Proroci v Mari

Posledních pár dnů jsem se snažil něco zjistit o prorocích ve městě Mari. Je to záležitost stará skoro 4 tisíce let. Existovaly tam tři skupiny profesionáloních proroků a pak ještě občasní, laičtí proroci, kterým sem tam božstva dopřála sen. Přestože je to (alepsoň pro mě) nesmírně zajímavé téma, občas mě napadne i kacířská myšlenka - k čemu to vlastně je, tohle všechno vědět?

Někteří z proroků v Mari prorokovali v extázi, do které se dostávali mimo jiné i konzumací alkoholu (ale měli i jak drsnější, tak i ušlechtilejší praktiky).

Nemělo by mi být jedno, jakým způsobem navozuji příjemné pocity a z jakých zdrojů čerpám.

Je to staromódní, ale pořád si myslím, že zejména v duchovních záležitostech by rozum měl být vedle víry určujícím faktorem.

Ohrožení

Dáma středního věku za volantem zánovní Mazdy mě svou naprosto bezohlednou a zároveň tupou jízdou na stometrovém úseku silnice stihla třikrát ohrozit. Nešlo ale ani tak o plechy, nakonec moje auto nemá snad jediný plech netknutý.

Když do mě málem najela poprvé, jenom jsem si něco pomyslel. Jak mě podruhé skoro namáčkla na vedlejší auto, vztekle jsem udeřil do volantu a přirovnal jsem ji k dospělé samici na mléko a maso chovaného sudokopytníka. Ale jak to o pár metrů dále udělala potřetí, nestačil jsem se divit, jaké výrazy, přirovnání a gesta jsem schopen v praxi použít.

Tak se neznám.

Což o to, ženskou v Mazdě už asi v životě neuvidím, ale sám sebou ohrožovaný budu muset žít dál.

Den poté

Včera ráno jsem byl v posilovně. Po víc jak patnácti letech jsem se rozhodl navštívit pro mě jedno z nejméně sympatických míst na světě (řadím ji někam mezi kolonoskopickou vyšetřovnu a zubařskou čekárnu). Nemám už ambice vytrénovat si postavu Apolla, spíš se tím zoufale snažím zastavit potíže plynoucí z ochablého svalstva na zádech (a vlastně všude).

Za dobu, co jsem v podobném zařízení nebyl, se tam téměř nic nezměnilo. Snad jen některé mučící stoje a přístroje jsou více hi-tech a trendy. Ale dřina je na nich stejná, jako dřív. Nebo ne stejná, je větší.

Na poprvé to celkem šlo. Dokonce dnes, den poté, vyjdu do schodů, unesu tašku s notebookem a překvapivě jsem byl schopen pověsit na věšák v koupelně ručník. Čekal jsem to horší, snad jenom bicepsy (nebo to, co mi po nicnedělání na rukou zůstalo) vykazují známky svalové horečky a bolí i v klidu.

Nadšený sportovec a něvštěvník fitness se už ze mě nestane, ale příští týden jdu znovu.

Proč? Pojmy jako cholestelor, infarkt, kornatění cév v posední době vnímám trochu jinak, než když první číslice mého věku začínala dvojkou nebo trojkou.

Takže z pudu sebezáchovy.

Otevřený konec

Jestli mě něco štve, tak otevřený konec. Každý film má nějak dopadnout. Třeba špatně, ale nějak. Ale když na něco koukám skoro dvě hodiny a dozvím se tolik, jako kdybych odešel hned po zápletce, cítím se právem ošizený.

A nepomůže tomu ani skvělá hudba, herecké výkony, výprava, kamera nebo ohromující rozpočet. A domýšlet si, jak to vlastně mohlo dopadnout, to je přece práce scénáristy a ne moje, diváka.

Film totiž není skutečný život.

Protože jenom skutečný život má na otevřený konec právo.

Cíle a píle

Tvrdí se, že každého cíle je možné dosáhnout, pokud člověk opravdu chce. A samozřejmě pro to něco dělá. Výsledek je pak ve většině případů přímo úměrný vynaložené snaze.

Jistě, neplatí to absolutně, protože do hry vstupují i tak nevyzpytatelné faktory, jako smůla, štěstí nebo náhoda. My, co po většinou stojíme na straně vychovávajících (pro což jsme kvalifikování převážně věkem), tyto faktory nemáme rádi a zdůrazňujeme píli. Vychovávaní (předurčeni pro svou roli rovněž většinou menším množstvím absolvovaných narozeninových párty) to neradí slyší.

I když by se mi moc chtělo kompromisně prohlásit, že pravda je někde uprostřed, žel nemohu.

Praxe a obrovský počet nedosažených cílů mi pořád potvrzují, že píle je opravdu rozhodující.

iPhone

Máme doma nový iPhone. To se nechlubím, ani nestydím, pouze konstatuji. Navíc není můj. Nemíním ho hodnotit, hanět ani vynášet do nebe. (Kdyby někoho něco z toho zajímalo, stačí se mrknout na libovoné diskuzní fórum, které je iPhonu věnované).

Ale ať už to je s iPhonem po technické stránce jak chce, jedna věc se musí jeho tvůrcům rozhodně nechat. Marketing a reklamu prostě Steve Jobs a jeho nakousnutí jableční hoši umí minimálně stejně dobře, jako design.

Telefonování a všechno to ostatní je pak už vlastně jenom takový bonus.

Na samotě

Ptal jsem se pána, který už dvacet let bydlí na samotě, jestli se tam bojí. Říkal, že ne. To já bych se asi bál - kdyby se třeba někdo začal v noci dobývat dovnitř.

Říkal tedy, že se mu sice občas stává něco nepříjemného, ale že se to musí hned vyřešit. Většinou divné zvuky nejsou ani strašidla ani zločinci, ale špatně dovřená dvířka na půdu v kombinaci s větrem.

Strach má totiž velké oči.

Stejně je ale lepší bydlet v paneláku - pro lidi, jako jsem já.

Odkládání nepř

Nepříjemné věci se nemají odkládat, jinak se stanou ještě nepříjemnějšími. I když to každý ví, tak to stejně dělá.

Nejsem výjimkou.

Navzdory tomu, že se dostaví obrovská úleva vždy, když takovou nepříjemnost spláchnu.

Zrádce

Zrada je velice vážná věc. Mohlo by se zdát, že jenom pro toho, kdo je zrazený, ale já si myslím, že ještě horší dopad má pro zrádce samotného. Ostatně Jidáš by mohl vyprávět.

A přitom to někdy na zradu vůbec nevypadá. Třeba se pouze (možná ve zlosti) řekla někomu informace - a ten někdo s ní pak začal pracovat po svém. Jenže ty důsledky... Všechno se totiž vykecá. A z mnoha mist pak stopy jasně vedou ke zdroji - zrádci.

Je to drsné pojmenování někoho, kdo to tak třeba vůbec nemyslel a nechtěl.

Ještě štěstí, že Jidáš není jediným zrádcem v Bibli. Kromě něj tam píšou i o Petrovi, a kam ten to až dotáhl...

Své selhání ale řešil jinak, než zmíněný Jidáš.

Půjdu už do školy

Půjdu už do školy,
těším se mámo...

a dál to neznám, i když to mělo ještě asi deset veršů a učili jsme se to všichni v posledním ročníku mateřské školy. Legrace byla, že jsme se všichni opravdu těšili, ačkoliv jsme netušili, na co vlastně.

Každý rok se to opakuje, 1. září září v kalendáři.

Co bych za to dal, kdybych se znovu mohl těšit a netušit, na co vlastně.

Ale jenom já vím...

Prázdniny pomalu končí a nechuť, kterou jsem cítil pokaždé, když jsem sem měl něco napsat, vyprchala. Dokonce mě už i napadlo, že blog smažu, ale neudělám to.

Neznám totiž lepší způsob, jak se vyrovnat s okolnostmi, které provázejí život každého z nás, než je popsat. A je jedno, jestli to je něčí nesmyslná zášť, pomluva, radost z velkých událostí a nebo čistě obyčejné věci - maličkosti, jako třeba kontakt se zajímavým týpkem v supermarketu.

Samozřejmě, zejména o těch negativních věcech sem nikdy naplno nenapíšu. Jednak to nic nevyřeší a pak taky nejsem až tak padlý na hlavu.

Konkrétní skutečnosti, které jsou v pozadí, jsou důležité vlastně jenom pro mě.

A navíc, je velice uspokojující, když leckdo může tušit, ale jenom já vím ...

Historický den - konec dálnopisů

Rád bych přispěl osobním postřehem k dnešnímu historickému okamžiku - vypnutí poslední dálnopisové ústředny v Českéí republice.

Kdysi jsem se totiž na výrobě českého dálnopisu T-100 ve Zbrojovce Brno podílel! Byla to licence Siemens, a já pracoval na brigádě na ruční úpravě odlitků. To znamená, že jsem měl pilník a opilovával jsem hrany.

Sice bolela ruka, ale na svou dobu celkem slušně platili.

Možná tedy některý z dílů těch posledních funkčních dálnopisů prošel i mýma rukama.

A tím pádem i sláva tohoto stroje tak trošku padá i na moji hlavu.

Ale fakt jenom trošku.

Vláda

Ideálním způsobem vlády je samozřejmě teokracie, ale to by to Hospodinu nesměli kazit lidi. Od dob starého Izraele na poušti se však nikde nepraktikuje, a tak si lidstvo musí najít jiné metody správy věcí veřejných.

Demokracie je složitá a poměrně nefunkční záležitost. Je drahá a všechno v ní trvá déle než by mělo. Nehledě na to, že výsledkem je vždycky kompromis, který neuspokojí nikoho.

Osvícená diktatura je skvělá do doby, než přestane být osvícenou, a to po čase přestane být každá.

No a zůstává už jenom tyranie a anarchie. Obojí nic moc.

Buďme rádi za demokracii.

Jak myčky přicházejí o zákazníky

"Neumíte číst nebo si děláte srandu?" pravil zaměstnanec automyčky, kam pravidelně jezdím už několik let a kde jsem tedy už utratil hodně peněz. Nesnáším, když se mnou někdo takto arogantně mluví i když jsem přejel bez dovolení nějakou čáru, za kterou se může jen na pokyn obsluhy.

Odjel jsem pryč, svoje peníze budu utrácet jinde.

Navíc mi byl při vycouvávání z jejich vrat dopřán nádherný bonus - arogantní pán z obsluhy podklouzl, prašti s sebou na zem a jadrně zaklel.

Nevím, jestli bolestí z pádu na beton nebo z poznání, že právě navždy ztratil zákazníka.

Neuvěřitelné věci

Občas zůstává rozum stát nad tím, co lidi dokáží. Pán z tohoto stříbrného auta takto zaparkoval v křižovatce a odešel do trafiky si koupit noviny. A nebylo to někde v přeplněném centru Prahy, kde by se to snad i dalo pochopit, ale přímo před výjezdem z poloprázdného parkoviště.

No...

Nejhorší hospoda

Rozhodl jsem se vyhlásit takovou malou soutěž o nejhorší hospodu. Zatím vede tahle brněnská pizzerie. Z mládí si pamatuju, že na jejím místě dřív bývala typická "čtyřka". Rozhodně se tam ale nečekalo 54 minut na jídlo.

Mucha

Je to moravsky, ale prostě nemůžu říkat spisovně moucha tvorovi, který mi neustále těžkopádně bzučí kolem hlavy a kterého se už víc jak hodinu bezvýsledně snažím romáznout včerejšími novinami o zeď.

Tahle mucha se za mnou stěhuje z obýváku do koupelny, z koupelny do ložnice a prudí. Zřejmě za to nemůže, ale já přece taky ne. No a představa, že budu spát a ona mi usedne na obličej nebo dokonce vleze do nosu mi obrací žaludek. Kdoví, na čem seděla před tím. To radeji neusnu celou noc, než tohle zažít. A nebo nezažít, ale myslet si to. To je ještě horší.

Plácací zbraně jsou k ničemu, zítra jdu koupt sprej.

Na muchu.

A taky na toho komára, co sedí v rohu a těší se na doušek čerstvé krve. Mojí krve.

Léto prostě vypuklo.

Fotbal, to je hra

Manchester United právě v Moskvě vyhrál finále Ligy mistrů, přestože jsem to přál Petru Čechovi a Chelsia. Tedy spíš Čechovi. Dokonce jsem mu to přál tolik, že jsem při závěrečném penaltovém rozstřelu měl tep snad 180.

Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Vzhledem k tomu, jak vypadá sestava naší reprezentace pro Mistrovství Evropy (té reprezentace, kterou tak skvělým způsobem řídí všemocný pan Košťál), je doce fajn, že se Petr Čech na nadcházející porážky pomalu připravuje.

Ale snad budu špatným prorokem.

Brýle na čtení

Myslel jsem si poměrně dlouho, že nebudu nikdy potřebovat brýle na blízko. Důvodem bylo to, že od osmi let trpím vadou zvanou myopie (krátkozrakost), a věděl jsem, že paradoxem této vady je zlepšování zraku ke stáří. Ovšem představoval jsem si to jinak.

Je sice pravda, že mně při každoroční kontrole vždy ubude předepsaných dioptrií. Ale ani to nezabránilo pro mě dlouhou dobu naprosto nepochopitelnému jevu - neschopnosti zaostřit na blízká písmenka. Tedy s brýlemi na očích (těmi na dálku). Když je sundám, čtu dobře.

Abych ale rozvláčně nepopisoval symptomy své oční vady, čtu sice bez brýlí dobře, ale ne zase tak dobře, abych nepotřeboval jiné, se kterými čtu ještě líp.

Mám je od tohoto pondělí a jsem s nimi spokojený. Zahájily novou etapu mého života, kdy každým jejich nasazením dávám svému okolí jednoznačný signál:

"Lepší už to nebude".

SMS

Je zajímavé, jak jedna sms může úplně zkazit den. Její autor to při tom zřejmě vůbec nemyslel tak, jak to vyznělo. Prostě jenom napsal to, co považoval za nutné.

Všechno mě přestalo rázem bavit, zajímat, rozbolel mě žaludek a srdce se rozběhlo dvojnásobnou rychlostí. Měl jsem spoustu věcí napsat a udělat, ale nemohl jsem se soustředit. Vykonával jsem proto pouze rutinní úkony a přemýšlel nad co nejvhodnější odpovědí.

Nakonec jsem na ni nepřišel. A asi to bylo dobře, možná by udělala víc škody než užitku.

Zkažený den mi sice nikdo nevrátí, ale třeba jsem alespoň svou neodpovědí nezhoršil vnímání majitele čísla, ze kterého jsem tu nepříjemnou sms dostal.

Tak aspoň něco.