Po dlouhé době jsem dnes šel po hřbitově. A to hned dvakrát. Patří to k podzimu. Hroby, žluté padající listí, vítr, příšeří, sochy plačících andělů, asfaltové cestičky, typická vůně, ticho.
Četl jsem si nápisy a letopočty na náhrobcích a najednou jsem byl někdy hluboko v minulosti, ve světě vrchních radů, velkoobchodníků, přednostů úřadů a manželek gymnazijních profesorů.
Ve světě, který se už nevrátí, a který působí idylicky a pokojně jenom proto, že neznáme všechny jeho souvislosti.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat