Více trhu

Lidi jsou v podstatě pořád stejní. Někdo je protivný a jiný hodný. A přesto se hodný chová občas protivně a protivný vypadá sem tam jako hodný.

To, proč se to tak děje, ovlivňuje určitě spousta faktorů. Myslím, že některé z nich budou i hodně bizardní.

Například mi vůbec nejde do hlavy, co jsem vypozoroval poslední dobou: Proč práce sestřiček a lékařů ve velkých státních nemocnicích mění lidi spíš k horšímu, zatímco zaměstnání v soukromých zdravotnických zařízeních v nich problouzí lepší stránky osobnosti? Že by to byly zákony trhu, co odnaučuje aroganci a nadřazenost?

V tom případě více trhu!

Slabší

Pokaždé, když se mi někde uvolní knoflík, moje veškerá pozornost se na něj upíná tak dlouho, dokud je na svém místě. A to netrvá obvykle žádnou věčnost, protože pozornost spočívá v jeho kroucení, popotahování a viklání.

Přemýšlel jsem nad tím, čím je to způsobeno, protože logicky vzato by se poraněná část oděvu měla stát spíše předmětem zvýšené ochrany. Tím spíš, že jsem člověk, který nesnáší, když se někomu ubližuje, má tendenci se ve sporech stavět na stranu slabších a ve fotbalu fandit Slavii.

Proto se mi nabízí jediné řešení

- kompenzace.

Sebeúcta

Seděl jsem nakdy na počátku osmdesátých let s partou kamarádů a kamarádek v kině Jadran, které bylo tehdy v Brně jediné panoramatické, a čekal na film. Trvalo to dlouho, a já proto začal všechny kolem bavit vysvětlováním typu promítačky, která je v právě v tomto kině. Porovnával jsem ho s typem, který je v jiných kinech, ale který nezvládne promítat na tak široké plátno.

Dokončil jsem zasvěcený výklad a v očích všech kolem jsem cítil obdiv. To by do mě neřekli, že zrovna já jsem takový expert. Moje sebevědomí se najednou povzneslo do nejvyšších výšin a na chvíli nechalo zapomenout na trpké zkušenosti ze společného fotbalu, plaveckého stadionu a dalších aktivit, kde jsem na své kamarády nikdy nestačil.

Bylo to sice jenom chvilkové vítězství, ale bylo to vítězství. O to větší, že jsem o promítačkách ve skutečnosti nevěděl vůbec nic a všechno to, co jsem svým kamarádům napovídal, jsem si na místě vymyslel. Včetně výrobců, čísla a sérií typů promítaček, jakož i příkonu pro lampu a technologie promítání.

Tehdy poprvé mi došlo, že sebeúctu a respekt si lze získat i lží, zejména je-li přednesená se suverenitou a sebejistotou.

Protože lidem zdaleka tolik nezáleží na obsahu toho, co se povídá, ale mnohem víc na tom, jak se to povídá.

Oběti

Oběti je třeba přinášet, o tom není sporu. Protože žádná kvalitní věc bez obětí nevznikne.

A samozřejmě, že z cizího se oběti přináší nejlíp.

Lidi to tak chtějí

Čekal jsem od toho hodně, ale byl jsem zklamaný. Tak už to bývá, že očekávání pravidelně předčívá skutečnost. Zdání a první pohled prostě klame.

A přitom mě to mrzí. Doufal jsem, že věci jdou dělat jinak, líp, neotřeleji. Namísto výjimečnosti jsem se však setkal se standardem. Ne špatným ale standardem.

Když jsem se ptal expertů proč tomu tak je, odpověděli bez váhání:

"Lidi to tak chtějí."

Umění neříct a říct

Umění neříct považuji za jedno z největších na světě. Protože se nejedná o pouhé mlčení, ale o vycítění kdy a kolik počkat.

Ne ze strachu, ne z pohodlnosti, ale pro vhodné načasování, atmosféru a správný okamžik k projevu dalšího velkého umění.

Umění říct.

Stín

Stál kousek ode mě a nahlas vzlykal. Štvalo ho, že ho vidím, ale nemohl si pomoci. A tak se alespoň otáčel zády a snažil se co nejrychleji zmizet z mého dosahu, jakožto i z dosahu všech lidí vůbec.

Když takhle zoufale a usedavě pláče desetiletý kluk, který rozhodně na uplakánka nevypadá, je to hodně na pováženou. A mělo by se s tím něco dělat.

Obejmout ho a vzít do náruče? Zeptat se na problém, kvůli kterému brečí a pomoci ho vyřešit? Rázně a povzbudivě polácat po rameni?

Tvářil jsem místo toho neutrálně a doufal, že ocení, že jeho slabou chvilku nevynáším na světlo tím, že jsem si všimnul. Myslím, že jsem tím ho utvrdil v starobylém přesvědčení, že pořádní chlapi přece nepláčou.

Samozřejmě vím, že je to přesvědčení chybné.

Stín však překročit nedokážu.

Oba

"Řveš," říká manželka.

"Neřvu, mám jenom zvučný hlas a mluvím důrazně," odpovídám.

Pravdu máme oba.

Přátele

Někde jsem teď slyšel nebo četl (a skutečně si nevzpomenu kde), že každý normální člověk by měl mít přátele i nepřátele. Když má jenom jedny, má pravděpodobně problém se svou osobností. Buďto nemá páteř a nebo je nesnášenlivý.

Zalistoval jsem pamětí, provedl drobnou inventuru a ulevilo se mi. Pokud je zmíněná teze pravdivá, neměl bych být zase až takovým křivákem nebo nesnesitelným psychopatem.

A pravdivá asi bude, protože s tím, jak se k nám chovají druzí lidé, se nedá většinou moc dělat.

Pozitivně

Špatná nálada u mě začínala vždycky někde za hrudní kostí. Nejdříve jako drobné chvění, které se postupně zvětšovalo a rozšiřovalo do celého organizmu. Nedalo se tomu vzdorovat, celé tělo bylo napnuté jako struna. A pak stačil jen drobný impulz a ten, kdo měl tu smůlu, že se nacházel v mé blízkosti, se nestačil divit.

Nemám rád špatnou náladu a hlavně nemám rád to, co následovalo pokaždé, když se projevila nějakým výbuchem. Výčitky svědomí, omluvy a snaha napravit nenapravitelné nejen že zbytečně braly čas a energii, ale hlavně byly spolehlivým zárodkem dalšího chvění za hrudní kostí.

Rozhodl jsem se proto přetnout začarovaný kruh. Tedy chvění si nepřipouštět, na všechno, co život dá, se dívat z lepší stránky a pokaždé se taky vcítit do role toho druhého. Což by mělo přinášet ovoce - úsměv, nadhled a pochopení. Maličkosti mě už z míry nevyvedou.

Ovšem maličkostí nějak ze života ubylo a o to víc se nahromadilo věcí zásadních.

Začarovaná hranice

Nevím sice, kdo ji začaroval, ale prohlašuji, že začarovaná hranice existuje. V mé peněžence každopádně. Protože nikdy nedokážu ušetřit tolik peněz, kolik bych potřeboval, vždycky něco chybí.

A nebo ve chvíli, kdy mám doma několik bankovek cizí měny, její kurz vůči koruně bude spolehlivě klesat. Ale když je proměním v bance, tím samým dnem se vydá přesně opačným směrem.

Možná by bylo vhodnější hovořit spíš o smůle než o začarované hranici. Někdo sice tvrdí, že smůla je pouhé synonymum nedostatečné prozíravosti a ta pak slovem souznačným pro hloupost, ale já ne.

Začarovaná hranice je výrazem mnohem ohleduplnnějším.

Krize

Přijde pokaždé, když se snažím něco udělat. Jedno, jestli něco píšu, opravuju nebo uklízím, krize prostě dorazí. Ne na začátku, a taky ne na úplném konci, spíš těsně před ním.

Projevuje se tak, že mám chuť všechno smazat, vyhodit, rozbořit a pak utéct.

Jenže není kam.

A tak to musím dodělat.

Morální vzor

Jedna z nejhorších věcí, která se člověku může přihodit je, že se stane morálním vzorem a je si toho vědomý. V tu chvíli jde stranou každá legrace.

Je třeba zvážit každé slovo, písmeno i větu. Je třeba vyhodnocovat pohyby, pohledy a gesta. Je třeba myslet pouze vysoce mravně a snít výhradně ušlechtilé sny.

A nebo se tak aspoň tvářit.

A doufat, že až to praskne, lidé pochopí.

Psychoterapie

Nemám rád některé lidi, ale protože je potřebuju, nikdy jim to neřeknu. Nemám rád některé instituce, ale protože jsou mocné, nemám odvahu se proti nim veřejně postavit. Nemám rád některá místa, ale protože musím plnit povinnosti, nedovolím se tam neukázat. Nemám rád některé situace, ale protože životu neporučím, musím jim poměrně často čelit.

Nemám rád pokrytectví, ale protože chci přežít, nic z toho nezměním.

Nemám rád, když se věci nenazývají pravými jmény, ale protože to jinak nejde, vyrovnávám se s tím aspoň obecným popisem situace.

Prachy

Koupit se dá všechno a taky každý. Je to jenom otázka ceny, jednání, poptávky a nabídky. A potvrzuje to denní praxe ze všech oblastí života, na které si jen v tuto chvíli dokážu vzpomenout. Z logiky věci proto vyplývá, že získávání peněz musí být na prvním místě našeho snažení.

Samozřejmě, v lepší společnosti to nelze takto naplno vybalit, ale je zapotřebí používat zastírací manévry plné frází o vyšším poslání, službě společnosti nebo ideách. Bez nich by totiž prachy tak dobře vydělávat nešlo. Moralizování o tom, že je to špatně, se pak dopouští pouze neúspěšní. A nebo ti, pro které je to výnosný a obzvlášť rafinovaný zdroj obživy.

Prachy svět měnily, mění a budou měnit.

A asi právě proto ho nejvíce proměnil Ježíš Kristus, který je k tomu vůbec nepotřeboval a vlastně ani nechtěl.

Proměna

"Tak kde je ta čůza, měla tady být o půl," zaznělo za mnou tak hlasitě, až jsem sebou trhnul. Nedokázal jsem potlačit zvědavost a ohlédl se. Po chodníku za mnou kráčel postarší manželský pár, a tato ostrá slova zazněla z úst elegantně oblečené dámy.

Zaujalo mě to, protože jsem byl zvědavý, které příslušnici ženského pohlaví se dostalo tohoto pojmenování. Ve své představivosti jsem si okamžitě vybavil něco mezi Polednicí a svojí bývalou učitelkou občanské výchovy ze základní školy.

"Aha, támhle jde, už je tady," pronesla náhle dáma, když se zpoza rohu vynořila elegantní pohledná dívka. Minula mě a já už jen zezadu stačil zaslechnout stejnou ženu, která před pár sekundami hovořilo o čůze, jak sladkým hlasem šveholí: "Slečno Moniko, to jsem ráda, že vás zase vidím."

Je fantastické, jak se během pár sekund dokáže čůza proměnit v milého člověka. A že k tomu stačí udělat jen pár kroků z vedlejší ulice.

Kapric

Kapric jsme říkali doma chování, které oč bylo nesmyslnější, o to bylo sveřepější a neústupnější. A na které jeho autor většinou doplatil.

Když jsem ve svých šesti letech tak dlouho trval na tom, že budu spát o víkendu u babičky, až jsem tam nakonec opravdu spát musel, i když jsem to vlastně nechtěl, probrečel jsem celou sobotu i neděli.

Ač by to pro mě mohlo být dostatečným varováním, nestačím se divit, že se do podobných bojů stále pouštím. A nejen to, že v nich stále bojuju naplno.

I když jsem si vědom, že vítězství se stává tím větší porážkou, čím víc úsilí stojí.

Štěstí

Ukradli mi poznávací značku z auta, ale docela možná jsem ji taky ztratil. Byl jsem proto nucen navštívit příslušný úřad a nechat si vystavit novou. Staré číslo jsem si nedokázal zapamatovat, a tak jsem doufal, že teď dostanu nějakou lepší kombinaci.

A vypadalo to nadějně, protože před úřadem elegantní pán právě montoval na nový terénní Mercedes značku ze samých devítek. "Číselná řada přece musí pokračovat a i když to nebudou samé devítky, číslo bude určitě zajímavé," říkal jsem si.

Vešel jsem proto dovnitř a přistoupil k okénku s vyplněnou žádostí. Poměrně nepříjemná paní mi vydala značku, která byla z úplné jiné série a na zapamatování ještě horší než ta původní. Diskutovat o změně se nedalo.

Mám prostě smůlu.

Přece nemůžeu připustit, že by úřednice mohly přidělovat snadno zapamatovatelná čísla ze známosti nebo dokonce za úplatky.

Dojedu na to

"Jednou na do asi dojedu," říkám si když provádím něco, co by znamenalo průšvih, kdyby o tom někdo věděl. A nemusí to být pokaždé jednání vyloženě špatné, úplně stačí, kdyby bylo pochopeno v nevhodném kontextu.

Pod pojmem "dojet na to " pak rozumím veřejné usvědčení a následné společenské znemožnění a zostuzení.

Mohlo by se sice zdát, že takové dojetí se rovná existenčnímu konci. Je sice to možné, ale také to tak být nemusí. Protože poté, co už to všichni vědí, není to třeba tajit a "dojet na něco "pak je jinou formou toho, čemu říkáme "osvobodit se". "Dojet na něco" někdy může znamenat spíš životní výhru.

Kdyby mě to náhodou potkalo, doufám, že to bude tento případ.