PF 2008

Ta nejjednodušší věc na světě je něco krásného zlikvidovat. Drtivá většina těchto věcí pak už nikdy nejde vrátit zpět do starých kolejí.

Proto ať v roce 2008 toho zlikvidujeme co nejméně.

Vánoční

Vánoce nejsou, co bývaly. Vlastně nic už není jako to bývalo, tak proč ne vánoce. Sice tuhle v Tescu pouštěli příšernou vánoční písničku Ivety Bartošové, ovšem to byl jen takový závan nostalgie. Jinak nic.

A pak mě taky štvou faráři, když někde mluví nebo píší o vánocích. Sentimentální bych ještě bral, nakonec - lidi to tak chtějí. K nevydržení jsou rádobyvtipní a ironičtí, co semelou konzum se Santa Klausem a krizi morálních hodnot se spoustou cizích slov a myslí si, že to někoho zajímá. Nebo, hůř. Poznali, že to nikoho nezajímá a mají to za důkaz něčeho pozitivního o sobě samých.

Nebo je to ještě jinak, a pak nevím.

Kapr mně už taky přestal chutnat.

Vedlejší efekt

Když jsem včera psal o tom, jak jsem nesmyslně narazil do stojícího náklaďáku, tak jsem netušil, jaké to bude mít následky. Už několik měsíců mi totižna autě svítilo levé světlo víc, než pravé. A pořád se to zhoršovalo. Už na mě dokonce blikala protijedoucí auta, ať zhasnu dálková světla.

Tak to už je minulostí. Včerejší náraz závadu opravil. 

Kdyby to ale měla být nová standardní metoda servisu, tak doufám, že na autě nikdy nevznikne nějaká vážná závada.

On vůbec nejel!

Jel jsem ráno k zubařce. Jel jsem autem, protože moje paní doktorka má ordinaci za Prahou, kam se nedá pořádně jinak dostat. Nechtělo se mi tam, kdo by se taky těšil k zubaři. A moje nechtění umocňovala několikakilometrová kolona, ve které jsem dlouhé minuty popojížděl.

Najednou mi zazvonil mobil, respektive upomínka na to, že nemám na zubařku zapomenout. Jako bych to nevěděl. Musel jsem ho vypnout, protože mě to jeho zvonění a drnčení naštvávalo jetě víc, než jsem byl naštvaný doposud.

No, a jak jsem mobil vytahoval z pouzdra, najednou přede mnou zabrzdil obrovský kamion. Žel, zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil vypnout to protivné vyzvánění a vůbec se nevěnoval řízení.

Je to strašný pocit, když víte, že nedobrzdíte a pak skutečně nedobrzdíte. Myslím, že je to ještě horší pocit, než ten, který mě přepadá v zubařské čekárně.

Chybělo tak deset centimetrů. Kdyby tam bývaly byly, neozvala by se rána a nevyboulila by se mi přední kapota asi o deset centimetrů vzhůru.

A hlavně bych o pár minut později neslyšel kolegyni mé paní doktorky, která jela v autě za mnou, vyprávět úsměvnou historku o podivínovi, který se najednou v koloně rozjel a narazil do stojícího nákladáku.

Píšu blog

Nikdy jsem neměl problém každý večer sednout nebo lehnout k notebooku a napsat pár více či méně smysluplných řádek na blog. A taky jsem se tím snažil oslňovat. Když se mě třeba někdo zeptal, jak to stihám, vyhodnotil jsem to jako příležitost společensky zazářit a nonšalantně jsem podotkl: "Ale to přece není problém, to umí skoro každý."

Poslední dva až tři měsíce to problém je. V mém okolí se vyrojilo hodně dobrých a stále se lepšících blogů (viz odkazy "Blogy kamarádů"), ovšem já ztratil dech. Naplno mi to došlo, když jsem nedávno někde jen tak prohodil, že svůj blog trochu flákám. Ovšem na místo očekáváné věty ve smyslu, že to není tak strašné, hlavně že píšu kvalitně, se mi dostalo pouze lakonické odpovědi: "Jo."

Takže bych to měl vysvětlit. Když dám stranou svou lenost, tak pravidelně nepíšu proto, že píšu. Ne blog, ale scénář pro chystaný magazín. A nejde mi to tak, jak bych chtěl. Vytvořil jsem už čtvrtou verzi, zřejmě ale nikoliv poslední. A na to nejsem zvyklý.

A pak taky nejsem zvyklý sem psát příliš osobně, ale spíš v obrazech. To proto, abych konkrétní fakta znal jenom já a všichni ostatní si mohli jen domýšlet.

A teď jsem to porušil.

Konečně píšu blog.

Nechtění

Jedním z nejstrašnějších pocitů, které můžu v životě zažívat, je bezmoc. Když vím, že něco je možné, že je to správné, a že jediným důvodem, proč se tak nestane, je to, že někdo nechce. Ne, že by nemohl, prostě nechce, a to bez ohledu na následky.

Nikdy jsem to nepředpokládal. Nepřipouštěl jsem si, že jde nechtít jen tak, bez důvodu.

Nesouhlasím s vládou strachu a tvrdé ruky, jsem pro konsenzus, dohodu a pozitivní motivaci.

Bezmocný tváří v tvář nechtění jsem ale nucen po drsných metodách sáhnout, byť s vědomím, že přinesou jen krátkodobé výsledky a za hodně vysokou cenu.

V nejhorším případě bude dokonce cena likvidační a výsledky nulové.

O začátcích

Začátky jsou těžké. O tom nikdo nepochybuje. Sice možná ještě složitější je důstojně skončit, ale to v okamžiku začátků ještě nikoho netrápí.

Nezaujme-li totiž začátek, nastoupí-li postavy v dramatu tak nějak rozpačitě nebo neohrabaně, drama samotné pak málokdo dočte.

S jedním začátkem se trápím už několik měsíců. Sepsal jsem aspoň pět verzí, ale žádná mě nechytla za srdce. Zvolit nadsázku, humor, alegorii, intelektuální nadřazenost nebo šedivou serióznost? Šokovat, pohladit, polekat nebo povzbudit? Být hravý nebo vážný?

A nejhorší na tom je, že špatnou cestu poznám až tehdy, když dorazím na její konec.

Král

Tuhle neděli jsem sám sebe ujistil, že patřím mezi experty na komunikátory s operačním systémem Windows Mobile, a že jsem tudíž povolán dávat v této oblasti poučení méně vzdělaným.

Přihlásil jsem se proto do webové diskuzní skupiny a na relativně jednoduchý dotaz jednoho začátečníka napsal návod k řešení. Okamžitě se do mě sice pustil jeden z místních expertů s tím, že nemám pravdu, že vše je jinak. Mýlil se, což mi za chvíli potvrdil i začátečník - můj návod mu pomohl. Narostla mi křídla.

Nad dalším dotazem, který do fóra přišel, jsem již zdaleka tolik nerozvažoval, ale s nadhledem odborníka bleskurychle sepsal další radu. Ne sice úplně špatnou, ale takovou, která nemohla pomoci, protože jsem ve své suverenitě nevzal do úvahy všechny okolnosti. Na pravou míru vše musel uvést další místní expert.

Nevzdám to, radit budu dál, ale opatrně.

Jednooký si totiž musí být dobře vědomý, že králem pouze mezi slepými.

Umělec

Správný umělec by měl mít dlouhé vlasy, nedbalé oblečení a jiskru v oku (pokud není právě v depresi nebo v tvůrčí krizi, protože obojí k němu rovněž nerozlučně patří).

Ale hlavně musí tvořit - psát, malovat, skládat hudbu, recitovat, hrát, sochat, tančit, zpívat, filmovat, preludovat, případně fotografovat nebo kamerovat.

Být slavný a bohatý je pak ne nezanadbatelný bonus,

který se však nezřídka dostaví až po umělcově smrti.

Gender

Malý chlapeček fascinovaně pozoroval televizor vystavený na polici supermarketu a nevnímal okolí. Nesledoval v něm ale pohádky. Jeho malá, ani ne čtyřletá duše, se nechávala unášet krásou techniky.

Holčičky v jeho věku tohle nikdy nepochopí.

Ani když vyrostou.

0:2

Po čtrnácti letech Slávia konečně vyhrála na Letné derby. Mám radost, i když v podstatě o nic nejde, a jak říkávala moje babička: "Chleba lacinější nebude".

Vidím to tak, že dokud se na Letnou nevrátí kázeň, vedení bude schvalovat hulvátství, sprostotu a aroganci, tak to lepší nebude.

Jako slávista bych byl ale rád, kdyby na to nepřišli ještě dlouho.

Kromě toho že prohrávají, jsou totiž arogantní takyhvězdy docela zábavné . Tím víc, že si to samy ani neuvědomují.

Důvěra

Důvěřovat lidem je problematické a dost často se to nevyplatí. Protože jsou to lidi a u nich jeden nikdy neví. A nebo ví a proto raději nedůvěřuje. Důvěřoval totiž jen dokud nevěděl.

Paradoxně k tomu však pociťuju velkou frustraci, když cítím nedůvěru vůči své osobě. Jako kdybych někoho už zklamal. ..

Samozřejmě, že jsem zklamal.

Jenže to umím zdůvodnit tak, aby každý mohl pochopit, že to jinak nešlo.

Tím spíš je mi divné, že mi pořád důvěřuje samotný Pán Bůh.

Abstrakce

Stejně si myslím, že to mám těžší než malíři nebo skladatelé, protože se mi špatně zachází s pocity. Slova a věty v próze jsou totiž příliš konkrétní a neumožňují pouhé abstraktní vyjádření nálady či pocitu.

V zajetí faktů, stylistiky, logiky, vtipu a pointy se abstrakce buduje obtížně. A ani kdyby fakta chyběla, stylistika se dala stranou, logika zapomněla, vtip nepoužíval a o pointu nešlo, stejně by nevznikla abstrakce, ale blábol.

Mám to těžší, ale na druhou stranu mě naplňuje hrdostí, že próza je jediným uměním, které umí vyvolat abstraktní náladu či pocit výhradně prostřednictvím realisticky líčených skutečností.

Omezené možnosti totiž bývají nejsilnější zbraní.

Když se umí naplno a správně využívat.

Nedokonalost

Na výživu odborník
nebyl žádný Švejk.
Napsal stravy zákoník,
chyběl mu však stejk.

Předsudek

Na ulici posadil se na chodník,
a důstojnost vzala mu v tu chvíli roha.
Přitom nebyl vágus ani podvodník.
Jenom začala ho bolet pravá noha.

Prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu a dovolená nepočká. A protože pravděpodobně nebudu mít během měsíce srpna příliš často přístup k internetu, budu pokračovat v psaní blogu zase až počátkem září.
Neznamená to sice, že v srpnu nenapíšu vůbec nic, ale moc toho zřejmě nebude.

A protože mně po téměř dvou letech existence blogu připadá, že by to chtělo nějakou změnu, tak v září určitě nějaká nastane. Nevím sice ještě jaká, ale pravděpodobně nebude jenom kosmetická.

Zvětšenina

Poprvé jsem ji uviděl a už jsem na ni nikdy nezapomněl. Tak hluboce mě zasáhla přesto, že jsem ji vlastně nikdy úplně nepochopil. Ale to nevadí, některé věci je mnohem lepší vnímat a prožívat, než chápat.

Nevídám ji často. To proto, aby mi zůstala vzácnou a nezevšedněla.

A od dnešního dne se na ni budu dívat zase jiným pohledem, o něco víc nostalgickým, protože právě odešel její tvůrce - Michelangelo Antonioni.

Díky.

Nákupní centra

Významní intelektuálové nákupní centra odsuzují jako chrámy konzumu. Já ne. Naopak, mám je rád. A to nejen pragmaticky rád, protože v nich jako zákazník většinou ušetřím a nebo si to alespoň myslím. Mám je rád skutečně.

Nemají sice vůni vesnických obchůdků se smíšeným zbožím a rodinnou atmosférou, ale nabízejí mnohem víc - příběhy. Každý nákup přinese alespoň jeden. Namátkou: srážka vozíků, z nešikovnosti pramenící neschopnost dostat nakoupené zboží do zdarma nabízené tašky, přečerpaná platební karta u pokladny, zásah ochranky proti zloději - a mohl bych pokračovat dál a dál.

Příběhy ale v nákupním centru zdaleka nekončí. Každý má svou předehru a dohru někde v čase a prostoru, kam sice fyzicky neodhlédnu, ale můžu se tam vydat na vlnách fantazie.

Kdyby nákupní centra stála v časech Shakespeara, Hamlet by určitě vypadal jinak.

Střídmost

..

Tři tečky by už téma neuneslo.

Kompromis tajného rebela

Vyrůstal jsem v době, které se říkalo reálný socialismus. A babička mi tehdy coby dítěti říkávala pokaždé, co jsem vyslechl nějaký rodinný komentář politické situace: "Ne abys někde mluvil, co se povídalo doma, nedostal by ses na školu." Poslechl jsem, ale už tenkrát mě to štvalo. A to jsem ještě ani nevěděl, že se tomu říká autocenzura.

Autocenzura mě štve pořád. A štve mě přesto, že si ji teď už ordinuju sám, protože:
- co by na to řekly děti
- co by na to řekli příbuzní
- co by na to řekli lidi
kdybych pro změnu já řekl, či v horším případě napsal, věci bez obalu, tak jak je cítím, vidím a vnímám.

Samozřejmě, i jinotaje, paralely a náznaky jsou elegantní, navíc tříbí myšlení moje i druhých. Nepochopí je sice skoro nikdo, ale šanci má.

Jistě, jsou vynuceny obavami, ale je to pořád lepší, než úplně mlčet.

Studenáááá!!!!

Neteče nám teplá voda. Může za to každoroční odstávka kvůli údajnému čištění trubek.

Ráno jsem se proto sprchoval ve studené vodě a každému, kdo tvrdí, že to je nejlepší start do nového dne, bych tímto rád vzkázal:

Nezbláznili jste se náhodou?

ZOO

Do ZOO se chodí nejdřív s rodiči, pak na rande, chvíli na to s dětmi a nakonec s vnoučaty. Navzdory tomu, že se tam vlastně vůbec nic nemění a měla by stačit jen jedna návětěva za život.

V každé ZOO sloni jenom stojí a koukají, opice skáčou a lední medvědi chodí sem a tam jako kyvadla. V každé ZOO je jídlo ve stáncích nechutné (v pražské ZOO zejména ve stánku u Afrického pavilonu), tatínci jsou ufotografovaní a ufilmovaní a maminky vyčerpané z hlídání neustále se ztrácejících potomků.

Navíc každý stejně chtěl vidět nějaké zvíře, které buďto nenašel nebo spalo či mělo zavřený pavilon, takže odchází domů i tak trochu naštvaný. (Jen páry v nejvyšším stádiu zamilovanosti ne, ale ty sem nechodí kvůli zvířatům).

Přesto a anebo právě proto patří ZOO k životu stejně jako mobily nebo internet.

Soud historie

Někdy je příliš pozdě vlastně dost brzo. Jindy je to naopak. A co v tu danou chvíli vůbec nikdo netuší, říká se, že rozsoudí až historie. Ale i ta si může dát načas tak dlouho, že se vlastně pravdy na tomto světě nedobereme. Až naši potomci, a při smůle třeba až praprapotomci.

Jenže i oni bez záruky, protože historický soud je subjektivně ovlivněný našim přístupem k historii jako takové, předpojatostí a kvalitou pramenů.

A možná je to všechno ještě složitější a komplikovanější.

Proto jsem rád, že Pán Bůh je i nad historickým soudem.

Jinak

Potřeboval bych, aby měl den 48 hodin, abych netrpěl únavou , nemusel spát a taky nemusel vykonávat žádné domácí práce. Je to proto, že nás honí termíny odevzdání magazínů pro Hope Channel, chceme je udělat dobře a to samozřejmě přináší tušené i netušené komplikace.

Můj blog sice není koncipován jako klasický blog, spíš se tady snažím o fejetony a zobecněné postřehy.

Ale není to Médo-Perský zákon, proto tyhle řádky trochu jinak.

Někdy je to potřeba a tak uvidím, jak dál.

O buřtech

Buřty nikdy nekupuju a ani nejím. A už vůbec je nekupuju, když jsou prodávány za poloviční cenu vzhledem k tomu, že končí jejich doba trvanlivosti - navzdory relativně přijatelnému vzhledu. Protože zdání klame, to ví každý.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že si celou krabici těchto buřtů do vozíku ke svému nákupu naloží starší a seriózně - zámožně vyhlížející pán. Co s tím bude doma dělat? Chce otrávit manželku? Nebo psa? Neměl bych mu poradit, že jsou i méně bolestivé a kratší formy sebevraždy?

Neřekl jsem nic. Tvrdím, že každý je zodpovědný sám za sebe a svoje konání.

Navíc, pro život jsou mnohem důležitější věci, než ne úplně čerstvé buřty.

I o těch jsem mlčel.

Houby

Letos houby moc nerostou. Teda rostou, ale jen takové, které nesbírám, protože se jich bojím. Vypadají hezky, voní hezky, možná i chutnají, ale jeden nikdy neví, jaké jedy v sobě mohou skrývat.

Konzervativně zůstávám u suchohřibů, praváků a bedel (ty jsem ale nenašel už aspoň pět let) a za největší odvaz považuju růžovku. (Odvaz je to proto, že je to muchomůrka, občas se dá splést s pořádně jedovatou sestřenicí, a po konzumaci nastává mnohahodinový adrenalin - nevloudila se chybička?)

A pak je tu ještě něco. Čím dál tím častěji se mi vkrádá myšlenka, že jednoho dne se na nás houby naštvou a prohodí se. Muchomůrka zelená se přestrojí za pravák, žampion za holubinku a pravák za nejobyčejnější prašivku. A to bude mazec.

Doufám, že až to přijde, tak se o tom dozvím z novin a ne od lékaře na ARO.

Kontext a fotografie

Přemýšlel jsem, proč nerad fotím, ale docela mě baví pracovat s kamerou. Asi pro to bude důvodů víc, ale jeden se mi líbí, protože zní vznešeně. A navíc si opravdu myslím, že je pravdivý.

Vadí mi, že fotografie je obrázek vytržený kontextu, kdežto pohyb a zvuk na filmu či videu kontext přece jenom trochu ukazuje.

Ale abych byl spravedlivý, dobrá fotografie může naopak kontext zdůraznit a nebo promluvit do kontextu momentálního, a tím oslovit.

Ovšem kolik je dobrých fotografií?

Pro Londýn

Kdyby vás zajímalo, co si myslím o Londýně, tak je desetkrát větší než Praha, je tam proti ní všechno dvojnásobně dražší, ale Praha je stokrát romantičtější a krásnější. A když něco takového napíše rodilý brňák, tak to na tom něco určitě musí být.

Londýn není město, naladěné na stejné vlnové délce, jako já. Myslím, že prožít zde tak dva až tři dny by mi bohatě stačilo na celý život.

Ale už jsem bydlel mnohem déle na místech mnohem nesympatičtějších.

Ovšem nikdy by mě nenapadlo tam něco kutit s bombami.

Kája

"Kájo, Kájo!" volala na ulici mladá žena poněkud vulgárnějších rysů, a své volání občas prokládala výrazy odpovídající těm nejtvrdším tahům její tváře. To mě zaujalo. Je Kája pes? Slovník by tomu odpovídal.

Anebo je to snad nebohé ztracené dítě? Pak se nelze divit jejímu zoufalství a nedostatku slušného chování. Někdo by ji měl asi pomoci.

Rozběhla se podél tramvajových kolejí. Uviděla Káju. A já taky. Klackoval se jí vstříc s otráveným výrazem. Řvala pořád, dokud nedošla až k němu. Chtěl ji minout, ale nedala mu šanci. Nadávala a on šel vedle ní. Když zrychlil, zrychlila taky, když se zastavil, nešla dál.

Byl to chlap nekňuba.

Kdyby nebyl, nikdy by se nevrátil.

Sprostá slova

O tom, že se nemá mluvit sprostě, se nemusí slušní lidé přesvědčovat. A proto, když slušný člověk nějaké takové slovíčko utrousí, cítí se provinile, obvzvlášť zaslechnou-li to ti, na které chce jako spořádaný jedinec působit.

