Proroci v Mari

Posledních pár dnů jsem se snažil něco zjistit o prorocích ve městě Mari. Je to záležitost stará skoro 4 tisíce let. Existovaly tam tři skupiny profesionáloních proroků a pak ještě občasní, laičtí proroci, kterým sem tam božstva dopřála sen. Přestože je to (alepsoň pro mě) nesmírně zajímavé téma, občas mě napadne i kacířská myšlenka - k čemu to vlastně je, tohle všechno vědět?

Někteří z proroků v Mari prorokovali v extázi, do které se dostávali mimo jiné i konzumací alkoholu (ale měli i jak drsnější, tak i ušlechtilejší praktiky).

Nemělo by mi být jedno, jakým způsobem navozuji příjemné pocity a z jakých zdrojů čerpám.

Je to staromódní, ale pořád si myslím, že zejména v duchovních záležitostech by rozum měl být vedle víry určujícím faktorem.

Ohrožení

Dáma středního věku za volantem zánovní Mazdy mě svou naprosto bezohlednou a zároveň tupou jízdou na stometrovém úseku silnice stihla třikrát ohrozit. Nešlo ale ani tak o plechy, nakonec moje auto nemá snad jediný plech netknutý.

Když do mě málem najela poprvé, jenom jsem si něco pomyslel. Jak mě podruhé skoro namáčkla na vedlejší auto, vztekle jsem udeřil do volantu a přirovnal jsem ji k dospělé samici na mléko a maso chovaného sudokopytníka. Ale jak to o pár metrů dále udělala potřetí, nestačil jsem se divit, jaké výrazy, přirovnání a gesta jsem schopen v praxi použít.

Tak se neznám.

Což o to, ženskou v Mazdě už asi v životě neuvidím, ale sám sebou ohrožovaný budu muset žít dál.

Den poté

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.