Kdy přijde?

Číslovka vyjadřující můj věk už není nic moc. Ale zatím to nijak necítím, a tak jenom čekám na ten obávaný zlom, kdy se všechno změní a přijde stáří.

Přesně v tomto okamžiku si totiž lidi v mém okolí začnou klást závažné otázky: "Jak dlouho mu ještě nechají řidičák, není už to jeho řízení hazard? Došlo už mu, že by měl dělat něco jiného a uvolnit místo mladším a nebo se najde někdo, kdo mu to už konečně řekne? Myslíte, že je doma stejně nesnesitelnej, jako když je tady?"

Přirozeně bude záležet na tom, co budu (až to přijde) dělat, protože od toho se bude odvíjet odvaha mého okolí mi tyto otázky položit přímo do očí.

Možná jenom proto, že se domnívám, že ten čas dosud nenastal, troufám si nyní veřejně prohlásit - až to bude potřeba, není důvod se bát mi podobné věci říct přímo.

Protože pokud vše bude tak, jak je obvyklé, stejně to neuznám a vysvětlím vám, že se mýlíte.

A nezapomenu vám to.

A ...

Žasnout

Pořád nestačím žasnout nad tím, jak je možné, když všichni říkají, že jim jde o stejnou věc, tak se společně stejně na ničem nedomluví. Skoro bych i řekl, že ne všichni mluví o svých skutečných motivacích pravdu, ovšem jak to dokázat? To může jenom čas, a to ještě ne vždycky. A navíc - kdo ho máme, když pravdu potřebujeme hned?

Jediné, co mohu vědět téměř jistě, jsou moje pocity a tajná přání.

Jenže, mohu věřit sám sobě?

Pokud ne, tak pak se nelze divit, že žasnu.

škoda.

Růže

Vytrvalost přináší růže. To jsem slýchával (a nenáviděl) už od svého dětství, protože jsem tušil, že to je pravda. Životní zkušeností se moje tušení téměř potvrdilo. Ale ne úplně.

Samotná vytrvalost totiž dostatečná není. Musí se k ní přidat vždycky ještě kousek navíc. A to přesně tehdy, když to vypadá bledě a když se už vůbec, ale vůbec nechce.

Jenže bez toho kousku navíc růže nebudou.

Proto jsou to taky tak ušlechtilé květíny.

Rozčarování

Všímám si, že si někdy věci (a lidi) idealizuju víc, než je nutno (a hlavně zdrávo). Nějak nemůžu předpokládat špatné pohnutky u někoho, kdo je sympatický a říká o sobě, že vždycky jedná fér. Je tedy pravda, že častěji moje důvěra dojde naplnění, ale o to víc mrzí, když mi to nevyjde.

A nemusí to být jenom v nějakých osudových situacích. Třeba pohled na dvě krásné, na lavičce rozprávějící dívky navozuje příjemnou a romantickou atmosféru.

Do doby, než procházejíce kolem nich zaslechnu jak (ta hezčí) povídá: "Ta kráva jedna blbá".

Nemoralizuju, má samozřejmě stejné právo ventilovat svoje pocity jako já idealizovat svět.

Ale jak já k tomu přijdu?

Objektivita

Snažil jsem se přejet z pruhu do pruhu, abych se vyhnul stojící koloně před křižovatkou. Jenže jsem se nepodíval do zrcátka a v tom se ozvalo velké troubení a skřípění brzd. Rychle jsem se vrátil zpátky a kolem mě prosvištělo krásné stříbrné BMW. Pán si trochu klepal na čelo a já se cítil provinile.

Moje náhle se rozběhnuvší srdce se ještě nestačilo uklidnit, když v tom další zatroubení a vedle mě přibrzdilo policejní auto. Napadlo mě, že asi bude pokuta za zmatkování a ohrožení dopravy, ale policista ne mě jenom mávnul rukou a rychle odjel.

Kolona v pomalém pruhu se rozjela. Za zatáčkou jsem uviděl krásné stříbrně BMW, kterak bylo dostiženo a zastaveno policejním autem (tím, které na mě zatroubilo) a podle všeho situace směřovala k udělení pokuty.

Vsadil bych sice deset ku jedné, že přestupek jsem spáchal já a ne krásné stříbrné BMW, ale pokušení zastavit a uvést vše na pravou míru trvalo jenom tak tři milisekundy.

Policista vše určitě viděl správně a objektivně.

Ostatně jak jinak, když to bylo v můj prospěch.

Zdravý rozum

Pan Ondřej Neff dnes zveřejnil zásady reverenda Williama Boetckera, které se mně tak líbí, že je prostě musím dát i sem:

1. Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.
2. Slabí se neposílí oslabením silných.
3. Malí nevyrostou omezováním velkých.
4. Chudým nepomůže zničení bohatých.
5. Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž peněz je placena.
6. Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.
7. Spolupráci lidí neposílíš zvyšováním nenávisti.
8. Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.
9. Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.
10. Lidem nepomůžeš, když jim soustavně děláš to, co nechceš, aby dělali tobě.

