Styl

Když jsem byl mladý, v pubertě a těsně po ní, tak jsem si nemohl nikdy koupit oblečení, jaké jsem si přál. Byla jiná doba, a slušivé věci se daly sehnat jenom když měl člověk buďto známé nebo hodně peněz (a nejlíp obojí).

Tím, že naše rodina neměla ani jedno, mé oblečení se většinou sestávalo z běžně prodávaných konfekčních tesilových kalhot a stejně nevkusné košile a bot. To vše bylo doplněno o ručně pletený svetr od babičky a dvakrát umocněno levným typem plastových brýlových obrouček.

Psychicky jsem se tehdy cítil přesně tak, jak jsem vypadal. Štvalo mě to sice, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

To když se podobně obleču dnes, většinou už žádné negativní pocity necítím.

Nejsem si jenom jistý, jestli je to projev mé vnitřní svobody nebo rezignace.