Můj příspěvek k diskuzi o umělých potratech

Místopředseda KDU ČSL David Macek tvrdí, že chce rozpoutat celospolečenskou diskuzi o umělých potratech. Jedním dechem ale více méně jasně dodává, že by si představoval přitvrzení současného zákona.

Diskuzi bych bral, ale s přitvrzením nesouhlasím, protože kdo chce, způsob jak potrat provést, si vždycky najde. A to, co odpůrci umělých potratů předvádí v televizi, dělá křesťanským ideálům spíše medvědí službu.

Myslím si, že Církev adventistů má svoje stanovisko k této otázce vyvážené a správné a můžu se pod něj směle podepsat. Uvádím z něj nekolik citátů:

Církev neplní úlohu svědomí jedince, má však nabízet morální poučení...

Některé ženy však mohou být postaveny před mimořádné okolnosti, které vytvářejí závažné zdravotní nebo morální dilema, jako je například ohrožení života těhotné ženy, závažné ohrožení zdraví nebo jasně diagnostikovaná malformace plodu, nebo těhotenství, které je následkem znásilnění nebo pohlavního zneužití. Konečné rozhodnutí o přerušení těhotenství musí učinit těhotná žena po náležitém rozboru situace....

Křesťané uznávají, že jsou předně a hlavně odpovědni Bohu..... Proto musí odmítnout jako omezování osobní svobody každý pokus nutit ženu, aby zůstala těhotná nebo aby těhotenství přerušila.

Koho by to zajímalo, celý text prohlášení najde tady.

I v MHD se dá najít radost

Neměl bych to asi přiznávat, ale patřím mezi tu skupinu lidí, která se bez auta skoro nikam nehne. Ovšem protože i na takové občas dojde, musel jsem dnes odstavit svůj milovaný automobil do servisu, kde mu budou dva dny opravovat klimatizaci a začít cestovat městskou hromadnou dopravou.

Koupil jsem si lístek přes sms a vše fungovalo, jak má. Musím ale říct, že tím moje pozitivní zkušenosti skončily. Cesta, která autem trvá maximálně pět minut, mi autobusem vzala minut čtyřicet, z toho jsem pětadvacet prostál v dešti na zastávkách.

Ani moje druhá dnešní jízda autobusem nedopadla o mnoho líp. Chtěl jsem aspoň využít čas a něco si přečíst, ovšem po třech zastávkách se mi začal zvedat žaludek. A tak jsem se rezignovaně opřel do sedadla, vydnal sluchátka a pustil si (co jiného) - The Arcade Fire - Intervention. A náhle mi bylo dobře.

Rodina II - Šilhal nebo ne?

Malý domeček, ve kterém rodina bydlela, neskýtal příliš mnoho prostoru k zábavě. Většina života se odehrávala v kuchyni, kde se večer sedávalo kolem stolu s petrolejovou lampou s naleštěným cylindrem. Ale ne dlouho, petrolej byl drahý.

Rodinným bavičem byl při těchto večerech obvykle Jindřich, kterého měli rádi všichni, kromě kocoura Ferdy. I když slovo neměl rád je hodně slabé, Ferda Jindřicha nenáviděl. A Jindřich měl ještě jeden hendikep - na rozdíl od svých sourozenců neuměl šilhat, čímž se cítil méněcený.

Proto se jeho výcviku jeden nedělní večer ujal o rok starší Vikin: "Zaostříš na cylindr a začneš k němu naklánět hlavu. Když budeš pořád koukat na světlo, oči ti půjdou k sobě a šilháš. Jasný, brácho?"

Přesně podle bratrových pokynů se tedy pomalu přibližoval k petrolejce, která se však najednou roztříštila. Jindřich strašně zařval a vzápětí zařval i tatínek. Bleskurychle chytil zmateného Jindřicha, ohnul si ho přes koleno, vzal z kredence neustále připravený proutek, a...