Ale jsou i jedinci, kteří využívání neslušných výrazů povýšili na umění, dalo by se říct, že na poezii. Vědět, kdy příslušné slůvko utrousit, aby neznělo oplzle, a znát správný poměr dávkování s běžnou mluvou - k něčemu takovému se člověk musí narodit, tohle se naučit nedá.

Jenže jako v každém jiném lidském oboru i zde platí, že se za takto mimořádně obdarované považují ti největší patlalové.

Zásah shůry

Připravoval jsem se na rozhovor pro rádio s hostem, kterého nebudu jmenovat, protože za to, co se stalo vůbec nemůže. A podotýkám, že ač jsem ho nikdy před tím neviděl a nijak se s ním nesetkal, tak to, co jsem o něm doposud věděl, se mi líbilo. Pročítal jsem proto na internetu doplňující informace a sepisoval otázky, které mu položím. Ale jak přibývalo otázek, začalo se ve mně dít něco nezvyklého a nepříjemného.

Někde uvnitř, lokalizoval bych to mezi srdcem a žaludkem, se mi náhle začala rodit vůči mému hostu averze. Vůbec jsem to nechápal. Není to asociál, a ani nevím, že by někomu někdy ublížil či byl zlým člověkem. Do rozhovoru zbývala asi hodina a já si neuměl představit, jak naše povídání bude vypadat, Ocitnul jsem se ve stavu, kdy jsem ho nechtěl ani vidět, natožpak se ho na něco ptát. A opravdu moc jsem si přál, aby nepřišel.

Vím, že to není žádná překvapivá pointa, ale půl hodiny před začátkem natáčení opravdu zavolal, že nemůže a že není schopen v dohledné době nabídnout jiný termín. Není divu, že ač normálně jsem z takové zprávy smutný a naštvaný, dnes mi spadl kámen ze srdce a naplnila mě radost.

Dokonce jsem přesvědčený, že to byl zásah shůry, který mi umožnil do té doby, než k rozhovoru dojde, s mou nesmyslnou averzí něco udělat.

Snad to půjde.

Oběť

Občas si kladu otázku, co všechno jsem ochoten obětovat proto, abych dosáhl cíle. Samozřejmě cíle ušlechtilého, vznešeného a prospěšného. Otázka, která mi však naskakuje vzápětí se ale už týká přímo mého charakteru - nenalhávám něco sám sobě?

Protože pokud jde skutečně o kvalitní cíl, potom stojí za to se vzdát se skoro všeho.

A pokud ne, tak doufám, že to poznám dřív, než přijdu i o svou osobní hrdost.

Papíry

Valí se na mě papíry. Jsou všude, kam se jenom podívám. Smlouvy, účty, výpisy z účtů, složenky, informace. Třídím je do složek, šanonů a poliček. A když dotřídím, pokaždé jich ještě hromada zbude.

Jenže co s nimi? Co když je ještě budu někdy potřebovat? Co když obsahují důležitou informaci, o které to v současné době nevím, ale v budoucnu mi třeba zachrání majetek nebo pověst?

Abych se vyhnul všem případným budoucím komplikacím, nevyhazuju hned raději skoro nic. A tak se papíry kupí a místo pro ně vymezené po čase přetéká. V tu chvíli všechny uchopím a dám jinam, na místo méně dostupné, ale větší. No a z toho pak zase dál a ještě dál...

Abych nezdržoval, taková místa mám asi čtyři nebo pět. To poslední v řadě je sice dost velké, ale ani ono není nafukovací. Proto z něj už vede cesta papíru bez milosti do popelnice nebo ke skartaci. Ovšem než dojde až sem, trvá to asi pět nebo šest let, což je několikanásobě déle, než u jiných lidí.

A protože si to bezvýznamné papíry mezi sebou určitě nějak sdělují, není divu, že se jich na mou adresu valí stále víc.

Kdo by si nechtěl prodloužit život, když má tu možnost?

O trestu smrti

Pokaždé, když v médiích zazní zpráva o tom, že někde byl vykonán trest smrti, pocítím lítost. Přijde mi to kruté, že někdo přijde o život přesto, že často lituje toho, co udělal v minulosti. A média, ta umí v takovém případě jeho příběh patřičně dojemně vylíčit.

A jako vždy, když je něco zkratkovitě posuzováno a vytrženo z kontextu, svádí to k rychlým, jednoznačným a proto také i chybným závěrům. Když pomineme zvrhlé totalitní režimy, trest smrti bývá přece vynášen pouze nad zločinci nejhrubšího kalibru, kteří spáchali minimálně jednu brutální vraždu. A to, že svého činu litují, a že se často obrátili k Bohu, nemůže brát světská spravedlnost v úvahu. Bylo by to pro společnost příliš nebezpečné.

Na těžké zločince by měla spravedlnost tvrdě dopadnout.

Ovšem jestli je trest smrti to pravé, je těžké říct.

Vzhledem k omylnosti všeho, co se na tomto světě děje, bych spíše řekl, že ne,

Bez duše

Jel jsem dnes autem po dálnici, když přišel. Ani jsem ho nezval. Inspirativní, skvělý, přímo jiskřivý. Byla radost ho rozvíjet a promýšlet. Skoro jsem kvůli němu zapomněl odbočit na správném dálničním sjezdu.

Zastavil jsem na parkovišti, když v tom stejně náhle, jako se zjevil, zmizel. Zůstalo po něm jen pár vět, které se mi zachytily někde v hloubce paměti. Napsal jsem si je, nezní sice špatně, ale jenom já vím, že proti těm původním se jedná jenom o slabý odvar.

Nedostat nápad, když je nejvíc potřeba, je sice k vzteku, ale může se to stát.

Ovšem, když se objeví v okamžiku, kdy je naprosto k ničemu a odejde ve chvíli, kdyby mohl být užitečný, je jenom vzpomínkou bez obsahu.

Mrtvý, jak tělo bez duše.

Neplním

Neplním sliby. Není to proto, že by mi vůbec nezáleželo na lidech, kterým jsem to sliboval. Mohlo by to tak sice vypadat, ale opravdu to není pravda. Myslím tím to slovo "vůbec". Protože mi na nich záleží jenom trochu.

Štve mě to, vycházím z toho totiž mnohem méně ušlechtilý, než bych chtěl. A už ani nepomáhá, že si svoji lhostejnost dokážu kvalitně zdůvodnit. Jenže když výmluvám nevěřím ani sám...

Je divné, že jim ale pořád věří ti oklamávaní.

Možná proto, že už nemají jinou naději.

Měl bych se začít aspoň víc stydět.

Spravedlnost

Podle cedulky v regálu měly bonbóny stát 13,90. Podle pokladny o pět korun víc. Samozřejmě, že podle platných pravidel mám jako zákazník platit sumu na cedulce. Jenže nastal problém, pokladní systém to neumožňoval.

Ale kde jsou ochotní lidé, tam se najde řešení. Bylo sice potřeba pár minut vyjednávání s pokladní a pak s vedoucím směny a nic nebránilo tomu, aby pět korun putovalo k oprávněnému majiteli, tedy ke mně.

A že jsem je nakonec nechal na pultu, vůbec nic nemění na tom, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Vincent

Maloval obrazy, které se nikomu moc nelíbily. Snažil se napravit svět, ale nikdo to nechápal. Miloval ženy, které o něj nestály. Ubližoval lidem, které měl rád. Hodně pil a konec života prožil jako psychiatrický pacient. A když se pokusil o sebevraždu, ani ta se mu nepodařila. Zemřel až dva dny po ní.

Přesto je dnes Vincent van Gogh malířem, jehož díla patří k nejdražším na světě. A je jedno, že sám se slávy nedožil.

Žít s pohledem za obzor je přece víc, než prachy a sláva v tomto světě.

Nelegální

Sparta Praha se k velké radosti svých fanoušků (a naštvání nás ostatních) opět stala mistrem ligy. Bylo by krásné, kdybych jako fanoušek všech ostatních týmů mohl sportovně uznat, že to je proto, že má nejlpší hráče a ne nejlepší zákulisní vyjednavače. Ovšem nemůžu, na to má český fotbal příliš zajímavou historii.

Připadá mi to podobné, jalo když mám podezření, že nějaká firma může být na trhu úspěšná jen proto, že používá nelegální software. Taky jí nedokážu, že nehraje fér, ale toho pocitu se neumím zbavit.

Podle ankety považuje asi 62 % posluchačů AWrádia stahování nelegálního softwaru za hřích. Co ale kdyby otázka zněla: "Kdo někdy stahoval a používal nelegální software?" Myslím, že procento by bylo o mnoho vyšší.

Protože i když je to hřích, dělají to skoro všichni.

Na Spartu tady nasazuju proto, že ji mám bezdůvodně nerad. Jinak je mi ukradená.

Stejně jako ten software.

Ten se ale krade někomu jinému.

Změna

Na zastánce takového způsobu života, který na prvním místě viděl úsilí o své osobní pohodlí, jsem se vždycky díval tak trochu přes prsty. Propadli konzumu - usmíval jsem se nad nimi a byl nad věcí.

Poslední model luxusní limuzíny mít nemusím, vilu nepotřebuju a když už někam mám náhodou letět letadlem, stačí mi turistická třída.

Jenom ta hrdost na to se mi poslední dobou někam vytratila.

Významná osobnost

Když bývalý šéf americké centrální banky Alan Greenspan řekl, že pravděpodobně nastane pokles čínských akcí, jeho slova okamžitě měla za následek pád cen cenných papírů v USA i jinde na světě. Přitom podobná varování říkají celkem běžně jiné ekonomové, a nic se neděje.

A tak je to se vším. Často nezáleží na tom, co se říká, ale kdo to říká. Jenže to, že významné osobnosti mají ve většině případů pravdu, neznamená, že ji mají vždycky.

A právě v tom je šance: Nejprve odhadnout, kdy se pletou. Pak zachovat se přesně naopak, než radí. A konečně inkasovat tučný zisk.

Pokud se to povede jednou, je to náhoda. Když se to ale zdaří mnohokrát, znamená to jediné - i z nás se stala významná osobnost.

Poznání

Každý problém má řešení, když jde popsat. Tedy, skoro každý. Neřešitelné problémy jsou ponejvíce ty, které ve skutečnosti existují pouze v mé mysli.

Nemůžu říct, že by byly úplně vymyšlené, vždycky stojí alespoň na trochu reálném základě. Ale pak jsou ponechány fantazii a dopracovány k dokonalosti, tedy do tak patových situací, které by život nikdy nedokázal vymyslet. Tedy většinou.

Skutečnost může být vysvobozením, ovšem také nemusí. Proto je oddalování poznání pravdy mým oblíbeným adrenalinovým sportem.

Strach má velké oči.

Franta

Měl jsem ho zabít. Neměl bych jinak nic proti tomu, aby si žil. Kdyby to nebylo tam, kde jsem já.

Ovšem zabít není tak snadné. Poprvé to není snadné. Podruhé to jde líp. A pak je to už rutina. Zabijácká rutina.

Nic osobního. Neznat minulost, vztahy. Jenom to rychle to skončit a jít dál.

Měl jsem ho zabít, ale nešlo to.

Protože jsem ho pojmenoval Franta.

Frantu už nezabiju. Anonymního pavouka jo.

Rozumím vám

„Rozumím vám, že se tak cítíte“, pravil chápavým tónem ostřílený profesionál, na kterého jsem vysypal všechny křivdy, které jsem utrpěl od jednoho z jeho klientů. To mě neuspokojilo. Pokračoval jsem proto ve svém výlevu a přihodil několik nelichotivých charakteristik klientova charakteru. „Máte právo to tak cítit“, odpověděl expert a já jsem pochopil, že je to marné – z tohoto člověka nedostatnu to, po čem tak toužím – aby mi dal za pravdu.

Nakonec, je to přece jasné, je to odborník, a takový krok by pro něj znamenal popření let strávených absolvováním odborných výcviků, školení a náslechů, a taktéž zrponevěření se všem moudrům tlustých učených knih o psychologii, řešení konfliktů a podobných disciplín. A ze všeho nejmíň by pak mohl potřebovat, abych ho někde citoval a přivedl do složitých situací.

Jenže já se podle svého přesvědčení opravdu stal terčem ústrků, křivd a podrazů. Ze všeho nejméně jsem proto potřeboval chápavý hlas, který se mě snažil přivést k pochopení pocitů mého nejhlubšího nitra nebo snad navádět na cest k dialogu. Chtěl jsem slyšet, že mám pravdu, když tvrdím, že jeho klient je sprostý gauner a podvodník. Nebylo mi třeba psychologie, ale obyčejného lidského souhlasu. No nedostalo se mi ho a proto jsem z rozhovoru odcházel velice nespokojený a nerudný.

Onen profesionál měl přece takto postupovat pouze v jediném případě – kdybych jeho klientem byl já.

Já

Jak to, že já jsem zrovna já?

A kdybych to nebyl já, věděl bych to?

Blbec a pravda

Když blbec říká pravdu, tak mu ji nikdo nevěří. A nejen to, pravda se jeho výroky diskredituje, což má za následek, že ji odmítá i ten, komu by mohla být prospěšná.

Proč blbec raději nemlčí?

Protože je blbcem.

Arogance

"To není politika, to je design," pravil v televizi architekt Kaplický na to, že pan prezident kritizoval jeho projekt Národní knihovny, a dodal něco ve smyslu, že by se k designu měli relevantně vyjadřovat odborníci, tedy designéři.

Jenže kdo je vlastně designér? Kdo to o sobě hodně nahlas říká a případně má v šuplíku papír ze školy, či institutu, které vedou podobní samozvanci? Nebo kdo se řídí pravidly, které nastavila ta stejná skupina lidí?

Před těmito lidmi si musíme dávat dobrý pozor na to, aby se nám nelíbily obyčejné věci a tvary, protože to oni nemají rádi. A nebo abychom to aspoň neříkali nahlas. Jinak budeme ostouzeni a vysmíváni, případně nad námi bude se shovívavým úsměvem mávávno rukou.

Jenom doufám, že nebudeme trpět politikům stejnou aroganci jako designérům. Protože taky bychom se mohli místo příštích voleb dočkat informace, že k dalšímu vývoji této země se nadále mohou vyjadřovat jenom experti, tedy oni sami.

A my držet hubu a krok.

Policajstské myšlení

Situaci vždycky vyhodnotit v neprospěch druhého. Předpokládat, že každý je lump, který nám chce ublížit a nebo nás alespoň okrást. Nevěřit tomu, co druzí říkají, dokud pro toto tvrzení neexistují naprosto nezvratné důkazy. Říká se tomu policajtské myšlení.

Žít s ním není lehké, protože do života kromě samoty nic nepřinese. Tvrdí to alespoň všichni, kteří považují za nutné ho jednou provždy odmítnout.

Ovšem jen do chvíle, než se setkají s člověkem, na kterého měli policajtské myšlení uplatnit.

Někdy přijde pocit uspokojení z vlastní ušlechtilosti hodně draho.

Víc, než mág

Mágové umí věci, které jsou obyčejným lidem neznámé. Proto jsou nejen tajemní, ale také mocní a svá tajemství žárlivě střeží. Bez nich by totiž neznamenali prakticky nic.

Je proto dobré stát se mágem. K tomu je však třeba nějaké tajemství zdětit, naučit se, vyzvědět nebo ukrást. Jakmile ho získáme, už se totiž většinou nikdo neptá po způsobu, jakým jsme ho nabyli. Kdo by si také na mága troufl?

Ale je ještě něco vyššího a lepšího, než se stát mágem.

Naučit získané tajemství všechny, kdo o něho stojí.

Přednes

Mluvit na veřejnosti je umění. Nezvládne to každý, protože před řečníkem leží mnoho úskalí. Od drmolení přes zakoktávání se, zalamování rukama, přešlapování až třeba po chybnou artikulaci. A to jsme jenom u formy mluvení, co teprve obsah!

Řečník se během svého projevu může samozřejmě dopustit mnoha chyb. A čím zajímavější je obsah, tím jsem mu více ochoten všechny tyhle chyby odpustit.

Až na jednu, kterou považuji za téměř neodpustitelný zločin.

Když se řečníkovi líbí jeho vlastní řeč více, než posluchačům.

Křivda

Unést křivdu a vyrovnat se s ní je asi jedna z nejtěžších věcí, která může člověka potkat. A vůbec nezáleží na tom, jestli je to křivda pravá nebo domělá. V očích ukřivděného je totiž vždycky skutečná.

Vlastně jakákoliv reakce ukřivděného je problematická. Přejít křivdu bez povšimnutí zavání povýšenectvím, urazit se je dětinské a pomsta ještě nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla.

Jedině správné je samozřejmě křivdu odpustit.

Jenže, komu se to už doopravdy povedlo?

Více trhu

Lidi jsou v podstatě pořád stejní. Někdo je protivný a jiný hodný. A přesto se hodný chová občas protivně a protivný vypadá sem tam jako hodný.

To, proč se to tak děje, ovlivňuje určitě spousta faktorů. Myslím, že některé z nich budou i hodně bizardní.

Například mi vůbec nejde do hlavy, co jsem vypozoroval poslední dobou: Proč práce sestřiček a lékařů ve velkých státních nemocnicích mění lidi spíš k horšímu, zatímco zaměstnání v soukromých zdravotnických zařízeních v nich problouzí lepší stránky osobnosti? Že by to byly zákony trhu, co odnaučuje aroganci a nadřazenost?

V tom případě více trhu!

Slabší

Pokaždé, když se mi někde uvolní knoflík, moje veškerá pozornost se na něj upíná tak dlouho, dokud je na svém místě. A to netrvá obvykle žádnou věčnost, protože pozornost spočívá v jeho kroucení, popotahování a viklání.

Přemýšlel jsem nad tím, čím je to způsobeno, protože logicky vzato by se poraněná část oděvu měla stát spíše předmětem zvýšené ochrany. Tím spíš, že jsem člověk, který nesnáší, když se někomu ubližuje, má tendenci se ve sporech stavět na stranu slabších a ve fotbalu fandit Slavii.

Proto se mi nabízí jediné řešení

- kompenzace.

Sebeúcta

Seděl jsem nakdy na počátku osmdesátých let s partou kamarádů a kamarádek v kině Jadran, které bylo tehdy v Brně jediné panoramatické, a čekal na film. Trvalo to dlouho, a já proto začal všechny kolem bavit vysvětlováním typu promítačky, která je v právě v tomto kině. Porovnával jsem ho s typem, který je v jiných kinech, ale který nezvládne promítat na tak široké plátno.

Dokončil jsem zasvěcený výklad a v očích všech kolem jsem cítil obdiv. To by do mě neřekli, že zrovna já jsem takový expert. Moje sebevědomí se najednou povzneslo do nejvyšších výšin a na chvíli nechalo zapomenout na trpké zkušenosti ze společného fotbalu, plaveckého stadionu a dalších aktivit, kde jsem na své kamarády nikdy nestačil.

Bylo to sice jenom chvilkové vítězství, ale bylo to vítězství. O to větší, že jsem o promítačkách ve skutečnosti nevěděl vůbec nic a všechno to, co jsem svým kamarádům napovídal, jsem si na místě vymyslel. Včetně výrobců, čísla a sérií typů promítaček, jakož i příkonu pro lampu a technologie promítání.

Tehdy poprvé mi došlo, že sebeúctu a respekt si lze získat i lží, zejména je-li přednesená se suverenitou a sebejistotou.

Protože lidem zdaleka tolik nezáleží na obsahu toho, co se povídá, ale mnohem víc na tom, jak se to povídá.

Oběti

Oběti je třeba přinášet, o tom není sporu. Protože žádná kvalitní věc bez obětí nevznikne.

A samozřejmě, že z cizího se oběti přináší nejlíp.

Lidi to tak chtějí

Čekal jsem od toho hodně, ale byl jsem zklamaný. Tak už to bývá, že očekávání pravidelně předčívá skutečnost. Zdání a první pohled prostě klame.

A přitom mě to mrzí. Doufal jsem, že věci jdou dělat jinak, líp, neotřeleji. Namísto výjimečnosti jsem se však setkal se standardem. Ne špatným ale standardem.

Když jsem se ptal expertů proč tomu tak je, odpověděli bez váhání:

"Lidi to tak chtějí."

Umění neříct a říct

Umění neříct považuji za jedno z největších na světě. Protože se nejedná o pouhé mlčení, ale o vycítění kdy a kolik počkat.

Ne ze strachu, ne z pohodlnosti, ale pro vhodné načasování, atmosféru a správný okamžik k projevu dalšího velkého umění.

Umění říct.

Stín

Stál kousek ode mě a nahlas vzlykal. Štvalo ho, že ho vidím, ale nemohl si pomoci. A tak se alespoň otáčel zády a snažil se co nejrychleji zmizet z mého dosahu, jakožto i z dosahu všech lidí vůbec.

Když takhle zoufale a usedavě pláče desetiletý kluk, který rozhodně na uplakánka nevypadá, je to hodně na pováženou. A mělo by se s tím něco dělat.

Obejmout ho a vzít do náruče? Zeptat se na problém, kvůli kterému brečí a pomoci ho vyřešit? Rázně a povzbudivě polácat po rameni?

Tvářil jsem místo toho neutrálně a doufal, že ocení, že jeho slabou chvilku nevynáším na světlo tím, že jsem si všimnul. Myslím, že jsem tím ho utvrdil v starobylém přesvědčení, že pořádní chlapi přece nepláčou.

Samozřejmě vím, že je to přesvědčení chybné.

Stín však překročit nedokážu.

Oba

"Řveš," říká manželka.

"Neřvu, mám jenom zvučný hlas a mluvím důrazně," odpovídám.

Pravdu máme oba.

Přátele

Někde jsem teď slyšel nebo četl (a skutečně si nevzpomenu kde), že každý normální člověk by měl mít přátele i nepřátele. Když má jenom jedny, má pravděpodobně problém se svou osobností. Buďto nemá páteř a nebo je nesnášenlivý.

Zalistoval jsem pamětí, provedl drobnou inventuru a ulevilo se mi. Pokud je zmíněná teze pravdivá, neměl bych být zase až takovým křivákem nebo nesnesitelným psychopatem.

A pravdivá asi bude, protože s tím, jak se k nám chovají druzí lidé, se nedá většinou moc dělat.

Pozitivně

Špatná nálada u mě začínala vždycky někde za hrudní kostí. Nejdříve jako drobné chvění, které se postupně zvětšovalo a rozšiřovalo do celého organizmu. Nedalo se tomu vzdorovat, celé tělo bylo napnuté jako struna. A pak stačil jen drobný impulz a ten, kdo měl tu smůlu, že se nacházel v mé blízkosti, se nestačil divit.

Nemám rád špatnou náladu a hlavně nemám rád to, co následovalo pokaždé, když se projevila nějakým výbuchem. Výčitky svědomí, omluvy a snaha napravit nenapravitelné nejen že zbytečně braly čas a energii, ale hlavně byly spolehlivým zárodkem dalšího chvění za hrudní kostí.

Rozhodl jsem se proto přetnout začarovaný kruh. Tedy chvění si nepřipouštět, na všechno, co život dá, se dívat z lepší stránky a pokaždé se taky vcítit do role toho druhého. Což by mělo přinášet ovoce - úsměv, nadhled a pochopení. Maličkosti mě už z míry nevyvedou.

Ovšem maličkostí nějak ze života ubylo a o to víc se nahromadilo věcí zásadních.

Začarovaná hranice

Nevím sice, kdo ji začaroval, ale prohlašuji, že začarovaná hranice existuje. V mé peněžence každopádně. Protože nikdy nedokážu ušetřit tolik peněz, kolik bych potřeboval, vždycky něco chybí.

A nebo ve chvíli, kdy mám doma několik bankovek cizí měny, její kurz vůči koruně bude spolehlivě klesat. Ale když je proměním v bance, tím samým dnem se vydá přesně opačným směrem.

Možná by bylo vhodnější hovořit spíš o smůle než o začarované hranici. Někdo sice tvrdí, že smůla je pouhé synonymum nedostatečné prozíravosti a ta pak slovem souznačným pro hloupost, ale já ne.

Začarovaná hranice je výrazem mnohem ohleduplnnějším.

Krize

Přijde pokaždé, když se snažím něco udělat. Jedno, jestli něco píšu, opravuju nebo uklízím, krize prostě dorazí. Ne na začátku, a taky ne na úplném konci, spíš těsně před ním.

Projevuje se tak, že mám chuť všechno smazat, vyhodit, rozbořit a pak utéct.

Jenže není kam.

A tak to musím dodělat.

Morální vzor

Jedna z nejhorších věcí, která se člověku může přihodit je, že se stane morálním vzorem a je si toho vědomý. V tu chvíli jde stranou každá legrace.

Je třeba zvážit každé slovo, písmeno i větu. Je třeba vyhodnocovat pohyby, pohledy a gesta. Je třeba myslet pouze vysoce mravně a snít výhradně ušlechtilé sny.

A nebo se tak aspoň tvářit.

A doufat, že až to praskne, lidé pochopí.

Psychoterapie

Nemám rád některé lidi, ale protože je potřebuju, nikdy jim to neřeknu. Nemám rád některé instituce, ale protože jsou mocné, nemám odvahu se proti nim veřejně postavit. Nemám rád některá místa, ale protože musím plnit povinnosti, nedovolím se tam neukázat. Nemám rád některé situace, ale protože životu neporučím, musím jim poměrně často čelit.

Nemám rád pokrytectví, ale protože chci přežít, nic z toho nezměním.

Nemám rád, když se věci nenazývají pravými jmény, ale protože to jinak nejde, vyrovnávám se s tím aspoň obecným popisem situace.

Prachy

Koupit se dá všechno a taky každý. Je to jenom otázka ceny, jednání, poptávky a nabídky. A potvrzuje to denní praxe ze všech oblastí života, na které si jen v tuto chvíli dokážu vzpomenout. Z logiky věci proto vyplývá, že získávání peněz musí být na prvním místě našeho snažení.

Samozřejmě, v lepší společnosti to nelze takto naplno vybalit, ale je zapotřebí používat zastírací manévry plné frází o vyšším poslání, službě společnosti nebo ideách. Bez nich by totiž prachy tak dobře vydělávat nešlo. Moralizování o tom, že je to špatně, se pak dopouští pouze neúspěšní. A nebo ti, pro které je to výnosný a obzvlášť rafinovaný zdroj obživy.

Prachy svět měnily, mění a budou měnit.

A asi právě proto ho nejvíce proměnil Ježíš Kristus, který je k tomu vůbec nepotřeboval a vlastně ani nechtěl.

Proměna

"Tak kde je ta čůza, měla tady být o půl," zaznělo za mnou tak hlasitě, až jsem sebou trhnul. Nedokázal jsem potlačit zvědavost a ohlédl se. Po chodníku za mnou kráčel postarší manželský pár, a tato ostrá slova zazněla z úst elegantně oblečené dámy.

Zaujalo mě to, protože jsem byl zvědavý, které příslušnici ženského pohlaví se dostalo tohoto pojmenování. Ve své představivosti jsem si okamžitě vybavil něco mezi Polednicí a svojí bývalou učitelkou občanské výchovy ze základní školy.

"Aha, támhle jde, už je tady," pronesla náhle dáma, když se zpoza rohu vynořila elegantní pohledná dívka. Minula mě a já už jen zezadu stačil zaslechnout stejnou ženu, která před pár sekundami hovořilo o čůze, jak sladkým hlasem šveholí: "Slečno Moniko, to jsem ráda, že vás zase vidím."

Je fantastické, jak se během pár sekund dokáže čůza proměnit v milého člověka. A že k tomu stačí udělat jen pár kroků z vedlejší ulice.

Kapric

Kapric jsme říkali doma chování, které oč bylo nesmyslnější, o to bylo sveřepější a neústupnější. A na které jeho autor většinou doplatil.

Když jsem ve svých šesti letech tak dlouho trval na tom, že budu spát o víkendu u babičky, až jsem tam nakonec opravdu spát musel, i když jsem to vlastně nechtěl, probrečel jsem celou sobotu i neděli.

Ač by to pro mě mohlo být dostatečným varováním, nestačím se divit, že se do podobných bojů stále pouštím. A nejen to, že v nich stále bojuju naplno.

I když jsem si vědom, že vítězství se stává tím větší porážkou, čím víc úsilí stojí.

Štěstí

Ukradli mi poznávací značku z auta, ale docela možná jsem ji taky ztratil. Byl jsem proto nucen navštívit příslušný úřad a nechat si vystavit novou. Staré číslo jsem si nedokázal zapamatovat, a tak jsem doufal, že teď dostanu nějakou lepší kombinaci.

A vypadalo to nadějně, protože před úřadem elegantní pán právě montoval na nový terénní Mercedes značku ze samých devítek. "Číselná řada přece musí pokračovat a i když to nebudou samé devítky, číslo bude určitě zajímavé," říkal jsem si.

Vešel jsem proto dovnitř a přistoupil k okénku s vyplněnou žádostí. Poměrně nepříjemná paní mi vydala značku, která byla z úplné jiné série a na zapamatování ještě horší než ta původní. Diskutovat o změně se nedalo.

Mám prostě smůlu.

Přece nemůžeu připustit, že by úřednice mohly přidělovat snadno zapamatovatelná čísla ze známosti nebo dokonce za úplatky.

Dojedu na to

"Jednou na do asi dojedu," říkám si když provádím něco, co by znamenalo průšvih, kdyby o tom někdo věděl. A nemusí to být pokaždé jednání vyloženě špatné, úplně stačí, kdyby bylo pochopeno v nevhodném kontextu.

Pod pojmem "dojet na to " pak rozumím veřejné usvědčení a následné společenské znemožnění a zostuzení.

Mohlo by se sice zdát, že takové dojetí se rovná existenčnímu konci. Je sice to možné, ale také to tak být nemusí. Protože poté, co už to všichni vědí, není to třeba tajit a "dojet na něco "pak je jinou formou toho, čemu říkáme "osvobodit se". "Dojet na něco" někdy může znamenat spíš životní výhru.

Kdyby mě to náhodou potkalo, doufám, že to bude tento případ.

Inspirace

Přemýšlel jsem nad tím, kdy přichází do hlavy inspirace. A napadla mě spousta krásných a ušlechtilých okolností: Procházka krásnou přírodou, pohled na rozzářené hvězdy noční oblohy, pohlazení milované bytosti nebo vůně probouzejícího se jara.

Hluboce jsem se zasnil, ale po pár minutách jsem byl nucen konstatovat, že je zde malý problém, alespoň co se mojí osoby týče. Nemůžu si totiž vzpomenout na to, kdy mě něco takového inspirovalo.

Zato si jasně vybavuju inspiraci z jiných zdrojů: Rozčilování se nad politikou, fronty v hypermarketech, nedorozumění s nejbližší rodinou a zejména pak tlak termínu. Ten je snad inspirující ze všeho nejvíc, protože bez něj bych nevytvořil ani dvacetinu toho, co jsem kdy v životě napsal.

Nevím, jestli je to smutné nebo veselé, ale každopádně je to realita. Ovšem realita, která mi vůbec nebrání snít o tom, jak se jednou s milovanou bytostí projdu krásnou přírodou a pak uprostřed jarní vůně spolu pohlédneme na rozzářené hvězdy. Unesen krásou okamžiku se neudržím ...

... a začnu řešit problém. Buďto okamžitě sednu na zem, otevřu notebook a začnu psát, čímž všechnu atmosféru pokazím a nebo to neudělám, a zapomenu, k čemu jsem to vlastně byl inspirován.

Igelitky zdarma

Pokaždé, když stojím u pokladny hypermarketu, ve kterém dávají zdarma igelitové tašky, perou se ve mně dva pocity. Radost, že obdržím tašku zdarma většinou převáží děs z toho, že se do ní nedokážu dostat.

Určitě to je mou neohrabaností, když se v odkládacím prostoru za pokladnou vrší nákup, a já stále bojuju s otevřením první igelitky. Vím, že už brzy bude čas na placení, pokladní začne markovat dalšího zákazníka, ale já tam pořád budu stát a stát a zdržovat. To mě znervózňuje a prsty, dobývající se mezi dvě slepené fólie, mají ještě větší potíže.

Jednou se mi stalo, že když pokladní viděla můj zoufalý boj, vzala mi tašku z ruky, aby pomohla. Ovšem právě v okamžiku, kdy se mi ji podařilo skoro otevřít. Dobrá žena mi tak na místo pomoci zkazila radost z drobného vítězství. A navíc se tvářila dotčeně, když se místo vděku dočkala jen mého velmi nerudného pohledu. Tak jí to rozhodilo, že se dokonce přestala ochotně usmívat na všechny další zákazníky a začala razantně pohazovat jejich zbožím. Pán stojící za mnou na to poněkud podráždně reagoval, a bylo vidět, jak se pokladní nadechuje k protiútoku.

Jak to ale bylo dál, už nevím. Rychle jsem odešel, protože jsem viděl, že problémy se teď budou už jenom kupit a nabalovat. Ale nic bych za to nedal, že klidně ten den mohla začít třeba vládní krize nebo pád akcií. To jestli byl mezi námi byl někdo, kdo vzniklou atmosféru přenesl do patřičných kruhů.

A potom, že obyčejný a nešikovný člověk s igelitkou v ruce nemůže zásadně ovlivnit světové dění.

Styl

Když jsem byl mladý, v pubertě a těsně po ní, tak jsem si nemohl nikdy koupit oblečení, jaké jsem si přál. Byla jiná doba, a slušivé věci se daly sehnat jenom když měl člověk buďto známé nebo hodně peněz (a nejlíp obojí).

Tím, že naše rodina neměla ani jedno, mé oblečení se většinou sestávalo z běžně prodávaných konfekčních tesilových kalhot a stejně nevkusné košile a bot. To vše bylo doplněno o ručně pletený svetr od babičky a dvakrát umocněno levným typem plastových brýlových obrouček.

Psychicky jsem se tehdy cítil přesně tak, jak jsem vypadal. Štvalo mě to sice, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

To když se podobně obleču dnes, většinou už žádné negativní pocity necítím.

Nejsem si jenom jistý, jestli je to projev mé vnitřní svobody nebo rezignace.

Změna pravidel

Byl jsem členem poroty, která měla hodnotit dětská vystoupení. Stanovil jsem si tedy kritéria: každému přidělím od jednoho do pěti bodů.

Když jsem vyslechl první příspěvek, dal jsem mu body tři. Chtěl jsem si nechat rezervu. Dalšímu jsem určil čtyři body a ještě dalšímu pět. Poté jsem zjistil, že bych potřeboval i bod šestý. A tak jsem ho přidal taky, a porušil tím svá vlastní pravidla.

Dávat body od tří do šesti vyšlo sice nastejno, jako používat čtyřbodovou stupnici, ale mohl jsem sám sebe chválit, že jsem na žádného soutěžícího nebyl tak krutý, abych mu přidělil dva nebo jen jeden bod.

A za ten pocit ta změna pravidel stála.

Chutě

Mám chutě. Mám jich hodně, zejména těch nevhodných. Nevhodných proto, že jsou nedosažitelné, nezdravé či jinak škodlivé. A přichází v nepříznivou dobu.

Co mě ale, pokud jde o chutě, vždycky šokuje, je zjištění, že když své jim dám volný průchod, tak se pak vůbec necítím líp, někdy naopak. Nevím to sice úplně jistě u všech chutí, protože některé nemám odvahu začít naplňovat. Z logiky věci si však dovozuju, že jejich případné naplnění by muselo znamenat totální průšvih.

A přesto, že si to takto dokážu zdůvodnit, chutě neustávají.

Naštěstí je skutečným obohacením života nevhodné chutě zvládat.

Prostředí

To, co člověk říká, je do značné míry ovlivněno prostředím, ve kterém to říká. Jsou místa, kde se očekává určitý typ vystupování a je nepředstavitelné mluvit proti tomuto očekávání. A když se toho náhodou někdo dopustí, může se sice stát hvězdou večera, ovšem mnohem pravděpodobnější je jeho profesní a v krajním případě i fyzická likvidace.

Právě proto beru veškeré pochvalné řeči na fórech, která jsou k nim již dopředu předurčena, s velkou rezervou.

I když potěší.

Příčiny snění

Jestli je něco na snech, které se mi zdají, tak tedy nevím. Dnes v noci si mě vybral prezident za svého asistenta. Ale nakonec se z pobočníka vyklubal obyčejný řidič, který musel čekat na parkovišti, až šéf dokončí jednání s high society. A taky ten prezident byl nějaký divný, vůbec nevypadal jako Klaus.

V nejlepším, těsně před rozuzlením celé zápletky, se moje snění najednou překlopilo do úplně jiného příběhu, o které pouze vím, že byl šíleně absurdní, ale popsat ho nedokážu. Během dne se mi nevratně vykouřil z hlavy, a to prosím nekouřím.

Carl Jung nebo Sigmund Freud by jistě našli správnou příčinu těchto snů. Protože však nežijí, musím se spokojit pouze s vysvětlením manželky, která tvrdí, že je to důsledek večerního přejezení v kombinaci se zavřeným oknem do ložnice.

Hold ženskému utrpení

Nemyslím, že by to bylo šťastné - spojit dámské kadeřnictví s pánským holičstvím v jedné místnosti. Když jsem dnes ale do jednoho takového zařízení neprozřetelně vstoupil, okamžitě se na mě upřely pohledy asi šesti přítomných dam. Cítil jsem se stejně nepříjemně, jako kdybych vpadl do čekárny gynekologické ambulance nebo prodejny dámského spodního prádla.

Nedivím se ale, že přítomné slečny a paní nebyly mým příchodem nadšeny. Jedna měla na hlavě jakousi podivnou plaveckou čepici, ze které trčely štětinky vlasů, druhá hlavu vraženou do jakési obrovské trubky a třetí pro změnu zase zabalenou v hadrech. Sledovat, jak vypadají zbývající dvě jsem už neměl odvahu.

Naštěstí pánské místo bylo prázdné a tak jsem honem usedl do svého křesla, nechal se ostříhat a stejně kvapně (a se sklopenýma očima) provozovnu opustil.

Neznám samozřejmě výsledek, ke kterému se dámy doberou. A přesto, že u některých z nich to určitě nebude nic pozitivního, každopádně všechny zaslouží mou poklonu.

Za podstoupené utrpení.

Podmínky

Četl jsem v bibli o moudrém chudém muži, který žil v obklíčeném městě a věděl, jak ho zachránit. Jenže nikdo se ho nezeptal.

A uvědomil jsem si, že kdybych v tom městě byl já, a měl moc rozhodovat, zřejmě bych se moudrého chudáka taky na nic nezeptal. A skončil bych v otroctví nebo možná ještě hůř.

A že i k nacházení těch správných moudrých lidí, kterých se je třeba ptát, je zapotřebí pořádný kus moudrosti.

A taky pokory.

Ne MDŽ

Mezinárodní den žen, který zřejmě ještě stále připadá na dnešní den, patří do rodiny těch svátků, které mají mnohem více podivné politické pozadí, než aby symbolizovaly vznešenou ideu.

Krásná a něžná stvoření, což ženy rozhodně jsou, nemají přece něco takového zapotřebí.

Priority

Už několik dnů se na mém stolku v ložnici vrší hora papírů. Pokaždé, když se ně ně podívám, tak si říkám: "Musím to uklidit." A tím to také skončí, protože požadavek okamžitě po jeho vyslovení odsouvám na patřičné místo pořadí důležitosti. To znamená někam za výměnu již měsíc nesvítící žárovky v koupelně a více jak půl roku po opravě volající rukojeti kuchyňské linky.

Samozřejmě, že je to i tím, že jsem líný a některé věci dělám nerad. Ale při vší kritičnosti k sobě samému musím uznat, že je to rovněž zaviněno přemírou jiných, služebně pracovních úkolů a termínů.

Papíry počkají, v koupelně je ještě funkční druhá žárovka a kuchyňskou linku lze otevírat i s prasklou rukojetí.

Nic z toho však kvůli úkolům a termínům nevyroste a neodcizí se.

Bílým plášťům

Lékařské povolání znám jenom z televizních seriálů, z pozice občasného pacienta a vyprávění kamarádů, kteří titul MUDr. před jménem vlastní. Vím, že zabývat se nestandardními procesy lidského těla, vyšetřovat nejrůznější tekutiny a hmoty a ještě nést riziko špatného rozhodnutí není vůbec jednoduché. Lidé, kteří se pro lékařské povolání rozhodli, si proto zaslouží jistou úctu a uznání.

