Svatá voda

Momentálně jsem v USA. Na hotelovém pokoji mám velkou televizi a asi 90 programů. Nejvíc mě baví jeden, nabízí v teleshopingu zázračnou vodu. Nejenom, že uzdravuje, ale dokonce se po ní i bohatne.

Pastor, který ji propaguje, tvrdí, ji pošlou úplně zadarmo.

Ale protože hned po ní pouští reklamu na wrestling, doufám, že je to spíš velký recesista.

Jestli to totiž myslí vážně a najde se tady někdo, kdo mu to věří, pak tedy opravdu ať Bůh chrání Ameriku.

Zákon schválnosti

Porucha na mám autě se jako obvykle projevuje pouze tehdy, když v něm sám projíždím frekventovanou křiživatku. Tehdy škytá, vynechává a stávkuje.

V okamžiku, kdy na palubu přiberu profesionálního mechanika, který potřebuje mnou popisovanou závadu zažít "in fragranti", aby stanovil odbornou diagnózu, auto najede bez jediné chybičky desítky kilometrů.

Říká se tomu zákon schválnosti a nikoho, kdo po této zemi chodí alespoň pár let, nepřekvapí.

Pokud ho právě nezažívá na vlastní kůži.

Slova

Nevím, co je horší. Jestli nemít co říct a muset mluvit a nebo mít poselství a přitom zavázaná ústa?

Obojí je zjevně ztráta pro posluchače, v prvním případě jim hrozí unudění k smrti, v tom druhém přijdou minimálně o podstatné informace.

A když ti, kteří nemají co říct, zavazují ústa lidem s poselstvím, je to úplná katastrofa.

Důvod chudoby

Je to známá věc, že nikdo není tak bohatý, aby si mohl dovolit nakupovat levné věci. A přesto tak mnozí činíme v naději, že nám to pro tentokrát vyjde a levný nákup bude rovněž nákupem výhodným. Marné doufání.

I když jinou chybu bychom tolikrát neopakovali, touha ušetřit je natolik silná, že nás k ní dohání znovu a znovu.

Stejně si ale myslím, že skutečný důvod lidské chudoby bude jinde, než v nekvalitních laciných nákupech.

Ty jsou stejně jen jedním ze symptomů hamižnosti, lakoty a sobectví.

Neporučíš

Byl jsem tento týden již vojákem, výčepním, břišním chirurgem a ještě něčím, ale to si už nepamatuju. Všechno to přišlo překvapivě a bez nějakých zjevných souvislostí.

Škoda, dokázal bych si vybrat lepší povolání, než takové, při kterém se střílí do druhých lidí nebo nosí vyčpělé pivo podroušeným hostům zaplivané hospůdky či provádí bolestivé invazivní zákroky vyděšeným pacientům.

Jenže snu neporučíš.

Cesta z pasti

Nedávno byl muslimský svět zachvácen protesty a bouřemi, protože nějaké noviny otiskly karikatury proroka Mohameda. Přemýšlím nad tím, co by se asi stalo, kdyby titíž lidé zjistili, že někdo z řad západu plánoval vraždu několika tisíc muslimů. Při vzpomínce na davy oslavujících Palestinců po teroristických útocích 11. září 2001 v této souvislost tuhne krev v žilách a nezbývá, než konstatovat, že kultura těchto lidí je, politicky korektně řečeno, od té naší odlišná.

Na tisíce nevzdělaných lidí, kterým jejich náboženští a političtí vůdcové filtrují informace, se zřejmě zlobit nelze. Konstatovat, že je to celé zapříčiněno muslimským náboženstvím, není také tak jednoduché, historie nám již mnohokrát ukázala, že zvěrstva lze napasovat na jakoukoli myšlenku

No a protože skuteční ideologové zla zůstávají většinou někde v pozadí, a hlavně naprosto nepřístupni jakékoliv diskuzi a argumentům, není vlastně s kým jednat. Možná by jakýmsi krokem k řešení bylo zakázat mluvit a publikovat těm obyvatelům západního světa, kteří tyto postupy jakkoliv obhajují, byť třeba z pozic zdánlivě vysoce humánních.

Jenže tím bychom vlastně popřeli jednu ze zásad naší demokracie a nastoupili cestu značně podobnou té teroristické, což doufám nikdy neuděláme.

Pro teroristy jsou na světě vyšší hodnoty, než okamžitý pozemský zisk. Jestliže tento princip přijmeme i my, a nevzdáme se zároveň zásad svobody, pevně věřím, že v tomto boji nemůžeme prohrát.

Snad nám to dojde dřív, než bude pozdě.

Co je to za lidi?

Tahle otázka mě napadne pokaždé, když slyším o dalším pokusu teroristů zabíjet nevinné lidi. Snažím se v tomto blogu psát spíš nadčasově, ale když dnes byla zveřejněna informace o tom, že někdo chtěl vyhodit do vzduchu deset letadel se stovkami lidí na palubě, nejde to nechat být.

Nedokážu jen tak z voleje poskytnout recept na to, jak se s terorismem vypořádat, ale přesto si myslím, že princip bych vystihnout mohl. A není to nic překvapivého - nikdy a za žádnou cenu těmto lidem neustupovat.

Rozumím, že jako někomu bez praktické politické a mocenské odpovědnosti se mi to píše lehce, mnohem těžší to mají vládní představitelé.

Ale myslím si, že zejména ti evropští politici by se měli poučit z minulosti a uznat, že se na tomto principu dodnes nic nezměnilo.

Celebrity

Nestačím žasnout nad tím, kdo všechno se může stát celebritou. Stačí k tomu vlastně naprostá maličkost - ve správnou chvíli udělat tu správnou hloupost, která bude zajímat média, a je to. Pak není třeba ani nic umět, ani nic znát.

Jenže právě tady nastává problém, protože když taková rychlokvašená celebrita nic neumí a nezná, nedokáže své šance využít a velice brzo zmizí někde ve ztracenu.

A přesně tohle štve každého, kdo si myslí, že je lepší, ale tuhle šanci nedostal.

Nebo ji spíš nevyužil?

Štěstí

Auto, které přestane jezdit, je sice smůla, ale když se tak stane přímo před vlastním domem, je to štěstí. A pokud přestane fungovat před dveřmi oblíbeného autoservisu, jedná se o štěstí doslova kardinální. I když ve smůle.

Přitom by jednoznačně největším štěstím bylo, kdyby se nic nepokazilo.

Na tomto světě to však ještě nějakou dobu potrvá, než budeme moct přestat mluvit o štěstí v problémech.

Moudra

"Co můžeš učiniti hned, neodkládej na zítřek," patří mezi moudra, kterými jsem byl pronásledován od útlého dětství, a která mi lezla na nervy tím víc, čím víc jsem se přesvědčoval o jejich pravdivosti.

Alergie na podobné pravdy mě nepřešla navzdory tomu, že je sám tu více, tu méně důležitě trousím mezi lidmi, nucenými buďto vrozeným slušným chováním, služební podřízeností nebo věkovým odstupem mě poslouchat.

Nemusím snad podotýkat, že tak činím nejvíc tehdy, když se jimi sám naprosto nechystám řídit.

Větrné mlýny

Don Quichote de la Mancha bojoval s větrnými mlýny a jeho souboj se stal inspirací pro celá staletí následovníků. Může se to zdát směšné, nesmyslné, nepraktické, ale v každém případě je to hrdinské a obdivuhodné.

Z hlediska každého Quichota totiž boj není bláznovstvím, jak by se mohlo na první pohled zdát, ale věcí osobní cti. Porážka je samozřejmě nevyhnutelná, ale přesto vyhnutí se boji je nemožné, protože představuje pohanu v očích sebe sama.

A přestože zdánlivě nezáleží na tom, co větrné mlýny představují, chci podotknout, že zase z mého hlediska si někteří bojovníci s nimi přece jen zaslouží větší úctu než jiní.