Ztuha

Nekoukám se na televizi, nečtu, nepíšu blog, jenom trochu studuju a hlavně pracuju na tomto: www.hopetv.cz.

To by člověk neřekl, kolik dát práce naplnit vysílání, když není postavené studio, kanceláře, není dost lidí ani peněz, ale zato denně přicházejí desítky jiných povinností a úkolů.

Na druhou stranu, která velká věc se kdy rodila lehce?

Moje sváteční slovo

Sice tam podle mě vypadám dost nerudně, ale odkaz sem stejně hodím: Koukněte na to.

A kdyby někdo neměl dost, tak vloni bylo ještě jedno: o minulosti.

Pozdě

Hodně jsem toho prošvihl. Na to, abych s něčím začínal, je už minimálně 20, ne-li 30 let pozdě.

A protože je pozdě, nezačnu už vůbec. Počkám místo toho raději ještě nějakých dalších dvacet, nebo třicet let (dá-li Pán Bůh), pak se podívám zpátky a začnu:

"Kde jsem mohl být, kdybych tenkrát měl jiné možnosti. A kdyby se tak proti mě nespikli někteří lidé. A kdybych měl větší pochopení u nejbližšího okolí. A hlavně, kdybych tak měl víc času. Jenže to já neměl, já musel tolik stihnout...".

Nikdo to nebude poslouchat, tak to budu psát.

Nikdo to nebude číst.

"Pravdu lidi neradi slyší," budu se utěšovat.

Nic jiného mi stejně nezbude.

Ekologie

Aby bylo jasno - třídím odpad, používám úsporné žárovky a v přírodě bych nevyhodil ani papírek od tramvaje a jsem vegetarián. Jsem jasně proekologický, ale přesto (a nebo právě proto) mě děsně iritují ekologové - demagogové.

A tak mě docela těší, když jsou proroci této nové víry přistiženi tak říkajíc "in fragranti". Třeba v pořadu "Země krásná neznámá", který z pozic ekologického náboženství například opěvuje lesy hnusných větrníků v Kalifornii (prý jsou skoro jako květiny).

Jeden z argumentů, který jim nějak nevychází je, že ropa bude prý už brzy vyčerpaná.

Tak jenom pro informaci:

Zásoby ropy v roce 2005
Zásoby ropy v roce 2008

Pro všechny, co teď vidí rudě (rudozeleně:-)):

Chápu, že to není jednoduché, ale stejně si myslím, že je lepší dát obilí lidem, kteří hladoví, než ho šíleně draze (a za veřejné peníze) spalovat v nějakých motorech, o "ekologické" elektřině produkované na šíleně ekologicky náročně vyrobených zařízeních nemluvě.

Prostředí

Není sporu o tom, že z věcí, které nás limitují, patří prostředí, ve kterém žijeme, k tomu nejdůležitějšímu. A stejně, jako nepřekročíme vlastní stín, nezbavíme se ani tohoto omezení. To je bez diskuze.

Rozhodně to ale není výmluva pro to, jak žijeme a co děláme. Lidé, kteří vyrostli v hrozném prostředí přece automaticky nemusí být sériovými vrahy.

A stejně tak moje prostředí nesmí být mírou všeho ostatního a všech ostatních.

Tomu se říká bezohlednost, a to i tehdy, když je to myšleno maximálně upřímně.

Mrcha

Je to mrcha. Sedne si, a ani se nehne. Přijde v nejmíň vhodnou chvíli, když jeden neví, kam by skočil. Přitom když si člověk před pár okamžiky nudou okusoval nehty, nebylo po ní vidu ani slechu. A to by snad ani tak nevadila.

Kdyby se s ní alespoň šlo domluvit - nejde. A ani když si na ni člověk vezme pomocníky, neodejde. Jenom se na chvilku schová a pak je tady znova. A ještě nesnesitelnější, než před tím - to z pomsty.

Napsat, že je to tím, že je ženského rodu, by nebylo slušné, a už vůbec ne pravdivé. Není to rodem, je to povahou. Kdyby se aspoň trochu zastyděla za všechno to, co už zavinila, ale to ona ne.

Potvora.

Únava.

Předsudky

Zjistil jsem, že trpím předsudky. Ani ne tak rasovými nebo náboženskými, ale předsudky vůči některým povoláním. Zřejmě za to můžou první představitelé některé profese, které jsem v životě potkal, abych ji již nikdy neměl rád.

A jak k tomu přijdou ti slušní, ostatní a úplně jiní?

Musí se s tím prostě smířit.

Navíc, stejně jim to neřeknu.

Mlčení

Je hodně složité vegetovat v libovolném společenství, které je vystaveno manýrům zapšklého a protivného dědka (babky), který vše podrobuje nevybíravé a nespravedlivé kritice. Svým způsobem totiž neexistuje řešení - ať uděláme cokoliv, všechno je špatně.

A tak trpíme a žehráme: "Proč tomu někdo neučinil přítrže dávno, když to ještě šlo, před desítkami let? Proč tehdy byli lidé lhostejní k symptomům, které jasně ukazovaly, že to ani jinak nemůže skončit? Kdyby tehdy byli důslední, napomínali, řešili, tak dnes mohl být klid."

A při všem tom žehrání si ani nevšímáme, že někde v naší blízkosti klíčí zárodky nových zapšklých dědků (a babek), co ty současné už brzo víc než plnohodnotně nahradí. A že na nás za pár let budou směřovány stejné otázky, jako my dáváme svým předkům.

A že naše odpověď bude stejná, jako ta jejich - mlčení.

Naivita

Nechat se jedním podvodníkem ošidit celkem 78 krát, na to musí být člověk už kabrňák. Navíc, je-li podvodníkem pochybné individuum a jedná se částku ve výši 25 miliónů. Ale ono se to opravdu stalo.

Na konto okradeného mnohý asi poznamená něco ve smyslu "dobře mu tak", tohle přece už hraničí se zdravým rozumem. Asi ano, ale proč "dobře mu tak"?

Naivita a dětinská důvěřivost by měly být přece mnohem spíše předmětem lítosti, než satisfakce.

I když, zadluženému chudákovi stejně nepomůže to, co si o něm myslíme.

Citovaný

Je zajímavé, jak věci i příběhy žijí svým vlastním životem. Docela mě potěšilo, že jsem se nedávno setkal se svým článkem, kdysi napsaným jen tak mimochodem pro nějaký už dávno zaniklý internetový magazín, jako se zdrojem, který se cituje. A ne jen tak někde, dokonce v seminárních pracích pro střední školy...

Pravda, nikdo ho necituje ve vztahu k mé osobě, koluje na internetu bez uvedení autora, ale stejně je to hezké, být za autoritu, i když anonymní.

Sice si vůbec nejsem jistý, jestli to, co v textu tvrdím, je skutečně správné a pravdivé, ale copak u nás, citovaných klasiků, na tom ještě záleží?

Poznání

Poznání je krásná věc, i když na to člověk většinou přijde v okamžiku, kdy je skoro pozdě. Spoustu času, který mohl poznání věnovat, totiž promarnil sice taky poznáváním, ale hloupostí. Prostě to proflákal.

Největší rozdíl mezi námi, co tak nějak pořád nic pořádně nevíme (a nejsme), a těmi, kteří mají výsledky, je totiž podle mě právě v tom využitém času.

Je ale pravda, že čím víc poznáváme, tím víc zjišťujeme, že nevíme. A to nás trápí.

A pak se tedy nabízí logická námitka, jestli je dobré se v životě trápit.

Jestli není lepší ten čas raději proflákat.

Proroci v Mari

Posledních pár dnů jsem se snažil něco zjistit o prorocích ve městě Mari. Je to záležitost stará skoro 4 tisíce let. Existovaly tam tři skupiny profesionáloních proroků a pak ještě občasní, laičtí proroci, kterým sem tam božstva dopřála sen. Přestože je to (alepsoň pro mě) nesmírně zajímavé téma, občas mě napadne i kacířská myšlenka - k čemu to vlastně je, tohle všechno vědět?

Někteří z proroků v Mari prorokovali v extázi, do které se dostávali mimo jiné i konzumací alkoholu (ale měli i jak drsnější, tak i ušlechtilejší praktiky).

Nemělo by mi být jedno, jakým způsobem navozuji příjemné pocity a z jakých zdrojů čerpám.

Je to staromódní, ale pořád si myslím, že zejména v duchovních záležitostech by rozum měl být vedle víry určujícím faktorem.

Ohrožení

Dáma středního věku za volantem zánovní Mazdy mě svou naprosto bezohlednou a zároveň tupou jízdou na stometrovém úseku silnice stihla třikrát ohrozit. Nešlo ale ani tak o plechy, nakonec moje auto nemá snad jediný plech netknutý.

Když do mě málem najela poprvé, jenom jsem si něco pomyslel. Jak mě podruhé skoro namáčkla na vedlejší auto, vztekle jsem udeřil do volantu a přirovnal jsem ji k dospělé samici na mléko a maso chovaného sudokopytníka. Ale jak to o pár metrů dále udělala potřetí, nestačil jsem se divit, jaké výrazy, přirovnání a gesta jsem schopen v praxi použít.

Tak se neznám.

Což o to, ženskou v Mazdě už asi v životě neuvidím, ale sám sebou ohrožovaný budu muset žít dál.

Den poté

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.

Otevřený konec

Jestli mě něco štve, tak otevřený konec. Každý film má nějak dopadnout. Třeba špatně, ale nějak. Ale když na něco koukám skoro dvě hodiny a dozvím se tolik, jako kdybych odešel hned po zápletce, cítím se právem ošizený.

A nepomůže tomu ani skvělá hudba, herecké výkony, výprava, kamera nebo ohromující rozpočet. A domýšlet si, jak to vlastně mohlo dopadnout, to je přece práce scénáristy a ne moje, diváka.

Film totiž není skutečný život.

Protože jenom skutečný život má na otevřený konec právo.

Cíle a píle

Tvrdí se, že každého cíle je možné dosáhnout, pokud člověk opravdu chce. A samozřejmě pro to něco dělá. Výsledek je pak ve většině případů přímo úměrný vynaložené snaze.

Jistě, neplatí to absolutně, protože do hry vstupují i tak nevyzpytatelné faktory, jako smůla, štěstí nebo náhoda. My, co po většinou stojíme na straně vychovávajících (pro což jsme kvalifikování převážně věkem), tyto faktory nemáme rádi a zdůrazňujeme píli. Vychovávaní (předurčeni pro svou roli rovněž většinou menším množstvím absolvovaných narozeninových párty) to neradí slyší.

I když by se mi moc chtělo kompromisně prohlásit, že pravda je někde uprostřed, žel nemohu.

Praxe a obrovský počet nedosažených cílů mi pořád potvrzují, že píle je opravdu rozhodující.

iPhone

Máme doma nový iPhone. To se nechlubím, ani nestydím, pouze konstatuji. Navíc není můj. Nemíním ho hodnotit, hanět ani vynášet do nebe. (Kdyby někoho něco z toho zajímalo, stačí se mrknout na libovoné diskuzní fórum, které je iPhonu věnované).

Ale ať už to je s iPhonem po technické stránce jak chce, jedna věc se musí jeho tvůrcům rozhodně nechat. Marketing a reklamu prostě Steve Jobs a jeho nakousnutí jableční hoši umí minimálně stejně dobře, jako design.

Telefonování a všechno to ostatní je pak už vlastně jenom takový bonus.

Na samotě

Ptal jsem se pána, který už dvacet let bydlí na samotě, jestli se tam bojí. Říkal, že ne. To já bych se asi bál - kdyby se třeba někdo začal v noci dobývat dovnitř.

Říkal tedy, že se mu sice občas stává něco nepříjemného, ale že se to musí hned vyřešit. Většinou divné zvuky nejsou ani strašidla ani zločinci, ale špatně dovřená dvířka na půdu v kombinaci s větrem.

Strach má totiž velké oči.

Stejně je ale lepší bydlet v paneláku - pro lidi, jako jsem já.

Odkládání nepř

Nepříjemné věci se nemají odkládat, jinak se stanou ještě nepříjemnějšími. I když to každý ví, tak to stejně dělá.

Nejsem výjimkou.

Navzdory tomu, že se dostaví obrovská úleva vždy, když takovou nepříjemnost spláchnu.

Zrádce

Zrada je velice vážná věc. Mohlo by se zdát, že jenom pro toho, kdo je zrazený, ale já si myslím, že ještě horší dopad má pro zrádce samotného. Ostatně Jidáš by mohl vyprávět.

A přitom to někdy na zradu vůbec nevypadá. Třeba se pouze (možná ve zlosti) řekla někomu informace - a ten někdo s ní pak začal pracovat po svém. Jenže ty důsledky... Všechno se totiž vykecá. A z mnoha mist pak stopy jasně vedou ke zdroji - zrádci.

Je to drsné pojmenování někoho, kdo to tak třeba vůbec nemyslel a nechtěl.

Ještě štěstí, že Jidáš není jediným zrádcem v Bibli. Kromě něj tam píšou i o Petrovi, a kam ten to až dotáhl...

Své selhání ale řešil jinak, než zmíněný Jidáš.