Jindřich sice od té doby tvrdil, že tehdy šilhal, ale víc už nikdy nebude, protože se mu nechce. Jenže nikdo to nemohl podtvrdit. Vlastně mohl - Ferda. Ten tehdy seděl přímo za cylindrem, který rozbil, když po Jindřichovi vystartoval v domění, že mu chce ublížit.

Ale Ferda to pro svou nesmiřitelnou nenávist k Jindrovi nikdy neudělal.

Rodina I - Pomoc

Chudí rodiče měli pět dětí - dva kluky - Vikina a Richina a tři děvčata - Andělu, Poldinku a nejmladší Marušku. Bydleli v malém domku na předměstí města kde se pojila dohromady židovská, německá a česká kultura. Začínalo 20. století, svět plánoval, jak se poučí z chyb a jak věda a rozum nedopustí nic špatného.

Tatínek byl kočí a pracoval u židovského zaměstnavatele. Děti proto bez pardonu musely chodit do německých škol. Maminka do práce nechodila, nebylo to tehdy ve zvyku a navíc byla hodně nemocná. Trpěla rakovinou plic, která později metastázovala do dalších orgánů.

Lékaři jí jako lék i utišující prostředek předepsali cigarety. Musela se naučit kouřit až po padesátce. Těsně před smrtí neměla dost sil, proto jí cigarety zapalovala a přidržovala u úst nejmladší, patnáctiletá Maruška.

Dělala to s láskou, věřila, že pomáhá.

Postižení?

Říká se, že každé povolání člověka deformuje. Jako klasický příklad se uvádí učitelky a jejich snaha postupovat stejně jako ve škole i doma v rodině. S žádnou učitelkou doma nežiju, takže to nemůžu potvrdit. Ale jakožto člověk vystudovavší teologii, devět let zaměstnaný jako sborový kazatel a dodnes vlastnící kazatelské pověření, musím říct, že si tohoto jevu všímám i na sobě.

Asi by se na tomto místě teď dobře vyjímalo více či méně vtipné desatero kazatelských nectností (nutkání se ke všemu vyjádřit, mít poslední slovo nebo záliba v nudných, ale o to delších proslovech).

Všechno se mě to týká, ale svůj hlavní problém přesto vidím ještě jinde.

Pedagogičnost, účelnost a potřeba výchovné pointy ve všem, co vytvářím, nedává druhým prostor pro dosnění si příběhu ve vlastní fantazii. Pastorační obavy z toho, že by snad někdo nemusel jít správným směrem k cíli mě nutí jasně označit značkou "zákaz vjezdu" všechny případné slepé uličky, které vidím. Jakoby druzí byli slepí...

Dobře vím, že vše výchovné nutně nemusí vychovávat, vše povzbudivé povzbuzovat a vše pravdivé v pravdě utvrzovat.

Přesto však z čisté hravosti bez jasného "vzdělávání" pociťuji pokaždé výčitky svědomí.

Velikonoční sbírka ADRA

Spam

Zjistil jsem, že spam je všudypřítomný, a že se začíná objevovat i na blogspotu. Nechápu to, nesouhlasím s tím, ale to je to jediné, co s tím můžu udělat. Kromě zrušení diskuzí.

Den blbec podruhé

Nedá mi to, abych se nevrátil k nedávnému (soutěžnímu) tématu. Navzdory tomu, co jsem napsal, a za čím stále stojím, je pravda, že takové dny opravdu existují. A že shoda několika maličkostí může opravdu poznamenat hodně vělký časový úsek.

Jako třeba dneska - zapomenuté klíče od auta, ztracený klíč od skladu, nefungující počítač, věci na jiném místě, než mají být, nepředvídatelná kolona aut... Negativní emoce jenom bují.

Jenže pak se najde klíč, počítač se restartuje, věci najdou, kolona rozjede a den blbec je pryč.

A když ne hned, tak dřív nebo později určitě.

Globální oteplování ... ?

Nevěřím tomu, že za globální oteplování může člověk. Pokud si myslíte totéž nebo se alespoň nebráníte jiným názorům, než těm populárním, mrkněte se třeba sem.

Třinec

Když jsem byl malý, takto nějak jsem si představoval vstup do podsvětí. Nestihl jsem sice ten správný čas, kdy z komínů šlehá několikametrový plamen, ale i tak Třinecké železárny mají neopakovatelné romantické kouzlo.

Trh

Navštívit trh v polské části Těšína - to se musí zažít na vlastní kůži. No uznejte sami, tolik vytříbeného vkusu, kvality a úrovně na tak malé ploše!



A taky jsem tam našel něco opravdu neuvěřitelného pro všechny čtenářky. Nechápu, proč hoši ještě neprorazili na světová mola a ani proč se na tato místa nejezdí inspirovat reklamní designéři.

Den blbec

Je to tak lákavé téma, že jsem se těšil, jak se to bude psát samo: Ráno vstanu špatnou nohou, pak mi ujede autobus, chytne mě revizor ....

Jenže je to blbost. Den blbec neexistuje. Každý den stojí za to prožívat, nenadávat mu a vážit si ho. Nejen každý den, ale každou hodinu i minutu.

Není to z mé hlavy.

Řekli mi to ti, kteří o tom ví mnohem víc.

Protože jsou už na konci.

Bytí a nebytí

Téma bytí a nebytí zní strašně osudově a zásadně. Řešil ho již Hamlet. Mimochodem, bylo by zajímavé, kdo z nás kromě jeho typické otázky vůbec ví, o čem tento Shakespearův kousek je?

Přesvědčit nás o tom, že právě oni mají v rukou naše bytí se nás snaží třeba politici. Jenomže, čím víc je známe, tím míň jim to věříme. Ale nejsou v tom sami.

Inflace silných slov a zásadních okamžiků kolem nás vše čím dál tím víc znehodnocuje. Nikdo se nám proto nemůže divit, že jako osudové už nechápeme téměř nic.

Žel ani to, co osudové skutečně je.

I když, co my víme, jestli se nám to třeba taky jenom nezdá.

Výprodej

Když navštívím výprodej knih, které leží v Levných knihách na paletách, připadám si jako na hřbitově myšlenek.

Když se snažím něco sdělit, činím to s vědomím, že všechno už tady bylo, jen to bylo řečeno líp a výstižněji.

Když ale nosím značkové zboží nakoupené ve výprodeji, získal jsem kvalitu za cenu, kterou unesu.

Výprodej totiž nemusí být proto nutně negativním jevem. Často je jedinou cestou, jak se k hodnotám dostanou ti, kteří by jinak tu šanci nikdy nedostali.

Každý se prý dá koupit.

Svědomí by se ale nemělo vyprodávat pod cenou.

Vina

"Já za to nemůžu," je nejčastější vyslovená nebo jen myšlená věta pokaždé, když se kdekoliv řeší, že někdo něco neudělal, nezařídil, nestihl, nevyřídil a kdoví co ještě. A zatímco jedni se jí ohánějí čím dál tím urputněji, druzí se o to usilovněji snaží viníka zjistit.

Ti první většinou mají pocit, že něco opravdu způsobili, ti druzí zase za frázemi o nutnosti zjistit pravdu skrývají svou touhu po krvi. A nebo jen škodolibou radost z toho, že "v tom nejedou".

Nejde o spravedlnost, jde o vědomí sebehodnoty, které přiznáním vlastní viny trpí, zato poukázáním na vinu druhého bytní.

Pokud se ovšem z přiznávání viny neudělá životní postoj k vyrážení zbraní z rukou všem spravedlivým.

Ač původně symptomem nemoci morálky, stala se skvělým nástrojem jejího mrzačení.

Činčila

Když jsem si to slovo zadal do Googlu, zjistil jsem, že je to jakýsi sametově vyhlížející vyskakující hlodavec z Jižní Ameriky. V rámci přípravy jsem přemýšlel i nad tím, že bych navštívil nějakou jeho chovatelku. Zkusil jsem si představit, že bych zazvonil a řekl: "...

Raději jsem toho nechal.

Některá zvířátka prostě nemůžou být rodu mužského. Činčila určitě ne, ani kočka. Jenom si zkuste říct činčil nebo kočk.

Určitě to bude mít i takovou povahu. Přítulné, mazlivé, něžné na jemných tlapičkách - ale s ostrými zuby a drápky.

Vsadím deset ku jedné, že tohle téma nevymyslel žádný chlap.

Kalírna

V dílně, kde bylo asi 50 stupňů tepla, stála řada pecí s roztavenou kyanidovu lázní. Vedle každé pak železná nádoba s vroucím roztokem ledku a nakonec studená vodní lázeň. U pecí byly naskládány asi metr vysoké trojnožky, na které se musely narovnat ložiskové kroužky (průměr 20 - 50 cm) a nechat prohřát sálavým teplem. Pak se vložily do kyanidové lázně, kde se někdolik hodin žhavily (myslím, že asi na 800 stupňů). Pak se asi na 150 stupňů ochladily ve vroucím ledku a nakonec ve studené vodě. Ložiskové kroužky tím získaly patřičnou tvrdost a byly zároveň obohaceny o další chemikálie, které potřebovaly.

Člověku, který to všechno dělal, se říkalo kalič. Tomu, který to připravoval, pomocník kaliče a dílně kalírna. Kaliči se na té dílně dožívali průměrně 55 let. Umírali buďto na otravu způsobenou kyanidovými výpary nebo na následky popálenin. (Paradoxně 150 stupňů horký ledek byl horší než žhavá kyanidová lázeň, protože navíc leptal pokožku.)

I když slovo kalič dostalo v současnosti výrazný (a zdánlivě příjemnější) posun, dopady na život, je-li kaleno opravdu naplno, se zase až tak neliší.

Ne vším byl jsem rád

Udělal jsem si malou inventuru všech prací, které jsem v životě dělal (buďto jako zaměstnání nebo brigádu) dřív, než jsem začal pracovat v AWR.

Tak kdyby to někoho zajímalo:

Natěrač zábradlí
Páječ drátů
Pomocník kaliče
Pracovník ruční úpravy odlitků
Obsluha chmelové česačky
Pomocná síla na jatkách
Pomocný dělník na stavbě
Pomocná síla při výrobě játrových salámů a paštik
Obráběč kovů
Statista v divadle
Vojín
Skladový účetní
Zásobovač
Kazatel

Cesty sdělení

Občas se mi stane, že chci něco sdělit, ale nemůžu. Neexistují k tomu totiž vhodná slova. Dalo by se to možná obejít poezií, ale i ta je kvůli slovům ještě poměrně konkrétní. Chtělo by to tedy spíš namalovat obraz nebo složit hudbu.

Hudba i obraz, zejména je-li abstraktní, má proti psanému slovu i další výhodu. Ani případná potrefená husa autorovi nic z toho nemůže omlátit o hlavu.

Přestože neumím malovat ani skládat hudbu, našel jsem řešení i pro tuto situaci. Je prakticky jedno o čem píšu, rozhodující je, že si u toho myslím to, co se mi chce.

A případní čtenáři si to mohou domýšlet stejně, jako u abstraktního obrazu nebu hudební skladby.

Umcajtyky

První vzpomínka mého života je, že sedím v kočárku, babička mě tlačí po dlážděné ulici a já říkám: "Umcajtyky, umcajtyky." Netuším, proč jsem se vyjadřoval zrovna takto, a ne třeba inteligentnějším: "Brm, brm, brm."

Taky bych byl raději, kdybych si pamatoval, jak podávám starší dámě kytičku nebo odzbrojujícím úsměvěm zaháním smutek čerstvého vdovce. Prostě něco filmového, ušlechtilého a ne takovou kravinu.

Co už s pamětí, která je podobných nesmyslů plná, a kde nic vznešeného není?

Nahradit ji fantazií.