Reflexe

Podíval jsem se na záznam sobotního křtu knihy rozhovorů "Portréty - osobnosti za mikrofonem", kde jsem musel veřejně vystupovat. No a co jsem při pohledu na sebe uviděl?

Bimbám se, přešlapuju, hrbím a nedokončuju věty.

A lepší to už nebude.

PR

Štvou mě diskuze. Ne ty tváří v tvář, ale ty internetové pod články. Ne na mém blogu, tady jich moc není, ale pod články velkých serverů.

Nemám potřebu se nějak morálně pohoršovat, na to jsou jiní. Spíš by mě zajímalo, jestli někdo netuší, kdo ty kýbly nenávisti, pomluv a špíny píše. Protože podepsané to není, a když, tak jenom předzdívkou nebo falešným jménem. A tak přemýšlím, jak takový týpek vypadá.

Rozhodně nebude šťastný, určitě má pocit, že mu celý život všichni jenom křivdili. Asi moc nepracuje, protože jinak by svoje bláboly neměl čas sepisovat. No a jestli už někam chodí do zaměstnání, tak je stejně přesvědčený, že by si zasloužil lepší flek a hlavně víc peněz.

Ale mám i jinou teorii. Je to profesionál. Dobře placený, který si třeba myslí něco úplně jiného, než co píše. Ale proč potom píše? Protože jeho výlevy (včetně dobře rozmístěných pravopisných chyb) jsou součástí velkého PR plánu (nejspíš politického). No a cílem je získat hlasy a sympatie těch, co jsou popsáni v předcházejícím odstavci. Je jich dost a bude to velký voličský potenciál.

Těch zapšklých neúspěšných je mi líto.

Z těch druhých je mi na zvracení.

Řešení

Měl jsem dnes špatný den. Tak špatný, že když jsem si chtěl nasypat kávu do hrnku, skončila celá na stole vedle něho. A to bylo to nejmenší, nikomu to aspoň neublížilo. Jiné moje dnešní nepovedené úkony již ano.

Nejde ani tak o to, co se stalo, jako co s tím dál. Samozřejmě, když někdo věci pokazí, měl by je dát do pořádku. Ale to nejde, protože s tím, komu jsem dnes něco provedl, se zřejmě už nikdy nepotkám. A nejen to, ani netuším, kdo to vlastně je.

Jako křesťan samozřejmě znám postup i pro tuhle situaci. Modlit se, aby to Pán Bůh vzal do rukou. Ale tady mám problém. Modlitba, aby Pán Bůh vedl okolnosti k nápravě, je velmi nebezpečná. Co kdyby totiž byla vyslyšena tak, že by věci nenapravil Pán Bůh, ale měl bych je napravovat sám? To je totiž, přiznám se, přesně to, co nechci.

Jenže vím, že když se nic nestane, tak mě budou trápit výčitky svědomí a trochu i obavy z následků, jaké by to mohlo mít. A k tomu si nebudu sám sebe vážit.

Samozřejmě, mám ideální řešení:
1) Budu se modlit za to, aby Pán Bůh vedl okolnosti k nápravě.
2) On nic neudělá.
3) Já nebudu muset nic napravovat, a přitom jsem pro to udělal všechno, dokonce jsem to Pánu Bohu svěřil.
4) Výsledkem bude svědomí v klidu, já v pohodě - a odpovědnost ponese Pán Bůh.

Něco mi ale pořád říká, že než tohle, tak je lepší se raději nemodlit vůbec.

Návraty

Při srovnání těch starých časů s těmi současnými začíná být skoro jisté, že ty současné jsou mnohem horší. Tenkrát bylo totiž všechno tak nějak větší, lepší, opravdovější. Člověk měl prostě štěstí, že byl mladý tenkrát, a ne teď.

Taky jsme byli údajně drzí, ale tak nějak jinak, protože ta naše domělá drzost měla smysl. Byl to protest, nebyla to drzost pro drzost, jako to vidíme dneska.

Taky jsme poslouchali nahlas bigbít, ale ten měl hodnotu. Dnešní muzika - to už tady všechno bylo. A navíc jsou ti současní mladí hluší, protože tak moc nám to zase tenkrát neřvalo.

Vrátit se do starých časů prý znamená omládnout. Nikoliv fyzicky, ale psychicky.

I když, nejsem si tím zase tak úplmě jistý.

Přiznání

Docela rád si zařvu. Ne na někoho, jenom tak. Uvolní to a odreaguje. Jenomže mám problém. Nemám kde bych si zařval. Panelák ani kancelář nejsou vhodnými místy.

Kvůli lidem, samozřejmě.

Řvu si proto sám pro sebe v autě.

Nitro

Potkávám lidi a strašně by mě zajímalo, co si doopravdy myslí. Nevěřím totiž tomu, že je to vždycky shodné s tím, co říkají nebo jak se tváří. Dlouho jsem si sice myslel, že lidi jsou ve skutečnosti mnohem lepší, než vypadají, ale čas a životní zkušenosti mě přesvědčují o opaku. Nesu to těžce.

Nemám rád tlusté psychologické knihy, které tvrdí, že podle pohybu dlaní, náklonu těla a dalších neverbálních projevů lze skutečné myšlenky velice dobře identifikovat. Každého psychologa (ať už toho s diplomem nebo samouka, co aspoň dvě podobné knihy v životě přečetl), který si myslí, že to umí, si proto podezřívavě měřím.

Jestli je šarlatán, dobře mu tak. A jestli má pravdu, musím ho za šarlatána prohlašovat, aby mu nikdo neuvěřil to, co vyčetl z mých pohybů a gest.

Důvod je jednoduchý. Čas a životní zkušenosti ukazují, že ani já nejsem výjimka, pokud jde realitu skrytou pod povrchem hezkých slov.

Nesu to těžce.

Ježíš

"Ježíš!" To vyjekl pán, který rovnal na pás před pokladnou v supermarketu zboží, a překotila se mu láhev piva.

"Kdybych byl Ježíš, tak bych tady neseděl," bleskurychle zareagoval pan pokladní.

Stál jsem opodál, a s panem pokladním jsem souhlasil. Ježíš patří do nebe, v nejhorším do kostela, rozhodně ne do supermarketu.

S odstupem času si tím ale zase až tak jistý nejsem.

Pochybnosti

Pochybnosti na mě doléhají v nejméně vhodnou dobu. Většinou těsně před závěrem toho, na čem dlouhodobně pracuji, jsem přesvědčen, že:

1) Začal jsem špatně
2) Pokračoval jsem špatně
3) Dokončuju to špatně
4) Na kompletní předělání už není ani prostor, ani síly a ani nápady

Je to čas, kdy začínám zoufale telefonovat kamarádům, které většinou moje problémy vůbec nezajímají, a sáhodlouze jim vysvětluji svou zoufalou situaci. Samozřejmě, že je vybízím k upřímnosti a otevřenosti, ale ve skutečnosti čekám povzbuzení, protože kritika by mě dorazila.

Proč tak nesnáším kuchařky, které haní svoje jídlo, jenom proto, aby je stolovníci chválili, když sám dělám totéž?

Narazit do zdi

Narazit do zdi bolí. Vím to, protože se mi fyzicky stalo asi před dvěma roky, když jsem si na jedné setmělé chodbě myslel, že když zahnu doleva, budou tam otevřené dveře. Byl jsem si naprosto jistý, a pak už mně jenom tekla krev z nosu, šmátral jsem po zemi po rozbitých brýlích a chrlil ze sebe všechna neslušná slova, která jsem se za celý život stihl naučit.

Narazit do zdi je prý taky zážitek maratonců, kteří běží, běží, běží, až najednou zjistí, že to nejde. Nevím, maraton jsem nikdy neběžel, ale jestli to bolí stejně, jako můj nos tehdy, vím, že to nebudu ani nikdy zkoušet. Úplně mi stačí vzpomínka.

A pak taky srovnatelná duševní muka, když podobnou zkušenost prožívám jakmile se zadrhne psaní něčeho, co už mělo být hotovo nejpozději včera.

Dostali mě

Hudbu mám rád, ale někdy mám rád i klid. Bude to věkem. A taky se už tak snadno nenadchnu pro nějakou skupinu, zpěváka a vlastně ani styl. V podstatě si vystačím s nadšením z mládí, které reprezentují Pink Floyd, Vlasta Redl a málo známé brněnské folk-rockové a rockové skupiny přelomu osmdesátých a devadesátých let.

A pak mě najednou dostala muzika, kterou jsem do sobotního večera vůbec neznal:

Stádo

Stačí třeba, aby někdo z finančních expertů někde prohlásil, že se domnívá, že signály k růstu trhu nejsou takové, jaké si myslel ještě před měsícem. A je-li to člověk jména dostatečně věhlasného, všichni okamžitě začnou prodávat akcie. A prodávají do té doby, než jiný expert někde jinde utrousí, že budoucnost vidí optimisticky. Mávnutím proutku začnou investoři okamžitě nakupovat jako o závod.

Všechny poučky o obchodování s akciemi přitom říkají, že by člověk měl jednat spíše jinak, než ostatní, nepanikařit a neplašit se. Trh při dostatečné trpělivosti vrátí, co vzal. Ovšem nic platno, trh (rozumějme, jsou to lidé) se chová jako stádo.

I když chápu, že všechno je mnohem složitější a že existují i krátkodobí spekulanti, připadne mi to divné. Přitom poučky o obchodování mají pravdu a skoro všichni, kteří se jimi řídili, zbohatli.

Zřejmě to bude tím, že pravda ve vášni emocí vypadá vždycky tak nějak nepravděpodobně. A že až ji skutečně poznáme, často už nám zbývají jenom oči pro pláč.

A zdaleka to neplatí jenom o akciových trzích.

O politice

Momentálně se v kuse nervuju nad tím, kdo bude prezidentem a trnu nad výsledky volebních preferencí mé oblíbené strany (a to i přesto, že jsem o ní ztratil veškeré iluze!).

Pořád si při tom říkám, že až se vykašlu na politiku (českou), přestanu číst noviny, poslouchat komentáře, sledovat zprávy, rozčilovat se u demagogických výlevů politiků v diskuzích, tak mně bude líp. Protože mi bude konečně jedno, kdo zrovna vládne a i to, že někteří moji blízcí (zcela nepochopitelně) mají jiné volební priority než já a nebo - co hůř - je jim to úplně jedno a ani nechodí volit!

Jak to mám udělat?

P.S.
Kvalitní radu, která zabere, štědře odměním (fotografiemi Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka).

PF 2008

Ta nejjednodušší věc na světě je něco krásného zlikvidovat. Drtivá většina těchto věcí pak už nikdy nejde vrátit zpět do starých kolejí.

Proto ať v roce 2008 toho zlikvidujeme co nejméně.

Vánoční

Vánoce nejsou, co bývaly. Vlastně nic už není jako to bývalo, tak proč ne vánoce. Sice tuhle v Tescu pouštěli příšernou vánoční písničku Ivety Bartošové, ovšem to byl jen takový závan nostalgie. Jinak nic.

A pak mě taky štvou faráři, když někde mluví nebo píší o vánocích. Sentimentální bych ještě bral, nakonec - lidi to tak chtějí. K nevydržení jsou rádobyvtipní a ironičtí, co semelou konzum se Santa Klausem a krizi morálních hodnot se spoustou cizích slov a myslí si, že to někoho zajímá. Nebo, hůř. Poznali, že to nikoho nezajímá a mají to za důkaz něčeho pozitivního o sobě samých.

Nebo je to ještě jinak, a pak nevím.

Kapr mně už taky přestal chutnat.

Vedlejší efekt

Když jsem včera psal o tom, jak jsem nesmyslně narazil do stojícího náklaďáku, tak jsem netušil, jaké to bude mít následky. Už několik měsíců mi totižna autě svítilo levé světlo víc, než pravé. A pořád se to zhoršovalo. Už na mě dokonce blikala protijedoucí auta, ať zhasnu dálková světla.

Tak to už je minulostí. Včerejší náraz závadu opravil. 

Kdyby to ale měla být nová standardní metoda servisu, tak doufám, že na autě nikdy nevznikne nějaká vážná závada.

On vůbec nejel!

Jel jsem ráno k zubařce. Jel jsem autem, protože moje paní doktorka má ordinaci za Prahou, kam se nedá pořádně jinak dostat. Nechtělo se mi tam, kdo by se taky těšil k zubaři. A moje nechtění umocňovala několikakilometrová kolona, ve které jsem dlouhé minuty popojížděl.

Najednou mi zazvonil mobil, respektive upomínka na to, že nemám na zubařku zapomenout. Jako bych to nevěděl. Musel jsem ho vypnout, protože mě to jeho zvonění a drnčení naštvávalo jetě víc, než jsem byl naštvaný doposud.

No, a jak jsem mobil vytahoval z pouzdra, najednou přede mnou zabrzdil obrovský kamion. Žel, zrovna ve chvíli, kdy jsem se snažil vypnout to protivné vyzvánění a vůbec se nevěnoval řízení.

Je to strašný pocit, když víte, že nedobrzdíte a pak skutečně nedobrzdíte. Myslím, že je to ještě horší pocit, než ten, který mě přepadá v zubařské čekárně.

Chybělo tak deset centimetrů. Kdyby tam bývaly byly, neozvala by se rána a nevyboulila by se mi přední kapota asi o deset centimetrů vzhůru.

A hlavně bych o pár minut později neslyšel kolegyni mé paní doktorky, která jela v autě za mnou, vyprávět úsměvnou historku o podivínovi, který se najednou v koloně rozjel a narazil do stojícího nákladáku.

Píšu blog

Nikdy jsem neměl problém každý večer sednout nebo lehnout k notebooku a napsat pár více či méně smysluplných řádek na blog. A taky jsem se tím snažil oslňovat. Když se mě třeba někdo zeptal, jak to stihám, vyhodnotil jsem to jako příležitost společensky zazářit a nonšalantně jsem podotkl: "Ale to přece není problém, to umí skoro každý."

Poslední dva až tři měsíce to problém je. V mém okolí se vyrojilo hodně dobrých a stále se lepšících blogů (viz odkazy "Blogy kamarádů"), ovšem já ztratil dech. Naplno mi to došlo, když jsem nedávno někde jen tak prohodil, že svůj blog trochu flákám. Ovšem na místo očekáváné věty ve smyslu, že to není tak strašné, hlavně že píšu kvalitně, se mi dostalo pouze lakonické odpovědi: "Jo."

Takže bych to měl vysvětlit. Když dám stranou svou lenost, tak pravidelně nepíšu proto, že píšu. Ne blog, ale scénář pro chystaný magazín. A nejde mi to tak, jak bych chtěl. Vytvořil jsem už čtvrtou verzi, zřejmě ale nikoliv poslední. A na to nejsem zvyklý.

A pak taky nejsem zvyklý sem psát příliš osobně, ale spíš v obrazech. To proto, abych konkrétní fakta znal jenom já a všichni ostatní si mohli jen domýšlet.

A teď jsem to porušil.

Konečně píšu blog.

Nechtění

Jedním z nejstrašnějších pocitů, které můžu v životě zažívat, je bezmoc. Když vím, že něco je možné, že je to správné, a že jediným důvodem, proč se tak nestane, je to, že někdo nechce. Ne, že by nemohl, prostě nechce, a to bez ohledu na následky.

Nikdy jsem to nepředpokládal. Nepřipouštěl jsem si, že jde nechtít jen tak, bez důvodu.

Nesouhlasím s vládou strachu a tvrdé ruky, jsem pro konsenzus, dohodu a pozitivní motivaci.

Bezmocný tváří v tvář nechtění jsem ale nucen po drsných metodách sáhnout, byť s vědomím, že přinesou jen krátkodobé výsledky a za hodně vysokou cenu.

V nejhorším případě bude dokonce cena likvidační a výsledky nulové.

O začátcích

Začátky jsou těžké. O tom nikdo nepochybuje. Sice možná ještě složitější je důstojně skončit, ale to v okamžiku začátků ještě nikoho netrápí.

Nezaujme-li totiž začátek, nastoupí-li postavy v dramatu tak nějak rozpačitě nebo neohrabaně, drama samotné pak málokdo dočte.

S jedním začátkem se trápím už několik měsíců. Sepsal jsem aspoň pět verzí, ale žádná mě nechytla za srdce. Zvolit nadsázku, humor, alegorii, intelektuální nadřazenost nebo šedivou serióznost? Šokovat, pohladit, polekat nebo povzbudit? Být hravý nebo vážný?

A nejhorší na tom je, že špatnou cestu poznám až tehdy, když dorazím na její konec.

Král

Tuhle neděli jsem sám sebe ujistil, že patřím mezi experty na komunikátory s operačním systémem Windows Mobile, a že jsem tudíž povolán dávat v této oblasti poučení méně vzdělaným.

Přihlásil jsem se proto do webové diskuzní skupiny a na relativně jednoduchý dotaz jednoho začátečníka napsal návod k řešení. Okamžitě se do mě sice pustil jeden z místních expertů s tím, že nemám pravdu, že vše je jinak. Mýlil se, což mi za chvíli potvrdil i začátečník - můj návod mu pomohl. Narostla mi křídla.

Nad dalším dotazem, který do fóra přišel, jsem již zdaleka tolik nerozvažoval, ale s nadhledem odborníka bleskurychle sepsal další radu. Ne sice úplně špatnou, ale takovou, která nemohla pomoci, protože jsem ve své suverenitě nevzal do úvahy všechny okolnosti. Na pravou míru vše musel uvést další místní expert.

Nevzdám to, radit budu dál, ale opatrně.

Jednooký si totiž musí být dobře vědomý, že králem pouze mezi slepými.