Tak, jako mezi lidmi jiných povolání i mezi lékaři se najdou všechny možné povahy, charaktery a temperamenty. Přesto se mi zdá, že v některých ústavech je procento těch protivných vyšší než v jiných. Možná je to dáno pracovními podmínkami nebo jinými faktory. Nevím, a je mi to vcelku jedno.

Na úctu a uznání však rozhodně nemají automatický nárok lékaři všichni.

Pozdě

Nejsem rád přímočaře osobní, zejména v takových věcech, jako jsou vztahy a přátelství. Žiju v chybném přesvědčení, že by se o nich nemělo mluvit, ale měly by se poznat beze slov.

Má to jisté výhody, ale i problémy. Možná ne ani tak pro mě samotného, jako pro citlivější lidi v mém okolí. Což mi nevadí, protože si říkám, že jim to mám dost času říct později.

Jenže nemám čas pod kontrolou.

Dojde mi to pokaždé, až je pozdě.

Zhasnout

Kamarád u mě zastavil svým zánovním autem. Zastavil motor, ale nechal rozsícená světla a dali jsme se do řeči. Ta světla mě dost znervózňovala. Nemohl jsem se soustředit na to, co mi říká a tak jsem mu skočil do řeči: "Vždyť ti to vybije akumulátor, zhasni!"

"To nevadí," odpověděl. "Když ho potom nabiju pomalým proudem, bude zase jako nový. "

Fascinovalo mě, jak si ví se vším rady, jak je praktický. Obdivoval jsem ho.

Přesto bych raději ta světla zhasnul.

Historky

Rád vyprávám historky z mládí a dětství. Lze totiž svobodně využívat básnickou licenci (tzn. přehánět) tam, kde skutečné události postrádaly patřičnou dynamiku. A naopak, protože posluchači s touto licencí tak trochu automaticky počítají, nevypadám při nich hloupě ani tehdy, když jsem opravdu byl za vola.

Je taky zajímavé, jak se nebetyčné až destrukční trapasy, o kterých jsem si v okamžiku, kdy se přihodily, myslel, že znamenají konec pro mou pověst, kariéru a duševní zdraví, časem proměňují v zábavné, s lehkostí vyprávěné anekdoty.

Samozřejmě za naplnění určitých podmínek. Tou první jepatřičné využívaní výše zmíněné básnická licence. A tou druhou nutnost, aby u jejich vyprávění nebyl nikdo z těch, co si pamatují, jak to doopravdy bylo.

Důslednost

Bez důslednosti nelze dosáhnout dobrých výsledků.

Nejvíc o tom mluví ti, kterým je tato vlastnost vrozená. Nejspíš proto, aby patřičně naštvali ty, kterým dána nebylo.

Z toho, že to slovo nemám rád, jasně vyplývá, do které skupiny patřím.

Zadarmo

Všechno, co je zadarmo a zároveň kvalitní, je přitažlivé. I když to v drtivé většině případů ve skutečnosti zadarmo není, jenom to tak na první pohled vypadá. Protože úplně zadarmo je to většinou jenom tehdy, když je to kradené.

Takže jestliže něco vypadá jako zadarmo a není to kradené, jsou jen dvě možnosti. Buďto se cena musí zaplatit jiným způsobem a nebo je to dar od Boha.

Vzhledem k životním zkušenostem tu druhou možnost k naší škodě moc nebereme.

Autor

Na psaní příběhů, a zejména jejich vymýšlení, je krásné to, že se jakožto autor můžete dostat do role, která je normálním lidem zapovězena - do role pána nad osudy těch, které jste stvořili.

Nikomu jinému nelze tak komplikovat život a vymýšlet životní katastrofy, jako postavám, do kterých naprojektujete své nepřátele. A naopak, hrdinům kladným lze přikrášlit život vším, co by si člověk sám přál v těch nejrůžovějších snech.

Jenomže jako vše na tomto světě, ani tohle není tak jednuduché,jak by se na první pohled mohlo zdát. Aby totiž příběhy někdo vůbec četl, autor musí respektovat dramatická pravidla. A právě proto si nelze dělat úplně cokoliv. Proto I klaďas občas utrží nějaký šrám a nesympatickému týpkovi je třeba přiznat I nějakou tu dobrou vlastnost.

Škoda, protože jinak by psaní byla ta nejsvobodnější věc na světě, se kterou by se téměř nevyplatilo přestávat.

Peníze a Bůh

Kdysi mi někdo moudrý říkal, že k penězům mají lidé stejný vztah, jako k Bohu.

Když jsem neměl vůbec žádné, tak mě sice zajímalo, jak je získat, ale zase až tolik mě to netrápilo. Co jsem vydělal, to jsem utratil, případně ušetřil proto, abych to mohl utratit o pár let později. Stálo mě to tak pět vteřin času denně.

V okamžiku, kdy jsem nějaké získal (ne moc, to bych tohle nepsal), to bylo jinak. Kam je dát, abych o ně nepřišel? A co když investice nevyjde? Pět vteřin se rozrostlo.

Potvrdilo se, že ten moudrý měl pravdu.

Korekce

Slovo korekce má mnoho významů. Nepříjemnou zprávou je například pro investory na akciových trzích. Znamená pokles kurzů a z toho plynoucí finanční ztrátu.

Korekce je také zostřené vězení uvnitř vězení. V komunistických koncentrácích padesátých let minulého století představovala betonovou nevytápěnou místnost, kde vězeň prakticky neměl nárok na život. A byla-li zostřená, tak ani na postel.

Hrbil jsem se dnes v asi 180 cm vysokém betonovém bunkru příbramského tábora Vojna. Má plochu menšího obýváku a někdy sem zavírali až 40 lidí najednou. A nebo když někoho zastřelili na útěku, tak tam s jeho mrtvým tělem nechali několik dnů i ty, o kterých se domnívali, že o jeho úmyslech mohli něco vědět.

Jsem rád, že jsem něco takového nemusel zažívat na vlastní kůži, a že už se můžu obávat leda tak té korekce akciové.

Nejsem si totiž vůbec jistý, jestli by v opačném případě pro mě odpuštění nezůstalo pouhým slovem bez obsahu.

Slova

Nejsou slova jako slova. Vedle těch slušných existují i neslušná a pak ještě i vyloženě sprostá. Nechám však stranou hlubokomyslnou úvahu o tom, že nezáleží ani tak na slovu samotném, jako spíše na jeho určení a kontextu.

Zjistil jsem, že slova, které se většinou v dobré společnosti nevyslovují, se většinou skládají ze samých souhlásek. Příklad si prosím dosaďte, jedno zda z oblastli vylučování, trávení nebo rozmnožování.

Přemýšlím proto, jestli se jedná o pomstu písmen a nebo jestli některým z nich jako lidé neubližujeme jejich nevhodným řazením.

Hvězdičky

Čas, kdy se ve škole dávalo vysvědčení, jsem přijímal rozporuplně. Sice jsem to celkem s pedagogy uměl, a kromě vyznamenání (nebo samých jedniček) bývalo mé vysvědčení často doplněno i pochvalou za vzorné chování a svědomité plnění úkolů.

Avšak musím taky uznat, že jsem nikdy nebyl nejlepší ze třídy, ale držel jsem si v prospěchu většinou tak druhé nebo třetí místo. Učitelé a učitelky o mně prohlašovali, že jsem studijní typ a co si mysleli spolužáci a spolužačky jsem raději příliš nezjišťoval.

Vysvědčení jsem pokaždé pečlivě vložil do připravené složky a hrdě odnášel domů. Na místo pochvaly mě však pravidelně čekala věta: "Jak to, že u těch jedniček nejsou hvězdičky?"

Používala se proto, abych si o sobě moc nemyslel. Protože jsme samozřejmě všichni dobře věděli, že se na vysvědčení hvězdičky nepíší.

Přesto je dodnes hledám.

Jestřábovi

Mirek Dušín nikdy nemluvil sprostě, Jarka Metelka byl sympaťák, Jindra Hojer trochu ulízaný, Rychlonožka se smyslem pro humor a Červenáček s lodičkou byl takový neslaný a nemastný. A taky zradil. Kdo by neznal Rychlé šípy?

A kdo by se jim nechtěl podobat, byl-li klukem? (Nevím, jak na tom byly holky, jestli se do Rychlých šípů zamilovávály nebo je mrzelo, že se narodily tak, jak se narodily. Ale to jsem tehdy neřešil a v podstatě je mi to jedno i teď.)

Říct, že za vše, co je ve mně dobré, vděčím Rychlým šípům, by bylo asi hodně nadnesené, ale že jim vděčím za dost, je pravda.

Přesto, že to zní pateticky, neodpustím si to.

Díky.

Zatím

Zatím jsem se nerozhodl, zda přestat respektovat hranice. Totiž jestli psát skutečné příběhy skutečných lidí, kteří by se v nich mohli poznat. Co by si pak mohl myslet třeba strýc, kdybych každému vykecal jeho slabosti?

A nebo můj kamarád, kdybych popsal příběhy jeho babičky, které mi kdysi vyprávěla moje babička? To by byl trhák, i když bych je musel dopředu označit jako "pouze pro dospělé", abych nenarušoval mravní vývoj mládeže.

A tak zatím píšu jenom o tom, o čem jsem přesvědčený, že se nikoho nedotkne.

To, že používám slovo zatím, by ale mělo moje okolí dostatečně varovat.

Pocta klaunům

Není to zase až tak dávno, kdy jsem si myslel, že pokud něco je legrační, nemá skutečně životně důležitý význam a poselství, je zbytečné se tím zabývat. Ztrácím tím čas, který bych mohl věnovat užitečnějším věcem. A proto jsem vnitřně trpěl, když jsem se přistihl, že se mi právě něco takového líbí.

A někdy jsem se i styděl. Třeba když jsem neprozřetelně nahlas pochválil něco hodně oddychového před dámou - duchovní intelektuálkou. Změřila si mě pohledem: "Vám se něco takového líbí?", a nahlas pak pronesla jen: "No...".

A od toho okamžiku si mě tak měří pořád.

Dlouho mě to trápilo, ale poslední dobou už vím, že za klauny a šašky se nesmím stydět.

Prohřívají tento svět.

Metoda přiložení

Nenahraditelnost není nemoc. Ale má dost symptomů nemoci, pouze se snad nepřenáší kapénkovou infekcí. Zato obtížná je stejně, jak pro postiženého, tak pro jeho okolí. A také, jak to už u chorob bývá, nemocní si svůj stav omítají připustit.

Jak diagnostikovanou nenahraditelnost léčit? Někteří se domnívají, že tvrdostí. Já osobně se přikláním k jiné metodě, tzv. přiložení. Jinými slovy nenahraditelnému přidávat dalších povinností a úkolů, dokud unese. A pak ještě chvilku.

A pak mu to dojde.

Záleží už jenom na tom, jestli padne před tím nebo až potom.

Kejklíř

Dlouho si přeju být skutečným kejklířem a vyrazit na cestu po moravských a českých vesnicích na voze taženém párem koní (možná by stačil i jeden kůň, silný, ale hodný). Jistě, nejel bych sám, ale s partou stejně postižených.

Večer bychom vždycky přijeli do vesnice, na náves, postavili pódium a začali hrát. Komedii, tragédii, pantomimu, to podle nálady. A zadarmo, pro každého, kdo by měl chuť přijít, posadit se, sledovat a bavit se. A nebo se nebavit, jenom tak přijít, chvilku postát a zase zmizet.

Po představení bychom odjeli za vesnici, poseděli u ohně, přespali a na druhý den se vydali zase dál. Jenom tak, na náhodu.

Skuteční kejklíři přece nic neplánují.

Základ života

Listoval jsem dnes svými starými vysvědčeními ze základní a střední školy a byl jsem na sebe hrdý. Většinou jedničky, občas dvojky a trojky jenom 5x za celou střední školu. No a kromě toho i pochvaly za svědomitou práci a vzorné chování.

Listoval jsem jimi z samozřejmě rodinně-veřejně. To z výchovných důvodů, protože bylo třeba dětem ukázat příklad otce - vynikajícího studenta, který už mládí věděl, že má budoucnost ve svých rukou a proto bral školu vážně a na prvním místě svých zájmů.

Listoval jsem jimi navzdory tomu, že jsem v očích potomků neviděl obdivné pohledy spojené s odhodláním studovat stejně kvalitně, jako jejich milující táta.

Že by už ve svém mládí pochopili, že škola není všechno?

Existenciální

Nepřipouštím si to příliš často, ale zato mě to napadne pokaždé, když to nejmíň potřebuju. Samozřejmě, že se nejdedná o nic méně předpokládaného, jako o přemýšlení nad konečností lidského života, zejména mého.

Sice jsem tady nebyl tisíce let, nikomu to nevadilo a ani já jsem tím nijak netrpěl. Ale teď jsem tady, líbí se mi tu, a představa, že tomu jednou zase tak nebude, mě děsí. To je ale tak jediné, co s tím můžu dělat.

Kromě spolehnutí se na Boží moc.

Viděl jak

Pán, který křičel na prodavačku doplňující zboží do regálu brunátněl: "Co si to dovolujete? Kdo si myslíte, že jste?! JÁ jsem tady zákazník, a vy... vy jste tady kvůli mně! To zboží si máte doplňovat třeba v noci a ne když JÁ tady nakupuju! Nepřeháníte to s tou drzostí?!"

"Promiňte pane, ale já nic neříkala...", rozpačitě se pokusila bránit mladá žena, evidentně zaskočená intenzitou útoku, která budila pozornost nakupujících až ve dvacet metrů vzdáleném oddělení jogurtů.

"Neříkala, ale dívala jste se! A já viděl jak!"

Devět let

Návštěva třídních schůzek deváťáka je z mnoha hledisek tristní záležitost. Jednak vzhledem k množství nelichotivých faktů, které se člověk dozví. A pak samozřejmě také díky reminiscenci na ty nejhorší vzpomínky z dob vlastní školní docházky, které evokuje pouhé usazení do škamen.

S tím vším se dá smířit a po návratu domů také z toho relativně slušně odreagovat zvýšenými decibely směrem k potomku.

Ovšem dnes se ke všemu očekávanému přidalo nové nemilé zjištění. Všechny ty krásné, štíhlé a přítažlivé maminky, co jsem ve škole potkával, někam zmizely.

I když se mnou na třídní schůzky dochází stále stejné dámy.

Už devět let.

Komplikace

O tom, že ne každé vylepšení musí být nutně k lepšímu, se přesvědčuju od počátku roku pokaždé, když přispívám do svého blogu. Google totiž provedl nějaký upgrade, který teoreticky všechno zkvalitňuje. Ale mně kvůli tomu trvá přihlášení desetkrát déle.

To by samozřejmě nebylo tak strašné, kdyby mě moje marné přihlašování pokaždé tak nerozhodilo, že skoro zapomenu, co jsem chtěl napsat. A nebo to úplně zapomenu - to v tom horším případě.

Jenže když už tam jednou jsem, něco napsat musím, protože znova se zase přihlašovat je mnohem větší práce.

Že by i komplikace mohly být inspirující?

Ocenění

Dělat humor není žádná legrace. Potvrzují to příběhy klaunů a komiků, kteří jsou poměrně často v osobním životě smutnými či přímo tragickými postavami. Naštěstí ne všichni, protože jinak by být komikem představovalo dost rizikové povolání.

Dobrý humor je však každopádně pořádná dřina. A pokud se dělá dlouhodobě, je to dřina tím větší, čím vypadá přirozeněji a je originálnější. A taky je to oběť, protože zavedený humorista vlastně nemůže říkat vážné věci, i kdyby chtěl.

Každý to sice ví, ale málokdo to ocení.

Tak aspoň já ...

Chtěl bych, ale...

Chtěl bych mít práci bez zodpovědnosti. Chtěl bych mít práci, kde bych bych nemusel vykazovat žádné výsledky. A chtěl bych za tu práci samozřejmě hodně nadstandardní plat.

Samozřejmě, že s tím vším by se ještě měla pojit prestiž a úcta obyčejných lidí, jakožto i požitky a servis běžným smrtelníkům nedostupné.

Každého asi napadne, že takové místo sehnat musí být hodně složité, pokud vůbec existuje. Ale to je omyl, je dostupnější, než by se mohlo zdát.

Ovšem kdo by toužil stát se českým politikem.

Problémy s těly

S našimi těly jsou probémy. A nemyslím samozřejmě jen ty zdravotní, které každého z nás dříve či později potkají. Tělo je složitá věc sama o sobě, a když se ještě zkomplikuje tím, jak o něm přemýšlíme...

O někom se řekne, že je tělesný člověk, a má se na mysli, že je poživačník, bez většího rozhledu a s odporem k věcem duševním a duchovním. Zato když se o někom konstatuje, že je velkým duchem své doby nebo oduševnělou bytostí, je to něco úplně jiného. Takového člověka s rozhledem, který je vnitřně krásný, a má prostě všechna nej, by nikoho ani nenapadlo podezřívat z přízemností, třeba že potřebuje někdy chodit na záchod. Zato člověk tělesný…

Nebo se volí miss. Všechny holky jsou krásný. Jenže ty, co vyhrávají miss, asi v něčem a pro někoho díky svému tělu převyšují průměr. Míry, souměrnost, koordinace pohybů, kosmetika, kadeřník.

Nejeden chlap by se na takové tělo rád díval co nejvíc z blízka. Dostat se tak pod a ještě… ano až přímo tam. Jenže, jak zblízka je tělo tělo krásky ještě estetické? Ze dvou metrů, z dvaceti centimetrů, ze dvou centimetrů nebo pod mikroskopem? A co přejít až pod kůži? Svaly nervy, cévy, tukové buňky - jsou u miss nachlup stejné jako u těch co na tuto soutěž nikdy jít nepůjdou a nebo i tady je rozdíl v kvalitě?

Co to je estetika těla? Kdyby její kriteria určovali patologové, asi by byla jiná než nastolily módní magazíny se svými trendy.

Můj závěr - všechno s tělem je relativní.

Ale protože s duší a její estetikou je to ještě komplikovanější než s tělem, není divu, že většinou zůstáváme jen u toho co lze vidět.

Idiot

Nelíbí se mi, když si připadám jako idiot. A nelíbí se mi to tím víc, když se to týká něčeho, co jsem včera ještě bez problému zvládal.

Mejde mi totiž nastavit úplná maličkost v jednom počítačovám programu. Neřekl bych, že je to pamětí, spíš mám podezření, že se to týká mé inteligence. O to je to horší.

Vztekem nad svou neschopností jsem skoro rozbil počítač, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Výsledkem by totiž bylo, že bych se po pár vteřinách úlevy cítí jako dvojnásobný idiot a navíc s rozbitým počítačem.

A jeden idiot denně úplně stačí.

Plán

Akademické tituly se nedávají zadarmo a musí se tvrdě odpracovat. Proto taky vzbuzují ve společnosti úctu a já žádný pořádný nemám.

A tak je to vždycky, že za vším, co má nějakou hodnotu je dřina. Ale neplatí to absolutně, našel jsem cestu, jak to obejít. Protože se někde začít musí, a velcí vědci experimentují zásadně na sobě, podstoupím riziko být první.

Podstata mého plánu spočívá v tom, že každý, kdo se bude chtít zapojit, se o mně od této chvíle začne vyjadřovat jen pozitivně, nikdy mě nebude kritizovat. Bude o mně takto vyprávět aspoň dvěma svým známým a vyzve je, aby udělali to stejné.

Pokud na to přistoupí dostatečně lidí, dávám tomu tak rok, maximálně dva, a budu považován za jednoho z nejúctyhodnějších lidí na zemi. A přitom pro to nebudu muset už hnout ani prstem.

Do dvou let se moje metoda ověří, a poznáte, jestli funguje. A pak už nic nebrání v tom, abyste začali i vy sklízet ovoce mého experimentu.

Já vám v tom pomůžu.

Možná.

Čísla

"Nemůže být přece pravda, že bych měl na svědomí mizející peníze ze svého osobního účtu. To musí mít chybu v bance," nalhávám si. Ale jenom do chvíle, než mě čísla přesvědčí o opaku. Moc utrácím.

Čísla nelžou. My, neúčetní duše, je kvůli tomu nemáme moc rádi, protože velice snadno odhalují věci, které bychom nejraději schovali před celým světem, a taky sami před sebou.

Jediné štěstí je, že čísla nepostihnou úplně všechno.