Nakupování

"Musí to být červený."

"Tady, tohle je červený."

"To je moc, chtělo by to k tomu možná trochu béžovou."

"Vidíš, červená a béžová - tamhle."

"To není červená, ale vínová. To ne."

"A co tohle? Červená tady je, béžová taky..."

"To nemyslíš vážně. Copak nevidíš, že jsou tam modré tečky?"

....

O zpěvu

Miluji, když můžu zpívat, ale nejsem si jistý tím, jestli stejné pocity mají ti, kteří to musí poslouchat. To je nakonec úděl všech nás, o kterých se říká, že "nemají sluch".

Se mnou je to ale komplikovanější. Poznám, když někdo zpívá falešně a dokonce poznám a slyším, když zpívám falešně já. Ovšem teprve v tuhle chvíli nastává katastrofa - protože se snažím dolaďovat. Nikdy nedoladím. Slyším to, vím to, snažím se, ale nejde to. Bez výjimky.

Přitom jindy tu samou písničku chytím hezky od začátku správně, a zvládnu ji bez problému celou.

Jak stejné je to s řešením mnohem složitějších životních problémů. To je taky závislé na správném naladění, které, domnívám se, přichází tak nějak ...

... shůry.

Známka nejitosty?

Dnes jsem četl zajímavý článek o porovnání dvou vynikajících systémů pro "chytré" mobilní telefony - Androidu a OS X pro iPhone. Podle autora vyhrál o jeden bod Android. V diskuzi pak na to podrážděně reagují majitelé iPhonů, což není překvapivé.

Nevíte náhodou někdo, proč nám tak vadí, když druzí lidé mají na věci odlišný názor než my? A proč je musíme za každou cenu přesvědčovat o tom, že jsou úplně hloupí, když to nevidí stejně?

Nemůže to z psychologického hlediska být spíš známka vnitřní nejistoty?

P.S. OS X a iPhone zde sloužil opravdu jen jako ilustrace.

Ztuha

Nekoukám se na televizi, nečtu, nepíšu blog, jenom trochu studuju a hlavně pracuju na tomto: www.hopetv.cz.

To by člověk neřekl, kolik dát práce naplnit vysílání, když není postavené studio, kanceláře, není dost lidí ani peněz, ale zato denně přicházejí desítky jiných povinností a úkolů.

Na druhou stranu, která velká věc se kdy rodila lehce?

Moje sváteční slovo

Sice tam podle mě vypadám dost nerudně, ale odkaz sem stejně hodím: Koukněte na to.

A kdyby někdo neměl dost, tak vloni bylo ještě jedno: o minulosti.

Pozdě

Hodně jsem toho prošvihl. Na to, abych s něčím začínal, je už minimálně 20, ne-li 30 let pozdě.

A protože je pozdě, nezačnu už vůbec. Počkám místo toho raději ještě nějakých dalších dvacet, nebo třicet let (dá-li Pán Bůh), pak se podívám zpátky a začnu:

"Kde jsem mohl být, kdybych tenkrát měl jiné možnosti. A kdyby se tak proti mě nespikli někteří lidé. A kdybych měl větší pochopení u nejbližšího okolí. A hlavně, kdybych tak měl víc času. Jenže to já neměl, já musel tolik stihnout...".

Nikdo to nebude poslouchat, tak to budu psát.

Nikdo to nebude číst.

"Pravdu lidi neradi slyší," budu se utěšovat.

Nic jiného mi stejně nezbude.

Ekologie

Aby bylo jasno - třídím odpad, používám úsporné žárovky a v přírodě bych nevyhodil ani papírek od tramvaje a jsem vegetarián. Jsem jasně proekologický, ale přesto (a nebo právě proto) mě děsně iritují ekologové - demagogové.

A tak mě docela těší, když jsou proroci této nové víry přistiženi tak říkajíc "in fragranti". Třeba v pořadu "Země krásná neznámá", který z pozic ekologického náboženství například opěvuje lesy hnusných větrníků v Kalifornii (prý jsou skoro jako květiny).

Jeden z argumentů, který jim nějak nevychází je, že ropa bude prý už brzy vyčerpaná.

Tak jenom pro informaci:

Zásoby ropy v roce 2005
Zásoby ropy v roce 2008

Pro všechny, co teď vidí rudě (rudozeleně:-)):

Chápu, že to není jednoduché, ale stejně si myslím, že je lepší dát obilí lidem, kteří hladoví, než ho šíleně draze (a za veřejné peníze) spalovat v nějakých motorech, o "ekologické" elektřině produkované na šíleně ekologicky náročně vyrobených zařízeních nemluvě.

Prostředí

Není sporu o tom, že z věcí, které nás limitují, patří prostředí, ve kterém žijeme, k tomu nejdůležitějšímu. A stejně, jako nepřekročíme vlastní stín, nezbavíme se ani tohoto omezení. To je bez diskuze.

Rozhodně to ale není výmluva pro to, jak žijeme a co děláme. Lidé, kteří vyrostli v hrozném prostředí přece automaticky nemusí být sériovými vrahy.

A stejně tak moje prostředí nesmí být mírou všeho ostatního a všech ostatních.

Tomu se říká bezohlednost, a to i tehdy, když je to myšleno maximálně upřímně.

Mrcha

Je to mrcha. Sedne si, a ani se nehne. Přijde v nejmíň vhodnou chvíli, když jeden neví, kam by skočil. Přitom když si člověk před pár okamžiky nudou okusoval nehty, nebylo po ní vidu ani slechu. A to by snad ani tak nevadila.

Kdyby se s ní alespoň šlo domluvit - nejde. A ani když si na ni člověk vezme pomocníky, neodejde. Jenom se na chvilku schová a pak je tady znova. A ještě nesnesitelnější, než před tím - to z pomsty.

Napsat, že je to tím, že je ženského rodu, by nebylo slušné, a už vůbec ne pravdivé. Není to rodem, je to povahou. Kdyby se aspoň trochu zastyděla za všechno to, co už zavinila, ale to ona ne.

Potvora.

Únava.

Předsudky

Zjistil jsem, že trpím předsudky. Ani ne tak rasovými nebo náboženskými, ale předsudky vůči některým povoláním. Zřejmě za to můžou první představitelé některé profese, které jsem v životě potkal, abych ji již nikdy neměl rád.

A jak k tomu přijdou ti slušní, ostatní a úplně jiní?

Musí se s tím prostě smířit.

Navíc, stejně jim to neřeknu.

Mlčení

Je hodně složité vegetovat v libovolném společenství, které je vystaveno manýrům zapšklého a protivného dědka (babky), který vše podrobuje nevybíravé a nespravedlivé kritice. Svým způsobem totiž neexistuje řešení - ať uděláme cokoliv, všechno je špatně.

A tak trpíme a žehráme: "Proč tomu někdo neučinil přítrže dávno, když to ještě šlo, před desítkami let? Proč tehdy byli lidé lhostejní k symptomům, které jasně ukazovaly, že to ani jinak nemůže skončit? Kdyby tehdy byli důslední, napomínali, řešili, tak dnes mohl být klid."

A při všem tom žehrání si ani nevšímáme, že někde v naší blízkosti klíčí zárodky nových zapšklých dědků (a babek), co ty současné už brzo víc než plnohodnotně nahradí. A že na nás za pár let budou směřovány stejné otázky, jako my dáváme svým předkům.

A že naše odpověď bude stejná, jako ta jejich - mlčení.

Naivita

Nechat se jedním podvodníkem ošidit celkem 78 krát, na to musí být člověk už kabrňák. Navíc, je-li podvodníkem pochybné individuum a jedná se částku ve výši 25 miliónů. Ale ono se to opravdu stalo.

Na konto okradeného mnohý asi poznamená něco ve smyslu "dobře mu tak", tohle přece už hraničí se zdravým rozumem. Asi ano, ale proč "dobře mu tak"?

Naivita a dětinská důvěřivost by měly být přece mnohem spíše předmětem lítosti, než satisfakce.

I když, zadluženému chudákovi stejně nepomůže to, co si o něm myslíme.

Citovaný

Je zajímavé, jak věci i příběhy žijí svým vlastním životem. Docela mě potěšilo, že jsem se nedávno setkal se svým článkem, kdysi napsaným jen tak mimochodem pro nějaký už dávno zaniklý internetový magazín, jako se zdrojem, který se cituje. A ne jen tak někde, dokonce v seminárních pracích pro střední školy...

Pravda, nikdo ho necituje ve vztahu k mé osobě, koluje na internetu bez uvedení autora, ale stejně je to hezké, být za autoritu, i když anonymní.

Sice si vůbec nejsem jistý, jestli to, co v textu tvrdím, je skutečně správné a pravdivé, ale copak u nás, citovaných klasiků, na tom ještě záleží?

Poznání

Poznání je krásná věc, i když na to člověk většinou přijde v okamžiku, kdy je skoro pozdě. Spoustu času, který mohl poznání věnovat, totiž promarnil sice taky poznáváním, ale hloupostí. Prostě to proflákal.

Největší rozdíl mezi námi, co tak nějak pořád nic pořádně nevíme (a nejsme), a těmi, kteří mají výsledky, je totiž podle mě právě v tom využitém času.

Je ale pravda, že čím víc poznáváme, tím víc zjišťujeme, že nevíme. A to nás trápí.

A pak se tedy nabízí logická námitka, jestli je dobré se v životě trápit.

Jestli není lepší ten čas raději proflákat.