Kája

"Kájo, Kájo!" volala na ulici mladá žena poněkud vulgárnějších rysů, a své volání občas prokládala výrazy odpovídající těm nejtvrdším tahům její tváře. To mě zaujalo. Je Kája pes? Slovník by tomu odpovídal.

Anebo je to snad nebohé ztracené dítě? Pak se nelze divit jejímu zoufalství a nedostatku slušného chování. Někdo by ji měl asi pomoci.

Rozběhla se podél tramvajových kolejí. Uviděla Káju. A já taky. Klackoval se jí vstříc s otráveným výrazem. Řvala pořád, dokud nedošla až k němu. Chtěl ji minout, ale nedala mu šanci. Nadávala a on šel vedle ní. Když zrychlil, zrychlila taky, když se zastavil, nešla dál.

Byl to chlap nekňuba.

Kdyby nebyl, nikdy by se nevrátil.

Sprostá slova

O tom, že se nemá mluvit sprostě, se nemusí slušní lidé přesvědčovat. A proto, když slušný člověk nějaké takové slovíčko utrousí, cítí se provinile, obvzvlášť zaslechnou-li to ti, na které chce jako spořádaný jedinec působit.

Ale jsou i jedinci, kteří využívání neslušných výrazů povýšili na umění, dalo by se říct, že na poezii. Vědět, kdy příslušné slůvko utrousit, aby neznělo oplzle, a znát správný poměr dávkování s běžnou mluvou - k něčemu takovému se člověk musí narodit, tohle se naučit nedá.

Jenže jako v každém jiném lidském oboru i zde platí, že se za takto mimořádně obdarované považují ti největší patlalové.

Zásah shůry

Připravoval jsem se na rozhovor pro rádio s hostem, kterého nebudu jmenovat, protože za to, co se stalo vůbec nemůže. A podotýkám, že ač jsem ho nikdy před tím neviděl a nijak se s ním nesetkal, tak to, co jsem o něm doposud věděl, se mi líbilo. Pročítal jsem proto na internetu doplňující informace a sepisoval otázky, které mu položím. Ale jak přibývalo otázek, začalo se ve mně dít něco nezvyklého a nepříjemného.

Někde uvnitř, lokalizoval bych to mezi srdcem a žaludkem, se mi náhle začala rodit vůči mému hostu averze. Vůbec jsem to nechápal. Není to asociál, a ani nevím, že by někomu někdy ublížil či byl zlým člověkem. Do rozhovoru zbývala asi hodina a já si neuměl představit, jak naše povídání bude vypadat, Ocitnul jsem se ve stavu, kdy jsem ho nechtěl ani vidět, natožpak se ho na něco ptát. A opravdu moc jsem si přál, aby nepřišel.

Vím, že to není žádná překvapivá pointa, ale půl hodiny před začátkem natáčení opravdu zavolal, že nemůže a že není schopen v dohledné době nabídnout jiný termín. Není divu, že ač normálně jsem z takové zprávy smutný a naštvaný, dnes mi spadl kámen ze srdce a naplnila mě radost.

Dokonce jsem přesvědčený, že to byl zásah shůry, který mi umožnil do té doby, než k rozhovoru dojde, s mou nesmyslnou averzí něco udělat.

Snad to půjde.

Oběť

Občas si kladu otázku, co všechno jsem ochoten obětovat proto, abych dosáhl cíle. Samozřejmě cíle ušlechtilého, vznešeného a prospěšného. Otázka, která mi však naskakuje vzápětí se ale už týká přímo mého charakteru - nenalhávám něco sám sobě?

Protože pokud jde skutečně o kvalitní cíl, potom stojí za to se vzdát se skoro všeho.

A pokud ne, tak doufám, že to poznám dřív, než přijdu i o svou osobní hrdost.

Papíry

Valí se na mě papíry. Jsou všude, kam se jenom podívám. Smlouvy, účty, výpisy z účtů, složenky, informace. Třídím je do složek, šanonů a poliček. A když dotřídím, pokaždé jich ještě hromada zbude.

Jenže co s nimi? Co když je ještě budu někdy potřebovat? Co když obsahují důležitou informaci, o které to v současné době nevím, ale v budoucnu mi třeba zachrání majetek nebo pověst?

Abych se vyhnul všem případným budoucím komplikacím, nevyhazuju hned raději skoro nic. A tak se papíry kupí a místo pro ně vymezené po čase přetéká. V tu chvíli všechny uchopím a dám jinam, na místo méně dostupné, ale větší. No a z toho pak zase dál a ještě dál...

Abych nezdržoval, taková místa mám asi čtyři nebo pět. To poslední v řadě je sice dost velké, ale ani ono není nafukovací. Proto z něj už vede cesta papíru bez milosti do popelnice nebo ke skartaci. Ovšem než dojde až sem, trvá to asi pět nebo šest let, což je několikanásobě déle, než u jiných lidí.

A protože si to bezvýznamné papíry mezi sebou určitě nějak sdělují, není divu, že se jich na mou adresu valí stále víc.

Kdo by si nechtěl prodloužit život, když má tu možnost?

O trestu smrti

Pokaždé, když v médiích zazní zpráva o tom, že někde byl vykonán trest smrti, pocítím lítost. Přijde mi to kruté, že někdo přijde o život přesto, že často lituje toho, co udělal v minulosti. A média, ta umí v takovém případě jeho příběh patřičně dojemně vylíčit.

A jako vždy, když je něco zkratkovitě posuzováno a vytrženo z kontextu, svádí to k rychlým, jednoznačným a proto také i chybným závěrům. Když pomineme zvrhlé totalitní režimy, trest smrti bývá přece vynášen pouze nad zločinci nejhrubšího kalibru, kteří spáchali minimálně jednu brutální vraždu. A to, že svého činu litují, a že se často obrátili k Bohu, nemůže brát světská spravedlnost v úvahu. Bylo by to pro společnost příliš nebezpečné.

Na těžké zločince by měla spravedlnost tvrdě dopadnout.

Ovšem jestli je trest smrti to pravé, je těžké říct.

Vzhledem k omylnosti všeho, co se na tomto světě děje, bych spíše řekl, že ne,

Bez duše

Jel jsem dnes autem po dálnici, když přišel. Ani jsem ho nezval. Inspirativní, skvělý, přímo jiskřivý. Byla radost ho rozvíjet a promýšlet. Skoro jsem kvůli němu zapomněl odbočit na správném dálničním sjezdu.

Zastavil jsem na parkovišti, když v tom stejně náhle, jako se zjevil, zmizel. Zůstalo po něm jen pár vět, které se mi zachytily někde v hloubce paměti. Napsal jsem si je, nezní sice špatně, ale jenom já vím, že proti těm původním se jedná jenom o slabý odvar.

Nedostat nápad, když je nejvíc potřeba, je sice k vzteku, ale může se to stát.

Ovšem, když se objeví v okamžiku, kdy je naprosto k ničemu a odejde ve chvíli, kdyby mohl být užitečný, je jenom vzpomínkou bez obsahu.

Mrtvý, jak tělo bez duše.

Neplním

Neplním sliby. Není to proto, že by mi vůbec nezáleželo na lidech, kterým jsem to sliboval. Mohlo by to tak sice vypadat, ale opravdu to není pravda. Myslím tím to slovo "vůbec". Protože mi na nich záleží jenom trochu.

Štve mě to, vycházím z toho totiž mnohem méně ušlechtilý, než bych chtěl. A už ani nepomáhá, že si svoji lhostejnost dokážu kvalitně zdůvodnit. Jenže když výmluvám nevěřím ani sám...

Je divné, že jim ale pořád věří ti oklamávaní.

Možná proto, že už nemají jinou naději.

Měl bych se začít aspoň víc stydět.

Spravedlnost

Podle cedulky v regálu měly bonbóny stát 13,90. Podle pokladny o pět korun víc. Samozřejmě, že podle platných pravidel mám jako zákazník platit sumu na cedulce. Jenže nastal problém, pokladní systém to neumožňoval.

Ale kde jsou ochotní lidé, tam se najde řešení. Bylo sice potřeba pár minut vyjednávání s pokladní a pak s vedoucím směny a nic nebránilo tomu, aby pět korun putovalo k oprávněnému majiteli, tedy ke mně.

A že jsem je nakonec nechal na pultu, vůbec nic nemění na tom, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.