Narazit do zdi bolí. Vím to, protože se mi fyzicky stalo asi před dvěma roky, když jsem si na jedné setmělé chodbě myslel, že když zahnu doleva, budou tam otevřené dveře. Byl jsem si naprosto jistý, a pak už mně jenom tekla krev z nosu, šmátral jsem po zemi po rozbitých brýlích a chrlil ze sebe všechna neslušná slova, která jsem se za celý život stihl naučit.
Narazit do zdi je prý taky zážitek maratonců, kteří běží, běží, běží, až najednou zjistí, že to nejde. Nevím, maraton jsem nikdy neběžel, ale jestli to bolí stejně, jako můj nos tehdy, vím, že to nebudu ani nikdy zkoušet. Úplně mi stačí vzpomínka.
A pak taky srovnatelná duševní muka, když podobnou zkušenost prožívám jakmile se zadrhne psaní něčeho, co už mělo být hotovo nejpozději včera.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat