný), že když psal novou operu a spadl mu list papíru na zem, tak než by se pro něj shýbnul, raději zkomponoval novou árii. A nebo prokletí básníci - trávili svůj čas v bohémském prostředí večírků, lehčeji založených společnic a u intelektuálních debat, přičemž pouze tak mimochodem sepsali svá zásadní díla.

Člověk naturelem pedagoga a vychovatele smutně povzdechne - žel. No a zároveň vyhledá desítky důkazů, že to vlastně bylo jinak, protože bez skutečné práce by ani tito lidé nedosáhli svých výšin.

Zato my ostatní, od přírody líní a po relativně bezpracném zisku a slávě toužící, okamžitě pookřejeme - ano, jde to.

A kdybychom chtěli, zvládneme to taky.

Máme ale jiné priority.

14 prosince 2006

První stádium

Cítím se strašně trapně, a přesto si nemůžu pomoct. Sám sebe poslouchám, jak starší dámě za přepážkou s žertovným tónem (podle mého názoru, ale ne podle jejího výrazu) vysvětluju něco, co ji evidentně nezajímá.

Vůbec netuším, proč to dělám. Dost často se snažím udržovat konverzaci, být vtipný, předávat podrobné informace a přitom dobře vím, že ani o jedno z toho druhá strana nestojí. Jejím jediným zájmem je co nejdříve se mnou skončit.

Prý se to starším pánům děje. Vyšším stupněm této deformace pak je přehazovačka z obarvených vlasů a vše vrcholí o třicet a více let mladší milenkou.

Prý, když se i vážná nemoc zachytí včas, je šance na vyléčení, říkají lékaři.

13 prosince 2006

Táhne

Táhne. Trochu doprava a jen někdy. Každopádně nevhod. Tažení samo o sobě není špatné, ale musí táhnout to, co má, a ne to, co k tažení není určeno. A nebo určeno je, ale k tažení jinému.

Snadno by se mohlo říct, že když tak táhne, tak ať tedy táhne. Žel ale není možné, aby táhly všechny věci, které táhly.

Nezbývá tedy než se smířit s tím, že

táhne.

12 prosince 2006

Pomníky

Jednou budeme mít každý svůj pomník, minimálně na hřbitově. A pokud budeme slavní, tak třeba i na nějakém nároží nebo náměstí. Pomník bude všem, které to bude zajímat (moc jich nebude), připomínat, že jsme tady byli a žili.

Zato mít takový pomník ještě za života není moc obvyklé. Většinou se staví jenom diktátorům a podobným individuím. My ostatní si spíš budujeme jiné pomníky - pomníky našich chyb.

Připomínají momenty, které bychom rádi vymazali z paměti. A zároveň varují.

Diktátorům je právě kvůli jejich vlastním pomníkům tato výsada odepřena.

11 prosince 2006

Začátečníci

Začínat je vždycky těžké. A to nejen pro samotného začátečníka, případně učitele či instruktora, ale i pro jeho bližší i vzdálenější okolí. Jako příklad bych uvedl eléva zubaře nebo zacvičující se poštovní úřednici v době největší špičky u přepážky.

Učený z nebe nespadl, těžko na cvičišti. Někde se zkušenosti získat musí.

I když to samozřejmě velice dobře víme, pochopení pro nováčky máme málokdy.

Oni ho pro nás ostatně nemají taky. Ne, že by nechtěli, nezbývá jim na něho čas při tom všem učení nových věcí.

09 prosince 2006

Nepochopení

Není to poprvé, není to naposled, ale stejně to naštve. Tím víc, čím je neoprávněnější a z mého hlediska nespravedlivější. A nic na tom nemění ani rozumem odsouhlasený pohled druhé strany.

Psychologické poučky nás vedou k zahájení vyjadřování se v podobných situacích obligátním: "Já cítím...". To abychom nezraňovali partnera. Fungují ale stejně pouze v prvních dvou replikách, pak nám obvykle dojde, že všechno je jinak.

Čili to, že víme jak mluvit, myslíme to dobře a vůbec všechno máme nastaveno pozitivně, ještě nepochopení zabránit nedokáže. K tomu je zapotřebí něco mnohem podstatnějšího.

Mám ale obavy, že do smrti nepřijdu na to, co to je.

08 prosince 2006

Ženského rodu

Nejsou špatné jinotaje, a o moudrosti svědčí čtení mezi řádky. Pokud je obojí pochopeno správně. Jinak dochází k nedorozumění.

Ale jen zdánlivě by bylo lepší vybalit všechno rovnou. Jenže přece není vhodné, aby se ženská bytost ukazovala nahá úplně každému na potkání.

A pravda je rodu ženského.

07 prosince 2006

Uvnitř

Je někde uvnitř. Nikdo ji nemůže vidět, nikdo ji nemůže kritizovat a nikdo se nad ní taky nemůže pohoršovat. Je jenom moje.

Vím, může být i nebezpečná a vést k destrukci. Ale když se s ní zachází obezřetně, poskytne spíš mnoho radosti, potěšení i rozkoše.

A jako jediná zůstane až do úplného konce.

06 prosince 2006

Kdybych si počkal

Kdybych si býval byl počkal, tak bych udělal líp. Měl bych lepší počítač, software, televizor, auto a vlastně všechno bych měl lepší, novější a mladší.

Ovšem kdybych si na všechno počkal, nevím, zda bych se vůbec někdy něčeho dočkal.

05 prosince 2006

Okno do duše

"Tvář je okno do duše," nebo tak nějak to stojí ve vznosném citátu nabádajícím lidi, aby se usmívali.

Já se většinou neusmívám. Zřejmě to bude mimickými svaly. "Proč jsi smutný?" ptá se mě proto občas někdo útlocitný. Drsnější a možná upřímnější to vybalí rovnou: "Proč se tváříš tak nas....?"

Pokaždé se zmůžu na jedinou odpověď: "Nejsem naštvanej, narodil jsem se tak."

Veselá duše může mít přece taky hůř průhledné okno.

04 prosince 2006

Sliby

Nejdřív je slib. A pak se změní okolnosti. Každý musí pochopit, že slib už není slibem. To dá rozum.

Porušení slibu samozřejmě nejde chápat ve zlém.

Ale věřit se mu taky nedá.

01 prosince 2006

Řekněte: "Madam". A uvidíte.

Není mnoho slov, jejichž vyslovení vám může stejně snadno získat úctu a obdiv společnosti, ale i ostudu nebo dokonce pár facek.

Slůvkem "madam" titulovaná žena může být vrcholně poctěna. A nebo naopak - deklasována téměř na samý konec společenského žebříčku - no jako ta ... madam.

A rozhodne o tom přízvuk, tón, odstín, kterým někdo dotyčných pět písmen pronese.

Velké věci prostě začínají zdánlivými nepodstatnostmi.

30 listopadu 2006

Prodavači ojetých myšlenek

Některých myšlenek se rozumní lidé zbavují úplně stejně jako starých automobilů. A nakupují je zoufalci, nemající vlastních idejí.

Mohlo by se sice zdát, že by v tomto oboru mohli být protřelí obchodníci zbyteční, protože ojeté myšlenky nacházejí své kupce samy.

Ovšem právě proto je odpradávna obchodování s nimi mnohem lukrativnější, než prodej ojetých aut.

Dojetí

Dojímavé věci nemám rád. Sentimentální filmy, hudbu, příběhy a knihy proto pokud možno ve svém okolí eliminuju.

Tak nějak si myslím, že není zapotřebí, aby byly vidět slzy koulící se z mých očí a roztřesená brada, zatímco na plátně umírá za zvuků tklivé hudby hlavní hrdina - pes s natrženým uchem, co našel přátelství u opuštěného sirotka.

Jo a taky nesnáším, když se někdo dojímá sám nad sebou, ušlechtilostí lidstva, náboženským patosem a podobnými záležitostmi.

O to víc mě pokaždé zaskočí, když mě dojme tak banální věc, jako...

... neřeknu.

28 listopadu 2006

Zodpovědnost

Každý máme za něco zodpovědnost. Žel. Navíc se nám často zdá, že zodpovědnost toho druhého je snažší než naše. Myslíme si to navzdory tomu, že známe indiánské přísloví o mokasínech toho druhého.

Tíha zodpovědnosti je rovněž závislá na tom, ke komu se vztahuje. Paradoxně čím vyšší je zodpovědnost, tím je hůře vymahatelná, kontrolovatelná a obtížněji postižitelná. Například taková zodpovědnost k národu.

Není proto divu, že zodpovědnost nejvyšší, tedy k Bohu (pokud existuje), je až natolik abstraktní, že je prakticky neexistující a tudíž netížící.

Jen nevím, jestli to Bůh vnímá stejně.

21 listopadu 2006

Strašná ztráta času

Ztrácet čas je vždycky hrozné. Ale jednou z nejstrašnějších ztrát času je ta, kterou člověk utrpí když bezmocně sedí v místech nudy, odkud však nemůže odejít.

V místech pustých žvaníren.

20 listopadu 2006

O to jde

Někde uvnitř mám brzdu, která mě do některých jinak hodně lákavých a přitažlivých zlozvyků, závislostí a průšvihů jednoduše nepustí. Zdálo by se, že by to mohl být rozum. I když v některých případech dobře vím, že se místo něho jedná o úplně jiný negativní pud, který však v tomto případě funguje pozitivně.

Zní to sice jako vyhánění čerta ďáblem, ale z pragmatického hlediska to docela dobře funguje. A krásné na tom je, že když se mi ten negativní pud daří patřičně maskovat, případně je ve své mírné formě i společensky akceptovatelný, nikdo mé skutečné (vlastně temné) příčiny ušlechtilosti vůbec nemusí poznat.

A o to přece jde.

19 listopadu 2006

Víc, než profesionál

"Profesionálové pracují na 100 procent, nikdy neudělají chybu, a když, tak to nikdo z laiků nesmí poznat," pravil dnes v rádiu jeden z nich.

Míru profesionality pak určují jiní profesionálové, podle dávno stanovených pravidel. Kdyby se ale na počátku nastavila pravidla odlišně, profesionálové by dnes onu míru rovněž stanovovali jinak.

Z toho plyne, že být profesionálem je sice vynikající, ale pořád před námi zůstávají mnohem vyšší mety.

16 listopadu 2006

Zvýšený hlas

Když jsem unavený nebo mě někdo naštve, tak zvyšuju hlas. Ne, že bych přímo křičel, ale dostane se mi do něj takové zvláštní napjetí. Všichni myslí, že na ně křičím a uráží se.

Samozřejmě, že nejvíc ti, kterých se to vůbec netýká.

15 listopadu 2006

Vztahovačným

Je zajímavé, že někdo na sebe vztahuje jenom to negativní, a na druhou stranu jiný člověk si přivlastňuje pouze úspěchy druhých. Ani jedno není ideální, ovšem zatímco to druhé působí spíše směšně, vykládat si vše negativně ovlivňuje i okolí takto postiženého.

Problém je, že se to vztahovačnému člověku nedá nijak vysvětlit, protože se většinou urazí dřív, než dojdeme k podstatě věci.

Z těchto důvodů prohlašuji, že teď opravdu nemám nikoho konkrétního na mysli, zejména ...

11 listopadu 2006

Kohout

Kouhout je pánem na dvorečku. Čím větší je dvoreček, tím větším je pánem. Pánem slepic.

Než ho zaříznou.

07 listopadu 2006

Nezištnost

Ochota nezištně pomáhat mě překvapuje pokaždé, když se s ní setkám. Zejména proto, že sám se k něčemu takovému musím často nutit a morálně vydírat.

Proč to lidé dělají, když z toho nic nemají? A tak, abych sám před sebou v okamžicích, kdy nemíním být nezištný, obstál, uzavírám:

Nezištní lidé neexistují, ve skutečnosti se jedná pouze o mistry ve skrývání zištných motivů.

Jenom život s tímto způsobem myšlení je opravdu hodně smutný.

06 listopadu 2006

Pravda

Mít pravdu od narození je strašně jednoduché. Mnohem obtížnější je pravdu nejdřív hledat.

Ovšem naprosto nejtěžší je pravdu napřed mít, pak zapochybovat a téměř ji ztratit. Začít ji znovu hledat a zjistit, že ji vlastně mít vůbec nejde. Smířit se s tím a přesto s jejím hledáním neskončit.

Krásné věci bývají obvykle nejtěžší.

05 listopadu 2006

Náhoda nebo ...?

Vím, náhoda to nebude, že se elektrické poruchy v mém okolí nadále množí. Třeba dnes krátce po poledni v pneuservisu. Ve stručnosti: moje auto na zvedáku, výpadek jedné fáze elektrického proudu, zvedák nefunkční, hodina čekání, sleva na práci však žádná.

Nemluvě o několikanásobném problému s elektrickýcmi součástkami auta, vyhořelé pračce, fénu a neustále praskajících žárovkách. Vše nakumulováno v posledních dnech.

Zřejmě jsem jim nějak ublížil, a teď se mně mstí. Ale já fakt nevím, co jsem tak strašného udělal

trpaslíkům, co nosí v drátech eletrony.

02 listopadu 2006

Fanda

"Komu fandíte, pane?," překvapil mě na ranní setmělé ulici otázkou muž, který kolem mě procházel. A hned vyjmenoval sadu týmů z české extraligy hokeje, první fotbalové ligy, NHL i anglické fotbalové ligy, kterým usilovně drží palce.

"Počkejte přece, a co vy?, nenechal se odbýt, když jsem mávl rukou a chtěl odejít. Plácl jsem jedno provinční hokejové mužstvo a on se zaradoval: "A v anglické lize? Já fandím Manchesteru United. Vy taky?"

Pochopil jsem, že se jedná o mentálně retardovaného člověka. Neměl jsem proto srdce mu říct, že je mi celá anglická liga ukradená, a tak jsem mu na Manchester přikývnul. "Jako já, pane, jako já, já to věděl," rozzářil se tak, že jsem dlouho neviděl šťastnějšího člověka.

Poté mi obšírně srdečně blahopřál k skvělému rozhodnutí, načež se otočil a rychle zmizel za rohem.

Zůstal jsem nerozhodně stát na prázdné pražské ulici. Když pouhá malá lež způsobila tolik radosti, co by asi odstartovala lež velká?

Na pravdu jsem si pak raději netroufal ani pomyslet.

01 listopadu 2006

Inflace slov

Morálka, víra, spravedlnost, ušlechtilost, pravdomluvnost ... a ještě by se dal napsat celý seznam dalších veleušlechtilých slov.

Slov, která se používají tím snadněji, čím obtížněji se žíjí.

Možná právě proto.

31 října 2006

Velké oči

Páteční odpolední informace o tom, že na poště čeká úřední obálka s modrým pruhem, kterou jsem si do zavírací doby nestihl vyzvednout, mi dokonale zkazila celý víkend. Předvolání kvůli rychlé jízdě nebo špatnému parkování? Přestupek proti dobrým mravům? Ničeho jsem si sice nebyl vědom, ale ...

Proto jsem hned ráno v pondělí namísto do kanceláře zamířil s bušícím srdcem k příslušné přepážce. Samozřejmě, jednalo se nakonec o naprosto banální upozornění, jehož závažnost naprosto neodpovídala vyplavenému adrenalinu.

Potvrzuji, strach má prostě velké oči.

29 října 2006

Počátek eroze

"Už v životě s tebou nepůjdu do obchodu!," křičela mladá matka na zlobící malé dítě, které se před pokladnou hapermarketu stále sápalo po nerozbalé čokoládě a zjevně nechápalo dosah vyřčeného.

Všem nám, kteří jsme stáli kolem, bylo jasné, že tuto výhružku matka není schopná dodržet, a že ji poruší nejpravděpodobněji hned další den.

Jenže dítě to vyhodnotilo přesně naopak. Zarazilo se, a začalo plakat, protože trest byl pro něj příliš velký, asi chodilo rádo nakupovat.

Až za pár let mu možná dojde, že přesně tohle byl okamžik, kdy postupně začala erodovat rodičovská autorita jeho matky.

24 října 2006

Nedá pokoj

Nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. A až dosáhne, stejně není spokojený, naopak spíš zklamaný, protože očekávání byla větší, než jejich naplnění.

A tak je to se mnou vždycky.

A nepomáhá, ani když o sobě píšu ve třetí osobě.

23 října 2006

Kdyby někdo věděl

Kdyby někdo věděl, co dělat, aby lidé, na kterých mi záleží, neopakovali stejné chyby, jako jsem kdysi dělal já, dejte vědět.

Zvlášť, když nepomáhá poučovat ani vychovávat a největším zločinem je v diskuzi mít pravdu.

20 října 2006

Proč píšu?

Přišel mi do schránky Dokořán. Je to čtvrtletník Obce spisovatelů (je čas se pochlubit, je-li čím - jsem členem :-)). Na straně 43 je článek Karly Erbové "Proč píšeme? Nevím...".

Karla Erbová se v textu vyrovnává s naivní poezií, kterou vidí jako terapii duše. Psaní vidí jako potřebu si ulevit, něco ze sebe vychrlit, ovšem vyvažovanou obavou z toho, že když se takto někde obnažíme, bude námi pohrdáno. A ptá se, jestli psaní náhodou není volání po odpovědi, která by nás pohladila?

Rád bych cynicky řekl, že se mě to netýká, protože píšu pro peníze, ale žel, není to pravda.

Kdybych si náhodou i myslel, že píšu proto, abych sdělil světu své jedinečné myšlenky, tak pokud bych si chtěl zachovat aspoň nějaké čtenáře, z pudu sebezáchovy bych to takto formulovat nemohl. A věřte nebo ne, opravdu si to nemyslím. Alespoň ne moc.

Není taky špatné psát pro slávu a pro to, abych mohl ve společnosti jen tak utrousit, že ve své druhé knize jsem vyjádřil... Ale když se vezme, kolik dá práce napsat něco relativně smysluplného, a kolik je příležitostí takto oslňovat (dámskou) společnost, tak je jasné, že k oslňování se dají používat i mnohem efektivnější cesty.

Takže mi zbývá na tuto otázku odpovědět buďto že nevím a nebo že Karla Berlová vystihla i moje pohnutky.

Nevím se mi zdá tak nějak přijatelnější.

19 října 2006

Blbej den

"To byl ale blbej den," pravila v samoobsluze jedna starší dáma své známé. Stály nedaleko od poklady, kde se právě prodavačka se zákaznicí trumfovaly, kterou z nich teď víc bolí hlava a vůbec všechno.

Po ulici spěchaly desítky lidí. Všichni vypadali tak nějak ztrápeně. Zřejmě celodenního vysedávání u obrazovek počítačů, porad, pohovorů, hukotu strojů, dohadování se s protivnými zákazníky a dalších desítek pracovních úkonů, které byli nuceni vykonávat ani ne tak pro radost, jako spíš pro nutnou obživu.

Když k tomu přičteme, že den před tím to bylo stejné, i týden před tím, měsíc nebo rok či roky a s pozitivní změnou se do budoucna nepočítá...

Co jiného z této perspektivy říct, než "blbej den"?

17 října 2006

Řešení

Pořádně velký problém přichází většinou v nejméně očekávané chvíli a dost často se rodí z úplných maličkostí. Je to přirozené, kdyby se objevil předvídaně, připravili bychom se.

Objektivně tedy v takovém případě žádným velkým problémem vlastně není. To jen jeho nečekanost a zrození z prkotiny nám ho nafoukly tak, že se zdá neřešitelným a pohlcujícím veškerý prostor.

Ovšem do každé nafouknuté věci stačí přece pouze správně píchnout, aby se ukázala pravda o jejím rozměru ...

14 října 2006

Slova

Keř kvetoucí pochodněmi růží,
co ohňostroj večerní odpalují k temným mrakům,
letícím je znamením když v rybu se promění.
Já za obzorem na bránu zaklepu,
když dočkám se utopie naplněných přání...


Efektní, že? A protože si to každý může vyložit tak, jak chce či potřebuje, mohlo by se zdát, že je to umění. Ale není. To, co vypadá jako odvážná metafora nebo překvapivý obrat jsou ve skutečnosti pouhá slova, která neukrývají žádný význam a ani mělkou, natož pak hlubokou myšlenku.

Ovšem na rozdíl od jiných prázdných a bezobsažných vět, které na tomto světě padají, můžu stoprocentně garantovat, že se jedná o naprosto neškodný blábol.

12 října 2006

Komplikace

Objednal jsem opraváře polámané pračky v záruce, ale super servis měl čas až po týdnu (nic moc, pokud nemáte přeplněné skříně prádlem, a to nemáme). Snažil jsem se sice vyjednat dřívější termín, ale marně.

Když jsem o svém nenaplněném úsilí telefonicky informoval manželku, začala se pochopitelně rozčilovat. Ne na mě, ale na tu firmu. Ale já, místo abych se přidal k ní, protože měla přirozeně pravdu, jsem začal firmu hlasitě hájit a agresivně ospravedlňovat. Je jasné, že hovor nedopadl dobře.

Nakonec, komplikací není nikdy dost, tak proč si nějakou jen tak nepřidat.

Diplomacie

Jednám diplomaticky. Sleduju se, jak říkám ano tam, kde chci hodně nahlas křičet ne. A k tomu navrhuju ústupek, který se mi vůbec nelíbí. Jenže doufám, že mi přinese výhodu jinde - kde o ni stojím mnohem víc. Navíc se sladce usmívám, a tvářím nadšeně nad věcmi, které jsou mi v lepším případě lhostejné.

V podvědomí mi stále naskakuje pořekadlo o účelu, co světí prostředky. A není mi ze sebe dobře, protože ze své podstavy vůbec nemám chuť k nějakým kompromisům a ústupkům. Nejsem si jistý, jestli jednám čestně, ale hlavně netuším, jestli tím vůbec něčeho dosáhnu, a jestli mé ústupky tedy nejsou zbytečné.

Srdcem se jednoznačně takovéto diplomacii bráním, ale rozumem uznávám, že není jiné cesty.

Rozum vítězí.

Stárnu.

10 října 2006

Nové slovo

Dnes jsem se naučil nové slovo. Vůbec nebylo slušné, a tudíž bylo nevhodné k veřejnému užití. Jenže bylo vtipné a výstižné a líbilo se mi.

Kořeny sice mělo, jak jinak, někde v oblasti lidského rozmnožování, ale použito v přeneseném smyslu dokázalo skvěle vystihnout i naprosto odlišná dění. A přitom bylo tak originální. Těšil jsem se, jak ho budu užívat. Samozřejmě tajně a při tom zároveň prožívat vzrušující stres - to aby mi náhodou nevyklouzlo a společensky mě nedeklasovalo.

Jenže ať těšení nebo děsení - všechno bylo zbytečné, protože jsem to slovo nakonec zapomněl. Pro moji pověst to je rozhodně lepší a ještě lepší bude, když si už nikdy nevzpomenu a nikdo mi ho už nezopakuje.

Žel, v těchto věcech obvykle paměť i náhoda fungují více než dobře.

09 října 2006

Když vše selže

Skoro týden jsem se marně snažil spárovat bluetooth sluchátko s mobilem. Prošel jsem všemožná fóra, všechno marně. No až pak mně napadla stará dobrá rada co dělat v situaci, když vše selže - a přečetl jsem si návod.

Když vezmu ztracený čas, nervy na pochodu a s tím svázané další nepříjemné stavy, tak mě cesta k praktickému naplnění této rady stála poměrně dost.

A nejhorší je, protože se znám, že to určitě nebylo naposledy.

08 října 2006

Tachov

Necelých šest měsíců svého života jsem prožil v Tachově jako vojín deváté motostřelecké roty. Nic moc šest měsíců. Hnusné baráky, hnusná kasárna, hnusné jídlo, hnusní lampasáci, hnusné skoro všechno.

Osmnáct let jsem v tom městě nebyl, až tento víkend.

Kasárna zmizela, z velkého buzerplacu (místo pro nástupy útvaru), kde na nás velící podplukovník řval, že jsme hnusný odpad, je sympatické parkoviště. Barák naší roty přestavěli ńa bytovku a z malého buzerplacu (místo, kde nastupovala naše rota), kde na nás pro změnu řval mladý ambiciózní poručík a otcovsky se nám snažil domlouvat stejně snaživý mladý politruk Vrbka, udělali hezké záhony.

Vypadá to, že ne úplně všechny věci na tomto světě jdou k horšímu. Ale abych to mohl říct s plnou jistotou, potřeboval bych ještě vědět, kde skončili všichni ti politruci a lampasáci, co si na nás léčili své komplexy méněcennosti.

Jestli jim to tam teď náhodou třeba celé nepatří...

04 října 2006

bejtakt

Vláda nedostala důvěru, někteří politici ztrácejí nervy a já zase s nimi trpělivost. Není divu. Mám nějakou chřipku a v pátek mně mají trhat zub. No a když se k tomu ještě přidá, že začíná podzim, plískanice a další nechutnosti, tak na někoho musím svoji frustraci orientovat.

A evidentně nejsem sám. Když jsem se dnes podíval na některá diskuzní fóra, tak moje frustrace je proti tomu, co tam někteří předvádějí naprosto bezvýznamná. Kolikrát jsem si už říkal, že to nebudu nikdy číst, ale nějak mě to přitahuje nebo co, i když se vždycky rozčílím. Asi nejsem sám, koho láká to temnější.

Jen houšť a větší kapky

"Jen houšť a větší kapky," bylo jedno z oblíbených pořekadel mé zesnulé babičky, kterými občas terorizuji své okolí. Dobrá žena tak pravila vždy, když cítila, že někdo je sice po právu trestán, ale že dle jejího úsudku by zasloužil víc.

Ale nebyla to jediná příležitost, kdy rčení využívala. Často tato slova prohodila i tehdy, když něco bylo dobré a hodilo by se, kdyby toho dobrého přibylo.

Doufám tedy, že když při něčem, co považuju za dobré, říkám "jen houšť a větší kapky", tak se v hodnocení nepletu. Protože bych nerad na vlastní kůži zažil druhý význam těchto slov.

29 září 2006

Opilec

Opilec v montérkách se potácel u pokladny v Tescu a kupoval basu piv s litrem Tuzemáku. Jestli to chtěl urazit sám ještě ten večer, rána se nemohl dočkat živý.

Vytáhl hrst bankovek a když mu pokladní vrátila drobné, měl potíže je strčit zpátky do kapsy. Když se mu to konečně podařilo, nastal další problém - kapsa byla děravá a mince i bankovky se rozkutálely po podlaze.

Položil svůj nákup na zem a začal je pracně sbírat. Kupodivu nenadával, a přestože mu rovnováha dělala velké problémy, sympaticky se usmíval. Po velkém úsilí své finance konečně někam nacpal, chopil se rumu s pivy a odvrávoral někam do tmy.

Oči všech nakupujících vyzařovaly naprostou lhostejnost. Ostatně, svůj stav si zvolil sám, tak co jiného.

Škoda, lítost by byla lepší.

25 září 2006

Náročnost

Nejen na děti, ale i na podřízené a celé okolí je třeba uplatňovat vysoké nároky.

Začínat se musí od maličkostí, protože nic není dostatečně nepodstatné, aby se na tom nemohla formovat osobnost, charakter a věci s tím související.

Jen důsledným, nekompromisním přístupem bez tolerance chyb lze dosáhnout, aby všichni plnili to, co mají. A plnili to jedinou možnou metodou

- lží.

24 září 2006

ZUBB!!!

Psát o tom, že když člověka bolí zub, tak se nedokáže na nic soustředit a zub se postupně stává středobodem vesmíru, je evidentěn zbytečné. Není to originální, nedá se to překvapivě vypointovat a v podstatě to nikoho ani nezajímá.

Ale o čem jiném psát, když ta bolest nejde ničím vypnout!

17 září 2006

Externí audit

Být vyléčený z iluzí je užitečné, i když bolestné. Očekával jsem například, že v autobazaru vykoupí moje ojeté auto minimálně za dvojnásobnou částku, než jakou mi nakonec nabídli.

Jenže pak technik řekl částku a mně vyschlo v krku. Pravda, zachoval jsem formu. To znamená, že jsem se usmál a hrdě odešel středem s výrazem, který dával znát, že jsem s něčím takovým počítal. Ovšem opak byl pravdou, nepočítal.

S odstupem doby tedy musím uznat, že sám bych si za svoje otlučené a lehce rezavějící auto zdaleka tolik nenabídl. Ovšem bolestivé bylo to, že někdo tuto drsnou pravdu dokázal s takovou samozřejmostí a lehkostí vyslovit.

Po cestě domů jsem ale říkal, že by možná občas nebylo špatné takto nechat nezávisle posoudit i závažnější otázky mého života, než pouze stav ojetého auta.

Zřejmě by však akceptování tohoto auditu bylo mnohem náročnější.

12 září 2006

Kruh pochval

Franta pochválí Jirku, Jirka pochválí Milana, Milan pochválí Lídu a Lída zase Frantu. Když to udělají poněkolikáté, všichni kolem nich uvěří, že jsou nejlepší.

Jenom já s tím mám problém. Ne, že by nedělali dobrou práci, ale tu já dělám taky. Přeju jim slávu, jenže sobě ji koneckonců přeju rovněž. Ale nekamarádím s Jirkou ani s Frantou, a s Milanem a Lídou už vůbec ne. Kdo mě teda pochválí?

Řešením by možná bylo založit podobný kruh pochval, jenže neznám ty správné lidi.

A tak nezbývá, než začít být pyšný na to, že pohrdám vší slávou, protože alternativou by pak už jedině bylo začít kamarádit s Milanem ...

07 září 2006

Všude dobře ...

"Všude dobře, doma nejlíp," praví zdánlivě neotřesitelně známé přísloví. Ale i tady lze polemizovat. Záleží jak na definici slova doma, tak i na stanovení toho, co znamená všude. A pak ještě na spoustě dalších maličkostí.

Když třeba v pozemském ráji začně bolet zub, stane se ráj po pár minutách peklem. A nebo naopak - i v tom nejstrašnějším prostředí lze prožít nezapomenutelné zážitky, které bychom nevyměnili za nic na světě.

Když tedy odhlédneme o vnějších, námi neovlivnitelných okolností, tak to, jestli někde bude dobře nebo ne, závisí především na našem postoji.

A tak si dovolím přísloví lehce modifikovat: "Všude dobře, pokud o to opravdu stojím."

25 srpna 2006

Svatá voda

Momentálně jsem v USA. Na hotelovém pokoji mám velkou televizi a asi 90 programů. Nejvíc mě baví jeden, nabízí v teleshopingu zázračnou vodu. Nejenom, že uzdravuje, ale dokonce se po ní i bohatne.

Pastor, který ji propaguje, tvrdí, ji pošlou úplně zadarmo.

Ale protože hned po ní pouští reklamu na wrestling, doufám, že je to spíš velký recesista.

Jestli to totiž myslí vážně a najde se tady někdo, kdo mu to věří, pak tedy opravdu ať Bůh chrání Ameriku.

16 srpna 2006

Zákon schválnosti

Porucha na mám autě se jako obvykle projevuje pouze tehdy, když v něm sám projíždím frekventovanou křiživatku. Tehdy škytá, vynechává a stávkuje.

V okamžiku, kdy na palubu přiberu profesionálního mechanika, který potřebuje mnou popisovanou závadu zažít "in fragranti", aby stanovil odbornou diagnózu, auto najede bez jediné chybičky desítky kilometrů.

Říká se tomu zákon schválnosti a nikoho, kdo po této zemi chodí alespoň pár let, nepřekvapí.

Pokud ho právě nezažívá na vlastní kůži.

15 srpna 2006

Slova

Nevím, co je horší. Jestli nemít co říct a muset mluvit a nebo mít poselství a přitom zavázaná ústa?

Obojí je zjevně ztráta pro posluchače, v prvním případě jim hrozí unudění k smrti, v tom druhém přijdou minimálně o podstatné informace.

A když ti, kteří nemají co říct, zavazují ústa lidem s poselstvím, je to úplná katastrofa.

14 srpna 2006

Důvod chudoby

Je to známá věc, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit nakupovat levné věci. A přesto tak mnozí činíme v naději, že nám to pro tentokrát vyjde a levný nákup bude rovněž nákupem výhodným. Marné doufání.

I když jinou chybu bychom tolikrát neopakovali, touha ušetřit je natolik silná, že nás k ní dohání znovu a znovu.

Stejně si ale myslím, že skutečný důvod lidské chudoby bude jinde, než v nekvalitních laciných nákupech.

Ty jsou stejně jen jedním ze symptomů hamižnosti, lakoty a sobectví.

13 srpna 2006

Neporučíš

Byl jsem tento týden již vojákem, výčepním, břišním chirurgem a ještě něčím, ale to si už nepamatuju. Všechno to přišlo překvapivě a bez nějakých zjevných souvislostí.

Škoda, dokázal bych si vybrat lepší povolání, než takové, při kterém se střílí do druhých lidí nebo nosí vyčpělé pivo podroušeným hostům zaplivané hospůdky či provádí bolestivé invazivní zákroky vyděšeným pacientům.

Jenže snu neporučíš.

11 srpna 2006

Cesta z pasti

Nedávno byl muslimský svět zachvácen protesty a bouřemi, protože nějaké noviny otiskly karikatury proroka Mohameda. Přemýšlím nad tím, co by se asi stalo, kdyby titíž lidé zjistili, že někdo z řad západu plánoval vraždu několika tisíc muslimů. Při vzpomínce na davy oslavujících Palestinců po teroristických útocích 11. září 2001 v této souvislost tuhne krev v žilách a nezbývá, než konstatovat, že kultura těchto lidí je, politicky korektně řečeno, od té naší odlišná.

Na tisíce nevzdělaných lidí, kterým jejich náboženští a političtí vůdcové filtrují informace, se zřejmě zlobit nelze. Konstatovat, že je to celé zapříčiněno muslimským náboženstvím, není také tak jednoduché, historie nám již mnohokrát ukázala, že zvěrstva lze napasovat na jakoukoli myšlenku

No a protože skuteční ideologové zla zůstávají většinou někde v pozadí, a hlavně naprosto nepřístupni jakékoliv diskuzi a argumentům, není vlastně s kým jednat. Možná by jakýmsi krokem k řešení bylo zakázat mluvit a publikovat těm obyvatelům západního světa, kteří tyto postupy jakkoliv obhajují, byť třeba z pozic zdánlivě vysoce humánních.

Jenže tím bychom vlastně popřeli jednu ze zásad naší demokracie a nastoupili cestu značně podobnou té teroristické, což doufám nikdy neuděláme.

Pro teroristy jsou na světě vyšší hodnoty, než okamžitý pozemský zisk. Jestliže tento princip přijmeme i my, a nevzdáme se zároveň zásad svobody, pevně věřím, že v tomto boji nemůžeme prohrát.

Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě.

10 srpna 2006

Co je to za lidi?

Tahle otázka mě napadne pokaždé, když slyším o dalším pokusu teroristů zabíjet nevinné lidi. Snažím se v tomto blogu psát spíš nadčasově, ale když dnes byla zveřejněna informace o tom, že někdo chtěl vyhodit do vzduchu deset letadel se stovkami lidí na palubě, nejde to nechat být.

Nedokážu jen tak z voleje poskytnout recept na to, jak se s terorismem vypořádat, ale přesto si myslím, že princip bych vystihnout mohl. A není to nic překvapivého - nikdy a za žádnou cenu těmto lidem neustupovat.

Rozumím, že jako někomu bez praktické politické a mocenské odpovědnosti se mi to píše lehce, mnohem těžší to mají vládní představitelé.

Ale myslím si, že zejména ti evropští politici by se měli poučit z minulosti a uznat, že se na tomto principu dodnes nic nezměnilo.

07 srpna 2006

Celebrity

Nestačím žasnout nad tím, kdo všechno se může stát celebritou. Stačí k tomu vlastně naprostá maličkost - ve správnou chvíli udělat tu správnou hloupost, která bude zajímat média, a je to. Pak není třeba ani nic umět, ani nic znát.

Jenže právě tady nastává problém, protože když taková rychlokvašená celebrita nic neumí a nezná, nedokáže své šance využít a velice brzo zmizí někde ve ztracenu.

A přesně tohle štve každého, kdo si myslí, že je lepší, ale tuhle šanci nedostal.

Nebo ji spíš nevyužil?

05 srpna 2006

Štěstí

Auto, které přestane jezdit, je sice smůla, ale když se tak stane přímo před vlastním domem, je to štěstí. A pokud přestane fungovat před dveřmi oblíbeného autoservisu, jedná se o štěstí doslova kardinální. I když ve smůle.

Přitom by jednoznačně největším štěstím bylo, kdyby se nic nepokazilo.

Na tomto světě to však ještě nějakou dobu potrvá, než budeme moct přestat mluvit o štěstí v problémech.

03 srpna 2006

Moudra

"Co můžeš učiniti hned, neodkládej na zítřek," patří mezi moudra, kterými jsem byl pronásledován od útlého dětství, a která mi lezla na nervy tím víc, čím víc jsem se přesvědčoval o jejich pravdivosti.

Alergie na podobné pravdy mě nepřešla navzdory tomu, že je sám tu více, tu méně důležitě trousím mezi lidmi, nucenými buďto vrozeným slušným chováním, služební podřízeností nebo věkovým odstupem mě poslouchat.

Nemusím snad podotýkat, že tak činím nejvíc tehdy, když se jimi sám naprosto nechystám řídit.

02 srpna 2006

Větrné mlýny

Don Quichote de la Mancha bojoval s větrnými mlýny a jeho souboj se stal inspirací pro celá staletí následovníků. Může se to zdát směšné, nesmyslné, nepraktické, ale v každém případě je to hrdinské a obdivuhodné.

Z hlediska každého Quichota totiž boj není bláznovstvím, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale věcí osobní cti. Porážka je samozřejmě nevyhnutelná, ale přesto vyhnutí se boji je nemožné, protože představuje pohanu v očích sebe sama.

A přestože zdánlivě nezáleží na tom, co větrné mlýny představují, chci podotknout, že zase z mého hlediska si někteří bojovníci s nimi přece jen zaslouží větší úctu než jiní.

31 července 2006

Orientace

Všechno má svoji cenu. Než prodávat pod cenou, je lepší neobchodovat, říkají zkušení. Jiní však tvrdí, že lepší prodat pod cenou, než vůbec. Těžko se to rozsuzuje, vždycky záleží na okolnostech, a ty mohou klidně zapříčinit, že dnes platí první a zítra ráno klidně to druhé.

Rozhodnout se, kdy je co z toho správné, vyžaduje velkou zkušenost, moudrost a prozíravost. A často dokonce ani tohle nestačí, není-li to podepřeno pořádnou dávkou štěstí.

Jenže - jak se má v takto složitém světě orientovat obyčejný člověk?

Snad jen s tou Boží pomocí.

28 července 2006

Svedeme to na vedro

A protože předpověď počasí hlásí ochlazení, tak od srpna zase budu pravidelně psát každý večer to, co mě napadne.

19 července 2006

Preciznost

Je zajímavé, jak se preciznost projevuje i v naprostých maličkostech. Třeba v sušení prádla. Precizní žena prádlo zásadně věší roztříděné, naprosto technicky stejně.

A přitom to na rychlost sušení nemá vůbec žádný vliv.

09 července 2006

Duel nesympatických

V průběhu fotbalového finále dvou mně osobně nejméně sympatických mužstev vyhrála Itálie. Nezasloužila si to, ale protože si to nezasloužila ani Francie, nezbývá, než si počkat další čtyři roky.

Třeba to dopadne líp. Vivat Australie!

08 července 2006

Virtuální parašutista

Letadlo pozvolna stoupalo k seskové výšce a moje nervozita rostla. Instruktor otevřel dveře a vydal povel k opuštění letadla. Srdce mi bušilo až v krku. Rozběhl jsem se a skočil. Do tváře mě udeřil proud chladného vzduchu. Otevřel jsem oči a uviděl kolem sebe neuvěřitelný prostor a vychutnával si požitek z letu.

Po chvíli jsem zatáhl za šňůru a nad hlavou se mi otevřel vrchlík padáku. Snášel jsem se k zemi a prožíval neopakovatelné pocity štěstí.

Nikdy jsem ve skutečnosti z letadla neskočil a ani to neudělám, přestože je to můj velký sen. Protože co když to celé vypadá úplně jinak, než jak jsem si to vysnil?

A tak, abych neprožil zklamání, zůstanu pouze virtuálním parašutistou.

02 července 2006

Dokonalá sabotáž

Zkusil jsem dnes dodržovat pravidla. Silničního provozu, samozřejmě. S pohledem upřeným na tachometr, abych náhodou nepřekročil povolenou rychlost o 1 km/hod, jsem si to šinul Prahou a evidentně iritoval za mnou jedoucí řidiče.

Ze svého pokusu jsem učinil závěr, že tento způsob jízdy je mnohem nebezpečnější, než to, co jsem provozoval za volantem doposud. Jednak pro sledování tachometru nestíhám koukat na provoz kolem sebe, a navíc místy naprosto nesmyslně blokuju provoz. Čili dokonalá sabotáž přesným dodržováním předpisů.

V druhý den platnosti zákona, kdy sám předseda vlády prohlašuje, že je to zákon špatný, a že musí být přestupková amnestie, bych se rád zeptal: "To nikoho nenapadlo dřív?"

Ale snad se jednou dožiju doby, kdy se naše právo, a to nejen v oblasti silničního provozu, bude řídit principy a nikoliv mrtvou literou.

29 června 2006

Win - Win

Blíží se prázdniny a většina televizních nekonečných seriálů uzavírá své řady posledními díly. Sestavování české vlády zato vypadá, že se v nekončící seriál urážek a nactiutrhání postupně vyvíjí.

Jako kdyby politici netušili, že každým zesměšněním protivníka se nutně musí vzdalovat dohodě, protože každý přece chce být vítězem.

Není přece možné, že by jim o žádnou dohodu nešlo, že ne?

27 června 2006

Kdy se pozná lump?

Kdy a jak se pozná lump? Podle nesympatického vzhledu? Podle krhavých očí? Podle trestního rejstříku? Podle nepřesvědčivého vyprávění svého příběhu, jehož jednotlivé verze si navzájem odporují?

Samozřejmě, že to všechno jsou jen symptomy, ale fakt, zda se jedná o lumpa, se odhalí až v okamžiku, kdy jeho jednání přinese své nevábné a zlé ovoce.

Lump se tedy stoprocentně pozná, až už je pozdě.

26 června 2006

Outsideři

Nějaké iracionální puzení mě vede k tomu, abych se jako fanoušek vždycky stavěl na stranu outsiderů, o kterých musí být všem odborníkům jasné, že nemají sebemenší šanci. Většinou jim není nic platný ani heroický výkon a maximální nasazení, stejně prohrají a já jsem pak naštvaný.

Štěstí prý přeje přípraveným, outsiderům většinou ne. Říct, že to není spravedlivé je asi tak jediné, co se s tím dá udělat.

Co z toho mám?

Neuvěřitelně intenzivní radost, když se jednou za čas outsiderům zadaří. Tu fanoušek favoritů nikdy nepozná.

Problém je, že se jí lze dočkat tak jednou, možná dvakrát za život.

Pokud vůbec.

25 června 2006

Mírné pití

Alkohol by se měl užívat s mírou, protože snadno přeroste přes hlavu. Někomu. Otázky jsou dvě. Jednak co je tou mírou a pak také, kdo z nás je ten někdo.

Protože míru neznám a být někým mám už v této souvislosti za sebou, doporučuju abstinenci.

Na podporu svého stanoviska pak ještě přihodím film Martina Friče z roku 1958 - "Dnes naposled".

21 června 2006

Každý by měl

Dnes jsem dnes seděl v čekárně rentgenologického oddělení, které sousedí s oddělením ARO. Během mého půlhodinového pobytu kolem ošetřovatelé vezli tři pacienty v hodně těžkém stavu. Nebyl to hezký pohled, zvlášť, když jsem si představil, že nemusí být až tak složité se do podobného stavu dostat. Stačí třeba ...

Každý by měl občas přijít do nemocnice.

Minimálně proto, aby byl rád ... že je rád.

20 června 2006

Pozitiva vedra

Příšerné vedro zuří všude kolem a nedá se před ním nikam utéct. Kromě zvýšených tržeb obchodníků s nápoji všech druhů (zmrzlina prý ve velkých vedrech zase až tak moc na odbyt nejde), však přináší i některé drobné radosti, na které by jindy člověk ani nevzpomenul.

Třeba když se podaří zaparkovat ve stínu bez ohledu na to, že za chvilku tam ten stín stejně nebude.

Nakonec, co na tomto světě není pomíjivé?

16 června 2006

Dialog

Dialog spolu vedou dva lidé. Osobně si myslím, že jich může být i víc, ale nejsem si pak jistý, jestli se to v tom případě nejmenuje už spíš trialog, oktalog nebo xxlog.

15 června 2006

Priority II

Už jste si všimli, že když někdo něco považuje za důležitou práci, kterou máte vykonat, tak vám není nic platné, když uděláte desetkrát tolik při povinnostech, které jsou podle vás mnohem podstatnější? A že čím víc se svoje počínání snažíte vysvětlit a zdůvodnit, tím méně jste chápáni?

Pokud něco takového ještě neregistrujete, ak určitě máte v občanském průkaze v kolonce "stav" zapsáno "svobodný".

14 června 2006

Stavitelům mostů

Být stavitelem mostů je nebezpečné. Most je totiž pouze lidská stavba, které slouží k překlenutí jinak obtížně překonatelné překážky, ať již je jí třeba propast nebo řeka. To pak člověk snadno při jeho budování spadne dolů, nehledě na to, že i po dokončení je na věky spoluzodpovědný za to, aby most vydržel a jeho používání neskončilo tragédií.

Když opustíme ryze přízemní a technickou rovinu vidění světa a na místo překážky dosadíme předsudek, nepochopení nebo neznalost, most pak bude budován z jiného materiálu než je ocel nebo beton. Ovšem i tady odpovědnost stavitelů zůstává stejná.

Navzdory tomu je tato profese jedním z nejkrásnějších povolání.

09 června 2006

Proč psát

Nelze prožít ani zažít všechno. Z nejrůznějších důvodů, z nichž nejzřejmější jsou fyzické limity.

Jedinou možností, jak toho stihnout víc, je to napsat.

06 června 2006

Realita

Přiznat skutečnost není korektní, slušnosti sluší přetvářka. Pokud někdo tabu poruší, tak se stane buďto hrdinou nebo psancem. To častěji. A to přesto, že dnešní doba přeje otevřenosti a individualitě. Ale ani toto přání neplatí absolutně.

Přeju hrdinům, že jim to vyšlo. A právě proto tím víc obdivuju psance.

05 června 2006

Spektrum

Je krásné, kolika různými způsoby lze pojmenovat jednu a tu samou činnost. A přesto, že se vždy jedná o totéž, každé pojmenování vyjadřuje jinou nuanci v přístupu těch, kteří se na ní podílejí - třeba od jemnosti nadýchaných peříček až po brutalitu kovárenského bucharu.

Nezáleží ani tak na tom, co za tyto charakteristiky dosadit. Rozhodující je již sama tato možnost. Protože je to právě šíře možností, která dává našemu životu plnost a barevnost.

Ve všem.

04 června 2006

Osobně

Mám dost problém s tím, když se do nějakého problému ponořím až příliš, že si ho začnu brát osobně. No a pak jen těžko zachovávám odstup a nadhled. Na místo toho se jen trápím, užírám a stejně tomu většinou nepomůžu.

Zůstat nad věcí, dokázat se na všechno podívat i z druhé strany anebo dokonce druhým přiznat i právo na jiné závěry a řešení se mi z této perspektivy daří jen velice složitě. A pokud ano, tak u toho mám pocit porážky a ponížení.

Vím, že je to špatně, ale pořád si říkám, že opačný pól, tedy lhostejnost, je ještě mnohem horší řešení.

Přesto, že dává větší šanci na delší život bez infarktu.

02 června 2006

Priority I

Jsem nervózní z věcí, které můžu ovlivnit jen málo, a které by měly jít mimo mě. Znervózňovat by mne naopak mělo to, na čem se podílím naplno, a co je prakticky zcela v mé režii. Ale to se neděje.

Jenže pokud vládnou emoce, logika a chladný rozum neplatí, ani když si to stokrát poručím a zdůvodním.

Jistě, dobrým řešením by byl dvojnásobný happy end. Naopak tragický závěr by přinesl dvojitý krach, který by alespoň umocnil následující dramatické chvíle.

No a plichta - to je jako neutralizace cukru solí.

Fuj.

01 června 2006

Argumenty

Když dochází argumenty, tak je třeba buďto zvýšit hlas nebo urážet soupěře.

Škoda, že ty argumenty tak málo potkáváme.

29 května 2006

Kdyby

Kdybych tak člověk věděl, co jednou bude, hned by byl chytřejší. Pravda, nebylo by třeba vědět úplně všechno, ale leccos by pomohlo.

Žel, není to možné. A proto je třeba přijmout opatření. Třeba když už svrbí jazyk (nebo klávesnice) a člověk hoří touhou se už už k něčemu vyjádřit, chce to hezky chvilku počkat. Není to odvážné, není to avandgardní, ale je to bezpečné. Vždycky je přece lepší mít vítr v zádech než ve tváři a plavat po proudu.

Naštěstí se pořád ještě najdou ti, kteří tuhle moudrost ostentativně ignorují.

26 května 2006

Nikdo není imunní

Přisedli si ke mně v restauraci, kde jsem byl na obědě. Byli mladí a free, na první pohled jim nic neříkal konzum a věci s ním spojené.

Není slušné poslouchat, ale u jednoho stolu to jinak nejde. Celou dobu řešili jak už už dokončí školu a konečně se dostanou do pořádného byznisu. A až tam budou, tak budou makat od rána do noci, aby kolem čtyřicítky mohli být za vodou.

Prostě prachy dostanou skoro každého.

24 května 2006

Nesnáším obchodníky

Kdybych si měl vybrat s kým pokud možno nechci mít nic společného, tak to budou jednoznačně obchodníci. Nevadí mi, že chtějí za každou cenu vydělat, od toho tady jsou. A vlastně mi ani nevadí, že chtějí vydělat na mně, na kom jiném by taky mohli?

Irituje mě ale skutečnost, že se čistokrevným obchodníkům mistrně podaří navodit ve mně pocit, že jsem to vlastně já, kdo je chce přechytračit a kdo na nich chce vydělat za hranou slušnosti.

S tím, že mně nakonec oškubou, počítám. Ale proč mi k tomu ještě vnucují vinu za své vlastní duševní pochody?

22 května 2006

Snad vydržím

Jak se blíží volby, tak vzájemné osočování politků už začíná přerůstat snesitelnou míru. Urážky, napadání, žaloby, pomluvy. Zahrávají si, protože slušným lidem může dojít trpělivost a nebudou volit nikoho.

Ale jen jestli to není právě od těch neslušných politiků správná taktika, protože doufají, že pak se nechají zvolit hlasy těch, kteří jsou stejní jako oni - někdy se jim říká poněkud expresivně - lůza.

Snad tedy budu mít po zbytek volební kampaně dostatek trpělivosti. Ne, že by můj hlas něco vytrhl, ale jsou věci, které se vzdávat nemají, ani když to vypadá čím dál tím míň nadějně.

19 května 2006

Úspěch

Zdá se mi, že velké věci se většinou rodí tak nějak mimochodem. Ne, že by za nimi nestála dřina, talent a peníze. To v každém případě.

Slovem mimochodem rozumím fakt, že jejich autor neměl žádné přelomové dílo v plánu, a ono mu vyšlo z relativně normální činnosti (objev penicilínu). A naopak, když někteří moc a moc toužili velkou věc vybudovat, nedopadli dobře ani oni, ani jejich projekty (myšlenka komunizmu a její propagátoři).

I když to vím, stejně v skrytu duše doufám, že z některých mých obyčejných nápadů ...

třeba jednou...

17 května 2006

Vítězství

Vybojoval jsem slavné vítězství. Porazil jsem hypermarket světového jména, respektive jeho neochotné zaměstnance. Po více jak hodinovém jednání, kdy jsem s úsměvem stále dokola opakoval, že podle zákona mám právo na vyplacení rozdílu mezi cenou uvedenou v regále a cenou mně účtovanou, rezignovali.

Získal jsem tři stovky, ale zejména pořádnou porci sebevědomí, protože brunátnou tvář vedoucího úseku, který mi nakonec na příkaz své nadřízené musel částku vyplatit, si budu pamatovat ještě dlouho.

Asertivita, to je ale věc!

16 května 2006

Rozpoznávání

Někdo zdroje poskytuje, jiný je čerpá. A když vyschnou, odchází hledat nové. Bohaté zdroje přirozeně přivolávají ty nejlačnější čerpače. Těch jsou dva druhy. Jedni za čerpání nabízejí skutečnou protihodnotu, druzí pouze předstíranou.

Pokud je člověk poskytovatel, potřebuje je od sebe rozeznat.

Klíčem by mohlo být třeba i to, že všechno je trochu jinak, než se jevilo na první pohled.

12 května 2006

Výměna generací

Dnes jsem se pokusil pustit svému synovi Davidovi DVD skupiny Pink Floyd "The Wall", tedy hudbu máho mládí, kterou jsem nikdy nesměl poslouchat moc nahlas. Zajímal mě jeho názor.

Zřejmě to byla chyba, protože po dvou skladbách začal s plnou arogancí svých čtrnácti let vyslovovat tak jednoznačné soudy a odsudky celého projektu, že mi hladina adrenalinu stoupla minimálně na dvojnásobek. Takhle jsem v jeho věku kritizoval jen Milana Chladila a dechovku!

Ale protože za nějakých pětadvacet let bude ve stejné roli, jako já, je všechno tak, jak má být.

Jen maličkost mi tu nehraje - nechápu, proč mi pořád říkal, ať to nepouštím tak nahlas.

11 května 2006

Dar kritiky

Nic mě nenaštve víc, než když někdo kritizuje to, co jsem pracně a s obrovským úsilím vytvořil. Když to kritizuje někdo, o kom jsem si stoprocentně jistý, že by to sám nikdy nedokázal, naštve to dvojnásobně. A pokud má k tomu ještě navíc i pravdu, jsem napálený alespoň desetkrát tolik.

Holt ty nejúčinnější léky bývají většinou nejvíc nechutné.

Protože co člověka nezabije, to ho posílí.

10 května 2006

Druhý bejt v Praze

Zjistil jsem včera, že na adrese www.bejt-praha.cz jsou stránky pražské židovské komunity, která se jmenuje stejně jako můj blog.

Přeji jim vše dobré a to jméno - to jsem opravdu neopsal :-).

09 května 2006

A bude ...

Co tě to popadlo, myslet si, že se lidé nemění? Jak se jenom můžeš domnívat, že to nemyslí tak, jak se tváří? Přece bys kvůli tomu k nim nepřistupoval s přehnaným podezřením?

Samozřejmě, neumíš to pojmenovat. Je to jenom pocit, který nejde dokázat. Raději podobná podezření ani nevyslovuj. Stejně ti nikdo neuvěří.

Dokud na tvoje slova nedojde.

Ale to už bude pozdě, takže to je stejně jedno.

08 května 2006

Míra

Klouzání po povrchu věcí je činnost příjemná a nenáročná. Nezdržováním se detaily a podrobnostmi člověk získává zdánlivý rozlet i rozhled, protože všechno je krásně jednoduché, jasné a přehledné. Žel nepravdivé.

Šťourání se v maličkostech, pitvání prkotin a kutání v hlubinách pak zase všechno komplikuje a přivádí do života jednu velkou nejistotu a pochybnost.

Najít mezi oběma krajnostmi tu správnou míru dokáže pouze člověk rozumný a moudrý.

Tak až ho potkáte, dejte vědět, potřebuji se ho zeptat, kde ta míra leží.

07 května 2006

Nic nového

Žádné nové chutě, všechno už tady bylo. A je jedno, jestli jde o jídlo, zábavu, drama nebo ještě něco jiného. Vyšší dávky pomáhají jen krátkodobě, pokud vůbec.

Řešením bude jenom něco úplně nového.

Zvenčí.

05 května 2006

Bojkot

Nemám rád jednu pokladní v naší samoobsluze. Trošku páchne potem, ale to se dá pochopit. Horší je, že je protivná, drzá a neochotná. Měl jsem pocit, že si zasedla zvlášť na mě, ale po čase jsem si všiml, že se tak chová ke všem zákazníkům.

Když to nevadí vedoucím prodejny, je to jejich věc. Ale já se zařekl, že jestliže bude u pokladny tahle dáma, budu ji bojkotovat. A opravdu jsem to vydržel několik měsíců. Pravda, nebylo to vždycky jednoduché, a stálo to hodně času, protože někdy to znamenalo jít dokonce nakupovat do jiného, vzdálenějšího obchodu. Ale když už jsem se jednou zařekl ...

Až dnes jsem to vzdal. Spěchal jsem a zatímco vedlejší pokladna byla zahlcena několika obrovskými nákupy, u této dámy nebyli téměř žádní lidé. Její chování se za celou dobu stejně nezměnilo, je pořád neochotná a protivná, bojkot se tedy evidentně minul účinkem.

Zřejmě to bude i tím, že jsem jí o svých výhradách nikdy nic neřekl.

04 května 2006

Tvořivý k likvidaci

K tomu, aby člověk mohl tvořit, musí dávat prostor i druhým lidem kolem sebe. I proto tvořivý člověk nemá myšlenky ani čas na nějaké mocenské hry a choutky, není posledlý touhou ovládat okolí ani žádnou jinou sociální patologií.

Z toho plyne, že tvořivý člověk není nebezpečný světu, ale zato je smrtelně nebezpečný všem, kteří výše uvedené nezdravé choutky mají. A to je důvod, proč usilují o to, aby byl dříve či později zlikvidován.

Dost často v tom slaví úspěch. Ovšem naštěstí výhradně dílčí.

02 května 2006

Magistra vitae

Jak se varovat toho, aby si člověk o sobě nemyslel, že se proti němu spikly všechny organizace světa jen proto, aby nemohl splnit své poslání - změnit a konečně reformovat svět? Přece kdo jiný by mohl...

Mně pomáhá pohled do nedávné historie. Tam už podobných bylo...

Žel, rodí se pořád.

01 května 2006

Pro dobrotu ...

"Pro dobrotu na žebrotu," platí už dávno a platnost tohoto přísloví se mi stále znovu a znovu potvrzuje. Nejčastěji v okamžicích, kdy se opravdu snažím, ale výsledek mého snažení není stoprocentní.

Lidi prostě neocení snahu, ale výsledek. A vůbec jim nezáleží na tom, jestli ho bylo dosaženo levou zadní nebo za ním stojí roky usilovné dřiny.

Pouštět se do úkolů, které nemohou dopadnout dobře, protože k jejich zdárnému splnění chybí všechny předpoklady, může jenom blázen.

A nebo ten, kdo se oženil.

30 dubna 2006

Kdo to zaviní?

Když jsem dnes viděl ležet na silnici mladou ženu, zastavil jsem auto a běžel k ní. "Stalo se vám něco?" Pomalu se zvedala za země a říkala, že má něco s nohou, že jí nedávno sundali sádru, a ať ji prý odvedu domů.

No, po pár krocích jsem poznal, že něco s nohou asi má, ale hlavně že je namol. Dovedl jsem ji sice do domu, kde bydlela, ale do třetího poschodí jsem ji už vléct odmítl. Proč ženská pije, když není zdravotně v pořádku?

Mám na to smůlu - když vidím někoho, kdo vypadá v nouzi a potřebný, zatím se pokaždé jednalo o opilce.

Nemám chuť pomáhat opilcům, a proto se k lidem, co vypadají potřebně, vydávám stále s větší a větší váhavostí. A možná, až se ještě párkrát zklamu, tak jednou už nezastavím, nepomůžu - a právě to bude ten případ člověka, který pomoc skutečně bude potřebovat.

Zaviní to pak ti opilci z minulosti nebo já sám?

Opilci vinu unesou a svědomí nějak ukecám. Snad ...

26 dubna 2006

Zrcátka

Dopravní zácpa zvedá hladinu adrenalinu zúčastněným řidičům a obsah výfukových plynů okolnímu ovzduší. Nic z toho není pozitivní a nikdo nemá dopravní zácpy rád.

Prošel jsem si ve vztahu k nim již fází vzteku, rezignace a nyní se nacházím v okamžiku, který bych mohl nazvat "zpozitivňování". Vypadá to sice jako opsané z pseudopsychologické knížky americké proveniencë o budování úspěchu, jenže mně to funguje.

Objevil jsem totiž úžasnou věc - zpětné zrcátko, kterým koukám na pasažéry a řidiče za mnou stojícího vozidla, a u toho si vymýšlím jejich životní příběhy.

Slušné to není, někdo by dokonce řekl, že je to voyaerství. Ale aspoň to nevypadá tak hloupě, jako civět na chlapa ve vedlejším pruhu, jak se dloube v nose.

Vždycky je totiž míň bolestivé dívat se zrcátkem na druhé, než na sebe.

24 dubna 2006

bejt blog

"Nebuď příliš spravedlivý, ani příliš moudrý, proč by ses měl zničit?" Tak nějak to stojí v biblické knize Přísloví a je škoda, že si to neberou lidi víc k srdci.

Zejména ti věřící, co to myslí strašně dobře a chtějí ukázat, jak jim víra pomáhá a jak by ti ostatní měli dělat totéž, co oni.

Věřící má být světlem a solí. Ovšem ne v očích.

18 dubna 2006

Moudra

Člověk se nejvíc naštve sám na sebe tehdy, když mu druzí nic nevyčítají. O to víc má tendenci se trestat.

Protože vinu je pokaždé nutné něčím vykoupit.

Nebo někým.

14 dubna 2006

Očekávání

Hned zrána jsem se pustil do opravy poklopu na transportním tácu pro zákusky. Zní to vznešeně, ale mým úkolem bylo zasunout malou umělohmotnou západku do příslušného otvoru, aby se poklop mohl upevnit a chránit obsah tácu během jeho nezbytné cesty. Prý to zvládnu.

Na třetí pokus jsem trochu víc zabral a podařilo se mi rozlomit celý kryt. Západka se sice dostala na místo, ale celé zařízení je teď na vyhození. Možná protože to bylo ráno, byl dobrý tlak vzduchu nebo se to ode mne čekalo, celá záležitost se komentovala v odlehčeném tónu a nevnesla ani kapku stínu do rodinného života.

Odpoledne jsem byl v hypermarketu, kde mladý manželský pár řešil závažný problém. Žena totiž dostatečně nezdůraznila, že se bude podnikat velký nákup, a proto se muž vybavil pouhým košíkem místo nákupním vozíkem. Z košíku teď přetékaly potraviny a muži přetékalo sebeovládání. K pobavení všech spolunakupujících atmosféra houstla v okruhu tří metrů od jejich rádoby ztišeným hlasem vedené diskuze.

Zřejmě se tak stalo proto, že už bylo odpoledne, tlak vzduchu se poněkud pokazil a navíc, kdo ví, co kdo z těch dvou od toho druhého vlastně čekal.

Rozhodně to ale nedostal.

13 dubna 2006

Červíček

Pohodlně jsem se usadil na židli a složil ruce na břiše. Zabořily se do měkkého a to mě vyděsilo. Správně břicho přece nemá být měkké, ale jeho svaly musí být vypracované a tvrdé.

Zřejmě to nějak souvisí s nedávným momentem, kdy mi moje žena s úsměvem naznačila, že pokud si obleču černé tričko a chci stát pohodlně a uvolněně, měl bych si dávat pozor, abych se nenatáčel k lidem profilem.

Když k tomu ještě připočtu fakt, že s postupujícím věkem ubývá svalové hmoty a zvyšuje se riziko všemožných zdravotních komplikací, čemuž lze do značné míry zabránit pohybem, je nasnadě, že bych s tím měl začít něco dělat.

Happy end spočívající v popsání nového tréningového plánu a závazku ho dodržovat se však (zatím) nekoná.

Pouze někde vzadu hlodá malý červíček.

11 dubna 2006

Když černá není černá

Jedna z nejstrašnějších věcí, která se mi může v životě stát je, když mi někdo tvrdí do očí, že černá je bílá a nenechá se žádnými důkazy přesvědčit o opaku. Vidím rudě, vztekám se, argumentuju logicky a třeba i filozoficky, ale je to marné, dotyčný stále vede svou.

Ale vůbec to nic není proti té hrůze, která se dostaví, když s odstupem doby zjistím, že ta černá byla doopravdy bílá.

10 dubna 2006

Arbitr vkusu

Když jsem včera psal o reklamách, netušil jsem, že dnes se v novinách rozhorlí nad úrovní současných politických billboardů umělec David Černý, a vyčte všem stranám nedostatek vkusu a originality.

Hned člověka potěší, když čte slova odborníka. Protože David Černý svým úžasným červeným srdcem, které nechal před léty pověsit na Daliborku, přece jasně míru toho pravého vkusu stanovil.

09 dubna 2006

Právě proto

Někdy si říkám, proč účinné reklamy jsou většinou poněkud prostomyslnější a vlezlé.

Zřejmě právě proto.

06 dubna 2006

A máme to

Jidášovo evangelium, Ježíš kráčející po ledu místo po vodě (je super, že ten led ho unesl i za bouře :-)), objev podivného tvora "tiktaalika", který údajně před 375 miliony lety (nemohlo to třeba být před 373 nebo odvážně 350?) tvořil mezičlánek mezi rybami a savci.

A pak, že věda dostatečně nedokázala, že žádný Pán Bůh není, a že jen ona sama dokáže vše.

Už chybí jenom šifra Mistra Leonarda.

05 dubna 2006

A přece

Někdy má podobu pána, který chvatně přichází ke stánku, kde právě končí humanitární sbírka pro organizaci ADRA a prosí: "Můžu ještě přispět?" Jindy zase podobu otrhaného bezdomovce, který před tím, než zaplatí svou obligátní dávku krabicového vína, začne s úsměvem v hypermarketu uklízet rozházené košíky a každému dokola oznamuje: "To víte, nemají to taky lehký."

Říká se sice, že ne, ale já věřím - dobrý člověk ještě žije.

04 dubna 2006

Pomsta poražených

Všimli jse si, že poražení v soutěžích všech typů jsou pod tíhou faktů většinou ochotni uznat, že nebyli nejlepší? Ale že mnozí z nich zároveň tvrdí, že ten, co vyhrál, si vítězství nezasloužil?

Drobná pomsta úspěšnějším je přece jenom taky pomstou, a chutná stejně sladce.

03 dubna 2006

Náprava nepravostí

Je zajímavé, jak se drsní, nemytí a agresivní týpci, kteří se s krabicemi levného vína denně poflakují na pěší zóně u Anděla změní, když si na ně došlápne policie. Standardní hrubost vůči běžným kolemjdoucím je náhle vystřídána až patolízalským postojem k mužům zákona: "Prosím, my už budeme opravdu hodní, my to tak nemysleli...."

Při denní přítomnosti policie by byl ve všech místech jejich výskytu pořádek. Kdyby se tak snadno mohly vyřešit problémy se všemi darebáky, bylo by na světě dobře. Jenže, co je dobře a co ne, se snadno rozhoduje jen po určitý stupeň nepravostí.

Protože ty úplně největší zločiny hodně často vypadají jako samotná absolutní dobrota.

02 dubna 2006

Černá můra

"A dělej to pořádně, hezky místo vedle místa!" Pokaždé, když slyším tento příkaz, a to již od dětství, je mi jasné, že se blíží mé obrovské selhání. Je lhostejné, zda mám zametat, vysávat, plet zahrádku, natírat a nebo na počítači retušovat nějaký obrázek. Místo vedle místa se prostě nekoná.

Sice zahájím práci systematicky, ale po nějaké době to zkrátka nemůžu vydržet a musím přeskočit alespoň o kousek dál. Po čase si to uvědomím, chci se vrátit, ale nejde to, táhne mě to zase jinam. Výsledek podle toho vypadá.

Každý máme nějakou svou černou můru. Moje se jmenuje "místo vedle místa". A to i proto, že každý člověk nepostižený tímto syndromem, mě po shlédnutí mých výkonů v této oblasti logicky považuje za nedůsledného či snad líného.

Páté kolo

Slušný vůz má čtyři kola. Páté kolo je pak buďto rezervní a nebo k ničemu. Nikdo jím nechce být, a přesto se to stává. Když člověku dojde, že je v takové pozici, cítí se velice nepříjemně. Má však ještě pořád možnost odejít středem.

Jiné to je, když tento svůj stav pochopí až ex post.

Ale že by si tím nějak pomohl ...

31 března 2006

Kocovina

Myslel jsem si, že když přestanu pít alkohol, tak se mi vyhne. Ale chyba lávky. Pouze její projevy jsou jiné. Zatímco ta alkoholová se projevuje ranní urputnou žízní a bolestí hlavy, tak tahle je mnohem horší, přestože nemá žádné vnější fyzické projevy. O to víc deptá vnitřně.

Dostaví se pokaždé, když se na něco moc těším, plánuju tu a pečlivě připravuju, i když vím, že to vůbec není v pořádku a že to, co bude následovat, ze ten chvilkový pocit pochybné radosti vůbec nestojí.

Jeden můj známý pro ni už kdysi dávno začal razit termín "morální kocovina". Má asi jen jediný klad - pokaždé, když se dostaví, je to signál, že ještě nejsem úplně dole.

29 března 2006

Hřbitovy a výprodeje

Hřbitovy na mě působí depresivně stejně, jako na každého normálního člověka. Prodejny knih, kde se prodává přímo z palet za zlomek ceny, a kde neprodaných titulů jsou tisíce, však ještě víc.

Nevěřím, že ještě někdy někoho výprodejové knihy zaujmou. A proto si při procházce takovým obchodem pokaždé kladu otázku, zda vůbec má něco smysl psát a tvořit, když vše nakonec skončí takto potupně, bez jakékoliv naděje na další úspěch.

To na hřbitově alespoň zůstává šance na to, že Bůh jednou všechny vzkřísí z mrtvých.

28 března 2006

Netušíte?

Netuší někdo, proč vždycky slíbím, že něco napíšu, i když je už dopředu jasné, že na to nebudu mít čas?

"Kdy to má být? Pozítří? Není problém," slyším sám sebe a nevěřím vlastním uším, protože vím, že je to nereálné. Nebo reálné, ale s nervy, které nestojí za to.

Musím ale uznat, že kdybych tyhle nesmyslné sliby nedával, nenapsal bych nikdy nic, protože jsem lenoch, který by se k tomu prostě nedonutil.

25 března 2006

Nežiju v žádném teletníku

Pravil dnes náš bývalý prezident k tématice hodně diskutované, totiž k zákonu o registrovaném partnerství: "Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata."

Tak jednak těch argumentů proti zákonu bylo mnohem víc. Ale hlavně si říkám, že by měl pan Havel lépe vážit slova, protože jedna věc je zastávat nějaký názor a druhá věc urážet ty, kteří mají názor jiný.

Protože mám na rodinu v mnoha věcech stejný pohled, jako dva zmínění pánové, musím říct, že se tímto neomaleným výrokem cítím uražený také.

24 března 2006

Řidičům kamiónů

Moc se mi líbí, že se někdo snaží vylepšit image řidičů kamionů, a podél cest vylepuje billboardy o tom, že jezdí vlastně jen proto, abych mohl mít snídani.

Možná by ale ten dotyčný mohl taky říct těm dvěma řidičům pekelných strojů s návěsem, co se mě pokusili dnes na dálnici rozmáčknout, že bych se té snídaně, kvůli které zrovna oni údajně musí jezdit, rád dočkal.

22 března 2006

Evropské myšlení - žel ...

Proč mám pocit z většiny filmů, které se v Evropě točí o křesťanství v Americe, že je to vyřizování účtů, a ještě navíc strašně okaté? Proč má někdo tak úpornou snahu ukázat, že boj za mravnost je vždycky jenom maskované pokrytectví?

Aniž bych měl velké iluze o americké "náboženské pravici" a "Křesťanské alianci", pořád si myslím, že jejich usilování o nějaké hodnoty je lepší, než dekadence a cynizmus.

A dekadence a cynizmus je mnohým tzv. "evropským" pohledům velice vlastní.

Žel.

21 března 2006

Inspirace televizí

Je to potupné, ale musím přiznat, že sleduju telenovelu. Sice se vymlouvám na to, že tak činím ze studijních důvodů, když něco podobného píšu pro AWrádio, ale tak jednoznačné to zase není.

Přistihl jsem se totiž, že mě některé díly baví. A to by se nemělo stávat, protože bych přece jen měl mít nadhled, odstup a jistý intelektuální despekt.

Dnes jsem se dokonce smrtelně vážně zahloubal do řešení otázky, proč autorky z většiny mužských hrdinů vytváří naprosté bačkory a onuce, pevně ovládané partnerkami s jasnou vizí a cílem.

Zřejmě bude televizí inspirováno víc mých činů, než jsem si ochoten připustit.

Dnešní blog je toho skvělým příkladem.

20 března 2006

V dobré víře

Byly doby, kdy jsem se strašně bál zubaře. Tak moc, že jsem k němu chodil až v okamžiku, kdy bylo pozdě. Později jsem pochopil, že je to nesmysl, protože bolest preventivních prohlídek se zdaleka nevyrovná bolesti pořádně hlubokého kazu.

No, a dnes, při kontrole u nové paní doktorky, mi došlo, že nestačí ani to, protože ta předcházející lékařka, kam jsem pět let poctivě co půl roku docházel, měla zřejmě problémy se zrakem. Kdyby totiž viděla dobře, musel bych napsat, že svou práci neuměla, a to bych ve vší úctě k jejímu MUDr. před jménem nerad.

Tak si teď alespoň na tuto dámu vždycky vzpomenu při každém ze zákroků, který mám před sebou. A pokud ne přímo při něm, tak při placení účtu za něj určitě.

Zároveň však při tom budu doufat, že podobným způsobem někdo jiný nevzpomíná na okamžiky, kdy se v dobré víře obracel na mě s očekáváním, že pro něj udělám vše, co je třeba.

17 března 2006

Když je moc práce

Když je moc práce, tak se hodně pracuje. To dá rozum. A když se hodně pracuje na jedné věci, zákonitě utíkají alespon tři další.

Do těch je třeba se pustit okamžitě, jak je to jen možné. Ale samozřejmě, nejde je řešit všechny zároveň, čili je to vlastně neustálý kolotoč, a nikdy není možné stihnout všechno.

Takže když už nemám řešení, znám alespoň důvod hromadění mých restů.

14 března 2006

Zloději nápadů

Jsou prý úplně nejnebezpečnější. A mám to hned z několika stran - od lidí, kterým byly dobré nápady ukradeny, zrealizovány a taky dobře zpeněženy. Žel, aniž by z toho oni, jakožto autoři, cokoliv měli.

Já okradené sice s účastí poslouchám, ale v duchu nechápavě kroutím hlavou, protože podobnou zkušenost nemám. Jsem totiž ta úžasná výjimka, která v tom umí chodit.

Protože možnost, že žádný můj nápad nestojí ani za ukradnutí, si jednoduše odmítám připustit.

13 března 2006

Veřejní a ukrytí

jsou politici. A zvlášť před volbami. Třeba dnes se navzájem dva v novinách trumfují, který se toho druhého víc boji v televizní diskuzi. V té diskuzi, na kterou se stejně nikdo normální nevydrží dívat, protože se v ní předvádí jenom povrchní siláctví, arogance a neomalenost. Ale aspoň se to od nich čeká. Jsou veřejní.

Ovšem pak jsou ještě i politici skrytí a tváří se nějak tak nezávisle. Mají však stejný cíl, jako ti veřejní - získat co největší osobní moc a vliv.

Jen ho více maskují krásnými a ušlechtilými řečmi.

11 března 2006

Znáte odpovědi?

Proč naprosto nepodstatné maličkosti spouštějí ty největší průšvihy?
Proč je přeslechnutí jednoho jediného detailu vykládáno jako zločin?
Proč nejsou akceptovány žádná řešení, která vzniklou situaci uvádějí nejen na správnou míru, ale jsou dokonce pro všechny mnohonásobně výhodnější?
Proč je naopak za řešení považováno přerušení konverzace?

Pokud umíte odpovědět, je jen jediná možnost - jste ženského pohlaví.

10 března 2006

Nic nového pod sluncem

Viděl jsem ochranku v hyperpermarketu, jak kontroluje podivně až bezdomovecky vyhlížející pár. Bdělý strážce jim tvrdil, že krabici s džusem, na které bylo logo konkurenčního obchodu, ukradli právě tady.

Což potvrzuje:

Šaty sice dělají člověka ale ...

... funkce, a to dokonce ani vybavená pravomocemi, automaticky nezvyšuje lidské schopnosti.

09 března 2006

Obecný vkus

Obecný vkus je strašně relativní záležitost, to je známá věc. A mění se spolu s módou. Jenže co mám dělat, když se mi líbí kulaté špičky u bot a v módě jsou hranaté nebo špičaté? (Možná jsou tedy už v módě zase kulaté, zase tak se v tom neorientuju ale stejně nejsou v obchodech).

A nebo sedačka do obýváku. V obchodech jsou jich snad stovky (poslední dny jsem prošel v Praze snad všechny, protože se nám hroutí doma křeslo) a mně se líbí tak tři. Jenže všechny v ceně nad 50 tisíc, což je problém.

Kdybyste proto znali toho, kdo obecný vkus určuje, moc bych prosil o kontakt. Potřeboval bych s ním hodit řeč.

07 března 2006

Očekávání, výsledky a radost

Nemít iluze a nic nečekat je to nejlepší, když nechci prožít zklamání. Protože i sebemenší zdar je pak vlastně fenomenálním úspěchem.

Když vynechám, jak hrozné je mít velké očekávání, které vyústí v totální krach, tak je docela příšerná ještě jiná věc. Nemít iluze, nic nečekat, pak náhle pocítit šanci na úspěch, který se dokonce i dostaví, ale je "těsně pod laťkou". Třeba jen o pár procentních bodů.

Je to samozřejmě úspěch, ale stejně je vnímaný jako krach i když třeba několikanásobně převyšuje již zmíněný drobný zdar, který následoval jako překvapení po chvílích naprosté skepse.

A tak nezbývá, než dobře zvážit, co v životě přináší více radosti: očekávání a nebo pozitivní konečné hodnocení? No a podle toho se zařídit.

Přičemž se shodneme, že nejlepší je, pokud se dostaví obojí.

06 března 2006

Téměř ztracená cesta

Vidět krásný film je velká radost. Samozřejmě, čím hezčí, tím větší. A nemám na mysli holywoodský trhák, kde je případná kvalita podepřena i patřičnou cifrou v milionech dolarů. Radost přináší především dílko, kde hlavní roli hraje nápad a šikovnost autora.

Jenže - radost pro jednoho mnohdy znamená depresi pro druhého. Potěšení diváka je zejména u potenciálního tvůrce negováno zoufalstvím. Tak moc by chtěl, ale pořád mu nepřichází nápad, inspirace - a vlastně chybí i potřebné umění.

Pocity závisti i sebelítost jen ještě víc ochromují. Dříve vyslovená kritika druhých se vrací jako bumerang.

Tedy konec? - Jistě.

Protože jinak již zbývá jen vydat se na cestu, která pravděpodobně skončí špatně, ale přesto je dobré ...

... začít ...

... pracovat.

05 března 2006

Ptačí chřipka

Ptačí chřipka všude kolem nás - v Rakousku, Německu, Polsku. Jen u nás ne.

Copak ptáci znají hranice?

03 března 2006

Motivace, umění a nebo co?

Je to zajímavé, Jaromír Jágr na olympiádě nehrál nic moc, ale po návratu do USA zase válí, jak se na správnou hvězdu sluší. Někdo by mohl říct, že je to o penězích, on sám naznačuje, že problém je v trenérovi, těžko říct - problém tedy bude v motivaci.

Mohli bychom tedy uzavřít, že když není správná motivace, ani velké umění nestačí. (Nevím sice, jestli by stačila samotná motivace, kdyby nebylo umění, ale je to spíše akademická otázka.)

Ale protože motivace je v podstatě neuchopitelná a velice osobní věc, můžeme nad některými věcmi raději jen kroutit hlavou a tvářit se nechápavě.

01 března 2006

Přichycen

Všechno je jednou poprvé, a tak i mě dneska poprvé v životě chytil v autobuse revizor bez jízdenky. Ale pustil mě bez pokuty, protože samozřejmě problém nebyl na mé straně, ale na straně Dopravního podniku. Pan řidič totiž neměl jízdenku, kterou prodává těm cestujícím, kteří si ji nemůžou koupit u budky nebo v automatu.

Namísto ní mě však upozornil na to, že v autobusu jsou revizoři, a při problémech se mám na něj odvolat. Přesto se mi rozbušilo srdce, když mi urostlý holohlavý mladík strčil pod nos revizorský odznak a na moje sdělení, že z objektivních důvodů jsem bez jízdního dokladu, odvětil, že to asi bude problém. Co když to řidič zapře a já budu o pokutu lehčí a ostudu těžší?

Naštěstí však na revizorův dotaz vše potvrdil, a já mohl vystoupit. Nejen, že se mi ulehčilo, ale navíc se posílilo moje přesvědčení, že lidé stále ještě drží slovo. Ten řidič určite, přestože kdyby se ke mně neznal, vylepšil by rozpočet Dopravního podniku.

28 února 2006

Agresivita

Už to slovo samo o sobě vypadá nesympaticky, pokud tedy necharakterizuje hru skvělého fotbalového útočníka. Je-li však vztaženo na běžné chování v denním životě, je to na pováženou.

Normálně jsem vcelku mírný člověk, ale všímám si, že agresivita se u mě dostavuje vždy, když se večer unavený z práce dostavím domů a všichni po mě najednou něco chtějí. To pak vybuchuju, zuřím a utrhuju se. A štve mě přitom, že zrovna na ty, kteří si to nejmíň zaslouží a za nic ani nemůžou. Ovšem je to silnější než já.

Tak hele, ty co tam někde uvnitř přitápíš pod kotlem, koukej hezky ubrat, a namísto zvyšování přetlaku upustit páru. Jasný? Nebo tě...

Ženské myšlení?

Fascinuje mě. Ani ne tak myšlení konkrétních žen v mém bližším či vzdálenějším okolí, ale zejména myšlení některých redaktorek ženských časopisů, které se prostřednictvím svých více či méně vtipných článků snaží toto ženské myšlení formovat. (Abych nebyl obviněn z sexismu, či čeho, tak pro pořádek musím říct, že úplně stejné to je s redaktory typicky "pánských" časopisů).

Je pravda, že podobné časopisy jsem donedávna četl výhradně v čekárnách zubařů, ale poslední tři týdny, co MF DNES vypustila novou pondělní přílohu ONA DNES (zřejmě jako konkurenci pondělního Blesku pro ženy), se s touto formou publicistiky setkávám pravidelněji.

Abych byl konkrétní - vadí mi to paušalizování v některých článcích - všichni chlapi jsou nudní a žena má právo vyměnit patnáct let nudy alespoň za dva roky prožité naplno. To, že rozbíjí rodinu, sice může obrečet, ale protože ten její byl přece úplně nemožný, neromantický a nudný, tak pálení mostů je jedinou možnou cestou.

Možná by to chtělo slyšet i druhou stranu - byť nudnou, neromantickou a nemožnou. Možná by to chtělo podívat se i kriticky na sebe. Sobectví přece není životní program, a platí to stejnou měrou pro obě pohlaví.

Ale chápu, že tato myšlenka zase nebude prodávat časopisy pro ženy.

24 února 2006

Odposlechnuté je nejlepší

Za tím si stojím. A vůbec nemám namysli trapné aféry kolem odposlechů telefonů nejrůznějších činitelů i nečinitelů, o kterých se denně dovídáme ze sdělovacích prostředků. Nejlepší je to, co je odposlechnuté ze života. A zdrojů se najde hodně.

Předním a významným zdrojem odposlechnutého materiálu je rodina. Popsat někde na veřejnosti (webu, časopise, rádiu apod.) skutečnou situaci prožitou nejbližšími příbuznými, obvykle budí uznalé pokyvování hlavou všech, kromě postižených příbuzných. Ti se cítí zaskočeni, hovoří zvýšeným hlasem a domáhají se slibů, že něco podobného se již nikdy, ale skutečně nikdy, nebude opakovat.

Ale i když je rodina zdrojem opravdu významným, má kromě výše uvedeného i jiná omezení. My například nepatříme mezi velké dobrodruhy, a tak se zajímavých a vzrušujících příhod neděje zase tolik, kolik by bylo potřeba, aby stačily pokrýt mé veškeré publikační potřeby. Proto musí existovat i zdroje jiné.

Nemám zde v úmyslu všechny odhalit, protože bych se připravil o dobrý materiál, ale zmíním alespoň jeden - veřejnou dopravu. Dvě starší dámy, sedící v autobuse o sedadlo za mnou a nahlas líčící dramatickou rodinnou situaci se zetěm jedné z nich, který je podvodník a bezcharakterní lump, mi dokázaly na cestě z Bráníka na Smíchovské nádraží dodat materiál na dvě povídky a několik dílů radionovely Dědeček, kterou píšu pro AWrádio.

Život prostě píše ty nejlepší příběhy a je jenom škoda, že podobných dam s tak zvučnými hlasy nejezdí v autobusech víc.

23 února 2006

Profesionálové chodí včas

Protože je tvrzení v nadpisu pravdivé, je jasné, že mám pokud se profesionality týče, ještě rezervy (tak 20 - 30 %). Zato Štěpán Rak, Věra Martinová a Jaroslav Dušek - lidé, se kterými jsem poslední měsíc dělal rozhovor do rádia, jsou alespoň podle mých zkušeností, profesionálové každým coulem. Nejen, že chodí včas, ale dokonce minimálně 15 minut předem.

Kde se jenom ta profesionalita učí? Že by životem?

22 února 2006

Poločas?

Poločas je okamžik, kdy si fotbalisté mohou dát pauzu, vyslechnout rady trenéra a soustředit zbytky sil na to, aby celý zápas důstojně dohráli.

Při pohledu na svoje datum narození, a můj hodně optimisticky viděný věk odchodu z této země, bych se mohl právě někde v poločase nacházet. Analogie s fotbalisty však tady končí.

Přestávku si dát nejde, vyhodili by mě minimálně z práce. A na rozdíl od fotbalistů navíc netuším, kolik je celková hrací doba.

21 února 2006

Mezi nebem a zemí

Ráno přijdu k autu a to nejde nastartovat. Odpoledne pak funguje bez problémů, aniž by se mezi tím cokoliv s ním stalo. No a zatím jezdí.

Myslel jsem si doposud, že podobné záhady jsou vyhrazeny jen počítačům pracujích s operačním systémem MS Windows a příhoda s autem byla spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Ale není tomu tak - přidal se i ohřívač vody, který se nám polámal a sám opravil během jedné hodiny.

Prostě, ne všechno je tak, jak vypadá na první pohled. Neřekl to už náhodou někdo?

20 února 2006

Zub času

Hlodá, hlodá a hlodá. Že si hlodne do mého auta, to se dá pochopit. Je to drahé, nepříjemné, ale je to spotřební zboží a výrobci také musí z něčeho žít. Že si hlodne do lidského těla se také dá pochopit. Přesto každý příznak tohoto jevu akceptuji s jistou dávkou hysterie.

Obnažující se krček mé čtverky vpravo nahoře budiž typickým příkladem. Poté, co jsem si přečetl na odborných zubařských serverech vše, co souvisí s paradontózou a obtížemi jejího léčení, se mi však vůbec neulevilo. Mám obavy, že nákup speciálních zubních past a kartáčků ve spojení s návštěvou zubního lékaře už může nastarovaný proces jen více či méně zpomalit.

Ano, zub času hlodá všem stejně, to je pravda.

Ale jak k tomu přijdu zrovna já?

17 února 2006

Bázeň Boží

"Bojím se víc Boha, než stranického trestu," pravila v anketě MF DNES poslankyně za ČSSD Nováková v souvislosti s úsilím premiéra, aby její strana za každou cenu přehlasovala veto prezidenta k zákonu o registrovaném partnertství. Při předpokládaném tlaku, který zřejmě na tuto dámu bude ještě vyvinut, tak pokud jí toto stanovisko vydrží - klobouk dolů.

Ministr Cyril Svoboda zase zaujal tak statečný postoj ke kauze "karikatury", že se to zdá až neuvěřitelné. Někteří k tomu utrousili, že za tím je především jeho náboženské přesvědčení. A já k tomu dodávám - tím líp.

Myslím si totiž, že bázeň Boží je nejlepší kvalifikací pro politika.

16 února 2006

Pracovní vytížení

Když do novin nějaká PR agentura protlačí článek o politikovi, který pro naše blaho pracuje do roztrhání těla - tedy minimálně osmnáct hodin denně sedm dnů v týdnu, vypadá to moc hezky. Je úžasné, jací výjimečně odolní a schopní jedinci nám vládnou, případně o vládu usilují. Nevěříte?

Udělal jsem pokus na sobě. A protože platí - podle sebe soudím tebe - můžu zodpovědně prohlásit - nefunguje to. Takže - buďto jsou politici nadlidé obdařeni schopnostmi, o kterých se nám, obyčejným lidem, ani nesní. A nebo ... raději nedomýšlet.

Protože pokud nám lžou v takovýchto maličkostech, co nám vlastně tvrdí o věcech, kdy doopravdy o něco jde.

15 února 2006

Den s vrtulí

Den s vrtulí je takový den, který než pořádně začal, tak už stihl skončit. Den s vrtulí je takový den, kdy pořád pracujete, pracujete, pracujete, a večer při pohledu zpátky zjistíte, že vlastně vůbec nic není uděláno.

Ovšem pozor, záasadně se liší od dne - blbce, kdy se kazí všechno, na co sáhnete. Je pouze tak hekticky pracovní, že na skutečnou práci vlastně nezbývá vůbec žádný čas. Dokonce se cítíte provinile z toho, když na tuto skutečnou práci nějakou tu chvilku ukradnete.

Ale pokud si v jeho chvatu stihnete zaznamenat podněty, které přinesl, při ohlédnutí zpět je možné z nich čerpat hodně inspirace do budoucna. Den s vrtulí tudíž není vůbec negativním dnem.

Jen nesmí být moc často, aby se ta vrtule nezlámala.

14 února 2006

Valentin - víte o něm?

Byl to prý nějaký světec, ovšem do svých hodně let jsem o něm vůbec neslyšel. Teď je ho zato plno a je pěkně vlezlý. Prý svátek zamilovaných.

Nic proti novinkám, ale jak může být nějaký svátek zamilovaných v únoru, když je venku taková zima?

Máchu na vás, novotáři!

13 února 2006

Po návratu krucho

Je zajímavé, jak dokáže člověka zničit 8 hodin za volantem v autě na cestě Altena (Německo) - Praha (Česko). Celý den jsem dneska jako přeražený, v hlavě mi to myslí tak na 50% a přitom se valí jedna katastrofa za druhou:

1. Ráno nešlo nastartovat auto - obnášelo to zakoupení nové baterie a její montáž. Naštěstí mám hodné sousedy, kteří mi půjčili Gola sadu. V kombinaci s mojí "zručností" - za hodinu nebylo co řešit.

2. Po nastartování se ozval příšerný zvuk - díra ve výfuku. I tak jsem vyrazil. Výfuk definitivně upadl těsně před dojezdem do kanceláře. Od tohoto okamžiku vím, že i auto může vydávat zvuk, ze kterého se dělá fyzicky špatně nejen kolemjdoucím občanům, ale i samotnému řidiči - jako kdybyste měli v hlavě turbínu tryskového letadla. A přitom to je jen SEAT Toledo r.v. 1996.

3. Včechno naplánované je jinak, aneb standardní pracovní den. Krásné je žít.

(Ale přece jen něco pozitivního - jsou i kamarádi, kterým se doma válí zbytečná basová kytara, takže ji nemusím Davidovi kupovat a ty peníze hezky můžou jít na opravu výfuku). Davide, až budeš velkej, pochopíš, že svět prostě není ideální.

11 února 2006

Nadšení trvá

Je to zajímavé, co všechno takový blog umí, takže nadšení trvá a jsem zvědavý, jak dlouho mě to bude ještě bavit. I když si uvědomuju, že to zatím není moc originální, a zřejmě nikdo zatím nebude mít důvod, aby to četl.

Ale to se, možná, doufejme, změní v nejbližším budoucnu. Má to teda moc podmínek - například čas, chuť, nápady a tak. K úspěchu musí být splněny všechny najednou, takže doufám, že se tak stane.
Tohle je fotka Smyrny, kde jsem sice nebyl, ale kde to určitě musí být zajímavé, když tam lidi jezdí a fotí si to. Posted by Picasa

Tak jsem se založil

Historický okamžik v zahraničí - založil jsem blogg. (V Německu)