Všímám si, že si někdy věci (a lidi) idealizuju víc, než je nutno (a hlavně zdrávo). Nějak nemůžu předpokládat špatné pohnutky u někoho, kdo je sympatický a říká o sobě, že vždycky jedná fér. Je tedy pravda, že častěji moje důvěra dojde naplnění, ale o to víc mrzí, když mi to nevyjde.
A nemusí to být jenom v nějakých osudových situacích. Třeba pohled na dvě krásné, na lavičce rozprávějící dívky navozuje příjemnou a romantickou atmosféru.
Do doby, než procházejíce kolem nich zaslechnu jak (ta hezčí) povídá: "Ta kráva jedna blbá".
Nemoralizuju, má samozřejmě stejné právo ventilovat svoje pocity jako já idealizovat svět.
Ale jak já k tomu přijdu?
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat