Praxe a rutina versus experimentování a umění. Takto ale problém nestojí. Protože praxe a rutina, ještě navíc okořeněná vůlí a pracovitostí by přece měla být experimentování a umění oporou. Tak aspoň praví slavní a úspěšní.
Jenže ne všichni. Slavný skladatel Rossini prý byl tak talentovaný (a zároveň líný), že když psal novou operu a spadl mu list papíru na zem, tak než by se pro něj shýbnul, raději zkomponoval novou árii. A nebo prokletí básníci - trávili svůj čas v bohémském prostředí večírků, lehčeji založených společnic a u intelektuálních debat, přičemž pouze tak mimochodem sepsali svá zásadní díla.
Člověk naturelem pedagoga a vychovatele smutně povzdechne - žel. No a zároveň vyhledá desítky důkazů, že to vlastně bylo jinak, protože bez skutečné práce by ani tito lidé nedosáhli svých výšin.
Zato my ostatní, od přírody líní a po relativně bezpracném zisku a slávě toužící, okamžitě pookřejeme - ano, jde to.
A kdybychom chtěli, zvládneme to taky.
Máme ale jiné priority.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat