Oběť

Občas si kladu otázku, co všechno jsem ochoten obětovat proto, abych dosáhl cíle. Samozřejmě cíle ušlechtilého, vznešeného a prospěšného. Otázka, která mi však naskakuje vzápětí se ale už týká přímo mého charakteru - nenalhávám něco sám sobě?

Protože pokud jde skutečně o kvalitní cíl, potom stojí za to se vzdát se skoro všeho.

A pokud ne, tak doufám, že to poznám dřív, než přijdu i o svou osobní hrdost.

Papíry

Valí se na mě papíry. Jsou všude, kam se jenom podívám. Smlouvy, účty, výpisy z účtů, složenky, informace. Třídím je do složek, šanonů a poliček. A když dotřídím, pokaždé jich ještě hromada zbude.

Jenže co s nimi? Co když je ještě budu někdy potřebovat? Co když obsahují důležitou informaci, o které to v současné době nevím, ale v budoucnu mi třeba zachrání majetek nebo pověst?

Abych se vyhnul všem případným budoucím komplikacím, nevyhazuju hned raději skoro nic. A tak se papíry kupí a místo pro ně vymezené po čase přetéká. V tu chvíli všechny uchopím a dám jinam, na místo méně dostupné, ale větší. No a z toho pak zase dál a ještě dál...

Abych nezdržoval, taková místa mám asi čtyři nebo pět. To poslední v řadě je sice dost velké, ale ani ono není nafukovací. Proto z něj už vede cesta papíru bez milosti do popelnice nebo ke skartaci. Ovšem než dojde až sem, trvá to asi pět nebo šest let, což je několikanásobě déle, než u jiných lidí.

A protože si to bezvýznamné papíry mezi sebou určitě nějak sdělují, není divu, že se jich na mou adresu valí stále víc.

Kdo by si nechtěl prodloužit život, když má tu možnost?

O trestu smrti

Pokaždé, když v médiích zazní zpráva o tom, že někde byl vykonán trest smrti, pocítím lítost. Přijde mi to kruté, že někdo přijde o život přesto, že často lituje toho, co udělal v minulosti. A média, ta umí v takovém případě jeho příběh patřičně dojemně vylíčit.

A jako vždy, když je něco zkratkovitě posuzováno a vytrženo z kontextu, svádí to k rychlým, jednoznačným a proto také i chybným závěrům. Když pomineme zvrhlé totalitní režimy, trest smrti bývá přece vynášen pouze nad zločinci nejhrubšího kalibru, kteří spáchali minimálně jednu brutální vraždu. A to, že svého činu litují, a že se často obrátili k Bohu, nemůže brát světská spravedlnost v úvahu. Bylo by to pro společnost příliš nebezpečné.

Na těžké zločince by měla spravedlnost tvrdě dopadnout.

Ovšem jestli je trest smrti to pravé, je těžké říct.

Vzhledem k omylnosti všeho, co se na tomto světě děje, bych spíše řekl, že ne,

Bez duše

Jel jsem dnes autem po dálnici, když přišel. Ani jsem ho nezval. Inspirativní, skvělý, přímo jiskřivý. Byla radost ho rozvíjet a promýšlet. Skoro jsem kvůli němu zapomněl odbočit na správném dálničním sjezdu.

Zastavil jsem na parkovišti, když v tom stejně náhle, jako se zjevil, zmizel. Zůstalo po něm jen pár vět, které se mi zachytily někde v hloubce paměti. Napsal jsem si je, nezní sice špatně, ale jenom já vím, že proti těm původním se jedná jenom o slabý odvar.

Nedostat nápad, když je nejvíc potřeba, je sice k vzteku, ale může se to stát.

Ovšem, když se objeví v okamžiku, kdy je naprosto k ničemu a odejde ve chvíli, kdyby mohl být užitečný, je jenom vzpomínkou bez obsahu.

Mrtvý, jak tělo bez duše.

Neplním

Neplním sliby. Není to proto, že by mi vůbec nezáleželo na lidech, kterým jsem to sliboval. Mohlo by to tak sice vypadat, ale opravdu to není pravda. Myslím tím to slovo "vůbec". Protože mi na nich záleží jenom trochu.

Štve mě to, vycházím z toho totiž mnohem méně ušlechtilý, než bych chtěl. A už ani nepomáhá, že si svoji lhostejnost dokážu kvalitně zdůvodnit. Jenže když výmluvám nevěřím ani sám...

Je divné, že jim ale pořád věří ti oklamávaní.

Možná proto, že už nemají jinou naději.

Měl bych se začít aspoň víc stydět.

Spravedlnost

Podle cedulky v regálu měly bonbóny stát 13,90. Podle pokladny o pět korun víc. Samozřejmě, že podle platných pravidel mám jako zákazník platit sumu na cedulce. Jenže nastal problém, pokladní systém to neumožňoval.

Ale kde jsou ochotní lidé, tam se najde řešení. Bylo sice potřeba pár minut vyjednávání s pokladní a pak s vedoucím směny a nic nebránilo tomu, aby pět korun putovalo k oprávněnému majiteli, tedy ke mně.

A že jsem je nakonec nechal na pultu, vůbec nic nemění na tom, že spravedlnosti bylo učiněno zadost.

Vincent

Maloval obrazy, které se nikomu moc nelíbily. Snažil se napravit svět, ale nikdo to nechápal. Miloval ženy, které o něj nestály. Ubližoval lidem, které měl rád. Hodně pil a konec života prožil jako psychiatrický pacient. A když se pokusil o sebevraždu, ani ta se mu nepodařila. Zemřel až dva dny po ní.

Přesto je dnes Vincent van Gogh malířem, jehož díla patří k nejdražším na světě. A je jedno, že sám se slávy nedožil.

Žít s pohledem za obzor je přece víc, než prachy a sláva v tomto světě.

Nelegální

Sparta Praha se k velké radosti svých fanoušků (a naštvání nás ostatních) opět stala mistrem ligy. Bylo by krásné, kdybych jako fanoušek všech ostatních týmů mohl sportovně uznat, že to je proto, že má nejlpší hráče a ne nejlepší zákulisní vyjednavače. Ovšem nemůžu, na to má český fotbal příliš zajímavou historii.

Připadá mi to podobné, jalo když mám podezření, že nějaká firma může být na trhu úspěšná jen proto, že používá nelegální software. Taky jí nedokážu, že nehraje fér, ale toho pocitu se neumím zbavit.

Podle ankety považuje asi 62 % posluchačů AWrádia stahování nelegálního softwaru za hřích. Co ale kdyby otázka zněla: "Kdo někdy stahoval a používal nelegální software?" Myslím, že procento by bylo o mnoho vyšší.

Protože i když je to hřích, dělají to skoro všichni.

Na Spartu tady nasazuju proto, že ji mám bezdůvodně nerad. Jinak je mi ukradená.

Stejně jako ten software.

Ten se ale krade někomu jinému.

Změna

Na zastánce takového způsobu života, který na prvním místě viděl úsilí o své osobní pohodlí, jsem se vždycky díval tak trochu přes prsty. Propadli konzumu - usmíval jsem se nad nimi a byl nad věcí.

Poslední model luxusní limuzíny mít nemusím, vilu nepotřebuju a když už někam mám náhodou letět letadlem, stačí mi turistická třída.

Jenom ta hrdost na to se mi poslední dobou někam vytratila.

Významná osobnost

Když bývalý šéf americké centrální banky Alan Greenspan řekl, že pravděpodobně nastane pokles čínských akcí, jeho slova okamžitě měla za následek pád cen cenných papírů v USA i jinde na světě. Přitom podobná varování říkají celkem běžně jiné ekonomové, a nic se neděje.

A tak je to se vším. Často nezáleží na tom, co se říká, ale kdo to říká. Jenže to, že významné osobnosti mají ve většině případů pravdu, neznamená, že ji mají vždycky.

A právě v tom je šance: Nejprve odhadnout, kdy se pletou. Pak zachovat se přesně naopak, než radí. A konečně inkasovat tučný zisk.

Pokud se to povede jednou, je to náhoda. Když se to ale zdaří mnohokrát, znamená to jediné - i z nás se stala významná osobnost.

Poznání

Každý problém má řešení, když jde popsat. Tedy, skoro každý. Neřešitelné problémy jsou ponejvíce ty, které ve skutečnosti existují pouze v mé mysli.

Nemůžu říct, že by byly úplně vymyšlené, vždycky stojí alespoň na trochu reálném základě. Ale pak jsou ponechány fantazii a dopracovány k dokonalosti, tedy do tak patových situací, které by život nikdy nedokázal vymyslet. Tedy většinou.

Skutečnost může být vysvobozením, ovšem také nemusí. Proto je oddalování poznání pravdy mým oblíbeným adrenalinovým sportem.

Strach má velké oči.

Franta

Měl jsem ho zabít. Neměl bych jinak nic proti tomu, aby si žil. Kdyby to nebylo tam, kde jsem já.

Ovšem zabít není tak snadné. Poprvé to není snadné. Podruhé to jde líp. A pak je to už rutina. Zabijácká rutina.

Nic osobního. Neznat minulost, vztahy. Jenom to rychle to skončit a jít dál.

Měl jsem ho zabít, ale nešlo to.

Protože jsem ho pojmenoval Franta.

Frantu už nezabiju. Anonymního pavouka jo.

Rozumím vám

„Rozumím vám, že se tak cítíte“, pravil chápavým tónem ostřílený profesionál, na kterého jsem vysypal všechny křivdy, které jsem utrpěl od jednoho z jeho klientů. To mě neuspokojilo. Pokračoval jsem proto ve svém výlevu a přihodil několik nelichotivých charakteristik klientova charakteru. „Máte právo to tak cítit“, odpověděl expert a já jsem pochopil, že je to marné – z tohoto člověka nedostatnu to, po čem tak toužím – aby mi dal za pravdu.

Nakonec, je to přece jasné, je to odborník, a takový krok by pro něj znamenal popření let strávených absolvováním odborných výcviků, školení a náslechů, a taktéž zrponevěření se všem moudrům tlustých učených knih o psychologii, řešení konfliktů a podobných disciplín. A ze všeho nejmíň by pak mohl potřebovat, abych ho někde citoval a přivedl do složitých situací.

Jenže já se podle svého přesvědčení opravdu stal terčem ústrků, křivd a podrazů. Ze všeho nejméně jsem proto potřeboval chápavý hlas, který se mě snažil přivést k pochopení pocitů mého nejhlubšího nitra nebo snad navádět na cest k dialogu. Chtěl jsem slyšet, že mám pravdu, když tvrdím, že jeho klient je sprostý gauner a podvodník. Nebylo mi třeba psychologie, ale obyčejného lidského souhlasu. No nedostalo se mi ho a proto jsem z rozhovoru odcházel velice nespokojený a nerudný.

Onen profesionál měl přece takto postupovat pouze v jediném případě – kdybych jeho klientem byl já.

Já

Jak to, že já jsem zrovna já?

A kdybych to nebyl já, věděl bych to?

Blbec a pravda

Když blbec říká pravdu, tak mu ji nikdo nevěří. A nejen to, pravda se jeho výroky diskredituje, což má za následek, že ji odmítá i ten, komu by mohla být prospěšná.

Proč blbec raději nemlčí?

Protože je blbcem.

Arogance

"To není politika, to je design," pravil v televizi architekt Kaplický na to, že pan prezident kritizoval jeho projekt Národní knihovny, a dodal něco ve smyslu, že by se k designu měli relevantně vyjadřovat odborníci, tedy designéři.

Jenže kdo je vlastně designér? Kdo to o sobě hodně nahlas říká a případně má v šuplíku papír ze školy, či institutu, které vedou podobní samozvanci? Nebo kdo se řídí pravidly, které nastavila ta stejná skupina lidí?

Před těmito lidmi si musíme dávat dobrý pozor na to, aby se nám nelíbily obyčejné věci a tvary, protože to oni nemají rádi. A nebo abychom to aspoň neříkali nahlas. Jinak budeme ostouzeni a vysmíváni, případně nad námi bude se shovívavým úsměvem mávávno rukou.

Jenom doufám, že nebudeme trpět politikům stejnou aroganci jako designérům. Protože taky bychom se mohli místo příštích voleb dočkat informace, že k dalšímu vývoji této země se nadále mohou vyjadřovat jenom experti, tedy oni sami.

A my držet hubu a krok.

Policajstské myšlení

Situaci vždycky vyhodnotit v neprospěch druhého. Předpokládat, že každý je lump, který nám chce ublížit a nebo nás alespoň okrást. Nevěřit tomu, co druzí říkají, dokud pro toto tvrzení neexistují naprosto nezvratné důkazy. Říká se tomu policajtské myšlení.

Žít s ním není lehké, protože do života kromě samoty nic nepřinese. Tvrdí to alespoň všichni, kteří považují za nutné ho jednou provždy odmítnout.

Ovšem jen do chvíle, než se setkají s člověkem, na kterého měli policajtské myšlení uplatnit.

Někdy přijde pocit uspokojení z vlastní ušlechtilosti hodně draho.

Víc, než mág

Mágové umí věci, které jsou obyčejným lidem neznámé. Proto jsou nejen tajemní, ale také mocní a svá tajemství žárlivě střeží. Bez nich by totiž neznamenali prakticky nic.

Je proto dobré stát se mágem. K tomu je však třeba nějaké tajemství zdětit, naučit se, vyzvědět nebo ukrást. Jakmile ho získáme, už se totiž většinou nikdo neptá po způsobu, jakým jsme ho nabyli. Kdo by si také na mága troufl?

Ale je ještě něco vyššího a lepšího, než se stát mágem.

Naučit získané tajemství všechny, kdo o něho stojí.

Přednes

Mluvit na veřejnosti je umění. Nezvládne to každý, protože před řečníkem leží mnoho úskalí. Od drmolení přes zakoktávání se, zalamování rukama, přešlapování až třeba po chybnou artikulaci. A to jsme jenom u formy mluvení, co teprve obsah!

Řečník se během svého projevu může samozřejmě dopustit mnoha chyb. A čím zajímavější je obsah, tím jsem mu více ochoten všechny tyhle chyby odpustit.

Až na jednu, kterou považuji za téměř neodpustitelný zločin.

Když se řečníkovi líbí jeho vlastní řeč více, než posluchačům.

Křivda

Unést křivdu a vyrovnat se s ní je asi jedna z nejtěžších věcí, která může člověka potkat. A vůbec nezáleží na tom, jestli je to křivda pravá nebo domělá. V očích ukřivděného je totiž vždycky skutečná.

Vlastně jakákoliv reakce ukřivděného je problematická. Přejít křivdu bez povšimnutí zavání povýšenectvím, urazit se je dětinské a pomsta ještě nikdy nikomu nic dobrého nepřinesla.

Jedině správné je samozřejmě křivdu odpustit.

Jenže, komu se to už doopravdy povedlo?