Prodavači ojetých myšlenek

Některých myšlenek se rozumní lidé zbavují úplně stejně jako starých automobilů. A nakupují je zoufalci, nemající vlastních idejí.

Mohlo by se sice zdát, že by v tomto oboru mohli být protřelí obchodníci zbyteční, protože ojeté myšlenky nacházejí své kupce samy.

Ovšem právě proto je odpradávna obchodování s nimi mnohem lukrativnější, než prodej ojetých aut.

Dojetí

Dojímavé věci nemám rád. Sentimentální filmy, hudbu, příběhy a knihy proto pokud možno ve svém okolí eliminuju.

Tak nějak si myslím, že není zapotřebí, aby byly vidět slzy koulící se z mých očí a roztřesená brada, zatímco na plátně umírá za zvuků tklivé hudby hlavní hrdina - pes s natrženým uchem, co našel přátelství u opuštěného sirotka.

Jo a taky nesnáším, když se někdo dojímá sám nad sebou, ušlechtilostí lidstva, náboženským patosem a podobnými záležitostmi.

O to víc mě pokaždé zaskočí, když mě dojme tak banální věc, jako...

... neřeknu.

Zodpovědnost

Každý máme za něco zodpovědnost. Žel. Navíc se nám často zdá, že zodpovědnost toho druhého je snažší než naše. Myslíme si to navzdory tomu, že známe indiánské přísloví o mokasínech toho druhého.

Tíha zodpovědnosti je rovněž závislá na tom, ke komu se vztahuje. Paradoxně čím vyšší je zodpovědnost, tím je hůře vymahatelná, kontrolovatelná a obtížněji postižitelná. Například taková zodpovědnost k národu.

Není proto divu, že zodpovědnost nejvyšší, tedy k Bohu (pokud existuje), je až natolik abstraktní, že je prakticky neexistující a tudíž netížící.

Jen nevím, jestli to Bůh vnímá stejně.

Strašná ztráta času

Ztrácet čas je vždycky hrozné. Ale jednou z nejstrašnějších ztrát času je ta, kterou člověk utrpí když bezmocně sedí v místech nudy, odkud však nemůže odejít.

V místech pustých žvaníren.

O to jde

Někde uvnitř mám brzdu, která mě do některých jinak hodně lákavých a přitažlivých zlozvyků, závislostí a průšvihů jednoduše nepustí. Zdálo by se, že by to mohl být rozum. I když v některých případech dobře vím, že se místo něho jedná o úplně jiný negativní pud, který však v tomto případě funguje pozitivně.

Zní to sice jako vyhánění čerta ďáblem, ale z pragmatického hlediska to docela dobře funguje. A krásné na tom je, že když se mi ten negativní pud daří patřičně maskovat, případně je ve své mírné formě i společensky akceptovatelný, nikdo mé skutečné (vlastně temné) příčiny ušlechtilosti vůbec nemusí poznat.

A o to přece jde.

Víc, než profesionál

"Profesionálové pracují na 100 procent, nikdy neudělají chybu, a když, tak to nikdo z laiků nesmí poznat," pravil dnes v rádiu jeden z nich.

Míru profesionality pak určují jiní profesionálové, podle dávno stanovených pravidel. Kdyby se ale na počátku nastavila pravidla odlišně, profesionálové by dnes onu míru rovněž stanovovali jinak.

Z toho plyne, že být profesionálem je sice vynikající, ale pořád před námi zůstávají mnohem vyšší mety.

Zvýšený hlas

Když jsem unavený nebo mě někdo naštve, tak zvyšuju hlas. Ne, že bych přímo křičel, ale dostane se mi do něj takové zvláštní napjetí. Všichni myslí, že na ně křičím a uráží se.

Samozřejmě, že nejvíc ti, kterých se to vůbec netýká.

Vztahovačným

Je zajímavé, že někdo na sebe vztahuje jenom to negativní, a na druhou stranu jiný člověk si přivlastňuje pouze úspěchy druhých. Ani jedno není ideální, ovšem zatímco to druhé působí spíše směšně, vykládat si vše negativně ovlivňuje i okolí takto postiženého.

Problém je, že se to vztahovačnému člověku nedá nijak vysvětlit, protože se většinou urazí dřív, než dojdeme k podstatě věci.

Z těchto důvodů prohlašuji, že teď opravdu nemám nikoho konkrétního na mysli, zejména ...

Kohout

Kouhout je pánem na dvorečku. Čím větší je dvoreček, tím větším je pánem. Pánem slepic.

Než ho zaříznou.

Nezištnost

Ochota nezištně pomáhat mě překvapuje pokaždé, když se s ní setkám. Zejména proto, že sám se k něčemu takovému musím často nutit a morálně vydírat.

Proč to lidé dělají, když z toho nic nemají? A tak, abych sám před sebou v okamžicích, kdy nemíním být nezištný, obstál, uzavírám:

Nezištní lidé neexistují, ve skutečnosti se jedná pouze o mistry ve skrývání zištných motivů.

Jenom život s tímto způsobem myšlení je opravdu hodně smutný.

Pravda

Mít pravdu od narození je strašně jednoduché. Mnohem obtížnější je pravdu nejdřív hledat.

Ovšem naprosto nejtěžší je pravdu napřed mít, pak zapochybovat a téměř ji ztratit. Začít ji znovu hledat a zjistit, že ji vlastně mít vůbec nejde. Smířit se s tím a přesto s jejím hledáním neskončit.

Krásné věci bývají obvykle nejtěžší.

Náhoda nebo ...?

Vím, náhoda to nebude, že se elektrické poruchy v mém okolí nadále množí. Třeba dnes krátce po poledni v pneuservisu. Ve stručnosti: moje auto na zvedáku, výpadek jedné fáze elektrického proudu, zvedák nefunkční, hodina čekání, sleva na práci však žádná.

Nemluvě o několikanásobném problému s elektrickýcmi součástkami auta, vyhořelé pračce, fénu a neustále praskajících žárovkách. Vše nakumulováno v posledních dnech.

Zřejmě jsem jim nějak ublížil, a teď se mně mstí. Ale já fakt nevím, co jsem tak strašného udělal

trpaslíkům, co nosí v drátech eletrony.

Fanda

"Komu fandíte, pane?," překvapil mě na ranní setmělé ulici otázkou muž, který kolem mě procházel. A hned vyjmenoval sadu týmů z české extraligy hokeje, první fotbalové ligy, NHL i anglické fotbalové ligy, kterým usilovně drží palce.

"Počkejte přece, a co vy?, nenechal se odbýt, když jsem mávl rukou a chtěl odejít. Plácl jsem jedno provinční hokejové mužstvo a on se zaradoval: "A v anglické lize? Já fandím Manchesteru United. Vy taky?"

Pochopil jsem, že se jedná o mentálně retardovaného člověka. Neměl jsem proto srdce mu říct, že je mi celá anglická liga ukradená, a tak jsem mu na Manchester přikývnul. "Jako já, pane, jako já, já to věděl," rozzářil se tak, že jsem dlouho neviděl šťastnějšího člověka.

Poté mi obšírně srdečně blahopřál k skvělému rozhodnutí, načež se otočil a rychle zmizel za rohem.

Zůstal jsem nerozhodně stát na prázdné pražské ulici. Když pouhá malá lež způsobila tolik radosti, co by asi odstartovala lež velká?

Na pravdu jsem si pak raději netroufal ani pomyslet.

Inflace slov

Morálka, víra, spravedlnost, ušlechtilost, pravdomluvnost ... a ještě by se dal napsat celý seznam dalších veleušlechtilých slov.

Slov, která se používají tím snadněji, čím obtížněji se žíjí.

Možná právě proto.

Velké oči

Páteční odpolední informace o tom, že na poště čeká úřední obálka s modrým pruhem, kterou jsem si do zavírací doby nestihl vyzvednout, mi dokonale zkazila celý víkend. Předvolání kvůli rychlé jízdě nebo špatnému parkování? Přestupek proti dobrým mravům? Ničeho jsem si sice nebyl vědom, ale ...

Proto jsem hned ráno v pondělí namísto do kanceláře zamířil s bušícím srdcem k příslušné přepážce. Samozřejmě, jednalo se nakonec o naprosto banální upozornění, jehož závažnost naprosto neodpovídala vyplavenému adrenalinu.

Potvrzuji, strach má prostě velké oči.

Počátek eroze

"Už v životě s tebou nepůjdu do obchodu!," křičela mladá matka na zlobící malé dítě, které se před pokladnou hapermarketu stále sápalo po nerozbalé čokoládě a zjevně nechápalo dosah vyřčeného.

Všem nám, kteří jsme stáli kolem, bylo jasné, že tuto výhružku matka není schopná dodržet, a že ji poruší nejpravděpodobněji hned další den.

Jenže dítě to vyhodnotilo přesně naopak. Zarazilo se, a začalo plakat, protože trest byl pro něj příliš velký, asi chodilo rádo nakupovat.

Až za pár let mu možná dojde, že přesně tohle byl okamžik, kdy postupně začala erodovat rodičovská autorita jeho matky.

Nedá pokoj

Nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. A až dosáhne, stejně není spokojený, naopak spíš zklamaný, protože očekávání byla větší, než jejich naplnění.

A tak je to se mnou vždycky.

A nepomáhá, ani když o sobě píšu ve třetí osobě.

Kdyby někdo věděl

Kdyby někdo věděl, co dělat, aby lidé, na kterých mi záleží, neopakovali stejné chyby, jako jsem kdysi dělal já, dejte vědět.

Zvlášť, když nepomáhá poučovat ani vychovávat a největším zločinem je v diskuzi mít pravdu.

Proč píšu?

Přišel mi do schránky Dokořán. Je to čtvrtletník Obce spisovatelů (je čas se pochlubit, je-li čím - jsem členem :-)). Na straně 43 je článek Karly Erbové "Proč píšeme? Nevím...".

Karla Erbová se v textu vyrovnává s naivní poezií, kterou vidí jako terapii duše. Psaní vidí jako potřebu si ulevit, něco ze sebe vychrlit, ovšem vyvažovanou obavou z toho, že když se takto někde obnažíme, bude námi pohrdáno. A ptá se, jestli psaní náhodou není volání po odpovědi, která by nás pohladila?

Rád bych cynicky řekl, že se mě to netýká, protože píšu pro peníze, ale žel, není to pravda.

Kdybych si náhodou i myslel, že píšu proto, abych sdělil světu své jedinečné myšlenky, tak pokud bych si chtěl zachovat aspoň nějaké čtenáře, z pudu sebezáchovy bych to takto formulovat nemohl. A věřte nebo ne, opravdu si to nemyslím. Alespoň ne moc.

Není taky špatné psát pro slávu a pro to, abych mohl ve společnosti jen tak utrousit, že ve své druhé knize jsem vyjádřil... Ale když se vezme, kolik dá práce napsat něco relativně smysluplného, a kolik je příležitostí takto oslňovat (dámskou) společnost, tak je jasné, že k oslňování se dají používat i mnohem efektivnější cesty.

Takže mi zbývá na tuto otázku odpovědět buďto že nevím a nebo že Karla Berlová vystihla i moje pohnutky.

Nevím se mi zdá tak nějak přijatelnější.

Blbej den

"To byl ale blbej den," pravila v samoobsluze jedna starší dáma své známé. Stály nedaleko od poklady, kde se právě prodavačka se zákaznicí trumfovaly, kterou z nich teď víc bolí hlava a vůbec všechno.

Po ulici spěchaly desítky lidí. Všichni vypadali tak nějak ztrápeně. Zřejmě celodenního vysedávání u obrazovek počítačů, porad, pohovorů, hukotu strojů, dohadování se s protivnými zákazníky a dalších desítek pracovních úkonů, které byli nuceni vykonávat ani ne tak pro radost, jako spíš pro nutnou obživu.

Když k tomu přičteme, že den před tím to bylo stejné, i týden před tím, měsíc nebo rok či roky a s pozitivní změnou se do budoucna nepočítá...

Co jiného z této perspektivy říct, než "blbej den"?