První vzpomínka mého života je, že sedím v kočárku, babička mě tlačí po dlážděné ulici a já říkám: "Umcajtyky, umcajtyky." Netuším, proč jsem se vyjadřoval zrovna takto, a ne třeba inteligentnějším: "Brm, brm, brm."
Taky bych byl raději, kdybych si pamatoval, jak podávám starší dámě kytičku nebo odzbrojujícím úsměvěm zaháním smutek čerstvého vdovce. Prostě něco filmového, ušlechtilého a ne takovou kravinu.
Co už s pamětí, která je podobných nesmyslů plná, a kde nic vznešeného není?
Nahradit ji fantazií.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat