31 března 2006

Kocovina

Myslel jsem si, že když přestanu pít alkohol, tak se mi vyhne. Ale chyba lávky. Pouze její projevy jsou jiné. Zatímco ta alkoholová se projevuje ranní urputnou žízní a bolestí hlavy, tak tahle je mnohem horší, přestože nemá žádné vnější fyzické projevy. O to víc deptá vnitřně.

Dostaví se pokaždé, když se na něco moc těším, plánuju tu a pečlivě připravuju, i když vím, že to vůbec není v pořádku a že to, co bude následovat, ze ten chvilkový pocit pochybné radosti vůbec nestojí.

Jeden můj známý pro ni už kdysi dávno začal razit termín "morální kocovina". Má asi jen jediný klad - pokaždé, když se dostaví, je to signál, že ještě nejsem úplně dole.

29 března 2006

Hřbitovy a výprodeje

Hřbitovy na mě působí depresivně stejně, jako na každého normálního člověka. Prodejny knih, kde se prodává přímo z palet za zlomek ceny, a kde neprodaných titulů jsou tisíce, však ještě víc.

Nevěřím, že ještě někdy někoho výprodejové knihy zaujmou. A proto si při procházce takovým obchodem pokaždé kladu otázku, zda vůbec má něco smysl psát a tvořit, když vše nakonec skončí takto potupně, bez jakékoliv naděje na další úspěch.

To na hřbitově alespoň zůstává šance na to, že Bůh jednou všechny vzkřísí z mrtvých.

28 března 2006

Netušíte?

Netuší někdo, proč vždycky slíbím, že něco napíšu, i když je už dopředu jasné, že na to nebudu mít čas?

"Kdy to má být? Pozítří? Není problém," slyším sám sebe a nevěřím vlastním uším, protože vím, že je to nereálné. Nebo reálné, ale s nervy, které nestojí za to.

Musím ale uznat, že kdybych tyhle nesmyslné sliby nedával, nenapsal bych nikdy nic, protože jsem lenoch, který by se k tomu prostě nedonutil.

25 března 2006

Nežiju v žádném teletníku

Pravil dnes náš bývalý prezident k tématice hodně diskutované, totiž k zákonu o registrovaném partnerství: "Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie páně Kalouskovy strany a prezidenta republiky, že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata."

Tak jednak těch argumentů proti zákonu bylo mnohem víc. Ale hlavně si říkám, že by měl pan Havel lépe vážit slova, protože jedna věc je zastávat nějaký názor a druhá věc urážet ty, kteří mají názor jiný.

Protože mám na rodinu v mnoha věcech stejný pohled, jako dva zmínění pánové, musím říct, že se tímto neomaleným výrokem cítím uražený také.

24 března 2006

Řidičům kamiónů

Moc se mi líbí, že se někdo snaží vylepšit image řidičů kamionů, a podél cest vylepuje billboardy o tom, že jezdí vlastně jen proto, abych mohl mít snídani.

Možná by ale ten dotyčný mohl taky říct těm dvěma řidičům pekelných strojů s návěsem, co se mě pokusili dnes na dálnici rozmáčknout, že bych se té snídaně, kvůli které zrovna oni údajně musí jezdit, rád dočkal.

22 března 2006

Evropské myšlení - žel ...

Proč mám pocit z většiny filmů, které se v Evropě točí o křesťanství v Americe, že je to vyřizování účtů, a ještě navíc strašně okaté? Proč má někdo tak úpornou snahu ukázat, že boj za mravnost je vždycky jenom maskované pokrytectví?

Aniž bych měl velké iluze o americké "náboženské pravici" a "Křesťanské alianci", pořád si myslím, že jejich usilování o nějaké hodnoty je lepší, než dekadence a cynizmus.

A dekadence a cynizmus je mnohým tzv. "evropským" pohledům velice vlastní.

Žel.

21 března 2006

Inspirace televizí

Je to potupné, ale musím přiznat, že sleduju telenovelu. Sice se vymlouvám na to, že tak činím ze studijních důvodů, když něco podobného píšu pro AWrádio, ale tak jednoznačné to zase není.

Přistihl jsem se totiž, že mě některé díly baví. A to by se nemělo stávat, protože bych přece jen měl mít nadhled, odstup a jistý intelektuální despekt.

Dnes jsem se dokonce smrtelně vážně zahloubal do řešení otázky, proč autorky z většiny mužských hrdinů vytváří naprosté bačkory a onuce, pevně ovládané partnerkami s jasnou vizí a cílem.

