Tachov

Necelých šest měsíců svého života jsem prožil v Tachově jako vojín deváté motostřelecké roty. Nic moc šest měsíců. Hnusné baráky, hnusná kasárna, hnusné jídlo, hnusní lampasáci, hnusné skoro všechno.

Osmnáct let jsem v tom městě nebyl, až tento víkend.

Kasárna zmizela, z velkého buzerplacu (místo pro nástupy útvaru), kde na nás velící podplukovník řval, že jsme hnusný odpad, je sympatické parkoviště. Barák naší roty přestavěli ńa bytovku a z malého buzerplacu (místo, kde nastupovala naše rota), kde na nás pro změnu řval mladý ambiciózní poručík a otcovsky se nám snažil domlouvat stejně snaživý mladý politruk Vrbka, udělali hezké záhony.

Vypadá to, že ne úplně všechny věci na tomto světě jdou k horšímu. Ale abych to mohl říct s plnou jistotou, potřeboval bych ještě vědět, kde skončili všichni ti politruci a lampasáci, co si na nás léčili své komplexy méněcennosti.

Jestli jim to tam teď náhodou třeba celé nepatří...