"A dělej to pořádně, hezky místo vedle místa!" Pokaždé, když slyším tento příkaz, a to již od dětství, je mi jasné, že se blíží mé obrovské selhání. Je lhostejné, zda mám zametat, vysávat, plet zahrádku, natírat a nebo na počítači retušovat nějaký obrázek. Místo vedle místa se prostě nekoná.
Sice zahájím práci systematicky, ale po nějaké době to zkrátka nemůžu vydržet a musím přeskočit alespoň o kousek dál. Po čase si to uvědomím, chci se vrátit, ale nejde to, táhne mě to zase jinam. Výsledek podle toho vypadá.
Každý máme nějakou svou černou můru. Moje se jmenuje "místo vedle místa". A to i proto, že každý člověk nepostižený tímto syndromem, mě po shlédnutí mých výkonů v této oblasti logicky považuje za nedůsledného či snad líného.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat