Zatím jsem se nerozhodl, zda přestat respektovat hranice. Totiž jestli psát skutečné příběhy skutečných lidí, kteří by se v nich mohli poznat. Co by si pak mohl myslet třeba strýc, kdybych každému vykecal jeho slabosti?
A nebo můj kamarád, kdybych popsal příběhy jeho babičky, které mi kdysi vyprávěla moje babička? To by byl trhák, i když bych je musel dopředu označit jako "pouze pro dospělé", abych nenarušoval mravní vývoj mládeže.
A tak zatím píšu jenom o tom, o čem jsem přesvědčený, že se nikoho nedotkne.
To, že používám slovo zatím, by ale mělo moje okolí dostatečně varovat.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat