Den poté

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.