17 listopadu 2010

Ztráta soudnosti

"Mlč, mlč", říkám si a přitom sleduji, jak pořád mluvím a mluvím a není to k dobrému.

Samozřejmě, bude se to asi stupňovat s postupujícím věkem. To ale bude naplňovat zděšením především mé okolí, protože ztráta soudnosti nebolí nejvíc toho, kdo ji ztratil. Ten už ani netuší, že ji někdy (pokud) měl.

Tohle mluvení, co není k dobrému je ale něco úplně jiného. Žel, ani zralejší věk to nespraví, byť jsem v to ve svém mládí hodně doufal.

Vydávám proto tohle svědectví - i na prahu vyššího středního věku dělám stejné hlouposti, co v mládí. Štve mě to, ale řešení vidím jenom jedno.

Že jednoho dne přijde ztráta soudnosti.

10 listopadu 2010

Lítost

Je mi líto opilce, kterého vyhánějí z tramvaje, ale je mi líto i těch, které obtěžoval. Je mi líto učitele, který neumí učit, a musí odejít ze školy, ale je mi líto i dětí, které špatně vzdělával. Je mi líto i viníka dopravní nehody, ale samozřejmě taky i lidí, kterým byť nechtěl, tak ublížil. A tak to jde do nekonečna.

I když, možná ne až tam. Těsně před nekonečnem dojdu k závěru, že nejvíc je mi vlastně líto sama sebe.

A proč vlastně ne?

01 listopadu 2010

Smutek

Důsledek zklamání a rozčarování
neodezní vtipem.

Klaun je nejen smutný, ale zřejmě i zlý.
Je třeba se ho bát.

Je třeba se bát všech, co smutek šíří.
Nenaplňují očekávání,
nikdy nechtěli.

Smutek je dar.
Možná Danajský, možná pravý.
Těžko říct.

Pán Bůh je daleko, nezasahuje a neléčí.
Nechce nebo nemůže,
vyjde to nastejno.

Anděla by to chtělo,
vládu ale přebírá ten padlý.