Entropie

Všechno jde od desíti k pěti. Světová ekonomika, ale ta mě (zatím) tak neštve. Horší je to s chlebem, který donedávna pekli u nás v Tescu. Po deseti letech pobytu v Praze jsem konečně našel chleba, který chutnal jako chleba, vypadal jako chleba a to dokonce i za dva nebo tři dny. Zázrak.

Co se může pokazit, to se samozřejmě pokazí. Chleba prodávají dál, jmenuje se stejně (multicereální), stojí stejně (hodně), ale vypadá jinak a hlavně nechutná. Z malého bochníku s propečenou kůrkou se stala rozměklá hmota, která se drolí a matlá.

Ptal jsem se na informacích, co se to s chlebem stalo. Koukali na mě jako na blázna, usmívali se a prý že neví, že je to možná jiným pekařem. A nic se nezměnilo, přitom je to už skoro měsíc.

Dnes jsem proto napsal na centrálu dotaz, co je s chlebem a netrpělivě očekávám odpověď. Podle mých zkušeností mi přijde něco ve smyslu, že chleba odpovídá přísným standardům a normám Tesca, a že se mi to jenom zdá.

No, uvidíme. To, co mi přijde, tady každopádně zveřejním.

A zatím budu hledat nějakou dobrou pekárnu.

Všechno špatně

Kdybych se řídil jenom tím, co bych si přál, tak bych zřejmě nedělal co dělám, nežil, kde žiju a pravděpodobně by se mnou taky nemluvila velká většina těch, co mě považují za slušného člověka.

Kdybych se na druhou stranu řídil jenom tím, co se má a co je z hlediska okolí správné, aniž bych do toho zatahoval svoje přesvědčení a touhy, tak by to platilo také, ale pohyboval bych se asi na opačném konci společenského žebříčku. Ovšem nesměl bych se na sebe dívat do zrcadla, protože by se mi taky nemuselo dělat dobře.

Pouhý rozum špatně, pouhé city taky špatně.

A kompromis?

Samozřejmě, co jiného mi zbývá.

Ale je to taky špatně.

Jsme

Nebyli jsme, jsme a zase nebudeme. To, co bylo před tím, než jsme mohli říct "jsme" nám může být jedno.

V tom současném "jsme" se potkáváme, rozcházíme, míjíme, poznáváme, zklamáváme, bavíme, nudíme, předpokládáme - žijeme.

To, co bude pak, je velká neznámá.

Zdá se ale, že její výsledek je závislý právě na tom současném "jsme".

Poklad

Nic není jak se na první pohled zdá. Skutečnou realitu ani poznat nejde, protože bych ji musel sám žít a stejně bych si nemohl být jistý tím, že ji nezkreslím pouze tím, že ji budu tlumočit dál.

A tak prohlášení obou stran sporu znějí vždy stejně logicky. Na jednu či druhou stranu se stejně přidáváme spíš pod vlivem sympatií a emocí než na základě chladné analýzy faktů. Možná bychom se hodně divili (a nebo třeba i hodně styděli), kdybychom znali pravé důvody našich postojů.

Proč se pak vůbec snažit shromažďovat logické a podložené argumenty a pídit se pokud možno po co nejobjektivnější pravdě?

Protože to ocení soud historie.

My u toho už zřejmě nebudeme, ale "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce".

Loajalita

Loajalita se cení. Cení si ji zejména šéfové, nadřízení, prezidenti, králové, prostě všichni, kteří jsou na naší loajalitě závislí. A samozřejmě oceňují loajalitu jejich osobě případně myšlenkám a plánům, které šíří do světa.

Ne vždy se ale taková loajalita vyplácí, být loajální padlému vládci je sice ušlechtilé, ovšem nepraktické. Jenže jak poznat, jestli skutečně padne? A když ano, tak kdy se od něj odvrátit, aby to nebylo nebezpečné? Na to prostě musí být talent.

Proto je jednodušší nebýt loajální lidem, ale pravdě. Pravdě, kterou celý život hledáme a jejíž vyjádření je proměnné, závislé od okamžitého stavu našeho poznání a také od naší čestnosti.

Ale v čem je to jednodušší, když se velice pravděpodobně taková loajalita nebude líbit šéfům?

Právě v tom, že jsme-li věrni pravdě, všichni šéfové nám můžou ...

Jak lehce se to napíše ...

Tajný svět

Někde hluboko uvnitř svého mozku jsem naprosto svobodný od okolí a ocitám se ve vlastním světě. Má tam přístup pouze ten, koho do něho pustím, a o kterém také rozhodnu, jak ho tam pustím a co tam bude dělat. Platí tam pouze moje moje pravidla a zákony.

Každý z nás má takový svět, lišíme se pouze tím, jak často v něm setrváváme, a samozřejmě i tím, co v něm děláme. Někteří odborníci na duše a jiné s tím související záležitosti se domnívají, že tento náš svět zase až tak tajný není, protože se prolamuje do našeho reálného světa v těch nejneočekávanějších a nejkritičtějších okamžicích. A proto bychom ani ve svém tajném světě neměli dělat nic nepatřičného, aby se na to nepřišlo.

Ale kde to tedy máme dělat?

Zmínění odborníci bryskně odvětí, že nikde, že naše srdce a mysl má být od všeho negativního prostá. A mají rovněž po ruce recept na to, kterak se to srdce a mysl čistí. A abychom měli na výběr, každý z těchto receptů je radikálně odlišný.

Sázejí totiž na to, že do jejich tajného světa nevidíme a v žádné kritické situaci je rovněž nepotkáme.

Jenom ten, o kterém všichni ví, že v krizi obstál, má pochopení.

Do mého světa proto jako jediný může vstupovat takový, jaký skutečně je.

Občas ....

Moje dilema s vyslovenou pravdou

Co mi brání, abych popsal věci tak, jak skutečně jsou nebo jak je vidím? Můžu tomu říkat třeba odpovědnost nebo rozvaha, ale klidně i strach. Je to možné? Strach v demokracii? Za názory přece dnes nikoho nikdo nemůže trestat.

Je to pravda, ale stejně to není tak jednoduché. Co když věci vidím nesprávně? Co když prostým popisem svého pohledu raním někoho, kdo to vidí úplně jinak? A co když ho to zranění zničí? Ale abych nebyl tak ušlechtilý, i v demokracii je možné, že vyslovená pravda zničí autora.

Pravda je samozřejmě pravda a člověk by se na tohle všechno neměl ohlížet. Lidstvo si ji zaslouží, a kde by bylo, kdyby velcí společenští a náboženští reformátoři měli takové ohledy na druhé a na sebe.

Jenže já nejsem velký reformátor, proto píšu pravdu v jinotajích a věřím, že těm správným lidem dojde, zatímco ti nesprávní to nepochopí nikdy.

Snad tomu nebude naopak.

Upgrade

Potřeboval bych zvětšit mozkovou kapacitu, abych si kromě podstatných věcí pamatoval i ty důležité. K tomu pak samozřejmě ještě přidat chybějící schopnosti pro praktický život, ubrat lehkomyslnosti, zkrotit nemístnou fantazii a znásobit zodpovědnost.

A kdyby se k tomu všemu ještě dostavila vždy ta správná míra empatie a z laskavé tváře nikdy nemizel vlídný a chápavý úsměv, skoro by se to blížilo tomu, jak by to podle mnohých mělo se mnou vypadat.

Už bych to prostě nebyl já.

Škoda?

Paranoia

Profesionální záležitosti by se neměly směšovat s osobními, ale prý to u nás na východě moc nejde, protože si bereme věci příliš osobně. Tak se snažím tomu vzdorovat a vynakládám proto čím dál tím víc úsilí na to, abych sám sebe přesvědčil, že když na mě někdo útočí, jde mu především o věc a ne o to, mi ublížit.

Co na tom, že nevím, o jakou věc mu vlastně jde, co na tom, že z toho špatně spím a trápím se. On to určitě nemyslí zle, je to profesionální, o mě se vůbec nejedná.

Snad útok na mou osobu není součástí profesionálního plánu.

To, že neznám skutečný důvod, vůbec nemusí znamenat, že tomu tak není.

Odborníci a diplomaté

Když se člověk vyjadřuje pro většinu lidí nesrozumitelně, znamená to, že je odborníkem a nebo chce, aby si to o něm všichni mysleli. (Anebo je blázen, ale to se nepočítá). Když mluví úlisně, sladce a obojetně, znamená to zase, že je diplomatem (anebo slizounem, ale to si nepřizná).

Každopádně nemůže být tak často chytán za slovo a brán k zodpovědnost jako ten, jehož slovo je jasné, srozumitelné a nedvojznačné. U koho ano je ano a ne je zase ne.

Je škoda, že člověk k takovému poznání dochází až tak pozdě. Kde už jsou ti, kteří to pochopili a praktikovali už od útlého mládí?

Možná hodně vysoko, možná hodně daleko ...

i od Boha ...

Kouzelná buřinka

Ráno jsem ztratil peněženku, kde bylo skoro šest tisíc. Po hodině jsem ji našel na dně batohu, kde před tím určitě nebyla. Rodina se mnou nemluvila nejdřív proto, že z roztržitosti věci ztrácím. Potom zase, že z roztržitosti všem kolem působím traumata.

Naštěstí jsem dostal k vánocům historickou předválečnou buřinku, tak se to kompenzovalo. Kdybych ji dostal dřív, než jsem peněženku našel, měl bych téměř jistotu, že je to buřinka kouzelná. Takto nevím.

Možná ale kouzla působí i v jiné časové posloupnosti.

Nebo jsem se do batohu špatně díval.

Iluze

Žít v iluzi je krásné, dokud na člověka nedopadne realita. A že dopadne, to je jasné. Čím později, tím je to horší, protože kocovina z iluze je bolestná.

Jenže žít úplně bez iluzí je nuda, šeď, fádnost. Nehledě na to, že ne všechno příjemné a dobré je iluze.

Tak proč vylévat dítě i s vaničkou.

Příliš tučné nudle

Nebyl to dobrý nápad zajít si do neznámého čínského bistra na nudle se zeleninou. Plavaly v tuku a celou dobu, co jsem je do sebe cpal, mi moje rozumné já říkalo: "Nejez to!" Jenže mému šetřivému já bylo líto tam nechat porci za celých 59 Kč jenom tak ležet.

Dvě hodiny po konzumaci se zdálo, že následky nebudou žádné. Ovšem chyba lávky. Nudle byly v žaludku i po pěti hodinách a když jsem chtěl svému trávícímu traktu pomoct ve fitku, tak se po další půl hodině cvičení proměnily v těžký kámen. A pak to vůbec nebyl veselý příběh.

Poučení - je to tréning. Kdo je na tučná a těžká jídla zvyklý, toho nemůže rozhodit pokrm, kterému my ostatní říkáme dietní chyba.

Zvykat si ale už nebudu.

Číšník

Chtěl jsem hrát číšníka, ale prý nemůžu. Mám na to špatnej ksicht. Moc se mračím, neusmívám a nevypadám úslužně.

Co taky chcete od křesťana.

Užívání

Všichni si všechno užívají. Asi je to to hlavní, o co jde. Kdyby v televizi blikotavá nebo pohasínající hvězdička neřekla, že si to svoje vystoupení užila, tak by zřejmě spadl svět.

A koho přitom zajímá, co já si o tom myslím?

Nikoho.

Stejně jako nikoho vlastně ani nezajímá, kdo si vlastně co užil. To se jenom tak plácá, aby se vyplnil čas.

Protože každému z nás jde hlavně o to, aby si užil on sám.

Pán osudů

Psaní je svým způsobem úchylné. Nemyslím tím jen tak obyčejné psaní, ale psaní příběhů, protože jako autor se najednou dostávám do úplně jiné pozice, než jsem v normálním životě.

Postavy, které vymyslím, dělají přesně to, co chci já. Jsem jejich absolutním pánem, když je nechám vylít si na hlavu limonádu, tak si ji vylejí. Když je nechám pronést naprosto trapnou větu a shodit se před všemi (jejich) přáteli, tak ji pronesou. A když je nechám ..., tak to taky udělají.

Samozřejmě, musí to ctít logiku příběhu a charakter postav. Ty se někdy snaží chvilku žít i svým vlastním životem, ale já jsem v pozadí a v pravý čas zasáhnu a pošlu je tam, kam potřebuju. A že to nemá někdy logiku? A proč by to mělo mít nějakou cizí logiku, je to přece můj svět.

Někdy si pod postavou představím naprosto konkrétního člověka. Když ho mám rád, postava prožije krásný život a příběh. A když ne, vytrpí si svoje. A ještě mě hřeje, že se to ten člověk nikdy nedozví.

Jednak proto, že tyto příběhy většinou nikam neposílám a zůstávají v šuplíku.

A i kdybych je někdy náhodou vydal, stejně si může maximálně jenom něco domýšlet, protože jistotu nebude mít nikdy.

Minulost

Po dlouhé době jsem dnes šel po hřbitově. A to hned dvakrát. Patří to k podzimu. Hroby, žluté padající listí, vítr, příšeří, sochy plačících andělů, asfaltové cestičky, typická vůně, ticho.

Četl jsem si nápisy a letopočty na náhrobcích a najednou jsem byl někdy hluboko v minulosti, ve světě vrchních radů, velkoobchodníků, přednostů úřadů a manželek gymnazijních profesorů.

Ve světě, který se už nevrátí, a který působí idylicky a pokojně jenom proto, že neznáme všechny jeho souvislosti.

Moudrost

Na otázku, jestli nepříjemné věci odkládat anebo okamžitě řešit, existuje všeobecně známá výchovná odpověď, kterou rádi argumentujeme druhým, ale ne sobě. A navíc, i ten nejzodpovědnější a nejvíc sebeukázněný člověk uzná, že alespoň někdy se odložit nepříjemnou věc vyplatilo.

Samozřejmě, je třeba vědět kdy a jak. Což většinou nevíme.

O tom, kdo to ví, se říká, že je moudrý.

A někdy se to říká i o troubovi, kterému to prostě jenom vyšlo.

Pozitivní pohled

Historie je plná velkých událostí, které se pak musíme učit v dějepise. Přitom o mnohých z nich by se v jejich současnosti vůbec neřeklo, že jsou nějak významné. No a naopak. Spousta se jich navíc udála náhodou, mimochodem nebo omylem. Údajně i penicilin objevil Fleming jenom tak, že neumyl nějakou starou misku.

Ještě zajímavější by však bylo vědět, co všechno významného se mohlo stát a nestalo z naprosto triviálních důvodů. Kolik důležitých a nutných změn blokovali důležití a vlivní mužové z osobní ješitnosti a nebo jenom proto, že se to nehodilo jejich manželkám? Kolik významných objevů se ztratilo kvůli chaosu ve vědeckých laboratořích? A nebo kolik krásných literárních děl nebylo napsáno jenom proto, že autoři v okamžiku inspirace u sebe neměli tužku a papír? Kdo ví?

Možná je dobře, že tyhle ztráty nejsou zaznamenány. Nic bychom s tím už stejně nenadělali a jenom by nás to štvalo.

Lepší je věnovat energii tomu, aby jich do budoucna bylo co nejmíň.

Hrdina

Není žádné umění být hrdinou, když to nic nestojí. Horší už to je, když jsou náklady a zisky vyrovnané. No a skutečně hrdinný hrdina je ten, který díky svému činu úplně o všechno přijde. Ovšem to je jenom jeden pohled na věc.

Když se na hrdinský skutek dívá někdo další, může ho taky vnímat jako hloupost nebo porušení základních norem slušnosti a správného chování. To většinou, když je takovým hrdinstvím poškozený.

Jeden tedy řekne odvaha, druhý drzost. Jeden statečnost, druhý nedostatek loajality. Jeden hrdinství, druhý zločin.

Posoudí to samozřejmě až historie. Nebo spíš ten, kdo ji bude vykládat.

A zase bude záležet na tom, jestli ten vykladač bude hrdinou ...