Říká se, že každé povolání člověka deformuje. Jako klasický příklad se uvádí učitelky a jejich snaha postupovat stejně jako ve škole i doma v rodině. S žádnou učitelkou doma nežiju, takže to nemůžu potvrdit. Ale jakožto člověk vystudovavší teologii, devět let zaměstnaný jako sborový kazatel a dodnes vlastnící kazatelské pověření, musím říct, že si tohoto jevu všímám i na sobě.
Asi by se na tomto místě teď dobře vyjímalo více či méně vtipné desatero kazatelských nectností (nutkání se ke všemu vyjádřit, mít poslední slovo nebo záliba v nudných, ale o to delších proslovech).
Všechno se mě to týká, ale svůj hlavní problém přesto vidím ještě jinde.
Pedagogičnost, účelnost a potřeba výchovné pointy ve všem, co vytvářím, nedává druhým prostor pro dosnění si příběhu ve vlastní fantazii. Pastorační obavy z toho, že by snad někdo nemusel jít správným směrem k cíli mě nutí jasně označit značkou "zákaz vjezdu" všechny případné slepé uličky, které vidím. Jakoby druzí byli slepí...
Dobře vím, že vše výchovné nutně nemusí vychovávat, vše povzbudivé povzbuzovat a vše pravdivé v pravdě utvrzovat.
Přesto však z čisté hravosti bez jasného "vzdělávání" pociťuji pokaždé výčitky svědomí.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat