bejt blog

Systém

2011-01-06T22:58:00.003+01:00

Nevím, jestli si jako já potřebujete udělat pořádek v knihách, stažených souborech pdf a dalším studijním materiálu. Většinou totiž moc dobře vím, že to, co právě teď potřebuji je v nějakém souboru, který jsem si určitě stáhl a uložil. Ale nevím už odkud, nevím kam a hlavně nevím, jak jsem ho pojmenoval.

Je to asi týden, co se mi podařilo najít řešení problému, které se jmenuje Zotero. Jedná se o plugin pro Firefox, ale splňuje všechny moje požadavky a dokonce umí i exportovat bibliografické citace přesně podle normy ISO, vyhledávat, zálohovat se na server a synchronizovat na víc počítačů. A když si připlatíte, budete mít na serveru 1 Gb prostoru (a za víc peněz samozřejmě i víc). To jsem zatím nevyužil, ale nikdy neříkej nikdy.

Kdyby tedy někdo měl podobné potřeby, stahujte a instalujte Zotero.

Nový blog

2010-12-06T10:10:00.003+01:00

Po několika letech jsem se rozhodl pro změnu a svůj blog budu nadále psát také na adrese http://jetelina.bigbloger.lidovky.cz, kde ale budu spíš zveřejňovat delší texty. Pro drobné glosy zůstane místo nadále zde.

Ztráta soudnosti

2010-11-17T22:59:00.003+01:00

"Mlč, mlč", říkám si a přitom sleduji, jak pořád mluvím a mluvím a není to k dobrému.

Samozřejmě, bude se to asi stupňovat s postupujícím věkem. To ale bude naplňovat zděšením především mé okolí, protože ztráta soudnosti nebolí nejvíc toho, kdo ji ztratil. Ten už ani netuší, že ji někdy (pokud) měl.

Tohle mluvení, co není k dobrému je ale něco úplně jiného. Žel, ani zralejší věk to nespraví, byť jsem v to ve svém mládí hodně doufal.

Vydávám proto tohle svědectví - i na prahu vyššího středního věku dělám stejné hlouposti, co v mládí. Štve mě to, ale řešení vidím jenom jedno.

Že jednoho dne přijde ztráta soudnosti.

Lítost

2010-11-10T22:26:00.004+01:00

Je mi líto opilce, kterého vyhánějí z tramvaje, ale je mi líto i těch, které obtěžoval. Je mi líto učitele, který neumí učit, a musí odejít ze školy, ale je mi líto i dětí, které špatně vzdělával. Je mi líto i viníka dopravní nehody, ale samozřejmě taky i lidí, kterým byť nechtěl, tak ublížil. A tak to jde do nekonečna.

I když, možná ne až tam. Těsně před nekonečnem dojdu k závěru, že nejvíc je mi vlastně líto sama sebe.

A proč vlastně ne?

Smutek

2010-11-01T22:20:00.002+01:00

Důsledek zklamání a rozčarování
neodezní vtipem.

Klaun je nejen smutný, ale zřejmě i zlý.
Je třeba se ho bát.

Je třeba se bát všech, co smutek šíří.
Nenaplňují očekávání,
nikdy nechtěli.

Smutek je dar.
Možná Danajský, možná pravý.
Těžko říct.

Pán Bůh je daleko, nezasahuje a neléčí.
Nechce nebo nemůže,
vyjde to nastejno.

Anděla by to chtělo,
vládu ale přebírá ten padlý.

Hrdost

2010-10-27T22:19:00.003+02:00

Pořád se setkávám s něčím novým a překvapujícím. Všechna překvapení nejsou žel příjemná, pro některá lze použít i synonymum obrovské zklamání, ale takový už je život.

Stejně jsem na sebe hrdý za to, že mi skoro do padesátky vydrželo naivní přesvědčení o tom, že lidé, kteří krásně a ušlechtile mluví a píší, jsou takoví i ve skutečnosti. A že i když už je víc než jasné, že jsou to všechno jenom řeči pro hloupé a neinformované, tak se pro ně snažím pořád najít nějakou omluvu a vysvětlení.

Není to krásné, být hrdý na to, že jsem pitomý?

Školní rok

2010-09-01T23:12:00.004+02:00

Konec prázdnin ve mně pokaždé vzbuzuje rozporuplné pocity. Končí léto, blíží se chladna, nevlídna, časy přezouvání pneumatik na ty se zimním vzorkem, po prázdninách houstne provoz, nastává čas sestavování rozpočtů na nový rok a ještě by se dalo vyjmenovat mnoho dalších neradostí.

To všechno u mě vyvažuje vlastně malá drobnost, která je ještě navíc docela škodolibá. Žáci školou povinní musí do školy a já ne. Samozřejmě, musím do práce, kde je to mnohdy ještě horší a namáhavější, zatímco ve škole bylo docela dobře.

Jenomže do školy jsem musel a to musel bylo jiné musel než to, se kterým chodím do zaměstnání. A od toho jsem se osvobodil.

I tak se dá charakterizovat závist.

Ztráty ...

2010-08-27T22:18:00.006+02:00

Minulost není a nikdy už nebude, zůstává jenom její interpretace závislá na momentální perspektivě, čili historie. Absolutně objektivní popis minulosti nezískáme, protože neznáme celkový kontext. A ten nám nezachytí žádné současné (a asi ani budoucí) médium.

Realitě se proto můžeme přiblížit snad pouze kritickým zhodnocením konjunkce jednotlivých výpovědí, ovšem pouze za předpokladu správně nastavených kritérií tohoto hodnocení. Ale ani ta nejsou objektivní, protože jsou podmíněna kontextem hodnotícího.

Čili každý popis minulosti je její tvůrčí interpretací, která nutně musí zamlčet to, co nepovažuje za podstatné.

Podezření, že něco významného a důležitého se v dějinách ztratilo, má proto svou relevanci.

Vyzkoušejte

2010-08-25T14:53:00.002+02:00

Dlouhou dobu jsem hledal něco, co by mi umožnilo synchronizovat soubory mezi notebookem a mobilem. No a našel jsem tady tohle. Vyzkoušejte :-)

Dvojsmysl

2010-06-07T18:34:00.001+02:00

Protože u stejnojmenného příspěvku se mi v diskuzi začalo objevovat neuvěřitelné množství spamů, tak jsem ho smazal a jeho text tady uvádím znovu:

Na druhém významu slov, tedy dvojím smyslu, je založena celá řada slovních hříček. Jsou mistři, kteří dvojsmyslnost dotáhli téměř do dokonalosti. V jejich přítomnosti je pak skoro nemožné říct jakékoliv slovo, aby nebylo okamžitě poukázáno na souvislosti, které do té doby člověka ani nenapadly.

Získat takové mistrovství je ale dvojsečná zbraň. Co si budeme povídat, velká část dvojsmyslů patří do oblasti lechtivých sprosťáren.

A pohybovat se v tomto terénu nemůže zůstat bez důsledků.

Nejtěžším z nich je, že již neexistuje cesta zpátky do nevinnosti.

Entropie II (kauza chleba)

2010-05-25T09:56:00.003+02:00

Slíbil jsem, že zveřejním reakci Tesca na můj problém s multicereálním chlebem. Tak tady je:

Dobrý den,
u Multicereálního chleba dodavatel změnil tvar, ale receptura a kvalita by měla být stále shodná. Děkujeme za Vaše upozornění, s dodavatelem i s naší pekárnou se spojíme a vše necháme prověřit.
Věřím, že i nadále budete naším spokojeným zákazníkem.

S pozdravem....

Nesouhlasím, proto jsem ještě reagoval takto:

Díky za vaši reakci,

změna tvaru podle mého (subjektivního) názoru není jedinou změnou (pravda je, že chleba vypadá jinak ve všech prodejnách). Jako zásadní problém vidím zejména že nyní nemá pořádně propečenou kůrku a jinou konzistenci. Škoda, že jsem si původní bochník nevyfotil, porovnání by bylo markantní. Je mi to líto, protože ten původní chleba byl v Praze podle všeho to nejlepší, co bylo k sehnání, ten nový mi nechutná a proto jsem ho přestal kupovat.

Přeji vše dobré

Předpokládám, že tím je kauza uzavřena, chleba se k lepšímu zpátky nezmění, ale já mám aspoň pocit, že jsem pro to udělal všechno, co šlo. Ovšem pokud by k nápravě opravdu došlo, pak hluboce smekám a samozřejmě o tom tady taky napíšu.

Předvolební

2010-05-21T22:29:00.003+02:00

Bylo zajímavé sledovat, jak na Andělu vedle sebe stojí dva volební stánky - ČSSD a ODS. ČSSD ho měla větší, měla víc (a hezčích) hostesek, rozdávala zdarma růže a dokonce uvnitř ukazovala dva kandidáty - pana Křečka a ještě nějakého tmavovlasého elegána s oranžovou šálou.

V menším a skromnějším stánku ODS byli jenom dva lidé a rozdávali plakáty. Z davu důchodců, který ukázněně čekal na oranžové růže, k nim proto přešel maximálně každý třetí.

Průzkumy říkají, že volby dopadnou podobně a já k svému zděšení zjišťuju, že je mi to jedno. Nevěřím, že politikům jde o ideje, které hlásají. Není rozhodující, který lídr je mi sympatický a který ne, protože nikdo z nich stejně nebude mít odvahu udělat to, co bude skutečně potřebné.

Dojedeme na politickou korektnost a neochotu podívat se pravdě do očí. Možná ne letos, ale pokud se něco nezmění, tak v dohledné době určitě. Tisknutí peněz na placení dluhů totiž není žádné řešení.

Nechci zadlužovat svoje děti, budu proto volit stranu, která nyní nejseriózněji tvrdí, že chce hospodařit rozumně. Uvidíme jestli to dodrží.

A když ne? Budu pro příští volby hledat nějakou ještě serióznější. Jinou možnost stejně nemám.

Stejně všechny problémy světa vyřeší jednou jedině Pán Bůh.

Zato definitivně.

Entropie

2010-05-20T23:48:00.003+02:00

Všechno jde od desíti k pěti. Světová ekonomika, ale ta mě (zatím) tak neštve. Horší je to s chlebem, který donedávna pekli u nás v Tescu. Po deseti letech pobytu v Praze jsem konečně našel chleba, který chutnal jako chleba, vypadal jako chleba a to dokonce i za dva nebo tři dny. Zázrak.

Co se může pokazit, to se samozřejmě pokazí. Chleba prodávají dál, jmenuje se stejně (multicereální), stojí stejně (hodně), ale vypadá jinak a hlavně nechutná. Z malého bochníku s propečenou kůrkou se stala rozměklá hmota, která se drolí a matlá.

Ptal jsem se na informacích, co se to s chlebem stalo. Koukali na mě jako na blázna, usmívali se a prý že neví, že je to možná jiným pekařem. A nic se nezměnilo, přitom je to už skoro měsíc.

Dnes jsem proto napsal na centrálu dotaz, co je s chlebem a netrpělivě očekávám odpověď. Podle mých zkušeností mi přijde něco ve smyslu, že chleba odpovídá přísným standardům a normám Tesca, a že se mi to jenom zdá.

No, uvidíme. To, co mi přijde, tady každopádně zveřejním.

A zatím budu hledat nějakou dobrou pekárnu.

Všechno špatně

2010-03-11T23:57:00.004+01:00

Kdybych se řídil jenom tím, co bych si přál, tak bych zřejmě nedělal co dělám, nežil, kde žiju a pravděpodobně by se mnou taky nemluvila velká většina těch, co mě považují za slušného člověka.

Kdybych se na druhou stranu řídil jenom tím, co se má a co je z hlediska okolí správné, aniž bych do toho zatahoval svoje přesvědčení a touhy, tak by to platilo také, ale pohyboval bych se asi na opačném konci společenského žebříčku. Ovšem nesměl bych se na sebe dívat do zrcadla, protože by se mi taky nemuselo dělat dobře.

Pouhý rozum špatně, pouhé city taky špatně.

A kompromis?

Samozřejmě, co jiného mi zbývá.

Ale je to taky špatně.

Jsme

2010-03-10T21:44:00.003+01:00

Nebyli jsme, jsme a zase nebudeme. To, co bylo před tím, než jsme mohli říct "jsme" nám může být jedno.

V tom současném "jsme" se potkáváme, rozcházíme, míjíme, poznáváme, zklamáváme, bavíme, nudíme, předpokládáme - žijeme.

To, co bude pak, je velká neznámá.

Zdá se ale, že její výsledek je závislý právě na tom současném "jsme".

Poklad

2010-03-04T21:42:00.005+01:00

Nic není jak se na první pohled zdá. Skutečnou realitu ani poznat nejde, protože bych ji musel sám žít a stejně bych si nemohl být jistý tím, že ji nezkreslím pouze tím, že ji budu tlumočit dál.

A tak prohlášení obou stran sporu znějí vždy stejně logicky. Na jednu či druhou stranu se stejně přidáváme spíš pod vlivem sympatií a emocí než na základě chladné analýzy faktů. Možná bychom se hodně divili (a nebo třeba i hodně styděli), kdybychom znali pravé důvody našich postojů.

Proč se pak vůbec snažit shromažďovat logické a podložené argumenty a pídit se pokud možno po co nejobjektivnější pravdě?

Protože to ocení soud historie.

My u toho už zřejmě nebudeme, ale "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce".

Loajalita

2010-01-28T22:59:00.003+01:00

Loajalita se cení. Cení si ji zejména šéfové, nadřízení, prezidenti, králové, prostě všichni, kteří jsou na naší loajalitě závislí. A samozřejmě oceňují loajalitu jejich osobě případně myšlenkám a plánům, které šíří do světa.

Ne vždy se ale taková loajalita vyplácí, být loajální padlému vládci je sice ušlechtilé, ovšem nepraktické. Jenže jak poznat, jestli skutečně padne? A když ano, tak kdy se od něj odvrátit, aby to nebylo nebezpečné? Na to prostě musí být talent.

Proto je jednodušší nebýt loajální lidem, ale pravdě. Pravdě, kterou celý život hledáme a jejíž vyjádření je proměnné, závislé od okamžitého stavu našeho poznání a také od naší čestnosti.

Ale v čem je to jednodušší, když se velice pravděpodobně taková loajalita nebude líbit šéfům?

Právě v tom, že jsme-li věrni pravdě, všichni šéfové nám můžou ...

Jak lehce se to napíše ...

Tajný svět

2010-01-27T00:31:00.003+01:00

Někde hluboko uvnitř svého mozku jsem naprosto svobodný od okolí a ocitám se ve vlastním světě. Má tam přístup pouze ten, koho do něho pustím, a o kterém také rozhodnu, jak ho tam pustím a co tam bude dělat. Platí tam pouze moje moje pravidla a zákony.

Každý z nás má takový svět, lišíme se pouze tím, jak často v něm setrváváme, a samozřejmě i tím, co v něm děláme. Někteří odborníci na duše a jiné s tím související záležitosti se domnívají, že tento náš svět zase až tak tajný není, protože se prolamuje do našeho reálného světa v těch nejneočekávanějších a nejkritičtějších okamžicích. A proto bychom ani ve svém tajném světě neměli dělat nic nepatřičného, aby se na to nepřišlo.

Ale kde to tedy máme dělat?

Zmínění odborníci bryskně odvětí, že nikde, že naše srdce a mysl má být od všeho negativního prostá. A mají rovněž po ruce recept na to, kterak se to srdce a mysl čistí. A abychom měli na výběr, každý z těchto receptů je radikálně odlišný.

Sázejí totiž na to, že do jejich tajného světa nevidíme a v žádné kritické situaci je rovněž nepotkáme.

Jenom ten, o kterém všichni ví, že v krizi obstál, má pochopení.

Do mého světa proto jako jediný může vstupovat takový, jaký skutečně je.

Občas ....

Moje dilema s vyslovenou pravdou

2010-01-24T23:16:00.004+01:00

Co mi brání, abych popsal věci tak, jak skutečně jsou nebo jak je vidím? Můžu tomu říkat třeba odpovědnost nebo rozvaha, ale klidně i strach. Je to možné? Strach v demokracii? Za názory přece dnes nikoho nikdo nemůže trestat.

Je to pravda, ale stejně to není tak jednoduché. Co když věci vidím nesprávně? Co když prostým popisem svého pohledu raním někoho, kdo to vidí úplně jinak? A co když ho to zranění zničí? Ale abych nebyl tak ušlechtilý, i v demokracii je možné, že vyslovená pravda zničí autora.

Pravda je samozřejmě pravda a člověk by se na tohle všechno neměl ohlížet. Lidstvo si ji zaslouží, a kde by bylo, kdyby velcí společenští a náboženští reformátoři měli takové ohledy na druhé a na sebe.

Jenže já nejsem velký reformátor, proto píšu pravdu v jinotajích a věřím, že těm správným lidem dojde, zatímco ti nesprávní to nepochopí nikdy.

Snad tomu nebude naopak.

Upgrade

2010-01-21T23:23:00.003+01:00

Potřeboval bych zvětšit mozkovou kapacitu, abych si kromě podstatných věcí pamatoval i ty důležité. K tomu pak samozřejmě ještě přidat chybějící schopnosti pro praktický život, ubrat lehkomyslnosti, zkrotit nemístnou fantazii a znásobit zodpovědnost.

A kdyby se k tomu všemu ještě dostavila vždy ta správná míra empatie a z laskavé tváře nikdy nemizel vlídný a chápavý úsměv, skoro by se to blížilo tomu, jak by to podle mnohých mělo se mnou vypadat.

Už bych to prostě nebyl já.

Škoda?

Paranoia

2010-01-17T22:46:00.003+01:00

Profesionální záležitosti by se neměly směšovat s osobními, ale prý to u nás na východě moc nejde, protože si bereme věci příliš osobně. Tak se snažím tomu vzdorovat a vynakládám proto čím dál tím víc úsilí na to, abych sám sebe přesvědčil, že když na mě někdo útočí, jde mu především o věc a ne o to, mi ublížit.

Co na tom, že nevím, o jakou věc mu vlastně jde, co na tom, že z toho špatně spím a trápím se. On to určitě nemyslí zle, je to profesionální, o mě se vůbec nejedná.

Snad útok na mou osobu není součástí profesionálního plánu.

To, že neznám skutečný důvod, vůbec nemusí znamenat, že tomu tak není.

Odborníci a diplomaté

2010-01-06T00:23:00.003+01:00

Když se člověk vyjadřuje pro většinu lidí nesrozumitelně, znamená to, že je odborníkem a nebo chce, aby si to o něm všichni mysleli. (Anebo je blázen, ale to se nepočítá). Když mluví úlisně, sladce a obojetně, znamená to zase, že je diplomatem (anebo slizounem, ale to si nepřizná).

Každopádně nemůže být tak často chytán za slovo a brán k zodpovědnost jako ten, jehož slovo je jasné, srozumitelné a nedvojznačné. U koho ano je ano a ne je zase ne.

Je škoda, že člověk k takovému poznání dochází až tak pozdě. Kde už jsou ti, kteří to pochopili a praktikovali už od útlého mládí?

Možná hodně vysoko, možná hodně daleko ...

i od Boha ...

Kouzelná buřinka

2009-12-25T22:51:00.002+01:00

Ráno jsem ztratil peněženku, kde bylo skoro šest tisíc. Po hodině jsem ji našel na dně batohu, kde před tím určitě nebyla. Rodina se mnou nemluvila nejdřív proto, že z roztržitosti věci ztrácím. Potom zase, že z roztržitosti všem kolem působím traumata.

Naštěstí jsem dostal k vánocům historickou předválečnou buřinku, tak se to kompenzovalo. Kdybych ji dostal dřív, než jsem peněženku našel, měl bych téměř jistotu, že je to buřinka kouzelná. Takto nevím.

Možná ale kouzla působí i v jiné časové posloupnosti.

Nebo jsem se do batohu špatně díval.

Iluze

2009-12-18T00:08:00.004+01:00

Žít v iluzi je krásné, dokud na člověka nedopadne realita. A že dopadne, to je jasné. Čím později, tím je to horší, protože kocovina z iluze je bolestná.

Jenže žít úplně bez iluzí je nuda, šeď, fádnost. Nehledě na to, že ne všechno příjemné a dobré je iluze.

Tak proč vylévat dítě i s vaničkou.

Příliš tučné nudle

2009-11-30T21:54:00.003+01:00

Nebyl to dobrý nápad zajít si do neznámého čínského bistra na nudle se zeleninou. Plavaly v tuku a celou dobu, co jsem je do sebe cpal, mi moje rozumné já říkalo: "Nejez to!" Jenže mému šetřivému já bylo líto tam nechat porci za celých 59 Kč jenom tak ležet.

Dvě hodiny po konzumaci se zdálo, že následky nebudou žádné. Ovšem chyba lávky. Nudle byly v žaludku i po pěti hodinách a když jsem chtěl svému trávícímu traktu pomoct ve fitku, tak se po další půl hodině cvičení proměnily v těžký kámen. A pak to vůbec nebyl veselý příběh.

Poučení - je to tréning. Kdo je na tučná a těžká jídla zvyklý, toho nemůže rozhodit pokrm, kterému my ostatní říkáme dietní chyba.

Zvykat si ale už nebudu.

Číšník

2009-11-11T00:37:00.003+01:00

Chtěl jsem hrát číšníka, ale prý nemůžu. Mám na to špatnej ksicht. Moc se mračím, neusmívám a nevypadám úslužně.

Co taky chcete od křesťana.

Užívání

2009-11-03T00:50:00.003+01:00

Všichni si všechno užívají. Asi je to to hlavní, o co jde. Kdyby v televizi blikotavá nebo pohasínající hvězdička neřekla, že si to svoje vystoupení užila, tak by zřejmě spadl svět.

A koho přitom zajímá, co já si o tom myslím?

Nikoho.

Stejně jako nikoho vlastně ani nezajímá, kdo si vlastně co užil. To se jenom tak plácá, aby se vyplnil čas.

Protože každému z nás jde hlavně o to, aby si užil on sám.

Pán osudů

2009-10-29T22:57:00.004+01:00

Psaní je svým způsobem úchylné. Nemyslím tím jen tak obyčejné psaní, ale psaní příběhů, protože jako autor se najednou dostávám do úplně jiné pozice, než jsem v normálním životě.

Postavy, které vymyslím, dělají přesně to, co chci já. Jsem jejich absolutním pánem, když je nechám vylít si na hlavu limonádu, tak si ji vylejí. Když je nechám pronést naprosto trapnou větu a shodit se před všemi (jejich) přáteli, tak ji pronesou. A když je nechám ..., tak to taky udělají.

Samozřejmě, musí to ctít logiku příběhu a charakter postav. Ty se někdy snaží chvilku žít i svým vlastním životem, ale já jsem v pozadí a v pravý čas zasáhnu a pošlu je tam, kam potřebuju. A že to nemá někdy logiku? A proč by to mělo mít nějakou cizí logiku, je to přece můj svět.

Někdy si pod postavou představím naprosto konkrétního člověka. Když ho mám rád, postava prožije krásný život a příběh. A když ne, vytrpí si svoje. A ještě mě hřeje, že se to ten člověk nikdy nedozví.

Jednak proto, že tyto příběhy většinou nikam neposílám a zůstávají v šuplíku.

A i kdybych je někdy náhodou vydal, stejně si může maximálně jenom něco domýšlet, protože jistotu nebude mít nikdy.

Minulost

2009-10-23T22:36:00.002+02:00

Po dlouhé době jsem dnes šel po hřbitově. A to hned dvakrát. Patří to k podzimu. Hroby, žluté padající listí, vítr, příšeří, sochy plačících andělů, asfaltové cestičky, typická vůně, ticho.

Četl jsem si nápisy a letopočty na náhrobcích a najednou jsem byl někdy hluboko v minulosti, ve světě vrchních radů, velkoobchodníků, přednostů úřadů a manželek gymnazijních profesorů.

Ve světě, který se už nevrátí, a který působí idylicky a pokojně jenom proto, že neznáme všechny jeho souvislosti.

Moudrost

2009-10-22T23:23:00.003+02:00

Na otázku, jestli nepříjemné věci odkládat anebo okamžitě řešit, existuje všeobecně známá výchovná odpověď, kterou rádi argumentujeme druhým, ale ne sobě. A navíc, i ten nejzodpovědnější a nejvíc sebeukázněný člověk uzná, že alespoň někdy se odložit nepříjemnou věc vyplatilo.

Samozřejmě, je třeba vědět kdy a jak. Což většinou nevíme.

O tom, kdo to ví, se říká, že je moudrý.

A někdy se to říká i o troubovi, kterému to prostě jenom vyšlo.

Pozitivní pohled

2009-10-21T22:53:00.005+02:00

Historie je plná velkých událostí, které se pak musíme učit v dějepise. Přitom o mnohých z nich by se v jejich současnosti vůbec neřeklo, že jsou nějak významné. No a naopak. Spousta se jich navíc udála náhodou, mimochodem nebo omylem. Údajně i penicilin objevil Fleming jenom tak, že neumyl nějakou starou misku.

Ještě zajímavější by však bylo vědět, co všechno významného se mohlo stát a nestalo z naprosto triviálních důvodů. Kolik důležitých a nutných změn blokovali důležití a vlivní mužové z osobní ješitnosti a nebo jenom proto, že se to nehodilo jejich manželkám? Kolik významných objevů se ztratilo kvůli chaosu ve vědeckých laboratořích? A nebo kolik krásných literárních děl nebylo napsáno jenom proto, že autoři v okamžiku inspirace u sebe neměli tužku a papír? Kdo ví?

Možná je dobře, že tyhle ztráty nejsou zaznamenány. Nic bychom s tím už stejně nenadělali a jenom by nás to štvalo.

Lepší je věnovat energii tomu, aby jich do budoucna bylo co nejmíň.

Hrdina

2009-10-20T20:39:00.001+02:00

Není žádné umění být hrdinou, když to nic nestojí. Horší už to je, když jsou náklady a zisky vyrovnané. No a skutečně hrdinný hrdina je ten, který díky svému činu úplně o všechno přijde. Ovšem to je jenom jeden pohled na věc.

Když se na hrdinský skutek dívá někdo další, může ho taky vnímat jako hloupost nebo porušení základních norem slušnosti a správného chování. To většinou, když je takovým hrdinstvím poškozený.

Jeden tedy řekne odvaha, druhý drzost. Jeden statečnost, druhý nedostatek loajality. Jeden hrdinství, druhý zločin.

Posoudí to samozřejmě až historie. Nebo spíš ten, kdo ji bude vykládat.

A zase bude záležet na tom, jestli ten vykladač bude hrdinou ...

Král

2009-10-19T22:37:00.005+02:00

Jako malý kluk jsem chtěl být králem nebo prezidentem, abych mohl poroučet. Možná tedy víc králem než prezidentem, protože krále nikdo nevolí a panuje pořád (pokud ho tedy nepopraví, jako Ludvíka ve Francii).

No, a poroučet jsem chtěl zde dvou důvodů. Samozřejmě, abych změnil svět k lepšímu, ale hlavně, aby už nikdo neporoučel mně. Svoboda nade vše.

Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že skutečnou svobodu má jenom šašek?

Lopatkovec

2009-10-16T23:21:00.004+02:00

Pokojové květiny k životu nepotřebuju, spíš naopak. V životě by mě nenapadlo zajít do obchodu a nějakou si koupit. Jsou totiž nevyzpytatelné - potřebují zalévat a neřeknou si kolik. Potřebují hnojit, ale vždycky jinak, než bych to považoval za logické. A rostou si taky jak chtějí a kam chtějí.

Ironií osudu doma objevím každý týden alespoň jednu novou kytku, a to často na místě, které by si zasloužilo umístění předmětu mnohem praktičtějšího. Smířil jsem se s tím, protože to s sebou prostě nese sdílení společné domácnosti se zahradnicí.

Až jednou se u mě v kanceláři vyskytl lopatkovec (pro odborníky je to Spathiphyllum, pro nás ostatní takové zelené listy, co se mezi nimi občas vyraší legrační bílý květ).

Má samozřejmě všechny nectnosti kytek, ale je dostal mě tím, že komunikuje. Umí si totiž říct o zalití tím, že lehce povadne. A když ho zaleju, tak zase vypadá šťastně. Je to první kytka v mém životě, u které vím, na čem jsem.

I lidi by se u něho mohli poučit.

Touha

2009-10-16T00:06:00.004+02:00

Nestačím se divit, kolik denně potkávám schopných a šikovných lidí, o kterých si to však skoro nikdo nemyslí. Nebo ještě hůř, o kterých si skoro všichni myslí, že nic pořádného neumí. A myslím, že jsem přišel na to, proč to tak je. Může za to touha.

Ano touha. Touha dělat přesně to, co neumíme, nezvládáme, ale o čem si myslíme, že je to to nejlepší na světě. Touha angažovat se tam, kde to ale má na starosti někdo druhý. Touha vyniknout v oblastech, kde jsme naprosto nebyli obdarovaní. Touha, která nás tak sžírá, že nám nezůstává energie a ani chuť pracovat na svých skutečných schopnostech a povinnostech.

Kdyby nám to tak někdo řekl, otevřel nám oči, všechno by bylo jinak.

Ihned by se stal našim úhlavním nepřítelem.

Moje logika

2009-10-14T22:19:00.003+02:00

Logika je úctyhodná věda, která se studuje na univerzitách. Ale její používání není vyhrazeno jenom absolventům toho oboru, logicky přece uvažujeme každý. I když...

"Chlapská logika," povzdechne si často žena, když nechápe muže. "Copak jí něco tak logického nedochází?", kontruje pro změnu muž. A samozřejmě, není to jen otázka rozdílu pohlaví, ale také kultury, prostředí, věku, výchovy a všeho možného dalšího, co způsobuje, že se naše logické myšlení navzájem tak diametrálně liší.

Vždycky mě neuvěřitelně rozčílí, když se v diskuzích moje jednoznačné logické argumenty míjí cílem.

Copak ale vzhledem k výše uvedenému není logické, že to ani nemůže být jinak?

Jenže, která je potom ta správná logika?

Doufám ...

2009-10-13T23:13:00.005+02:00

Pocítit k někomu na první pohled sympatie a k jinému stejně rychle nechuť, aniž bych pro obojí měl nějaký racionální důvod, to zažívám poměrně často. A zřejmě nejsem sám. Ne vždy mi to vyjde, ne vždy jsou moje první dojmy správné. A proto mi nedělá problém svůj postoj změnit.

Horší už to je v případech, kdy moje antipatie stojí na hlubších důvodech. Tehdy se můj názor na někoho mění pod vlivem událostí, které ač se moc snažím interpretovat pozitivně, stále více ukazují na to, že ten člověk mě prostě nemusí. A čím víc se tomu bráním, tím víc někde uvnitř dobře vím, že moje odtažitost vůči němu je vlastně dobrá, protože vytváří bezpečnostní pojistku proti potencionálnímu nebezpečí.

Červík pochybností, zda je to tak opravdu správně, však pořád zůstává.

Naštěstí ...

Tedy doufám, že naštěstí ...

Schovávaná

2009-10-07T21:49:00.004+02:00

Malá Anetka byla s rodiči na obědě v restauraci. A v nestřežené chvíli počmárala pastelkou nádherný bílý ubrus. Průšvih. "No, to se dělá? To přece hodné holčičky nedělají," okamžitě ji napomenula maminka. A Anetka pochopila. Sklopila oči a hluboce se zastyděla. Ona přece je hodnou holčičkou. Jenže, jak to teď všem dokázat?

Pak na to přišla. Ručičkama zakryla čmáranici a vítězoslavně se rozhlédla kolem. Už je všechno v pořádku, nikdo nic nevidí.

Možná, až bude starší, tak jí dojde, že maskováním a skrýváním skutečnosti nic nevyřeší.

Bude ale v menšině.

Motivace

2009-09-21T23:08:00.004+02:00

Ruština mě nikdy nebavila a učil jsem se jí pouze proto, že v době mé školní docházky byla povinná. Navíc byla k ničemu, co by zajímavého člověk taky našel v ruštině, říkal jsem si tehdy (před víc jak dvaceti pěti lety).

Dnes jsem si vytiskl obrázkovou azbuku (pro neznalé - ruština nepoužívá latinku :-)) a zkoušel po čtvrtstoletí napsat několik řádků. První dva šly ztuha, potom se to rozběhlo. Všechna ta podivná písmenka jako "šč", "ja", "jo", tvrdý i měkký znak skákala na správná místa (skoro).

A co je nejzajímavější, začalo mě to těšit. Už totiž vím, že je to užitečný a krásný jazyk, který budu potřebovat.

Pozitivní přístup je tou nejlepší motivací k učení.

Pravda

2009-09-13T23:16:00.005+02:00

Pokaždé, když si kupuju něco nezdravého, zasáhnou mě výčitky svědomí. Je to relativně často, takže bych si mohl zvyknout, ale místo toho je to horší a horší. Já bych se s tím i naučil žít, ale mám strach, k čemu to povede. Protože pravdu je třeba šířit. A žít zdravě přece je pravda.

A tak když vidím, jak maminka kupuje dětem lízatko, mám cukání k ní přijít napomenout ji. Zatím to zvládám, ale až to jednou udělám, určitě se se zlou potážu.

Není se co divit, protože pravda se těžko přijímá.

Zejména, když o ni nikdo nestojí.

Vnitřní krása

2009-08-20T23:36:00.002+02:00

Všichni chceme být krásní a chceme, aby se to o nás vědělo. Nakonec, k čemu je krása, když o ní nikdo neví, nikdo ji neocení, neobdivuje, jenom my sami.

Každá krása se ale dá změřit. Ta vnější je hodnotitelná skrze kriteria souměrnosti, rozměry, proporce. Prostě podle estetických hodnot uznávaných tou kterou kulturou.

Ta vnitřní se také ukáže. Nejvíc ve vztazích, ve kterých se odráží a ovoci, které přináší.

Nezasáhne nás hned, její projevy poznáme až po čase.

Žel, ne vždy se to ale podaří.

Volba

2009-07-27T21:43:00.004+02:00

Hodně mých vrstevníků nosí trička zastrčená do kraťasů a obouvá si ponožky do sandálů, i když je to out. Já to nedělám, navzdory tomu, že vím, že zasunuté tričko chrání před bolestivým tlakem knoflíku nebo opasku do břicha a ponožky v sandálech jsou příjemné, protože se bosá noha nelepí na podrážku. A taky se (aspoň mně) tolik nepotí. Jo, a nespálí se na slunci.

Přemýšlel jsem nad tím, proč se tedy na nějaká in a out nevykašlu a nedělám to, co je příjemnější.

Zřejmě nejsem natolik silná osobnost, abych vydržel to, že bych byl pro všechny krásné slečny, které by mne potkaly, stejně zajímavý a přitažlivý, jako vzduch.

Ne, že by to teď bylo jinak, jenže z života by neměl nikdy zmizet prvek naděje.

Zvlášť ne na prahu vyššího středního věku.

Čistě náhodná ....

2009-06-23T23:09:00.003+02:00

Zablokovaná krční páteř, tahání v prsním svalu, bolest kloubů a břicho větší, než by si představoval. To byly problémy, které stihl během posilování břišních svalů sdělit svému trenérovi pán středního věku - zřejmě manažer.

Za všechno může to, že se oženil a pro děti a náročné zaměstnání přestal mít čas na sportování. A jaký byl kdysi sportovec. Ale když teď vidí jak tloustne, začal s tím něco dělat.

Jak to bylo dál, to nevím. Odešel jsem na druhý konec posilovny zvedat činky v leže na lavičce.

Ta podobnost se mnou přece musí být čistě náhodná.

A břicho mám určitě menší než on.

Nekrolog za hlemýždě

2009-06-15T00:06:00.004+02:00

Nevím, co prolétlo hlavou chudáka hlemýždě v okamžiku, kdy jsem ho omylem na autobusové zastávce rozšlápl, ale mě to mrzelo strašně. Hlemýžď je na rozdíl od slimáka velice sympatické zvířátko, a nepříjemné křupnutí, které se mi ozvalo pod botou, mě bude ještě dlouho pronásledovat.

Samozřejmě, nic zásadního se vlastně nestalo, svět jde dál. A možná by hlemýžď stejně skončil špatně - buďto uvařený zaživa pro nějakého francouzského gurmána nebo snědený jinak jiným dravcem.

I když to by jeho smrt měla alespoň nějaký užitek, tahle byla zbytečná tím víc, že nastala omylem. A tak třeba bude mít smysl alespoň tento nekrolog, který jsem rozšlápnutému nevinnému tvorovi nad jeho ostatky slíbil napsat.

Třeba si i díky němu začnu příště víc dávat pozor na to, kam šlapu. Jestli náhodou po cestě za svými velkolepými vizemi nedrtím někoho sice bezvýznamného, ovšem zejména

nevinného.

Kdy přijde?

2009-06-11T23:12:00.003+02:00

Číslovka vyjadřující můj věk už není nic moc. Ale zatím to nijak necítím, a tak jenom čekám na ten obávaný zlom, kdy se všechno změní a přijde stáří.

Přesně v tomto okamžiku si totiž lidi v mém okolí začnou klást závažné otázky: "Jak dlouho mu ještě nechají řidičák, není už to jeho řízení hazard? Došlo už mu, že by měl dělat něco jiného a uvolnit místo mladším a nebo se najde někdo, kdo mu to už konečně řekne? Myslíte, že je doma stejně nesnesitelnej, jako když je tady?"

Přirozeně bude záležet na tom, co budu (až to přijde) dělat, protože od toho se bude odvíjet odvaha mého okolí mi tyto otázky položit přímo do očí.

Možná jenom proto, že se domnívám, že ten čas dosud nenastal, troufám si nyní veřejně prohlásit - až to bude potřeba, není důvod se bát mi podobné věci říct přímo.

Protože pokud vše bude tak, jak je obvyklé, stejně to neuznám a vysvětlím vám, že se mýlíte.

A nezapomenu vám to.

A ...

Žasnout

2009-06-11T00:06:00.003+02:00

Pořád nestačím žasnout nad tím, jak je možné, když všichni říkají, že jim jde o stejnou věc, tak se společně stejně na ničem nedomluví. Skoro bych i řekl, že ne všichni mluví o svých skutečných motivacích pravdu, ovšem jak to dokázat? To může jenom čas, a to ještě ne vždycky. A navíc - kdo ho máme, když pravdu potřebujeme hned?

Jediné, co mohu vědět téměř jistě, jsou moje pocity a tajná přání.

Jenže, mohu věřit sám sobě?

Pokud ne, tak pak se nelze divit, že žasnu.

škoda.

Růže

2009-06-04T23:16:00.003+02:00

Vytrvalost přináší růže. To jsem slýchával (a nenáviděl) už od svého dětství, protože jsem tušil, že to je pravda. Životní zkušeností se moje tušení téměř potvrdilo. Ale ne úplně.

Samotná vytrvalost totiž dostatečná není. Musí se k ní přidat vždycky ještě kousek navíc. A to přesně tehdy, když to vypadá bledě a když se už vůbec, ale vůbec nechce.

Jenže bez toho kousku navíc růže nebudou.

Proto jsou to taky tak ušlechtilé květíny.

Rozčarování

2009-06-03T23:05:00.002+02:00

Všímám si, že si někdy věci (a lidi) idealizuju víc, než je nutno (a hlavně zdrávo). Nějak nemůžu předpokládat špatné pohnutky u někoho, kdo je sympatický a říká o sobě, že vždycky jedná fér. Je tedy pravda, že častěji moje důvěra dojde naplnění, ale o to víc mrzí, když mi to nevyjde.

A nemusí to být jenom v nějakých osudových situacích. Třeba pohled na dvě krásné, na lavičce rozprávějící dívky navozuje příjemnou a romantickou atmosféru.

Do doby, než procházejíce kolem nich zaslechnu jak (ta hezčí) povídá: "Ta kráva jedna blbá".

Nemoralizuju, má samozřejmě stejné právo ventilovat svoje pocity jako já idealizovat svět.

Ale jak já k tomu přijdu?

Objektivita

2009-06-02T22:49:00.003+02:00

Snažil jsem se přejet z pruhu do pruhu, abych se vyhnul stojící koloně před křižovatkou. Jenže jsem se nepodíval do zrcátka a v tom se ozvalo velké troubení a skřípění brzd. Rychle jsem se vrátil zpátky a kolem mě prosvištělo krásné stříbrné BMW. Pán si trochu klepal na čelo a já se cítil provinile.

Moje náhle se rozběhnuvší srdce se ještě nestačilo uklidnit, když v tom další zatroubení a vedle mě přibrzdilo policejní auto. Napadlo mě, že asi bude pokuta za zmatkování a ohrožení dopravy, ale policista ne mě jenom mávnul rukou a rychle odjel.

Kolona v pomalém pruhu se rozjela. Za zatáčkou jsem uviděl krásné stříbrně BMW, kterak bylo dostiženo a zastaveno policejním autem (tím, které na mě zatroubilo) a podle všeho situace směřovala k udělení pokuty.

Vsadil bych sice deset ku jedné, že přestupek jsem spáchal já a ne krásné stříbrné BMW, ale pokušení zastavit a uvést vše na pravou míru trvalo jenom tak tři milisekundy.

Policista vše určitě viděl správně a objektivně.

Ostatně jak jinak, když to bylo v můj prospěch.

Zdravý rozum

2009-05-26T11:40:00.002+02:00

Pan Ondřej Neff dnes zveřejnil zásady reverenda Williama Boetckera, které se mně tak líbí, že je prostě musím dát i sem:

1. Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.
2. Slabí se neposílí oslabením silných.
3. Malí nevyrostou omezováním velkých.
4. Chudým nepomůže zničení bohatých.
5. Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž peněz je placena.
6. Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.
7. Spolupráci lidí neposílíš zvyšováním nenávisti.
8. Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.
9. Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.
10. Lidem nepomůžeš, když jim soustavně děláš to, co nechceš, aby dělali tobě.

Nakupování

2009-05-25T14:42:00.004+02:00

"Musí to být červený."

"Tady, tohle je červený."

"To je moc, chtělo by to k tomu možná trochu béžovou."

"Vidíš, červená a béžová - tamhle."

"To není červená, ale vínová. To ne."

"A co tohle? Červená tady je, béžová taky..."

"To nemyslíš vážně. Copak nevidíš, že jsou tam modré tečky?"

....

O zpěvu

2009-05-23T23:06:00.002+02:00

Miluji, když můžu zpívat, ale nejsem si jistý tím, jestli stejné pocity mají ti, kteří to musí poslouchat. To je nakonec úděl všech nás, o kterých se říká, že "nemají sluch".

Se mnou je to ale komplikovanější. Poznám, když někdo zpívá falešně a dokonce poznám a slyším, když zpívám falešně já. Ovšem teprve v tuhle chvíli nastává katastrofa - protože se snažím dolaďovat. Nikdy nedoladím. Slyším to, vím to, snažím se, ale nejde to. Bez výjimky.

Přitom jindy tu samou písničku chytím hezky od začátku správně, a zvládnu ji bez problému celou.

Jak stejné je to s řešením mnohem složitějších životních problémů. To je taky závislé na správném naladění, které, domnívám se, přichází tak nějak ...

... shůry.

Známka nejitosty?

2009-04-30T20:39:00.003+02:00

Dnes jsem četl zajímavý článek o porovnání dvou vynikajících systémů pro "chytré" mobilní telefony - Androidu a OS X pro iPhone. Podle autora vyhrál o jeden bod Android. V diskuzi pak na to podrážděně reagují majitelé iPhonů, což není překvapivé.

Nevíte náhodou někdo, proč nám tak vadí, když druzí lidé mají na věci odlišný názor než my? A proč je musíme za každou cenu přesvědčovat o tom, že jsou úplně hloupí, když to nevidí stejně?

Nemůže to z psychologického hlediska být spíš známka vnitřní nejistoty?

P.S. OS X a iPhone zde sloužil opravdu jen jako ilustrace.

Ztuha

2009-03-31T13:59:00.002+02:00

Nekoukám se na televizi, nečtu, nepíšu blog, jenom trochu studuju a hlavně pracuju na tomto: www.hopetv.cz.

To by člověk neřekl, kolik dát práce naplnit vysílání, když není postavené studio, kanceláře, není dost lidí ani peněz, ale zato denně přicházejí desítky jiných povinností a úkolů.

Na druhou stranu, která velká věc se kdy rodila lehce?

Moje sváteční slovo

2009-03-05T00:42:00.003+01:00

Sice tam podle mě vypadám dost nerudně, ale odkaz sem stejně hodím: Koukněte na to.

A kdyby někdo neměl dost, tak vloni bylo ještě jedno: o minulosti.

Pozdě

2009-01-16T23:19:00.004+01:00

Hodně jsem toho prošvihl. Na to, abych s něčím začínal, je už minimálně 20, ne-li 30 let pozdě.

A protože je pozdě, nezačnu už vůbec. Počkám místo toho raději ještě nějakých dalších dvacet, nebo třicet let (dá-li Pán Bůh), pak se podívám zpátky a začnu:

"Kde jsem mohl být, kdybych tenkrát měl jiné možnosti. A kdyby se tak proti mě nespikli někteří lidé. A kdybych měl větší pochopení u nejbližšího okolí. A hlavně, kdybych tak měl víc času. Jenže to já neměl, já musel tolik stihnout...".

Nikdo to nebude poslouchat, tak to budu psát.

Nikdo to nebude číst.

"Pravdu lidi neradi slyší," budu se utěšovat.

Nic jiného mi stejně nezbude.

Ekologie

2009-01-01T21:42:00.003+01:00

Aby bylo jasno - třídím odpad, používám úsporné žárovky a v přírodě bych nevyhodil ani papírek od tramvaje a jsem vegetarián. Jsem jasně proekologický, ale přesto (a nebo právě proto) mě děsně iritují ekologové - demagogové.

A tak mě docela těší, když jsou proroci této nové víry přistiženi tak říkajíc "in fragranti". Třeba v pořadu "Země krásná neznámá", který z pozic ekologického náboženství například opěvuje lesy hnusných větrníků v Kalifornii (prý jsou skoro jako květiny).

Jeden z argumentů, který jim nějak nevychází je, že ropa bude prý už brzy vyčerpaná.

Tak jenom pro informaci:

Zásoby ropy v roce 2005
Zásoby ropy v roce 2008

Pro všechny, co teď vidí rudě (rudozeleně:-)):

Chápu, že to není jednoduché, ale stejně si myslím, že je lepší dát obilí lidem, kteří hladoví, než ho šíleně draze (a za veřejné peníze) spalovat v nějakých motorech, o "ekologické" elektřině produkované na šíleně ekologicky náročně vyrobených zařízeních nemluvě.

Prostředí

2008-12-28T22:25:00.004+01:00

Není sporu o tom, že z věcí, které nás limitují, patří prostředí, ve kterém žijeme, k tomu nejdůležitějšímu. A stejně, jako nepřekročíme vlastní stín, nezbavíme se ani tohoto omezení. To je bez diskuze.

Rozhodně to ale není výmluva pro to, jak žijeme a co děláme. Lidé, kteří vyrostli v hrozném prostředí přece automaticky nemusí být sériovými vrahy.

A stejně tak moje prostředí nesmí být mírou všeho ostatního a všech ostatních.

Tomu se říká bezohlednost, a to i tehdy, když je to myšleno maximálně upřímně.

Mrcha

2008-12-18T21:44:00.003+01:00

Je to mrcha. Sedne si, a ani se nehne. Přijde v nejmíň vhodnou chvíli, když jeden neví, kam by skočil. Přitom když si člověk před pár okamžiky nudou okusoval nehty, nebylo po ní vidu ani slechu. A to by snad ani tak nevadila.

Kdyby se s ní alespoň šlo domluvit - nejde. A ani když si na ni člověk vezme pomocníky, neodejde. Jenom se na chvilku schová a pak je tady znova. A ještě nesnesitelnější, než před tím - to z pomsty.

Napsat, že je to tím, že je ženského rodu, by nebylo slušné, a už vůbec ne pravdivé. Není to rodem, je to povahou. Kdyby se aspoň trochu zastyděla za všechno to, co už zavinila, ale to ona ne.

Potvora.

Únava.

Předsudky

2008-12-18T00:05:00.006+01:00

Zjistil jsem, že trpím předsudky. Ani ne tak rasovými nebo náboženskými, ale předsudky vůči některým povoláním. Zřejmě za to můžou první představitelé některé profese, které jsem v životě potkal, abych ji již nikdy neměl rád.

A jak k tomu přijdou ti slušní, ostatní a úplně jiní?

Musí se s tím prostě smířit.

Navíc, stejně jim to neřeknu.

Mlčení

2008-12-16T20:58:00.004+01:00

Je hodně složité vegetovat v libovolném společenství, které je vystaveno manýrům zapšklého a protivného dědka (babky), který vše podrobuje nevybíravé a nespravedlivé kritice. Svým způsobem totiž neexistuje řešení - ať uděláme cokoliv, všechno je špatně.

A tak trpíme a žehráme: "Proč tomu někdo neučinil přítrže dávno, když to ještě šlo, před desítkami let? Proč tehdy byli lidé lhostejní k symptomům, které jasně ukazovaly, že to ani jinak nemůže skončit? Kdyby tehdy byli důslední, napomínali, řešili, tak dnes mohl být klid."

A při všem tom žehrání si ani nevšímáme, že někde v naší blízkosti klíčí zárodky nových zapšklých dědků (a babek), co ty současné už brzo víc než plnohodnotně nahradí. A že na nás za pár let budou směřovány stejné otázky, jako my dáváme svým předkům.

A že naše odpověď bude stejná, jako ta jejich - mlčení.

Naivita

2008-12-09T22:38:00.004+01:00

Nechat se jedním podvodníkem ošidit celkem 78 krát, na to musí být člověk už kabrňák. Navíc, je-li podvodníkem pochybné individuum a jedná se částku ve výši 25 miliónů. Ale ono se to opravdu stalo.

Na konto okradeného mnohý asi poznamená něco ve smyslu "dobře mu tak", tohle přece už hraničí se zdravým rozumem. Asi ano, ale proč "dobře mu tak"?

Naivita a dětinská důvěřivost by měly být přece mnohem spíše předmětem lítosti, než satisfakce.

I když, zadluženému chudákovi stejně nepomůže to, co si o něm myslíme.

Citovaný

2008-11-10T23:30:00.003+01:00

Je zajímavé, jak věci i příběhy žijí svým vlastním životem. Docela mě potěšilo, že jsem se nedávno setkal se svým článkem, kdysi napsaným jen tak mimochodem pro nějaký už dávno zaniklý internetový magazín, jako se zdrojem, který se cituje. A ne jen tak někde, dokonce v seminárních pracích pro střední školy...

Pravda, nikdo ho necituje ve vztahu k mé osobě, koluje na internetu bez uvedení autora, ale stejně je to hezké, být za autoritu, i když anonymní.

Sice si vůbec nejsem jistý, jestli to, co v textu tvrdím, je skutečně správné a pravdivé, ale copak u nás, citovaných klasiků, na tom ještě záleží?

Poznání

2008-11-10T00:29:00.002+01:00

Poznání je krásná věc, i když na to člověk většinou přijde v okamžiku, kdy je skoro pozdě. Spoustu času, který mohl poznání věnovat, totiž promarnil sice taky poznáváním, ale hloupostí. Prostě to proflákal.

Největší rozdíl mezi námi, co tak nějak pořád nic pořádně nevíme (a nejsme), a těmi, kteří mají výsledky, je totiž podle mě právě v tom využitém času.

Je ale pravda, že čím víc poznáváme, tím víc zjišťujeme, že nevíme. A to nás trápí.

A pak se tedy nabízí logická námitka, jestli je dobré se v životě trápit.

Jestli není lepší ten čas raději proflákat.

Proroci v Mari

2008-10-24T19:06:00.003+02:00

Posledních pár dnů jsem se snažil něco zjistit o prorocích ve městě Mari. Je to záležitost stará skoro 4 tisíce let. Existovaly tam tři skupiny profesionáloních proroků a pak ještě občasní, laičtí proroci, kterým sem tam božstva dopřála sen. Přestože je to (alepsoň pro mě) nesmírně zajímavé téma, občas mě napadne i kacířská myšlenka - k čemu to vlastně je, tohle všechno vědět?

Někteří z proroků v Mari prorokovali v extázi, do které se dostávali mimo jiné i konzumací alkoholu (ale měli i jak drsnější, tak i ušlechtilejší praktiky).

Nemělo by mi být jedno, jakým způsobem navozuji příjemné pocity a z jakých zdrojů čerpám.

Je to staromódní, ale pořád si myslím, že zejména v duchovních záležitostech by rozum měl být vedle víry určujícím faktorem.

Ohrožení

2008-10-06T21:33:00.003+02:00

Dáma středního věku za volantem zánovní Mazdy mě svou naprosto bezohlednou a zároveň tupou jízdou na stometrovém úseku silnice stihla třikrát ohrozit. Nešlo ale ani tak o plechy, nakonec moje auto nemá snad jediný plech netknutý.

Když do mě málem najela poprvé, jenom jsem si něco pomyslel. Jak mě podruhé skoro namáčkla na vedlejší auto, vztekle jsem udeřil do volantu a přirovnal jsem ji k dospělé samici na mléko a maso chovaného sudokopytníka. Ale jak to o pár metrů dále udělala potřetí, nestačil jsem se divit, jaké výrazy, přirovnání a gesta jsem schopen v praxi použít.

Tak se neznám.

Což o to, ženskou v Mazdě už asi v životě neuvidím, ale sám sebou ohrožovaný budu muset žít dál.

Den poté

2008-10-02T23:05:00.003+02:00

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.

Otevřený konec

2008-09-29T00:11:00.002+02:00

Jestli mě něco štve, tak otevřený konec. Každý film má nějak dopadnout. Třeba špatně, ale nějak. Ale když na něco koukám skoro dvě hodiny a dozvím se tolik, jako kdybych odešel hned po zápletce, cítím se právem ošizený.

A nepomůže tomu ani skvělá hudba, herecké výkony, výprava, kamera nebo ohromující rozpočet. A domýšlet si, jak to vlastně mohlo dopadnout, to je přece práce scénáristy a ne moje, diváka.

Film totiž není skutečný život.

Protože jenom skutečný život má na otevřený konec právo.

Cíle a píle

2008-09-23T22:33:00.003+02:00

Tvrdí se, že každého cíle je možné dosáhnout, pokud člověk opravdu chce. A samozřejmě pro to něco dělá. Výsledek je pak ve většině případů přímo úměrný vynaložené snaze.

Jistě, neplatí to absolutně, protože do hry vstupují i tak nevyzpytatelné faktory, jako smůla, štěstí nebo náhoda. My, co po většinou stojíme na straně vychovávajících (pro což jsme kvalifikování převážně věkem), tyto faktory nemáme rádi a zdůrazňujeme píli. Vychovávaní (předurčeni pro svou roli rovněž většinou menším množstvím absolvovaných narozeninových párty) to neradí slyší.

I když by se mi moc chtělo kompromisně prohlásit, že pravda je někde uprostřed, žel nemohu.

Praxe a obrovský počet nedosažených cílů mi pořád potvrzují, že píle je opravdu rozhodující.

iPhone

2008-09-22T23:08:00.002+02:00

Máme doma nový iPhone. To se nechlubím, ani nestydím, pouze konstatuji. Navíc není můj. Nemíním ho hodnotit, hanět ani vynášet do nebe. (Kdyby někoho něco z toho zajímalo, stačí se mrknout na libovoné diskuzní fórum, které je iPhonu věnované).

Ale ať už to je s iPhonem po technické stránce jak chce, jedna věc se musí jeho tvůrcům rozhodně nechat. Marketing a reklamu prostě Steve Jobs a jeho nakousnutí jableční hoši umí minimálně stejně dobře, jako design.

Telefonování a všechno to ostatní je pak už vlastně jenom takový bonus.

Na samotě

2008-09-19T22:21:00.004+02:00

Ptal jsem se pána, který už dvacet let bydlí na samotě, jestli se tam bojí. Říkal, že ne. To já bych se asi bál - kdyby se třeba někdo začal v noci dobývat dovnitř.

Říkal tedy, že se mu sice občas stává něco nepříjemného, ale že se to musí hned vyřešit. Většinou divné zvuky nejsou ani strašidla ani zločinci, ale špatně dovřená dvířka na půdu v kombinaci s větrem.

Strach má totiž velké oči.

Stejně je ale lepší bydlet v paneláku - pro lidi, jako jsem já.

Odkládání nepř

2008-09-03T21:34:00.003+02:00

Nepříjemné věci se nemají odkládat, jinak se stanou ještě nepříjemnějšími. I když to každý ví, tak to stejně dělá.

Nejsem výjimkou.

Navzdory tomu, že se dostaví obrovská úleva vždy, když takovou nepříjemnost spláchnu.

Zrádce

2008-09-02T22:28:00.001+02:00

Zrada je velice vážná věc. Mohlo by se zdát, že jenom pro toho, kdo je zrazený, ale já si myslím, že ještě horší dopad má pro zrádce samotného. Ostatně Jidáš by mohl vyprávět.

A přitom to někdy na zradu vůbec nevypadá. Třeba se pouze (možná ve zlosti) řekla někomu informace - a ten někdo s ní pak začal pracovat po svém. Jenže ty důsledky... Všechno se totiž vykecá. A z mnoha mist pak stopy jasně vedou ke zdroji - zrádci.

Je to drsné pojmenování někoho, kdo to tak třeba vůbec nemyslel a nechtěl.

Ještě štěstí, že Jidáš není jediným zrádcem v Bibli. Kromě něj tam píšou i o Petrovi, a kam ten to až dotáhl...

Své selhání ale řešil jinak, než zmíněný Jidáš.

Půjdu už do školy

2008-08-31T22:37:00.002+02:00

Půjdu už do školy,
těším se mámo...

a dál to neznám, i když to mělo ještě asi deset veršů a učili jsme se to všichni v posledním ročníku mateřské školy. Legrace byla, že jsme se všichni opravdu těšili, ačkoliv jsme netušili, na co vlastně.

Každý rok se to opakuje, 1. září září v kalendáři.

Co bych za to dal, kdybych se znovu mohl těšit a netušit, na co vlastně.

Ale jenom já vím...

2008-08-15T21:58:00.007+02:00

Prázdniny pomalu končí a nechuť, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem sem měl něco napsat, vyprchala. Dokonce mě už i napadlo, že blog smažu, ale neudělám to.

Neznám totiž lepší způsob, jak se vyrovnat s okolnostmi, které provázejí život každého z nás, než je popsat. A je jedno, jestli to je něčí nesmyslná zášť, pomluva, radost z velkých událostí a nebo čistě obyčejné věci - maličkosti, jako třeba kontakt se zajímavým týpkem v supermarketu.

Samozřejmě, zejména o těch negativních věcech sem nikdy naplno nenapíšu. Jednak to nic nevyřeší a pak taky nejsem až tak padlý na hlavu.

Konkrétní skutečnosti, které jsou v pozadí, jsou důležité vlastně jenom pro mě.

A navíc, je velice uspokojující, když leckdo může tušit, ale jenom já vím ...

Historický den - konec dálnopisů

2008-07-01T22:32:00.002+02:00

Rád bych přispěl osobním postřehem k dnešnímu historickému okamžiku - vypnutí poslední dálnopisové ústředny v Českéí republice.

Kdysi jsem se totiž na výrobě českého dálnopisu T-100 ve Zbrojovce Brno podílel! Byla to licence Siemens, a já pracoval na brigádě na ruční úpravě odlitků. To znamená, že jsem měl pilník a opilovával jsem hrany.

Sice bolela ruka, ale na svou dobu celkem slušně platili.

Možná tedy některý z dílů těch posledních funkčních dálnopisů prošel i mýma rukama.

A tím pádem i sláva tohoto stroje tak trošku padá i na moji hlavu.

Ale fakt jenom trošku.

Vláda

2008-06-25T23:16:00.003+02:00

Ideálním způsobem vlády je samozřejmě teokracie, ale to by to Hospodinu nesměli kazit lidi. Od dob starého Izraele na poušti se však nikde nepraktikuje, a tak si lidstvo musí najít jiné metody správy věcí veřejných.

Demokracie je složitá a poměrně nefunkční záležitost. Je drahá a všechno v ní trvá déle než by mělo. Nehledě na to, že výsledkem je vždycky kompromis, který neuspokojí nikoho.

Osvícená diktatura je skvělá do doby, než přestane být osvícenou, a to po čase přestane být každá.

No a zůstává už jenom tyranie a anarchie. Obojí nic moc.

Buďme rádi za demokracii.

Jak myčky přicházejí o zákazníky

2008-06-06T23:24:00.002+02:00

"Neumíte číst nebo si děláte srandu?" pravil zaměstnanec automyčky, kam pravidelně jezdím už několik let a kde jsem tedy už utratil hodně peněz. Nesnáším, když se mnou někdo takto arogantně mluví i když jsem přejel bez dovolení nějakou čáru, za kterou se může jen na pokyn obsluhy.

Odjel jsem pryč, svoje peníze budu utrácet jinde.

Navíc mi byl při vycouvávání z jejich vrat dopřán nádherný bonus - arogantní pán z obsluhy podklouzl, prašti s sebou na zem a jadrně zaklel.

Nevím, jestli bolestí z pádu na beton nebo z poznání, že právě navždy ztratil zákazníka.

Neuvěřitelné věci

2008-05-30T23:26:00.002+02:00

Občas zůstává rozum stát nad tím, co lidi dokáží. Pán z tohoto stříbrného auta takto zaparkoval v křižovatce a odešel do trafiky si koupit noviny. A nebylo to někde v přeplněném centru Prahy, kde by se to snad i dalo pochopit, ale přímo před výjezdem z poloprázdného parkoviště.

No...

Nejhorší hospoda

2008-05-28T00:00:00.004+02:00

Rozhodl jsem se vyhlásit takovou malou soutěž o nejhorší hospodu. Zatím vede tahle brněnská pizzerie. Z mládí si pamatuju, že na jejím místě dřív bývala typická "čtyřka". Rozhodně se tam ale nečekalo 54 minut na jídlo.

Mucha

2008-05-26T23:18:00.002+02:00

Je to moravsky, ale prostě nemůžu říkat spisovně moucha tvorovi, který mi neustále těžkopádně bzučí kolem hlavy a kterého se už víc jak hodinu bezvýsledně snažím romáznout včerejšími novinami o zeď.

Tahle mucha se za mnou stěhuje z obýváku do koupelny, z koupelny do ložnice a prudí. Zřejmě za to nemůže, ale já přece taky ne. No a představa, že budu spát a ona mi usedne na obličej nebo dokonce vleze do nosu mi obrací žaludek. Kdoví, na čem seděla před tím. To radeji neusnu celou noc, než tohle zažít. A nebo nezažít, ale myslet si to. To je ještě horší.

Plácací zbraně jsou k ničemu, zítra jdu koupt sprej.

Na muchu.

A taky na toho komára, co sedí v rohu a těší se na doušek čerstvé krve. Mojí krve.

Léto prostě vypuklo.

Fotbal, to je hra

2008-05-21T23:35:00.000+02:00

Manchester United právě v Moskvě vyhrál finále Ligy mistrů, přestože jsem to přál Petru Čechovi a Chelsia. Tedy spíš Čechovi. Dokonce jsem mu to přál tolik, že jsem při závěrečném penaltovém rozstřelu měl tep snad 180.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Vzhledem k tomu, jak vypadá sestava naší reprezentace pro Mistrovství Evropy (té reprezentace, kterou tak skvělým způsobem řídí všemocný pan Košťál), je doce fajn, že se Petr Čech na nadcházející porážky pomalu připravuje.

Ale snad budu špatným prorokem.

Brýle na čtení

2008-05-15T23:07:00.002+02:00

Myslel jsem si poměrně dlouho, že nebudu nikdy potřebovat brýle na blízko. Důvodem bylo to, že od osmi let trpím vadou zvanou myopie (krátkozrakost), a věděl jsem, že paradoxem této vady je zlepšování zraku ke stáří. Ovšem představoval jsem si to jinak.

Je sice pravda, že mně při každoroční kontrole vždy ubude předepsaných dioptrií. Ale ani to nezabránilo pro mě dlouhou dobu naprosto nepochopitelnému jevu - neschopnosti zaostřit na blízká písmenka. Tedy s brýlemi na očích (těmi na dálku). Když je sundám, čtu dobře.

Abych ale rozvláčně nepopisoval symptomy své oční vady, čtu sice bez brýlí dobře, ale ne zase tak dobře, abych nepotřeboval jiné, se kterými čtu ještě líp.

Mám je od tohoto pondělí a jsem s nimi spokojený. Zahájily novou etapu mého života, kdy každým jejich nasazením dávám svému okolí jednoznačný signál:

"Lepší už to nebude".

SMS

2008-05-12T23:33:00.000+02:00

Je zajímavé, jak jedna sms může úplně zkazit den. Její autor to při tom zřejmě vůbec nemyslel tak, jak to vyznělo. Prostě jenom napsal to, co považoval za nutné.

Všechno mě přestalo rázem bavit, zajímat, rozbolel mě žaludek a srdce se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Měl jsem spoustu věcí napsat a udělat, ale nemohl jsem se soustředit. Vykonával jsem proto pouze rutinní úkony a přemýšlel nad co nejvhodnější odpovědí.

Nakonec jsem na ni nepřišel. A asi to bylo dobře, možná by udělala víc škody než užitku.

Zkažený den mi sice nikdo nevrátí, ale třeba jsem alespoň svou neodpovědí nezhoršil vnímání majitele čísla, ze kterého jsem tu nepříjemnou sms dostal.

Tak aspoň něco.

Mzda strachu

2008-05-11T19:16:00.003+02:00

Jsem rád, že už konečně přišlo jaro a léto. Prostě sluníčko, teplo, světlo - krása. Ale nic není zadarmo, a platí to tady.

V pátek večer, když už jsem se chystal usnout, se najednou v ložnici ozvalo podivné bzučení. Na mouchu moc velké, na můru moc agresivní. Hodně mě znervózňovalalo, ale nechtělo se mi vstávat.

Deset minut jsme vzdoroval, ale pak jsem se vydal na průzkum. Na skříni seděla obrovská vosa.

Možná by přežila, kdybych se vos tolik nebál...

Takto jsem ji vyzbrojen složenými novinami třemi údery umlátil, a pak vyhodil z okna.

Z tempa

2008-05-07T21:27:00.002+02:00

Nejhorší je vypadnou z tempa. Přesně to se mi stalo, když jsem přestal pravidelně psát svůj blog. Přišlo to pomalu a nečekaně, až jsem najednou zjistil, že se mi nic psát už ani nechce.

Vypadl jsem z tempa.

Doufám, že se zase rozběhnu.

Sváteční slovo

2008-05-04T22:56:00.003+02:00

Pokud vás zajímá, co jsem povídal 4. května na ČT 1, tak můžete kliknout SEM.

Ničení krásy

2008-04-15T00:06:00.003+02:00

Když si vyberete kterékoliv slovo a budete si ho pořád opakovat dokola, zjistíte, že je to vlastně nesmyslný shluk písmen. A po chvilce vám začne lézt tak na nervy, že už ho dlouho nebudete chtít slyšet.

Stejné to je, když se tímto způsobem díváte třeba na tváře. A vůbec tím nemyslím pohled do zrcadla, tam se dá zklamání u většiny z nás předpokládat. Zkusil jsem se dnes na ulici zaměřit pouze na detaily tváří, které jsem potkával. Nevnímal jsem celkové vyznění obličejů, ale třeba jen nosy, brady anebo třeba obočí.

Dojem ze sebekrásnějšího obličeje byl při tomto detailním pohledu úplně stejný, jako při neustálém opakování jednoho slova.

Potvrdilo se mi tím, že když člověk opravdu chce, dokáže si znechutit i sebekrásnější věc.

Kde končí svoboda?

2008-04-10T23:23:00.002+02:00

Myslím, že někde tam, kde ta moje osobní volnost (třeba napsat si co chci) začíná ohrožovat druhé.

Jo, a taky by svoboda neměla být synonymem pro hloupost, nezodpovědnost, aroganci a vyřizování si účtů se svou neúspěšnou minulostí.

Kde tedy přesně končí svoboda opravdu netuším, ale řekl bych, že ta opravdová má stejný počátek, jako pokora.

Chudák

2008-04-09T22:31:00.003+02:00

V koloně aut stojící na křižovatce náhle vystoupil mladý řidič lehce ojetého Audi A4, vrhl se k vedlejší dodávce a začal na muže za jejím volantem příšerně sprostě a hystericky řvát. Pochopil jsem, že ten ho před chvílí nějak omezil v jízdě.

Po půl minutovém řevu, kdy chlapík z dodávky jenom kroutil hlavou, začal frajířek u Audi nepříčetně mlátit pěstmi do jeho kapoty.

Načež dodávka odjela a byl konec.

Ten z Audi byl určitě přesvědčený, že vyhrál.

Něco málo o sportu

2008-04-07T23:30:00.002+02:00

Nenávidím aktivní sportování. Ne proto, že by mi byl cizí pohyb, ale protože mi to nejde tak, jako ostatním. Ve fotbale neumím kopnout do míče, na kole dojíždím vždycky daleko vzadu za ostatními a při plavání neumím potopit hlavu natožpak skočit šipku. Jediné, co mi docela jde, je sjezdové lyžování, ale to stejně málokdo vidí, takže o tom můžu jenom vyprávět a stejně mi nikdo moc nevěří.

Jenom zkuste vymazat z hlavy zkušenost, když po další vámi zkažené příhrávce spoluhráči instinnktivně vytušili, že jediná šance na vitězství je hrát tak, jako by vás nebylo. A co spoluhráči, to by člověk ještě překousnul, ale spoluhráčky, to přece nejde.

Je to začarovaný kruh, čím větší odpor mám ke sportu, tím víc se mu vyhýbám, jsem v něm horší, a odpor se zvětšuje.

Dnes jsem ale zapojil rozum a uběhl necelý kilometr, víc to skutečně nešlo.

Přežil jsem a pokud to neodstonám, zkusím to někdy znovu.

Můj příspěvek k diskuzi o umělých potratech

2008-03-28T20:34:00.003+01:00

Místopředseda KDU ČSL David Macek tvrdí, že chce rozpoutat celospolečenskou diskuzi o umělých potratech. Jedním dechem ale více méně jasně dodává, že by si představoval přitvrzení současného zákona.

Diskuzi bych bral, ale s přitvrzením nesouhlasím, protože kdo chce, způsob jak potrat provést, si vždycky najde. A to, co odpůrci umělých potratů předvádí v televizi, dělá křesťanským ideálům spíše medvědí službu.

Myslím si, že Církev adventistů má svoje stanovisko k této otázce vyvážené a správné a můžu se pod něj směle podepsat. Uvádím z něj nekolik citátů:

Církev neplní úlohu svědomí jedince, má však nabízet morální poučení...

Některé ženy však mohou být postaveny před mimořádné okolnosti, které vytvářejí závažné zdravotní nebo morální dilema, jako je například ohrožení života těhotné ženy, závažné ohrožení zdraví nebo jasně diagnostikovaná malformace plodu, nebo těhotenství, které je následkem znásilnění nebo pohlavního zneužití. Konečné rozhodnutí o přerušení těhotenství musí učinit těhotná žena po náležitém rozboru situace....

Křesťané uznávají, že jsou předně a hlavně odpovědni Bohu..... Proto musí odmítnout jako omezování osobní svobody každý pokus nutit ženu, aby zůstala těhotná nebo aby těhotenství přerušila.

Koho by to zajímalo, celý text prohlášení najde tady.

I v MHD se dá najít radost

2008-03-17T22:19:00.004+01:00

Neměl bych to asi přiznávat, ale patřím mezi tu skupinu lidí, která se bez auta skoro nikam nehne. Ovšem protože i na takové občas dojde, musel jsem dnes odstavit svůj milovaný automobil do servisu, kde mu budou dva dny opravovat klimatizaci a začít cestovat městskou hromadnou dopravou.

Koupil jsem si lístek přes sms a vše fungovalo, jak má. Musím ale říct, že tím moje pozitivní zkušenosti skončily. Cesta, která autem trvá maximálně pět minut, mi autobusem vzala minut čtyřicet, z toho jsem pětadvacet prostál v dešti na zastávkách.

Ani moje druhá dnešní jízda autobusem nedopadla o mnoho líp. Chtěl jsem aspoň využít čas a něco si přečíst, ovšem po třech zastávkách se mi začal zvedat žaludek. A tak jsem se rezignovaně opřel do sedadla, vydnal sluchátka a pustil si (co jiného) - The Arcade Fire - Intervention. A náhle mi bylo dobře.

Rodina II - Šilhal nebo ne?

2008-03-13T22:16:00.005+01:00

Malý domeček, ve kterém rodina bydlela, neskýtal příliš mnoho prostoru k zábavě. Většina života se odehrávala v kuchyni, kde se večer sedávalo kolem stolu s petrolejovou lampou s naleštěným cylindrem. Ale ne dlouho, petrolej byl drahý.

Rodinným bavičem byl při těchto večerech obvykle Jindřich, kterého měli rádi všichni, kromě kocoura Ferdy. I když slovo neměl rád je hodně slabé, Ferda Jindřicha nenáviděl. A Jindřich měl ještě jeden hendikep - na rozdíl od svých sourozenců neuměl šilhat, čímž se cítil méněcený.

Proto se jeho výcviku jeden nedělní večer ujal o rok starší Vikin: "Zaostříš na cylindr a začneš k němu naklánět hlavu. Když budeš pořád koukat na světlo, oči ti půjdou k sobě a šilháš. Jasný, brácho?"

Přesně podle bratrových pokynů se tedy pomalu přibližoval k petrolejce, která se však najednou roztříštila. Jindřich strašně zařval a vzápětí zařval i tatínek. Bleskurychle chytil zmateného Jindřicha, ohnul si ho přes koleno, vzal z kredence neustále připravený proutek, a...

Jindřich sice od té doby tvrdil, že tehdy šilhal, ale víc už nikdy nebude, protože se mu nechce. Jenže nikdo to nemohl podtvrdit. Vlastně mohl - Ferda. Ten tehdy seděl přímo za cylindrem, který rozbil, když po Jindřichovi vystartoval v domění, že mu chce ublížit.

Ale Ferda to pro svou nesmiřitelnou nenávist k Jindrovi nikdy neudělal.

Rodina I - Pomoc

2008-03-12T22:09:00.006+01:00

Chudí rodiče měli pět dětí - dva kluky - Vikina a Richina a tři děvčata - Andělu, Poldinku a nejmladší Marušku. Bydleli v malém domku na předměstí města kde se pojila dohromady židovská, německá a česká kultura. Začínalo 20. století, svět plánoval, jak se poučí z chyb a jak věda a rozum nedopustí nic špatného.

Tatínek byl kočí a pracoval u židovského zaměstnavatele. Děti proto bez pardonu musely chodit do německých škol. Maminka do práce nechodila, nebylo to tehdy ve zvyku a navíc byla hodně nemocná. Trpěla rakovinou plic, která později metastázovala do dalších orgánů.

Lékaři jí jako lék i utišující prostředek předepsali cigarety. Musela se naučit kouřit až po padesátce. Těsně před smrtí neměla dost sil, proto jí cigarety zapalovala a přidržovala u úst nejmladší, patnáctiletá Maruška.

Dělala to s láskou, věřila, že pomáhá.

Postižení?

2008-03-09T00:09:00.003+01:00

Říká se, že každé povolání člověka deformuje. Jako klasický příklad se uvádí učitelky a jejich snaha postupovat stejně jako ve škole i doma v rodině. S žádnou učitelkou doma nežiju, takže to nemůžu potvrdit. Ale jakožto člověk vystudovavší teologii, devět let zaměstnaný jako sborový kazatel a dodnes vlastnící kazatelské pověření, musím říct, že si tohoto jevu všímám i na sobě.

Asi by se na tomto místě teď dobře vyjímalo více či méně vtipné desatero kazatelských nectností (nutkání se ke všemu vyjádřit, mít poslední slovo nebo záliba v nudných, ale o to delších proslovech).

Všechno se mě to týká, ale svůj hlavní problém přesto vidím ještě jinde.

Pedagogičnost, účelnost a potřeba výchovné pointy ve všem, co vytvářím, nedává druhým prostor pro dosnění si příběhu ve vlastní fantazii. Pastorační obavy z toho, že by snad někdo nemusel jít správným směrem k cíli mě nutí jasně označit značkou "zákaz vjezdu" všechny případné slepé uličky, které vidím. Jakoby druzí byli slepí...

Dobře vím, že vše výchovné nutně nemusí vychovávat, vše povzbudivé povzbuzovat a vše pravdivé v pravdě utvrzovat.

Přesto však z čisté hravosti bez jasného "vzdělávání" pociťuji pokaždé výčitky svědomí.

Velikonoční sbírka ADRA

2008-03-04T21:47:00.000+01:00

Spam

2008-03-02T21:14:00.003+01:00

Zjistil jsem, že spam je všudypřítomný, a že se začíná objevovat i na blogspotu. Nechápu to, nesouhlasím s tím, ale to je to jediné, co s tím můžu udělat. Kromě zrušení diskuzí.

Den blbec podruhé

2008-02-27T23:21:00.002+01:00

Nedá mi to, abych se nevrátil k nedávnému (soutěžnímu) tématu. Navzdory tomu, co jsem napsal, a za čím stále stojím, je pravda, že takové dny opravdu existují. A že shoda několika maličkostí může opravdu poznamenat hodně vělký časový úsek.

Jako třeba dneska - zapomenuté klíče od auta, ztracený klíč od skladu, nefungující počítač, věci na jiném místě, než mají být, nepředvídatelná kolona aut... Negativní emoce jenom bují.

Jenže pak se najde klíč, počítač se restartuje, věci najdou, kolona rozjede a den blbec je pryč.

A když ne hned, tak dřív nebo později určitě.

Globální oteplování ... ?

2008-02-22T13:54:00.003+01:00

Nevěřím tomu, že za globální oteplování může člověk. Pokud si myslíte totéž nebo se alespoň nebráníte jiným názorům, než těm populárním, mrkněte se třeba sem.