Není to zase až tak dávno, kdy jsem si myslel, že pokud něco je legrační, nemá skutečně životně důležitý význam a poselství, je zbytečné se tím zabývat. Ztrácím tím čas, který bych mohl věnovat užitečnějším věcem. A proto jsem vnitřně trpěl, když jsem se přistihl, že se mi právě něco takového líbí.
A někdy jsem se i styděl. Třeba když jsem neprozřetelně nahlas pochválil něco hodně oddychového před dámou - duchovní intelektuálkou. Změřila si mě pohledem: "Vám se něco takového líbí?", a nahlas pak pronesla jen: "No...".
A od toho okamžiku si mě tak měří pořád.
Dlouho mě to trápilo, ale poslední dobou už vím, že za klauny a šašky se nesmím stydět.
Prohřívají tento svět.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat