Do nového roku

Přeji všem, kteří občas zavítají na moje stránky, aby se jim rok 2007 vydařil, aby byli spokojení s tím, co mají a vděční za to, co dostanou navíc. A určitě bych při troše snahy dokázal sepsat ještě víc ušlechtilých a krásných přání.

Jo a pokud si dáváte předsevzetí, tak ať vám vyjdou. A jestli si je nedáváte, jste na tom stejně jako já. Ovšem já to teď poruším. Udělám sice jenom jedno, zato však veřejné:

Budu pokračovat v psaní bejt blogu po celý příští rok.

Hezký rok 2007.

Zlepšovák

Napadlo mě to před chvílí. A protože nejsem na dobré nápady lakomý, dovolím si poradit. Už vím, jak ušetřit.

Kvůli slevám posunu Vánoce. Chce to jen vydržet ten tlak okolí a vydržet tak dva týdny. Ideální termín je někdy kolem tří králů.

A není třeba přestupovat na pravoslaví. Trh je prostě trh.

Fungovat to nebude jen pro toho, kdo ve Vánocích hledá něco hlubšího. Kolik ale takových je?

Vítězka

Když se do sebe pustily dvě starší dámy u pokladny supermarketu, vypadalo to nejdřív na pořádný mazec. Záminkou byla maličkost, jedna chtěla projít přeplněnou uličkou k pokladně, druhá jí stála v cestě. Jedna se ozvala, druhá si to nenechala líbit.

Nevypadalo to dobře. Na obou ženách bylo poznat, že hledají co nejvhodnější slovo, kterým by mohly z kontraverze vítězně vyjít.

"Víte co vy jste? Vy jste stará nerudná paní!," náhle na místo urážky nebo výbuchu hněvu překvapivě pronesla první dáma. A pravila to s takovým šarmem a přesvědčovostí, že tu druhou tento slovní obrat evidentně zaskočil.

Byla připravena na ječivou urážku, možná i fyzické napadení, ovšem s tímto nepočítala. Nebyla schopna kontrovat odpovídajícím způsobem a zvolila proto pouze parafrázi: "A vy, vy, vy jste zase stará bezohledná paní." Ovšem jako u každé parafráze, nebylo to ono.

První dáma se pouze pousmála, odešla, a celý obchod velice dobře věděl, jak to doopravdy je.

Pistole

Stát ve frontě je vždycky otrava. Pokud to není v malém železářství, kde pár důchodců nakupuje plynovou pistoli a světlice.

Váhání mezi typy zbraní: Raději tureckou nebo italskou výrobu? Bubínkový revolver nebo se zásobníkem v pažbě? A co velikost a ráže?

Váhání o výbavě: Budou se hodit spíš plynové nebo pepřové náboje? Pepřové jsou účinnější. A ještě poplašné? Hmm, ty asi ne... anebo taky.

Královská zábava.

Jenom kdyby nebylo až moc poznat, že oba staří lidé tu pistoli opravdu zoufale potřebují.

Chyby

Dělám chyby. Není to nic extra, ale nejsem v tom sám. A můžu o nich veřejně mluvit. To už nedělá každý. Svým způsobem je to však mnohem pohodlnější než se tvářit dokonale.

Minimálně není potřeba žít v neustálých obavách, že se na něco přijde. Není na co, všechno jsem už prozradil sám.

Někdo se třeba těm chybám vyhne.

Takový malý bonus k mé pohodlnosti.

Priority

Praxe a rutina versus experimentování a umění. Takto ale problém nestojí. Protože praxe a rutina, ještě navíc okořeněná vůlí a pracovitostí by přece měla být experimentování a umění oporou. Tak aspoň praví slavní a úspěšní.

Jenže ne všichni. Slavný skladatel Rossini prý byl tak talentovaný (a zároveň líný), že když psal novou operu a spadl mu list papíru na zem, tak než by se pro něj shýbnul, raději zkomponoval novou árii. A nebo prokletí básníci - trávili svůj čas v bohémském prostředí večírků, lehčeji založených společnic a u intelektuálních debat, přičemž pouze tak mimochodem sepsali svá zásadní díla.

Člověk naturelem pedagoga a vychovatele smutně povzdechne - žel. No a zároveň vyhledá desítky důkazů, že to vlastně bylo jinak, protože bez skutečné práce by ani tito lidé nedosáhli svých výšin.

Zato my ostatní, od přírody líní a po relativně bezpracném zisku a slávě toužící, okamžitě pookřejeme - ano, jde to.

A kdybychom chtěli, zvládneme to taky.

Máme ale jiné priority.

První stádium

Cítím se strašně trapně, a přesto si nemůžu pomoct. Sám sebe poslouchám, jak starší dámě za přepážkou s žertovným tónem (podle mého názoru, ale ne podle jejího výrazu) vysvětluju něco, co ji evidentně nezajímá.

Vůbec netuším, proč to dělám. Dost často se snažím udržovat konverzaci, být vtipný, předávat podrobné informace a přitom dobře vím, že ani o jedno z toho druhá strana nestojí. Jejím jediným zájmem je co nejdříve se mnou skončit.

Prý se to starším pánům děje. Vyšším stupněm této deformace pak je přehazovačka z obarvených vlasů a vše vrcholí o třicet a více let mladší milenkou.

Prý, když se i vážná nemoc zachytí včas, je šance na vyléčení, říkají lékaři.

Táhne

Táhne. Trochu doprava a jen někdy. Každopádně nevhod. Tažení samo o sobě není špatné, ale musí táhnout to, co má, a ne to, co k tažení není určeno. A nebo určeno je, ale k tažení jinému.

Snadno by se mohlo říct, že když tak táhne, tak ať tedy táhne. Žel ale není možné, aby táhly všechny věci, které táhly.

Nezbývá tedy než se smířit s tím, že

táhne.

Pomníky

Jednou budeme mít každý svůj pomník, minimálně na hřbitově. A pokud budeme slavní, tak třeba i na nějakém nároží nebo náměstí. Pomník bude všem, které to bude zajímat (moc jich nebude), připomínat, že jsme tady byli a žili.

Zato mít takový pomník ještě za života není moc obvyklé. Většinou se staví jenom diktátorům a podobným individuím. My ostatní si spíš budujeme jiné pomníky - pomníky našich chyb.

Připomínají momenty, které bychom rádi vymazali z paměti. A zároveň varují.

Diktátorům je právě kvůli jejich vlastním pomníkům tato výsada odepřena.

Začátečníci

Začínat je vždycky těžké. A to nejen pro samotného začátečníka, případně učitele či instruktora, ale i pro jeho bližší i vzdálenější okolí. Jako příklad bych uvedl eléva zubaře nebo zacvičující se poštovní úřednici v době největší špičky u přepážky.

Učený z nebe nespadl, těžko na cvičišti. Někde se zkušenosti získat musí.

I když to samozřejmě velice dobře víme, pochopení pro nováčky máme málokdy.

Oni ho pro nás ostatně nemají taky. Ne, že by nechtěli, nezbývá jim na něho čas při tom všem učení nových věcí.

Nepochopení

Není to poprvé, není to naposled, ale stejně to naštve. Tím víc, čím je neoprávněnější a z mého hlediska nespravedlivější. A nic na tom nemění ani rozumem odsouhlasený pohled druhé strany.

Psychologické poučky nás vedou k zahájení vyjadřování se v podobných situacích obligátním: "Já cítím...". To abychom nezraňovali partnera. Fungují ale stejně pouze v prvních dvou replikách, pak nám obvykle dojde, že všechno je jinak.

Čili to, že víme jak mluvit, myslíme to dobře a vůbec všechno máme nastaveno pozitivně, ještě nepochopení zabránit nedokáže. K tomu je zapotřebí něco mnohem podstatnějšího.

Mám ale obavy, že do smrti nepřijdu na to, co to je.

Ženského rodu

Nejsou špatné jinotaje, a o moudrosti svědčí čtení mezi řádky. Pokud je obojí pochopeno správně. Jinak dochází k nedorozumění.

Ale jen zdánlivě by bylo lepší vybalit všechno rovnou. Jenže přece není vhodné, aby se ženská bytost ukazovala nahá úplně každému na potkání.

A pravda je rodu ženského.

Uvnitř

Je někde uvnitř. Nikdo ji nemůže vidět, nikdo ji nemůže kritizovat a nikdo se nad ní taky nemůže pohoršovat. Je jenom moje.

Vím, může být i nebezpečná a vést k destrukci. Ale když se s ní zachází obezřetně, poskytne spíš mnoho radosti, potěšení i rozkoše.

A jako jediná zůstane až do úplného konce.

Kdybych si počkal

Kdybych si býval byl počkal, tak bych udělal líp. Měl bych lepší počítač, software, televizor, auto a vlastně všechno bych měl lepší, novější a mladší.

Ovšem kdybych si na všechno počkal, nevím, zda bych se vůbec někdy něčeho dočkal.

Okno do duše

"Tvář je okno do duše," nebo tak nějak to stojí ve vznosném citátu nabádajícím lidi, aby se usmívali.

Já se většinou neusmívám. Zřejmě to bude mimickými svaly. "Proč jsi smutný?" ptá se mě proto občas někdo útlocitný. Drsnější a možná upřímnější to vybalí rovnou: "Proč se tváříš tak nas....?"

Pokaždé se zmůžu na jedinou odpověď: "Nejsem naštvanej, narodil jsem se tak."

Veselá duše může mít přece taky hůř průhledné okno.

Sliby

Nejdřív je slib. A pak se změní okolnosti. Každý musí pochopit, že slib už není slibem. To dá rozum.

Porušení slibu samozřejmě nejde chápat ve zlém.

Ale věřit se mu taky nedá.

Řekněte: "Madam". A uvidíte.

Není mnoho slov, jejichž vyslovení vám může stejně snadno získat úctu a obdiv společnosti, ale i ostudu nebo dokonce pár facek.

Slůvkem "madam" titulovaná žena může být vrcholně poctěna. A nebo naopak - deklasována téměř na samý konec společenského žebříčku - no jako ta ... madam.

A rozhodne o tom přízvuk, tón, odstín, kterým někdo dotyčných pět písmen pronese.

Velké věci prostě začínají zdánlivými nepodstatnostmi.