Nepřipouštím si to příliš často, ale zato mě to napadne pokaždé, když to nejmíň potřebuju. Samozřejmě, že se nejdedná o nic méně předpokládaného, jako o přemýšlení nad konečností lidského života, zejména mého.
Sice jsem tady nebyl tisíce let, nikomu to nevadilo a ani já jsem tím nijak netrpěl. Ale teď jsem tady, líbí se mi tu, a představa, že tomu jednou zase tak nebude, mě děsí. To je ale tak jediné, co s tím můžu dělat.
Kromě spolehnutí se na Boží moc.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat