Stál kousek ode mě a nahlas vzlykal. Štvalo ho, že ho vidím, ale nemohl si pomoci. A tak se alespoň otáčel zády a snažil se co nejrychleji zmizet z mého dosahu, jakožto i z dosahu všech lidí vůbec.
Když takhle zoufale a usedavě pláče desetiletý kluk, který rozhodně na uplakánka nevypadá, je to hodně na pováženou. A mělo by se s tím něco dělat.
Obejmout ho a vzít do náruče? Zeptat se na problém, kvůli kterému brečí a pomoci ho vyřešit? Rázně a povzbudivě polácat po rameni?
Tvářil jsem místo toho neutrálně a doufal, že ocení, že jeho slabou chvilku nevynáším na světlo tím, že jsem si všimnul. Myslím, že jsem tím ho utvrdil v starobylém přesvědčení, že pořádní chlapi přece nepláčou.
Samozřejmě vím, že je to přesvědčení chybné.
Stín však překročit nedokážu.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat