PF 2008

Ta nejjednodušší věc na světě je něco krásného zlikvidovat. Drtivá většina těchto věcí pak už nikdy nejde vrátit zpět do starých kolejí.

Proto ať v roce 2008 toho zlikvidujeme co nejméně.

Vánoční

Vánoce nejsou, co bývaly. Vlastně nic už není jako to bývalo, tak proč ne vánoce. Sice tuhle v Tescu pouštěli příšernou vánoční písničku Ivety Bartošové, ovšem to byl jen takový závan nostalgie. Jinak nic.

A pak mě taky štvou faráři, když někde mluví nebo píší o vánocích. Sentimentální bych ještě bral, nakonec - lidi to tak chtějí. K nevydržení jsou rádobyvtipní a ironičtí, co semelou konzum se Santa Klausem a krizi morálních hodnot se spoustou cizích slov a myslí si, že to někoho zajímá. Nebo, hůř. Poznali, že to nikoho nezajímá a mají to za důkaz něčeho pozitivního o sobě samých.

Nebo je to ještě jinak, a pak nevím.

Kapr mně už taky přestal chutnat.

Vedlejší efekt

Když jsem včera psal o tom, jak jsem nesmyslně narazil do stojícího náklaďáku, tak jsem netušil, jaké to bude mít následky. Už několik měsíců mi totižna autě svítilo levé světlo víc, než pravé. A pořád se to zhoršovalo. Už na mě dokonce blikala protijedoucí auta, ať zhasnu dálková světla.

Tak to už je minulostí. Včerejší náraz závadu opravil. 

Kdyby to ale měla být nová standardní metoda servisu, tak doufám, že na autě nikdy nevznikne nějaká vážná závada.

On vůbec nejel!

Jel jsem ráno k zubařce. Jel jsem autem, protože moje paní doktorka má ordinaci za Prahou, kam se nedá pořádně jinak dostat. Nechtělo se mi tam, kdo by se taky těšil k zubaři. A moje nechtění umocňovala několikakilometrová kolona, ve které jsem dlouhé minuty popojížděl.

Najednou mi zazvonil mobil, respektive upomínka na to, že nemám na zubařku zapomenout. Jako bych to nevěděl. Musel jsem ho vypnout, protože mě to jeho zvonění a drnčení naštvávalo jetě víc, než jsem byl naštvaný doposud.

No, a jak jsem mobil vytahoval z pouzdra, najednou přede mnou zabrzdil obrovský kamion. Žel, zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil vypnout to protivné vyzvánění a vůbec se nevěnoval řízení.

Je to strašný pocit, když víte, že nedobrzdíte a pak skutečně nedobrzdíte. Myslím, že je to ještě horší pocit, než ten, který mě přepadá v zubařské čekárně.

Chybělo tak deset centimetrů. Kdyby tam bývaly byly, neozvala by se rána a nevyboulila by se mi přední kapota asi o deset centimetrů vzhůru.

A hlavně bych o pár minut později neslyšel kolegyni mé paní doktorky, která jela v autě za mnou, vyprávět úsměvnou historku o podivínovi, který se najednou v koloně rozjel a narazil do stojícího nákladáku.

Píšu blog

Nikdy jsem neměl problém každý večer sednout nebo lehnout k notebooku a napsat pár více či méně smysluplných řádek na blog. A taky jsem se tím snažil oslňovat. Když se mě třeba někdo zeptal, jak to stihám, vyhodnotil jsem to jako příležitost společensky zazářit a nonšalantně jsem podotkl: "Ale to přece není problém, to umí skoro každý."

Poslední dva až tři měsíce to problém je. V mém okolí se vyrojilo hodně dobrých a stále se lepšících blogů (viz odkazy "Blogy kamarádů"), ovšem já ztratil dech. Naplno mi to došlo, když jsem nedávno někde jen tak prohodil, že svůj blog trochu flákám. Ovšem na místo očekáváné věty ve smyslu, že to není tak strašné, hlavně že píšu kvalitně, se mi dostalo pouze lakonické odpovědi: "Jo."

Takže bych to měl vysvětlit. Když dám stranou svou lenost, tak pravidelně nepíšu proto, že píšu. Ne blog, ale scénář pro chystaný magazín. A nejde mi to tak, jak bych chtěl. Vytvořil jsem už čtvrtou verzi, zřejmě ale nikoliv poslední. A na to nejsem zvyklý.

A pak taky nejsem zvyklý sem psát příliš osobně, ale spíš v obrazech. To proto, abych konkrétní fakta znal jenom já a všichni ostatní si mohli jen domýšlet.

A teď jsem to porušil.

Konečně píšu blog.