Zřejmě bude televizí inspirováno víc mých činů, než jsem si ochoten připustit.

Dnešní blog je toho skvělým příkladem.

20 března 2006

V dobré víře

Byly doby, kdy jsem se strašně bál zubaře. Tak moc, že jsem k němu chodil až v okamžiku, kdy bylo pozdě. Později jsem pochopil, že je to nesmysl, protože bolest preventivních prohlídek se zdaleka nevyrovná bolesti pořádně hlubokého kazu.

No, a dnes, při kontrole u nové paní doktorky, mi došlo, že nestačí ani to, protože ta předcházející lékařka, kam jsem pět let poctivě co půl roku docházel, měla zřejmě problémy se zrakem. Kdyby totiž viděla dobře, musel bych napsat, že svou práci neuměla, a to bych ve vší úctě k jejímu MUDr. před jménem nerad.

Tak si teď alespoň na tuto dámu vždycky vzpomenu při každém ze zákroků, který mám před sebou. A pokud ne přímo při něm, tak při placení účtu za něj určitě.

Zároveň však při tom budu doufat, že podobným způsobem někdo jiný nevzpomíná na okamžiky, kdy se v dobré víře obracel na mě s očekáváním, že pro něj udělám vše, co je třeba.

17 března 2006

Když je moc práce

Když je moc práce, tak se hodně pracuje. To dá rozum. A když se hodně pracuje na jedné věci, zákonitě utíkají alespon tři další.

Do těch je třeba se pustit okamžitě, jak je to jen možné. Ale samozřejmě, nejde je řešit všechny zároveň, čili je to vlastně neustálý kolotoč, a nikdy není možné stihnout všechno.

Takže když už nemám řešení, znám alespoň důvod hromadění mých restů.

14 března 2006

Zloději nápadů

Jsou prý úplně nejnebezpečnější. A mám to hned z několika stran - od lidí, kterým byly dobré nápady ukradeny, zrealizovány a taky dobře zpeněženy. Žel, aniž by z toho oni, jakožto autoři, cokoliv měli.

Já okradené sice s účastí poslouchám, ale v duchu nechápavě kroutím hlavou, protože podobnou zkušenost nemám. Jsem totiž ta úžasná výjimka, která v tom umí chodit.

Protože možnost, že žádný můj nápad nestojí ani za ukradnutí, si jednoduše odmítám připustit.

13 března 2006

Veřejní a ukrytí

jsou politici. A zvlášť před volbami. Třeba dnes se navzájem dva v novinách trumfují, který se toho druhého víc boji v televizní diskuzi. V té diskuzi, na kterou se stejně nikdo normální nevydrží dívat, protože se v ní předvádí jenom povrchní siláctví, arogance a neomalenost. Ale aspoň se to od nich čeká. Jsou veřejní.

Ovšem pak jsou ještě i politici skrytí a tváří se nějak tak nezávisle. Mají však stejný cíl, jako ti veřejní - získat co největší osobní moc a vliv.

Jen ho více maskují krásnými a ušlechtilými řečmi.

11 března 2006

Znáte odpovědi?

Proč naprosto nepodstatné maličkosti spouštějí ty největší průšvihy?
Proč je přeslechnutí jednoho jediného detailu vykládáno jako zločin?
Proč nejsou akceptovány žádná řešení, která vzniklou situaci uvádějí nejen na správnou míru, ale jsou dokonce pro všechny mnohonásobně výhodnější?
Proč je naopak za řešení považováno přerušení konverzace?

Pokud umíte odpovědět, je jen jediná možnost - jste ženského pohlaví.

10 března 2006

Nic nového pod sluncem

Viděl jsem ochranku v hyperpermarketu, jak kontroluje podivně až bezdomovecky vyhlížející pár. Bdělý strážce jim tvrdil, že krabici s džusem, na které bylo logo konkurenčního obchodu, ukradli právě tady.

Což potvrzuje:

Šaty sice dělají člověka ale ...

... funkce, a to dokonce ani vybavená pravomocemi, automaticky nezvyšuje lidské schopnosti.

09 března 2006

Obecný vkus

Obecný vkus je strašně relativní záležitost, to je známá věc. A mění se spolu s módou. Jenže co mám dělat, když se mi líbí kulaté špičky u bot a v módě jsou hranaté nebo špičaté? (Možná jsou tedy už v módě zase kulaté, zase tak se v tom neorientuju ale stejně nejsou v obchodech).

A nebo sedačka do obýváku. V obchodech jsou jich snad stovky (poslední dny jsem prošel v Praze snad všechny, protože se nám hroutí doma křeslo) a mně se líbí tak tři. Jenže všechny v ceně nad 50 tisíc, což je problém.

Kdybyste proto znali toho, kdo obecný vkus určuje, moc bych prosil o kontakt. Potřeboval bych s ním hodit řeč.

07 března 2006

Očekávání, výsledky a radost

Nemít iluze a nic nečekat je to nejlepší, když nechci prožít zklamání. Protože i sebemenší zdar je pak vlastně fenomenálním úspěchem.

Když vynechám, jak hrozné je mít velké očekávání, které vyústí v totální krach, tak je docela příšerná ještě jiná věc. Nemít iluze, nic nečekat, pak náhle pocítit šanci na úspěch, který se dokonce i dostaví, ale je "těsně pod laťkou". Třeba jen o pár procentních bodů.

Je to samozřejmě úspěch, ale stejně je vnímaný jako krach i když třeba několikanásobně převyšuje již zmíněný drobný zdar, který následoval jako překvapení po chvílích naprosté skepse.

A tak nezbývá, než dobře zvážit, co v životě přináší více radosti: očekávání a nebo pozitivní konečné hodnocení? No a podle toho se zařídit.

Přičemž se shodneme, že nejlepší je, pokud se dostaví obojí.

06 března 2006

Téměř ztracená cesta

Vidět krásný film je velká radost. Samozřejmě, čím hezčí, tím větší. A nemám na mysli holywoodský trhák, kde je případná kvalita podepřena i patřičnou cifrou v milionech dolarů. Radost přináší především dílko, kde hlavní roli hraje nápad a šikovnost autora.

Jenže - radost pro jednoho mnohdy znamená depresi pro druhého. Potěšení diváka je zejména u potenciálního tvůrce negováno zoufalstvím. Tak moc by chtěl, ale pořád mu nepřichází nápad, inspirace - a vlastně chybí i potřebné umění.

Pocity závisti i sebelítost jen ještě víc ochromují. Dříve vyslovená kritika druhých se vrací jako bumerang.

Tedy konec? - Jistě.

Protože jinak již zbývá jen vydat se na cestu, která pravděpodobně skončí špatně, ale přesto je dobré ...

... začít ...

... pracovat.

05 března 2006

Ptačí chřipka

Ptačí chřipka všude kolem nás - v Rakousku, Německu, Polsku. Jen u nás ne.

Copak ptáci znají hranice?

03 března 2006

Motivace, umění a nebo co?

Je to zajímavé, Jaromír Jágr na olympiádě nehrál nic moc, ale po návratu do USA zase válí, jak se na správnou hvězdu sluší. Někdo by mohl říct, že je to o penězích, on sám naznačuje, že problém je v trenérovi, těžko říct - problém tedy bude v motivaci.

Mohli bychom tedy uzavřít, že když není správná motivace, ani velké umění nestačí. (Nevím sice, jestli by stačila samotná motivace, kdyby nebylo umění, ale je to spíše akademická otázka.)

Ale protože motivace je v podstatě neuchopitelná a velice osobní věc, můžeme nad některými věcmi raději jen kroutit hlavou a tvářit se nechápavě.

01 března 2006

Přichycen

Všechno je jednou poprvé, a tak i mě dneska poprvé v životě chytil v autobuse revizor bez jízdenky. Ale pustil mě bez pokuty, protože samozřejmě problém nebyl na mé straně, ale na straně Dopravního podniku. Pan řidič totiž neměl jízdenku, kterou prodává těm cestujícím, kteří si ji nemůžou koupit u budky nebo v automatu.

Namísto ní mě však upozornil na to, že v autobusu jsou revizoři, a při problémech se mám na něj odvolat. Přesto se mi rozbušilo srdce, když mi urostlý holohlavý mladík strčil pod nos revizorský odznak a na moje sdělení, že z objektivních důvodů jsem bez jízdního dokladu, odvětil, že to asi bude problém. Co když to řidič zapře a já budu o pokutu lehčí a ostudu těžší?

Naštěstí však na revizorův dotaz vše potvrdil, a já mohl vystoupit. Nejen, že se mi ulehčilo, ale navíc se posílilo moje přesvědčení, že lidé stále ještě drží slovo. Ten řidič určite, přestože kdyby se ke mně neznal, vylepšil by rozpočet Dopravního podniku.