Pokaždé, když stojím u pokladny hypermarketu, ve kterém dávají zdarma igelitové tašky, perou se ve mně dva pocity. Radost, že obdržím tašku zdarma většinou převáží děs z toho, že se do ní nedokážu dostat.
Určitě to je mou neohrabaností, když se v odkládacím prostoru za pokladnou vrší nákup, a já stále bojuju s otevřením první igelitky. Vím, že už brzy bude čas na placení, pokladní začne markovat dalšího zákazníka, ale já tam pořád budu stát a stát a zdržovat. To mě znervózňuje a prsty, dobývající se mezi dvě slepené fólie, mají ještě větší potíže.
Jednou se mi stalo, že když pokladní viděla můj zoufalý boj, vzala mi tašku z ruky, aby pomohla. Ovšem právě v okamžiku, kdy se mi ji podařilo skoro otevřít. Dobrá žena mi tak na místo pomoci zkazila radost z drobného vítězství. A navíc se tvářila dotčeně, když se místo vděku dočkala jen mého velmi nerudného pohledu. Tak jí to rozhodilo, že se dokonce přestala ochotně usmívat na všechny další zákazníky a začala razantně pohazovat jejich zbožím. Pán stojící za mnou na to poněkud podráždně reagoval, a bylo vidět, jak se pokladní nadechuje k protiútoku.
Jak to ale bylo dál, už nevím. Rychle jsem odešel, protože jsem viděl, že problémy se teď budou už jenom kupit a nabalovat. Ale nic bych za to nedal, že klidně ten den mohla začít třeba vládní krize nebo pád akcií. To jestli byl mezi námi byl někdo, kdo vzniklou atmosféru přenesl do patřičných kruhů.
A potom, že obyčejný a nešikovný člověk s igelitkou v ruce nemůže zásadně ovlivnit světové dění.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat