Umělec

Správný umělec by měl mít dlouhé vlasy, nedbalé oblečení a jiskru v oku (pokud není právě v depresi nebo v tvůrčí krizi, protože obojí k němu rovněž nerozlučně patří).

Ale hlavně musí tvořit - psát, malovat, skládat hudbu, recitovat, hrát, sochat, tančit, zpívat, filmovat, preludovat, případně fotografovat nebo kamerovat.

Být slavný a bohatý je pak ne nezanadbatelný bonus,

který se však nezřídka dostaví až po umělcově smrti.

Gender

Malý chlapeček fascinovaně pozoroval televizor vystavený na polici supermarketu a nevnímal okolí. Nesledoval v něm ale pohádky. Jeho malá, ani ne čtyřletá duše, se nechávala unášet krásou techniky.

Holčičky v jeho věku tohle nikdy nepochopí.

Ani když vyrostou.

0:2

Po čtrnácti letech Slávia konečně vyhrála na Letné derby. Mám radost, i když v podstatě o nic nejde, a jak říkávala moje babička: "Chleba lacinější nebude".

Vidím to tak, že dokud se na Letnou nevrátí kázeň, vedení bude schvalovat hulvátství, sprostotu a aroganci, tak to lepší nebude.

Jako slávista bych byl ale rád, kdyby na to nepřišli ještě dlouho.

Kromě toho že prohrávají, jsou totiž arogantní takyhvězdy docela zábavné . Tím víc, že si to samy ani neuvědomují.

Důvěra

Důvěřovat lidem je problematické a dost často se to nevyplatí. Protože jsou to lidi a u nich jeden nikdy neví. A nebo ví a proto raději nedůvěřuje. Důvěřoval totiž jen dokud nevěděl.

Paradoxně k tomu však pociťuju velkou frustraci, když cítím nedůvěru vůči své osobě. Jako kdybych někoho už zklamal. ..

Samozřejmě, že jsem zklamal.

Jenže to umím zdůvodnit tak, aby každý mohl pochopit, že to jinak nešlo.

Tím spíš je mi divné, že mi pořád důvěřuje samotný Pán Bůh.

Abstrakce

Stejně si myslím, že to mám těžší než malíři nebo skladatelé, protože se mi špatně zachází s pocity. Slova a věty v próze jsou totiž příliš konkrétní a neumožňují pouhé abstraktní vyjádření nálady či pocitu.

V zajetí faktů, stylistiky, logiky, vtipu a pointy se abstrakce buduje obtížně. A ani kdyby fakta chyběla, stylistika se dala stranou, logika zapomněla, vtip nepoužíval a o pointu nešlo, stejně by nevznikla abstrakce, ale blábol.

Mám to těžší, ale na druhou stranu mě naplňuje hrdostí, že próza je jediným uměním, které umí vyvolat abstraktní náladu či pocit výhradně prostřednictvím realisticky líčených skutečností.

Omezené možnosti totiž bývají nejsilnější zbraní.

Když se umí naplno a správně využívat.

Nedokonalost

Na výživu odborník
nebyl žádný Švejk.
Napsal stravy zákoník,
chyběl mu však stejk.

Předsudek

Na ulici posadil se na chodník,
a důstojnost vzala mu v tu chvíli roha.
Přitom nebyl vágus ani podvodník.
Jenom začala ho bolet pravá noha.

Prázdniny

Prázdniny jsou v plném proudu a dovolená nepočká. A protože pravděpodobně nebudu mít během měsíce srpna příliš často přístup k internetu, budu pokračovat v psaní blogu zase až počátkem září.
Neznamená to sice, že v srpnu nenapíšu vůbec nic, ale moc toho zřejmě nebude.

A protože mně po téměř dvou letech existence blogu připadá, že by to chtělo nějakou změnu, tak v září určitě nějaká nastane. Nevím sice ještě jaká, ale pravděpodobně nebude jenom kosmetická.

Zvětšenina

Poprvé jsem ji uviděl a už jsem na ni nikdy nezapomněl. Tak hluboce mě zasáhla přesto, že jsem ji vlastně nikdy úplně nepochopil. Ale to nevadí, některé věci je mnohem lepší vnímat a prožívat, než chápat.

Nevídám ji často. To proto, aby mi zůstala vzácnou a nezevšedněla.

A od dnešního dne se na ni budu dívat zase jiným pohledem, o něco víc nostalgickým, protože právě odešel její tvůrce - Michelangelo Antonioni.

Díky.

Nákupní centra

Významní intelektuálové nákupní centra odsuzují jako chrámy konzumu. Já ne. Naopak, mám je rád. A to nejen pragmaticky rád, protože v nich jako zákazník většinou ušetřím a nebo si to alespoň myslím. Mám je rád skutečně.

Nemají sice vůni vesnických obchůdků se smíšeným zbožím a rodinnou atmosférou, ale nabízejí mnohem víc - příběhy. Každý nákup přinese alespoň jeden. Namátkou: srážka vozíků, z nešikovnosti pramenící neschopnost dostat nakoupené zboží do zdarma nabízené tašky, přečerpaná platební karta u pokladny, zásah ochranky proti zloději - a mohl bych pokračovat dál a dál.

Příběhy ale v nákupním centru zdaleka nekončí. Každý má svou předehru a dohru někde v čase a prostoru, kam sice fyzicky neodhlédnu, ale můžu se tam vydat na vlnách fantazie.

Kdyby nákupní centra stála v časech Shakespeara, Hamlet by určitě vypadal jinak.

Střídmost

..

Tři tečky by už téma neuneslo.

Kompromis tajného rebela

Vyrůstal jsem v době, které se říkalo reálný socialismus. A babička mi tehdy coby dítěti říkávala pokaždé, co jsem vyslechl nějaký rodinný komentář politické situace: "Ne abys někde mluvil, co se povídalo doma, nedostal by ses na školu." Poslechl jsem, ale už tenkrát mě to štvalo. A to jsem ještě ani nevěděl, že se tomu říká autocenzura.

Autocenzura mě štve pořád. A štve mě přesto, že si ji teď už ordinuju sám, protože:
- co by na to řekly děti
- co by na to řekli příbuzní
- co by na to řekli lidi
kdybych pro změnu já řekl, či v horším případě napsal, věci bez obalu, tak jak je cítím, vidím a vnímám.

Samozřejmě, i jinotaje, paralely a náznaky jsou elegantní, navíc tříbí myšlení moje i druhých. Nepochopí je sice skoro nikdo, ale šanci má.

Jistě, jsou vynuceny obavami, ale je to pořád lepší, než úplně mlčet.

Studenáááá!!!!

Neteče nám teplá voda. Může za to každoroční odstávka kvůli údajnému čištění trubek.

Ráno jsem se proto sprchoval ve studené vodě a každému, kdo tvrdí, že to je nejlepší start do nového dne, bych tímto rád vzkázal:

Nezbláznili jste se náhodou?

ZOO

Do ZOO se chodí nejdřív s rodiči, pak na rande, chvíli na to s dětmi a nakonec s vnoučaty. Navzdory tomu, že se tam vlastně vůbec nic nemění a měla by stačit jen jedna návětěva za život.

V každé ZOO sloni jenom stojí a koukají, opice skáčou a lední medvědi chodí sem a tam jako kyvadla. V každé ZOO je jídlo ve stáncích nechutné (v pražské ZOO zejména ve stánku u Afrického pavilonu), tatínci jsou ufotografovaní a ufilmovaní a maminky vyčerpané z hlídání neustále se ztrácejících potomků.

Navíc každý stejně chtěl vidět nějaké zvíře, které buďto nenašel nebo spalo či mělo zavřený pavilon, takže odchází domů i tak trochu naštvaný. (Jen páry v nejvyšším stádiu zamilovanosti ne, ale ty sem nechodí kvůli zvířatům).

Přesto a anebo právě proto patří ZOO k životu stejně jako mobily nebo internet.

Soud historie

Někdy je příliš pozdě vlastně dost brzo. Jindy je to naopak. A co v tu danou chvíli vůbec nikdo netuší, říká se, že rozsoudí až historie. Ale i ta si může dát načas tak dlouho, že se vlastně pravdy na tomto světě nedobereme. Až naši potomci, a při smůle třeba až praprapotomci.

Jenže i oni bez záruky, protože historický soud je subjektivně ovlivněný našim přístupem k historii jako takové, předpojatostí a kvalitou pramenů.

A možná je to všechno ještě složitější a komplikovanější.

Proto jsem rád, že Pán Bůh je i nad historickým soudem.

Jinak

Potřeboval bych, aby měl den 48 hodin, abych netrpěl únavou , nemusel spát a taky nemusel vykonávat žádné domácí práce. Je to proto, že nás honí termíny odevzdání magazínů pro Hope Channel, chceme je udělat dobře a to samozřejmě přináší tušené i netušené komplikace.

Můj blog sice není koncipován jako klasický blog, spíš se tady snažím o fejetony a zobecněné postřehy.

Ale není to Médo-Perský zákon, proto tyhle řádky trochu jinak.

Někdy je to potřeba a tak uvidím, jak dál.

O buřtech

Buřty nikdy nekupuju a ani nejím. A už vůbec je nekupuju, když jsou prodávány za poloviční cenu vzhledem k tomu, že končí jejich doba trvanlivosti - navzdory relativně přijatelnému vzhledu. Protože zdání klame, to ví každý.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že si celou krabici těchto buřtů do vozíku ke svému nákupu naloží starší a seriózně - zámožně vyhlížející pán. Co s tím bude doma dělat? Chce otrávit manželku? Nebo psa? Neměl bych mu poradit, že jsou i méně bolestivé a kratší formy sebevraždy?

Neřekl jsem nic. Tvrdím, že každý je zodpovědný sám za sebe a svoje konání.

Navíc, pro život jsou mnohem důležitější věci, než ne úplně čerstvé buřty.

I o těch jsem mlčel.

Houby

Letos houby moc nerostou. Teda rostou, ale jen takové, které nesbírám, protože se jich bojím. Vypadají hezky, voní hezky, možná i chutnají, ale jeden nikdy neví, jaké jedy v sobě mohou skrývat.

Konzervativně zůstávám u suchohřibů, praváků a bedel (ty jsem ale nenašel už aspoň pět let) a za největší odvaz považuju růžovku. (Odvaz je to proto, že je to muchomůrka, občas se dá splést s pořádně jedovatou sestřenicí, a po konzumaci nastává mnohahodinový adrenalin - nevloudila se chybička?)

A pak je tu ještě něco. Čím dál tím častěji se mi vkrádá myšlenka, že jednoho dne se na nás houby naštvou a prohodí se. Muchomůrka zelená se přestrojí za pravák, žampion za holubinku a pravák za nejobyčejnější prašivku. A to bude mazec.

Doufám, že až to přijde, tak se o tom dozvím z novin a ne od lékaře na ARO.

Kontext a fotografie

Přemýšlel jsem, proč nerad fotím, ale docela mě baví pracovat s kamerou. Asi pro to bude důvodů víc, ale jeden se mi líbí, protože zní vznešeně. A navíc si opravdu myslím, že je pravdivý.

Vadí mi, že fotografie je obrázek vytržený kontextu, kdežto pohyb a zvuk na filmu či videu kontext přece jenom trochu ukazuje.

Ale abych byl spravedlivý, dobrá fotografie může naopak kontext zdůraznit a nebo promluvit do kontextu momentálního, a tím oslovit.

Ovšem kolik je dobrých fotografií?

Pro Londýn

Kdyby vás zajímalo, co si myslím o Londýně, tak je desetkrát větší než Praha, je tam proti ní všechno dvojnásobně dražší, ale Praha je stokrát romantičtější a krásnější. A když něco takového napíše rodilý brňák, tak to na tom něco určitě musí být.

Londýn není město, naladěné na stejné vlnové délce, jako já. Myslím, že prožít zde tak dva až tři dny by mi bohatě stačilo na celý život.

Ale už jsem bydlel mnohem déle na místech mnohem nesympatičtějších.

Ovšem nikdy by mě nenapadlo tam něco kutit s bombami.