Kouzelná buřinka

Ráno jsem ztratil peněženku, kde bylo skoro šest tisíc. Po hodině jsem ji našel na dně batohu, kde před tím určitě nebyla. Rodina se mnou nemluvila nejdřív proto, že z roztržitosti věci ztrácím. Potom zase, že z roztržitosti všem kolem působím traumata.

Naštěstí jsem dostal k vánocům historickou předválečnou buřinku, tak se to kompenzovalo. Kdybych ji dostal dřív, než jsem peněženku našel, měl bych téměř jistotu, že je to buřinka kouzelná. Takto nevím.

Možná ale kouzla působí i v jiné časové posloupnosti.

Nebo jsem se do batohu špatně díval.

Iluze

Žít v iluzi je krásné, dokud na člověka nedopadne realita. A že dopadne, to je jasné. Čím později, tím je to horší, protože kocovina z iluze je bolestná.

Jenže žít úplně bez iluzí je nuda, šeď, fádnost. Nehledě na to, že ne všechno příjemné a dobré je iluze.

Tak proč vylévat dítě i s vaničkou.

Příliš tučné nudle

Nebyl to dobrý nápad zajít si do neznámého čínského bistra na nudle se zeleninou. Plavaly v tuku a celou dobu, co jsem je do sebe cpal, mi moje rozumné já říkalo: "Nejez to!" Jenže mému šetřivému já bylo líto tam nechat porci za celých 59 Kč jenom tak ležet.

Dvě hodiny po konzumaci se zdálo, že následky nebudou žádné. Ovšem chyba lávky. Nudle byly v žaludku i po pěti hodinách a když jsem chtěl svému trávícímu traktu pomoct ve fitku, tak se po další půl hodině cvičení proměnily v těžký kámen. A pak to vůbec nebyl veselý příběh.

Poučení - je to tréning. Kdo je na tučná a těžká jídla zvyklý, toho nemůže rozhodit pokrm, kterému my ostatní říkáme dietní chyba.

Zvykat si ale už nebudu.

Číšník

Chtěl jsem hrát číšníka, ale prý nemůžu. Mám na to špatnej ksicht. Moc se mračím, neusmívám a nevypadám úslužně.

Co taky chcete od křesťana.

Užívání

Všichni si všechno užívají. Asi je to to hlavní, o co jde. Kdyby v televizi blikotavá nebo pohasínající hvězdička neřekla, že si to svoje vystoupení užila, tak by zřejmě spadl svět.

A koho přitom zajímá, co já si o tom myslím?

Nikoho.

Stejně jako nikoho vlastně ani nezajímá, kdo si vlastně co užil. To se jenom tak plácá, aby se vyplnil čas.

Protože každému z nás jde hlavně o to, aby si užil on sám.

Pán osudů

Psaní je svým způsobem úchylné. Nemyslím tím jen tak obyčejné psaní, ale psaní příběhů, protože jako autor se najednou dostávám do úplně jiné pozice, než jsem v normálním životě.

Postavy, které vymyslím, dělají přesně to, co chci já. Jsem jejich absolutním pánem, když je nechám vylít si na hlavu limonádu, tak si ji vylejí. Když je nechám pronést naprosto trapnou větu a shodit se před všemi (jejich) přáteli, tak ji pronesou. A když je nechám ..., tak to taky udělají.

Samozřejmě, musí to ctít logiku příběhu a charakter postav. Ty se někdy snaží chvilku žít i svým vlastním životem, ale já jsem v pozadí a v pravý čas zasáhnu a pošlu je tam, kam potřebuju. A že to nemá někdy logiku? A proč by to mělo mít nějakou cizí logiku, je to přece můj svět.

Někdy si pod postavou představím naprosto konkrétního člověka. Když ho mám rád, postava prožije krásný život a příběh. A když ne, vytrpí si svoje. A ještě mě hřeje, že se to ten člověk nikdy nedozví.

Jednak proto, že tyto příběhy většinou nikam neposílám a zůstávají v šuplíku.

A i kdybych je někdy náhodou vydal, stejně si může maximálně jenom něco domýšlet, protože jistotu nebude mít nikdy.

Minulost

Po dlouhé době jsem dnes šel po hřbitově. A to hned dvakrát. Patří to k podzimu. Hroby, žluté padající listí, vítr, příšeří, sochy plačících andělů, asfaltové cestičky, typická vůně, ticho.

Četl jsem si nápisy a letopočty na náhrobcích a najednou jsem byl někdy hluboko v minulosti, ve světě vrchních radů, velkoobchodníků, přednostů úřadů a manželek gymnazijních profesorů.

Ve světě, který se už nevrátí, a který působí idylicky a pokojně jenom proto, že neznáme všechny jeho souvislosti.

Moudrost

Na otázku, jestli nepříjemné věci odkládat anebo okamžitě řešit, existuje všeobecně známá výchovná odpověď, kterou rádi argumentujeme druhým, ale ne sobě. A navíc, i ten nejzodpovědnější a nejvíc sebeukázněný člověk uzná, že alespoň někdy se odložit nepříjemnou věc vyplatilo.

Samozřejmě, je třeba vědět kdy a jak. Což většinou nevíme.

O tom, kdo to ví, se říká, že je moudrý.

A někdy se to říká i o troubovi, kterému to prostě jenom vyšlo.

Pozitivní pohled

Historie je plná velkých událostí, které se pak musíme učit v dějepise. Přitom o mnohých z nich by se v jejich současnosti vůbec neřeklo, že jsou nějak významné. No a naopak. Spousta se jich navíc udála náhodou, mimochodem nebo omylem. Údajně i penicilin objevil Fleming jenom tak, že neumyl nějakou starou misku.

Ještě zajímavější by však bylo vědět, co všechno významného se mohlo stát a nestalo z naprosto triviálních důvodů. Kolik důležitých a nutných změn blokovali důležití a vlivní mužové z osobní ješitnosti a nebo jenom proto, že se to nehodilo jejich manželkám? Kolik významných objevů se ztratilo kvůli chaosu ve vědeckých laboratořích? A nebo kolik krásných literárních děl nebylo napsáno jenom proto, že autoři v okamžiku inspirace u sebe neměli tužku a papír? Kdo ví?

Možná je dobře, že tyhle ztráty nejsou zaznamenány. Nic bychom s tím už stejně nenadělali a jenom by nás to štvalo.

Lepší je věnovat energii tomu, aby jich do budoucna bylo co nejmíň.

Hrdina

Není žádné umění být hrdinou, když to nic nestojí. Horší už to je, když jsou náklady a zisky vyrovnané. No a skutečně hrdinný hrdina je ten, který díky svému činu úplně o všechno přijde. Ovšem to je jenom jeden pohled na věc.

Když se na hrdinský skutek dívá někdo další, může ho taky vnímat jako hloupost nebo porušení základních norem slušnosti a správného chování. To většinou, když je takovým hrdinstvím poškozený.

Jeden tedy řekne odvaha, druhý drzost. Jeden statečnost, druhý nedostatek loajality. Jeden hrdinství, druhý zločin.

Posoudí to samozřejmě až historie. Nebo spíš ten, kdo ji bude vykládat.

A zase bude záležet na tom, jestli ten vykladač bude hrdinou ...

Král

Jako malý kluk jsem chtěl být králem nebo prezidentem, abych mohl poroučet. Možná tedy víc králem než prezidentem, protože krále nikdo nevolí a panuje pořád (pokud ho tedy nepopraví, jako Ludvíka ve Francii).

No, a poroučet jsem chtěl zde dvou důvodů. Samozřejmě, abych změnil svět k lepšímu, ale hlavně, aby už nikdo neporoučel mně. Svoboda nade vše.

Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že skutečnou svobodu má jenom šašek?

Lopatkovec

Pokojové květiny k životu nepotřebuju, spíš naopak. V životě by mě nenapadlo zajít do obchodu a nějakou si koupit. Jsou totiž nevyzpytatelné - potřebují zalévat a neřeknou si kolik. Potřebují hnojit, ale vždycky jinak, než bych to považoval za logické. A rostou si taky jak chtějí a kam chtějí.

Ironií osudu doma objevím každý týden alespoň jednu novou kytku, a to často na místě, které by si zasloužilo umístění předmětu mnohem praktičtějšího. Smířil jsem se s tím, protože to s sebou prostě nese sdílení společné domácnosti se zahradnicí.

Až jednou se u mě v kanceláři vyskytl lopatkovec (pro odborníky je to Spathiphyllum, pro nás ostatní takové zelené listy, co se mezi nimi občas vyraší legrační bílý květ).

Má samozřejmě všechny nectnosti kytek, ale je dostal mě tím, že komunikuje. Umí si totiž říct o zalití tím, že lehce povadne. A když ho zaleju, tak zase vypadá šťastně. Je to první kytka v mém životě, u které vím, na čem jsem.

I lidi by se u něho mohli poučit.

Touha

Nestačím se divit, kolik denně potkávám schopných a šikovných lidí, o kterých si to však skoro nikdo nemyslí. Nebo ještě hůř, o kterých si skoro všichni myslí, že nic pořádného neumí. A myslím, že jsem přišel na to, proč to tak je. Může za to touha.

Ano touha. Touha dělat přesně to, co neumíme, nezvládáme, ale o čem si myslíme, že je to to nejlepší na světě. Touha angažovat se tam, kde to ale má na starosti někdo druhý. Touha vyniknout v oblastech, kde jsme naprosto nebyli obdarovaní. Touha, která nás tak sžírá, že nám nezůstává energie a ani chuť pracovat na svých skutečných schopnostech a povinnostech.

Kdyby nám to tak někdo řekl, otevřel nám oči, všechno by bylo jinak.

Ihned by se stal našim úhlavním nepřítelem.

Moje logika

Logika je úctyhodná věda, která se studuje na univerzitách. Ale její používání není vyhrazeno jenom absolventům toho oboru, logicky přece uvažujeme každý. I když...

"Chlapská logika," povzdechne si často žena, když nechápe muže. "Copak jí něco tak logického nedochází?", kontruje pro změnu muž. A samozřejmě, není to jen otázka rozdílu pohlaví, ale také kultury, prostředí, věku, výchovy a všeho možného dalšího, co způsobuje, že se naše logické myšlení navzájem tak diametrálně liší.

Vždycky mě neuvěřitelně rozčílí, když se v diskuzích moje jednoznačné logické argumenty míjí cílem.

Copak ale vzhledem k výše uvedenému není logické, že to ani nemůže být jinak?

Jenže, která je potom ta správná logika?

Doufám ...

Pocítit k někomu na první pohled sympatie a k jinému stejně rychle nechuť, aniž bych pro obojí měl nějaký racionální důvod, to zažívám poměrně často. A zřejmě nejsem sám. Ne vždy mi to vyjde, ne vždy jsou moje první dojmy správné. A proto mi nedělá problém svůj postoj změnit.

Horší už to je v případech, kdy moje antipatie stojí na hlubších důvodech. Tehdy se můj názor na někoho mění pod vlivem událostí, které ač se moc snažím interpretovat pozitivně, stále více ukazují na to, že ten člověk mě prostě nemusí. A čím víc se tomu bráním, tím víc někde uvnitř dobře vím, že moje odtažitost vůči němu je vlastně dobrá, protože vytváří bezpečnostní pojistku proti potencionálnímu nebezpečí.

Červík pochybností, zda je to tak opravdu správně, však pořád zůstává.

Naštěstí ...

Tedy doufám, že naštěstí ...

Schovávaná

Malá Anetka byla s rodiči na obědě v restauraci. A v nestřežené chvíli počmárala pastelkou nádherný bílý ubrus. Průšvih. "No, to se dělá? To přece hodné holčičky nedělají," okamžitě ji napomenula maminka. A Anetka pochopila. Sklopila oči a hluboce se zastyděla. Ona přece je hodnou holčičkou. Jenže, jak to teď všem dokázat?

Pak na to přišla. Ručičkama zakryla čmáranici a vítězoslavně se rozhlédla kolem. Už je všechno v pořádku, nikdo nic nevidí.

Možná, až bude starší, tak jí dojde, že maskováním a skrýváním skutečnosti nic nevyřeší.

Bude ale v menšině.

Motivace

Ruština mě nikdy nebavila a učil jsem se jí pouze proto, že v době mé školní docházky byla povinná. Navíc byla k ničemu, co by zajímavého člověk taky našel v ruštině, říkal jsem si tehdy (před víc jak dvaceti pěti lety).

Dnes jsem si vytiskl obrázkovou azbuku (pro neznalé - ruština nepoužívá latinku :-)) a zkoušel po čtvrtstoletí napsat několik řádků. První dva šly ztuha, potom se to rozběhlo. Všechna ta podivná písmenka jako "šč", "ja", "jo", tvrdý i měkký znak skákala na správná místa (skoro).

A co je nejzajímavější, začalo mě to těšit. Už totiž vím, že je to užitečný a krásný jazyk, který budu potřebovat.

Pozitivní přístup je tou nejlepší motivací k učení.

Pravda

Pokaždé, když si kupuju něco nezdravého, zasáhnou mě výčitky svědomí. Je to relativně často, takže bych si mohl zvyknout, ale místo toho je to horší a horší. Já bych se s tím i naučil žít, ale mám strach, k čemu to povede. Protože pravdu je třeba šířit. A žít zdravě přece je pravda.

A tak když vidím, jak maminka kupuje dětem lízatko, mám cukání k ní přijít napomenout ji. Zatím to zvládám, ale až to jednou udělám, určitě se se zlou potážu.

Není se co divit, protože pravda se těžko přijímá.

Zejména, když o ni nikdo nestojí.

Vnitřní krása

Všichni chceme být krásní a chceme, aby se to o nás vědělo. Nakonec, k čemu je krása, když o ní nikdo neví, nikdo ji neocení, neobdivuje, jenom my sami.

Každá krása se ale dá změřit. Ta vnější je hodnotitelná skrze kriteria souměrnosti, rozměry, proporce. Prostě podle estetických hodnot uznávaných tou kterou kulturou.

Ta vnitřní se také ukáže. Nejvíc ve vztazích, ve kterých se odráží a ovoci, které přináší.

Nezasáhne nás hned, její projevy poznáme až po čase.

Žel, ne vždy se to ale podaří.

Volba

Hodně mých vrstevníků nosí trička zastrčená do kraťasů a obouvá si ponožky do sandálů, i když je to out. Já to nedělám, navzdory tomu, že vím, že zasunuté tričko chrání před bolestivým tlakem knoflíku nebo opasku do břicha a ponožky v sandálech jsou příjemné, protože se bosá noha nelepí na podrážku. A taky se (aspoň mně) tolik nepotí. Jo, a nespálí se na slunci.

Přemýšlel jsem nad tím, proč se tedy na nějaká in a out nevykašlu a nedělám to, co je příjemnější.

Zřejmě nejsem natolik silná osobnost, abych vydržel to, že bych byl pro všechny krásné slečny, které by mne potkaly, stejně zajímavý a přitažlivý, jako vzduch.

Ne, že by to teď bylo jinak, jenže z života by neměl nikdy zmizet prvek naděje.

Zvlášť ne na prahu vyššího středního věku.

Čistě náhodná ....

Zablokovaná krční páteř, tahání v prsním svalu, bolest kloubů a břicho větší, než by si představoval. To byly problémy, které stihl během posilování břišních svalů sdělit svému trenérovi pán středního věku - zřejmě manažer.

Za všechno může to, že se oženil a pro děti a náročné zaměstnání přestal mít čas na sportování. A jaký byl kdysi sportovec. Ale když teď vidí jak tloustne, začal s tím něco dělat.

Jak to bylo dál, to nevím. Odešel jsem na druhý konec posilovny zvedat činky v leže na lavičce.

Ta podobnost se mnou přece musí být čistě náhodná.

A břicho mám určitě menší než on.

Nekrolog za hlemýždě

Nevím, co prolétlo hlavou chudáka hlemýždě v okamžiku, kdy jsem ho omylem na autobusové zastávce rozšlápl, ale mě to mrzelo strašně. Hlemýžď je na rozdíl od slimáka velice sympatické zvířátko, a nepříjemné křupnutí, které se mi ozvalo pod botou, mě bude ještě dlouho pronásledovat.

Samozřejmě, nic zásadního se vlastně nestalo, svět jde dál. A možná by hlemýžď stejně skončil špatně - buďto uvařený zaživa pro nějakého francouzského gurmána nebo snědený jinak jiným dravcem.

I když to by jeho smrt měla alespoň nějaký užitek, tahle byla zbytečná tím víc, že nastala omylem. A tak třeba bude mít smysl alespoň tento nekrolog, který jsem rozšlápnutému nevinnému tvorovi nad jeho ostatky slíbil napsat.

Třeba si i díky němu začnu příště víc dávat pozor na to, kam šlapu. Jestli náhodou po cestě za svými velkolepými vizemi nedrtím někoho sice bezvýznamného, ovšem zejména

nevinného.

Kdy přijde?

Číslovka vyjadřující můj věk už není nic moc. Ale zatím to nijak necítím, a tak jenom čekám na ten obávaný zlom, kdy se všechno změní a přijde stáří.

Přesně v tomto okamžiku si totiž lidi v mém okolí začnou klást závažné otázky: "Jak dlouho mu ještě nechají řidičák, není už to jeho řízení hazard? Došlo už mu, že by měl dělat něco jiného a uvolnit místo mladším a nebo se najde někdo, kdo mu to už konečně řekne? Myslíte, že je doma stejně nesnesitelnej, jako když je tady?"

Přirozeně bude záležet na tom, co budu (až to přijde) dělat, protože od toho se bude odvíjet odvaha mého okolí mi tyto otázky položit přímo do očí.

Možná jenom proto, že se domnívám, že ten čas dosud nenastal, troufám si nyní veřejně prohlásit - až to bude potřeba, není důvod se bát mi podobné věci říct přímo.

Protože pokud vše bude tak, jak je obvyklé, stejně to neuznám a vysvětlím vám, že se mýlíte.

A nezapomenu vám to.

A ...

Žasnout

Pořád nestačím žasnout nad tím, jak je možné, když všichni říkají, že jim jde o stejnou věc, tak se společně stejně na ničem nedomluví. Skoro bych i řekl, že ne všichni mluví o svých skutečných motivacích pravdu, ovšem jak to dokázat? To může jenom čas, a to ještě ne vždycky. A navíc - kdo ho máme, když pravdu potřebujeme hned?

Jediné, co mohu vědět téměř jistě, jsou moje pocity a tajná přání.

Jenže, mohu věřit sám sobě?

Pokud ne, tak pak se nelze divit, že žasnu.

škoda.

Růže

Vytrvalost přináší růže. To jsem slýchával (a nenáviděl) už od svého dětství, protože jsem tušil, že to je pravda. Životní zkušeností se moje tušení téměř potvrdilo. Ale ne úplně.

Samotná vytrvalost totiž dostatečná není. Musí se k ní přidat vždycky ještě kousek navíc. A to přesně tehdy, když to vypadá bledě a když se už vůbec, ale vůbec nechce.

Jenže bez toho kousku navíc růže nebudou.

Proto jsou to taky tak ušlechtilé květíny.

Rozčarování

Všímám si, že si někdy věci (a lidi) idealizuju víc, než je nutno (a hlavně zdrávo). Nějak nemůžu předpokládat špatné pohnutky u někoho, kdo je sympatický a říká o sobě, že vždycky jedná fér. Je tedy pravda, že častěji moje důvěra dojde naplnění, ale o to víc mrzí, když mi to nevyjde.

A nemusí to být jenom v nějakých osudových situacích. Třeba pohled na dvě krásné, na lavičce rozprávějící dívky navozuje příjemnou a romantickou atmosféru.

Do doby, než procházejíce kolem nich zaslechnu jak (ta hezčí) povídá: "Ta kráva jedna blbá".

Nemoralizuju, má samozřejmě stejné právo ventilovat svoje pocity jako já idealizovat svět.

Ale jak já k tomu přijdu?

Objektivita

Snažil jsem se přejet z pruhu do pruhu, abych se vyhnul stojící koloně před křižovatkou. Jenže jsem se nepodíval do zrcátka a v tom se ozvalo velké troubení a skřípění brzd. Rychle jsem se vrátil zpátky a kolem mě prosvištělo krásné stříbrné BMW. Pán si trochu klepal na čelo a já se cítil provinile.

Moje náhle se rozběhnuvší srdce se ještě nestačilo uklidnit, když v tom další zatroubení a vedle mě přibrzdilo policejní auto. Napadlo mě, že asi bude pokuta za zmatkování a ohrožení dopravy, ale policista ne mě jenom mávnul rukou a rychle odjel.

Kolona v pomalém pruhu se rozjela. Za zatáčkou jsem uviděl krásné stříbrně BMW, kterak bylo dostiženo a zastaveno policejním autem (tím, které na mě zatroubilo) a podle všeho situace směřovala k udělení pokuty.

Vsadil bych sice deset ku jedné, že přestupek jsem spáchal já a ne krásné stříbrné BMW, ale pokušení zastavit a uvést vše na pravou míru trvalo jenom tak tři milisekundy.

Policista vše určitě viděl správně a objektivně.

Ostatně jak jinak, když to bylo v můj prospěch.

Zdravý rozum

Pan Ondřej Neff dnes zveřejnil zásady reverenda Williama Boetckera, které se mně tak líbí, že je prostě musím dát i sem:

1. Prosperitu nelze založit na bezstarostném zacházení s financemi.
2. Slabí se neposílí oslabením silných.
3. Malí nevyrostou omezováním velkých.
4. Chudým nepomůže zničení bohatých.
5. Mzda pracovníků se nezvýší utlačováním těch, z jejichž peněz je placena.
6. Nedostaneš se z problémů, když utratíš víc, než vyděláš.
7. Spolupráci lidí neposílíš zvyšováním nenávisti.
8. Solidní jistotu nezajistíš vypůjčenými penězi.
9. Charakter a odvaha se neposílí zničením lidské iniciativy a nezávislosti.
10. Lidem nepomůžeš, když jim soustavně děláš to, co nechceš, aby dělali tobě.

Nakupování

"Musí to být červený."

"Tady, tohle je červený."

"To je moc, chtělo by to k tomu možná trochu béžovou."

"Vidíš, červená a béžová - tamhle."

"To není červená, ale vínová. To ne."

"A co tohle? Červená tady je, béžová taky..."

"To nemyslíš vážně. Copak nevidíš, že jsou tam modré tečky?"

....

O zpěvu

Miluji, když můžu zpívat, ale nejsem si jistý tím, jestli stejné pocity mají ti, kteří to musí poslouchat. To je nakonec úděl všech nás, o kterých se říká, že "nemají sluch".

Se mnou je to ale komplikovanější. Poznám, když někdo zpívá falešně a dokonce poznám a slyším, když zpívám falešně já. Ovšem teprve v tuhle chvíli nastává katastrofa - protože se snažím dolaďovat. Nikdy nedoladím. Slyším to, vím to, snažím se, ale nejde to. Bez výjimky.

Přitom jindy tu samou písničku chytím hezky od začátku správně, a zvládnu ji bez problému celou.

Jak stejné je to s řešením mnohem složitějších životních problémů. To je taky závislé na správném naladění, které, domnívám se, přichází tak nějak ...

... shůry.

Známka nejitosty?

Dnes jsem četl zajímavý článek o porovnání dvou vynikajících systémů pro "chytré" mobilní telefony - Androidu a OS X pro iPhone. Podle autora vyhrál o jeden bod Android. V diskuzi pak na to podrážděně reagují majitelé iPhonů, což není překvapivé.

Nevíte náhodou někdo, proč nám tak vadí, když druzí lidé mají na věci odlišný názor než my? A proč je musíme za každou cenu přesvědčovat o tom, že jsou úplně hloupí, když to nevidí stejně?

Nemůže to z psychologického hlediska být spíš známka vnitřní nejistoty?

P.S. OS X a iPhone zde sloužil opravdu jen jako ilustrace.

Ztuha

Nekoukám se na televizi, nečtu, nepíšu blog, jenom trochu studuju a hlavně pracuju na tomto: www.hopetv.cz.

To by člověk neřekl, kolik dát práce naplnit vysílání, když není postavené studio, kanceláře, není dost lidí ani peněz, ale zato denně přicházejí desítky jiných povinností a úkolů.

Na druhou stranu, která velká věc se kdy rodila lehce?

Moje sváteční slovo

Sice tam podle mě vypadám dost nerudně, ale odkaz sem stejně hodím: Koukněte na to.

A kdyby někdo neměl dost, tak vloni bylo ještě jedno: o minulosti.

Pozdě

Hodně jsem toho prošvihl. Na to, abych s něčím začínal, je už minimálně 20, ne-li 30 let pozdě.

A protože je pozdě, nezačnu už vůbec. Počkám místo toho raději ještě nějakých dalších dvacet, nebo třicet let (dá-li Pán Bůh), pak se podívám zpátky a začnu:

"Kde jsem mohl být, kdybych tenkrát měl jiné možnosti. A kdyby se tak proti mě nespikli někteří lidé. A kdybych měl větší pochopení u nejbližšího okolí. A hlavně, kdybych tak měl víc času. Jenže to já neměl, já musel tolik stihnout...".

Nikdo to nebude poslouchat, tak to budu psát.

Nikdo to nebude číst.

"Pravdu lidi neradi slyší," budu se utěšovat.

Nic jiného mi stejně nezbude.

Ekologie

Aby bylo jasno - třídím odpad, používám úsporné žárovky a v přírodě bych nevyhodil ani papírek od tramvaje a jsem vegetarián. Jsem jasně proekologický, ale přesto (a nebo právě proto) mě děsně iritují ekologové - demagogové.

A tak mě docela těší, když jsou proroci této nové víry přistiženi tak říkajíc "in fragranti". Třeba v pořadu "Země krásná neznámá", který z pozic ekologického náboženství například opěvuje lesy hnusných větrníků v Kalifornii (prý jsou skoro jako květiny).

Jeden z argumentů, který jim nějak nevychází je, že ropa bude prý už brzy vyčerpaná.

Tak jenom pro informaci:

Zásoby ropy v roce 2005
Zásoby ropy v roce 2008

Pro všechny, co teď vidí rudě (rudozeleně:-)):

Chápu, že to není jednoduché, ale stejně si myslím, že je lepší dát obilí lidem, kteří hladoví, než ho šíleně draze (a za veřejné peníze) spalovat v nějakých motorech, o "ekologické" elektřině produkované na šíleně ekologicky náročně vyrobených zařízeních nemluvě.