23 června 2009

Čistě náhodná ....

Zablokovaná krční páteř, tahání v prsním svalu, bolest kloubů a břicho větší, než by si představoval. To byly problémy, které stihl během posilování břišních svalů sdělit svému trenérovi pán středního věku - zřejmě manažer.

Za všechno může to, že se oženil a pro děti a náročné zaměstnání přestal mít čas na sportování. A jaký byl kdysi sportovec. Ale když teď vidí jak tloustne, začal s tím něco dělat.

Jak to bylo dál, to nevím. Odešel jsem na druhý konec posilovny zvedat činky v leže na lavičce.

Ta podobnost se mnou přece musí být čistě náhodná.

A břicho mám určitě menší než on.

15 června 2009

Nekrolog za hlemýždě

Nevím, co prolétlo hlavou chudáka hlemýždě v okamžiku, kdy jsem ho omylem na autobusové zastávce rozšlápl, ale mě to mrzelo strašně. Hlemýžď je na rozdíl od slimáka velice sympatické zvířátko, a nepříjemné křupnutí, které se mi ozvalo pod botou, mě bude ještě dlouho pronásledovat.

Samozřejmě, nic zásadního se vlastně nestalo, svět jde dál. A možná by hlemýžď stejně skončil špatně - buďto uvařený zaživa pro nějakého francouzského gurmána nebo snědený jinak jiným dravcem.

I když to by jeho smrt měla alespoň nějaký užitek, tahle byla zbytečná tím víc, že nastala omylem. A tak třeba bude mít smysl alespoň tento nekrolog, který jsem rozšlápnutému nevinnému tvorovi nad jeho ostatky slíbil napsat.

Třeba si i díky němu začnu příště víc dávat pozor na to, kam šlapu. Jestli náhodou po cestě za svými velkolepými vizemi nedrtím někoho sice bezvýznamného, ovšem zejména

nevinného.

11 června 2009

Kdy přijde?

Číslovka vyjadřující můj věk už není nic moc. Ale zatím to nijak necítím, a tak jenom čekám na ten obávaný zlom, kdy se všechno změní a přijde stáří.

Přesně v tomto okamžiku si totiž lidi v mém okolí začnou klást závažné otázky: "Jak dlouho mu ještě nechají řidičák, není už to jeho řízení hazard? Došlo už mu, že by měl dělat něco jiného a uvolnit místo mladším a nebo se najde někdo, kdo mu to už konečně řekne? Myslíte, že je doma stejně nesnesitelnej, jako když je tady?"

Přirozeně bude záležet na tom, co budu (až to přijde) dělat, protože od toho se bude odvíjet odvaha mého okolí mi tyto otázky položit přímo do očí.

Možná jenom proto, že se domnívám, že ten čas dosud nenastal, troufám si nyní veřejně prohlásit - až to bude potřeba, není důvod se bát mi podobné věci říct přímo.

Protože pokud vše bude tak, jak je obvyklé, stejně to neuznám a vysvětlím vám, že se mýlíte.

A nezapomenu vám to.

A ...

Žasnout

Pořád nestačím žasnout nad tím, jak je možné, když všichni říkají, že jim jde o stejnou věc, tak se společně stejně na ničem nedomluví. Skoro bych i řekl, že ne všichni mluví o svých skutečných motivacích pravdu, ovšem jak to dokázat? To může jenom čas, a to ještě ne vždycky. A navíc - kdo ho máme, když pravdu potřebujeme hned?

Jediné, co mohu vědět téměř jistě, jsou moje pocity a tajná přání.

Jenže, mohu věřit sám sobě?

Pokud ne, tak pak se nelze divit, že žasnu.

škoda.

04 června 2009

Růže

Vytrvalost přináší růže. To jsem slýchával (a nenáviděl) už od svého dětství, protože jsem tušil, že to je pravda. Životní zkušeností se moje tušení téměř potvrdilo. Ale ne úplně.

Samotná vytrvalost totiž dostatečná není. Musí se k ní přidat vždycky ještě kousek navíc. A to přesně tehdy, když to vypadá bledě a když se už vůbec, ale vůbec nechce.

Jenže bez toho kousku navíc růže nebudou.

Proto jsou to taky tak ušlechtilé květíny.

03 června 2009

Rozčarování

Všímám si, že si někdy věci (a lidi) idealizuju víc, než je nutno (a hlavně zdrávo). Nějak nemůžu předpokládat špatné pohnutky u někoho, kdo je sympatický a říká o sobě, že vždycky jedná fér. Je tedy pravda, že častěji moje důvěra dojde naplnění, ale o to víc mrzí, když mi to nevyjde.

A nemusí to být jenom v nějakých osudových situacích. Třeba pohled na dvě krásné, na lavičce rozprávějící dívky navozuje příjemnou a romantickou atmosféru.

Do doby, než procházejíce kolem nich zaslechnu jak (ta hezčí) povídá: "Ta kráva jedna blbá".

Nemoralizuju, má samozřejmě stejné právo ventilovat svoje pocity jako já idealizovat svět.

Ale jak já k tomu přijdu?

02 června 2009

Objektivita

Snažil jsem se přejet z pruhu do pruhu, abych se vyhnul stojící koloně před křižovatkou. Jenže jsem se nepodíval do zrcátka a v tom se ozvalo velké troubení a skřípění brzd. Rychle jsem se vrátil zpátky a kolem mě prosvištělo krásné stříbrné BMW. Pán si trochu klepal na čelo a já se cítil provinile.

Moje náhle se rozběhnuvší srdce se ještě nestačilo uklidnit, když v tom další zatroubení a vedle mě přibrzdilo policejní auto. Napadlo mě, že asi bude pokuta za zmatkování a ohrožení dopravy, ale policista ne mě jenom mávnul rukou a rychle odjel.

Kolona v pomalém pruhu se rozjela. Za zatáčkou jsem uviděl krásné stříbrně BMW, kterak bylo dostiženo a zastaveno policejním autem (tím, které na mě zatroubilo) a podle všeho situace směřovala k udělení pokuty.

Vsadil bych sice deset ku jedné, že přestupek jsem spáchal já a ne krásné stříbrné BMW, ale pokušení zastavit a uvést vše na pravou míru trvalo jenom tak tři milisekundy.

Policista vše určitě viděl správně a objektivně.

Ostatně jak jinak, když to bylo v můj prospěch.