Dlouho si přeju být skutečným kejklířem a vyrazit na cestu po moravských a českých vesnicích na voze taženém párem koní (možná by stačil i jeden kůň, silný, ale hodný). Jistě, nejel bych sám, ale s partou stejně postižených.
Večer bychom vždycky přijeli do vesnice, na náves, postavili pódium a začali hrát. Komedii, tragédii, pantomimu, to podle nálady. A zadarmo, pro každého, kdo by měl chuť přijít, posadit se, sledovat a bavit se. A nebo se nebavit, jenom tak přijít, chvilku postát a zase zmizet.
Po představení bychom odjeli za vesnici, poseděli u ohně, přespali a na druhý den se vydali zase dál. Jenom tak, na náhodu.
Skuteční kejklíři přece nic neplánují.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat