Inspirace

Přemýšlel jsem nad tím, kdy přichází do hlavy inspirace. A napadla mě spousta krásných a ušlechtilých okolností: Procházka krásnou přírodou, pohled na rozzářené hvězdy noční oblohy, pohlazení milované bytosti nebo vůně probouzejícího se jara.

Hluboce jsem se zasnil, ale po pár minutách jsem byl nucen konstatovat, že je zde malý problém, alespoň co se mojí osoby týče. Nemůžu si totiž vzpomenout na to, kdy mě něco takového inspirovalo.

Zato si jasně vybavuju inspiraci z jiných zdrojů: Rozčilování se nad politikou, fronty v hypermarketech, nedorozumění s nejbližší rodinou a zejména pak tlak termínu. Ten je snad inspirující ze všeho nejvíc, protože bez něj bych nevytvořil ani dvacetinu toho, co jsem kdy v životě napsal.

Nevím, jestli je to smutné nebo veselé, ale každopádně je to realita. Ovšem realita, která mi vůbec nebrání snít o tom, jak se jednou s milovanou bytostí projdu krásnou přírodou a pak uprostřed jarní vůně spolu pohlédneme na rozzářené hvězdy. Unesen krásou okamžiku se neudržím ...

... a začnu řešit problém. Buďto okamžitě sednu na zem, otevřu notebook a začnu psát, čímž všechnu atmosféru pokazím a nebo to neudělám, a zapomenu, k čemu jsem to vlastně byl inspirován.

Igelitky zdarma

Pokaždé, když stojím u pokladny hypermarketu, ve kterém dávají zdarma igelitové tašky, perou se ve mně dva pocity. Radost, že obdržím tašku zdarma většinou převáží děs z toho, že se do ní nedokážu dostat.

Určitě to je mou neohrabaností, když se v odkládacím prostoru za pokladnou vrší nákup, a já stále bojuju s otevřením první igelitky. Vím, že už brzy bude čas na placení, pokladní začne markovat dalšího zákazníka, ale já tam pořád budu stát a stát a zdržovat. To mě znervózňuje a prsty, dobývající se mezi dvě slepené fólie, mají ještě větší potíže.

Jednou se mi stalo, že když pokladní viděla můj zoufalý boj, vzala mi tašku z ruky, aby pomohla. Ovšem právě v okamžiku, kdy se mi ji podařilo skoro otevřít. Dobrá žena mi tak na místo pomoci zkazila radost z drobného vítězství. A navíc se tvářila dotčeně, když se místo vděku dočkala jen mého velmi nerudného pohledu. Tak jí to rozhodilo, že se dokonce přestala ochotně usmívat na všechny další zákazníky a začala razantně pohazovat jejich zbožím. Pán stojící za mnou na to poněkud podráždně reagoval, a bylo vidět, jak se pokladní nadechuje k protiútoku.

Jak to ale bylo dál, už nevím. Rychle jsem odešel, protože jsem viděl, že problémy se teď budou už jenom kupit a nabalovat. Ale nic bych za to nedal, že klidně ten den mohla začít třeba vládní krize nebo pád akcií. To jestli byl mezi námi byl někdo, kdo vzniklou atmosféru přenesl do patřičných kruhů.

A potom, že obyčejný a nešikovný člověk s igelitkou v ruce nemůže zásadně ovlivnit světové dění.

Styl

Když jsem byl mladý, v pubertě a těsně po ní, tak jsem si nemohl nikdy koupit oblečení, jaké jsem si přál. Byla jiná doba, a slušivé věci se daly sehnat jenom když měl člověk buďto známé nebo hodně peněz (a nejlíp obojí).

Tím, že naše rodina neměla ani jedno, mé oblečení se většinou sestávalo z běžně prodávaných konfekčních tesilových kalhot a stejně nevkusné košile a bot. To vše bylo doplněno o ručně pletený svetr od babičky a dvakrát umocněno levným typem plastových brýlových obrouček.

Psychicky jsem se tehdy cítil přesně tak, jak jsem vypadal. Štvalo mě to sice, ale nemohl jsem s tím nic dělat.

To když se podobně obleču dnes, většinou už žádné negativní pocity necítím.

Nejsem si jenom jistý, jestli je to projev mé vnitřní svobody nebo rezignace.

Změna pravidel

Byl jsem členem poroty, která měla hodnotit dětská vystoupení. Stanovil jsem si tedy kritéria: každému přidělím od jednoho do pěti bodů.

Když jsem vyslechl první příspěvek, dal jsem mu body tři. Chtěl jsem si nechat rezervu. Dalšímu jsem určil čtyři body a ještě dalšímu pět. Poté jsem zjistil, že bych potřeboval i bod šestý. A tak jsem ho přidal taky, a porušil tím svá vlastní pravidla.

Dávat body od tří do šesti vyšlo sice nastejno, jako používat čtyřbodovou stupnici, ale mohl jsem sám sebe chválit, že jsem na žádného soutěžícího nebyl tak krutý, abych mu přidělil dva nebo jen jeden bod.

A za ten pocit ta změna pravidel stála.

Chutě

Mám chutě. Mám jich hodně, zejména těch nevhodných. Nevhodných proto, že jsou nedosažitelné, nezdravé či jinak škodlivé. A přichází v nepříznivou dobu.

Co mě ale, pokud jde o chutě, vždycky šokuje, je zjištění, že když své jim dám volný průchod, tak se pak vůbec necítím líp, někdy naopak. Nevím to sice úplně jistě u všech chutí, protože některé nemám odvahu začít naplňovat. Z logiky věci si však dovozuju, že jejich případné naplnění by muselo znamenat totální průšvih.

A přesto, že si to takto dokážu zdůvodnit, chutě neustávají.

Naštěstí je skutečným obohacením života nevhodné chutě zvládat.

Prostředí

To, co člověk říká, je do značné míry ovlivněno prostředím, ve kterém to říká. Jsou místa, kde se očekává určitý typ vystupování a je nepředstavitelné mluvit proti tomuto očekávání. A když se toho náhodou někdo dopustí, může se sice stát hvězdou večera, ovšem mnohem pravděpodobnější je jeho profesní a v krajním případě i fyzická likvidace.

Právě proto beru veškeré pochvalné řeči na fórech, která jsou k nim již dopředu předurčena, s velkou rezervou.

I když potěší.

Příčiny snění

Jestli je něco na snech, které se mi zdají, tak tedy nevím. Dnes v noci si mě vybral prezident za svého asistenta. Ale nakonec se z pobočníka vyklubal obyčejný řidič, který musel čekat na parkovišti, až šéf dokončí jednání s high society. A taky ten prezident byl nějaký divný, vůbec nevypadal jako Klaus.

V nejlepším, těsně před rozuzlením celé zápletky, se moje snění najednou překlopilo do úplně jiného příběhu, o které pouze vím, že byl šíleně absurdní, ale popsat ho nedokážu. Během dne se mi nevratně vykouřil z hlavy, a to prosím nekouřím.

Carl Jung nebo Sigmund Freud by jistě našli správnou příčinu těchto snů. Protože však nežijí, musím se spokojit pouze s vysvětlením manželky, která tvrdí, že je to důsledek večerního přejezení v kombinaci se zavřeným oknem do ložnice.

Hold ženskému utrpení

Nemyslím, že by to bylo šťastné - spojit dámské kadeřnictví s pánským holičstvím v jedné místnosti. Když jsem dnes ale do jednoho takového zařízení neprozřetelně vstoupil, okamžitě se na mě upřely pohledy asi šesti přítomných dam. Cítil jsem se stejně nepříjemně, jako kdybych vpadl do čekárny gynekologické ambulance nebo prodejny dámského spodního prádla.

Nedivím se ale, že přítomné slečny a paní nebyly mým příchodem nadšeny. Jedna měla na hlavě jakousi podivnou plaveckou čepici, ze které trčely štětinky vlasů, druhá hlavu vraženou do jakési obrovské trubky a třetí pro změnu zase zabalenou v hadrech. Sledovat, jak vypadají zbývající dvě jsem už neměl odvahu.

Naštěstí pánské místo bylo prázdné a tak jsem honem usedl do svého křesla, nechal se ostříhat a stejně kvapně (a se sklopenýma očima) provozovnu opustil.

Neznám samozřejmě výsledek, ke kterému se dámy doberou. A přesto, že u některých z nich to určitě nebude nic pozitivního, každopádně všechny zaslouží mou poklonu.

Za podstoupené utrpení.

Podmínky

Četl jsem v bibli o moudrém chudém muži, který žil v obklíčeném městě a věděl, jak ho zachránit. Jenže nikdo se ho nezeptal.

A uvědomil jsem si, že kdybych v tom městě byl já, a měl moc rozhodovat, zřejmě bych se moudrého chudáka taky na nic nezeptal. A skončil bych v otroctví nebo možná ještě hůř.

A že i k nacházení těch správných moudrých lidí, kterých se je třeba ptát, je zapotřebí pořádný kus moudrosti.

A taky pokory.

Ne MDŽ

Mezinárodní den žen, který zřejmě ještě stále připadá na dnešní den, patří do rodiny těch svátků, které mají mnohem více podivné politické pozadí, než aby symbolizovaly vznešenou ideu.

Krásná a něžná stvoření, což ženy rozhodně jsou, nemají přece něco takového zapotřebí.

Priority

Už několik dnů se na mém stolku v ložnici vrší hora papírů. Pokaždé, když se ně ně podívám, tak si říkám: "Musím to uklidit." A tím to také skončí, protože požadavek okamžitě po jeho vyslovení odsouvám na patřičné místo pořadí důležitosti. To znamená někam za výměnu již měsíc nesvítící žárovky v koupelně a více jak půl roku po opravě volající rukojeti kuchyňské linky.

Samozřejmě, že je to i tím, že jsem líný a některé věci dělám nerad. Ale při vší kritičnosti k sobě samému musím uznat, že je to rovněž zaviněno přemírou jiných, služebně pracovních úkolů a termínů.

Papíry počkají, v koupelně je ještě funkční druhá žárovka a kuchyňskou linku lze otevírat i s prasklou rukojetí.

Nic z toho však kvůli úkolům a termínům nevyroste a neodcizí se.