28 ledna 2010

Loajalita

Loajalita se cení. Cení si ji zejména šéfové, nadřízení, prezidenti, králové, prostě všichni, kteří jsou na naší loajalitě závislí. A samozřejmě oceňují loajalitu jejich osobě případně myšlenkám a plánům, které šíří do světa.

Ne vždy se ale taková loajalita vyplácí, být loajální padlému vládci je sice ušlechtilé, ovšem nepraktické. Jenže jak poznat, jestli skutečně padne? A když ano, tak kdy se od něj odvrátit, aby to nebylo nebezpečné? Na to prostě musí být talent.

Proto je jednodušší nebýt loajální lidem, ale pravdě. Pravdě, kterou celý život hledáme a jejíž vyjádření je proměnné, závislé od okamžitého stavu našeho poznání a také od naší čestnosti.

Ale v čem je to jednodušší, když se velice pravděpodobně taková loajalita nebude líbit šéfům?

Právě v tom, že jsme-li věrni pravdě, všichni šéfové nám můžou ...

Jak lehce se to napíše ...

27 ledna 2010

Tajný svět

Někde hluboko uvnitř svého mozku jsem naprosto svobodný od okolí a ocitám se ve vlastním světě. Má tam přístup pouze ten, koho do něho pustím, a o kterém také rozhodnu, jak ho tam pustím a co tam bude dělat. Platí tam pouze moje moje pravidla a zákony.

Každý z nás má takový svět, lišíme se pouze tím, jak často v něm setrváváme, a samozřejmě i tím, co v něm děláme. Někteří odborníci na duše a jiné s tím související záležitosti se domnívají, že tento náš svět zase až tak tajný není, protože se prolamuje do našeho reálného světa v těch nejneočekávanějších a nejkritičtějších okamžicích. A proto bychom ani ve svém tajném světě neměli dělat nic nepatřičného, aby se na to nepřišlo.

Ale kde to tedy máme dělat?

Zmínění odborníci bryskně odvětí, že nikde, že naše srdce a mysl má být od všeho negativního prostá. A mají rovněž po ruce recept na to, kterak se to srdce a mysl čistí. A abychom měli na výběr, každý z těchto receptů je radikálně odlišný.

Sázejí totiž na to, že do jejich tajného světa nevidíme a v žádné kritické situaci je rovněž nepotkáme.

Jenom ten, o kterém všichni ví, že v krizi obstál, má pochopení.

Do mého světa proto jako jediný může vstupovat takový, jaký skutečně je.

Občas ....

24 ledna 2010

Moje dilema s vyslovenou pravdou

Co mi brání, abych popsal věci tak, jak skutečně jsou nebo jak je vidím? Můžu tomu říkat třeba odpovědnost nebo rozvaha, ale klidně i strach. Je to možné? Strach v demokracii? Za názory přece dnes nikoho nikdo nemůže trestat.

Je to pravda, ale stejně to není tak jednoduché. Co když věci vidím nesprávně? Co když prostým popisem svého pohledu raním někoho, kdo to vidí úplně jinak? A co když ho to zranění zničí? Ale abych nebyl tak ušlechtilý, i v demokracii je možné, že vyslovená pravda zničí autora.

Pravda je samozřejmě pravda a člověk by se na tohle všechno neměl ohlížet. Lidstvo si ji zaslouží, a kde by bylo, kdyby velcí společenští a náboženští reformátoři měli takové ohledy na druhé a na sebe.

Jenže já nejsem velký reformátor, proto píšu pravdu v jinotajích a věřím, že těm správným lidem dojde, zatímco ti nesprávní to nepochopí nikdy.

Snad tomu nebude naopak.

21 ledna 2010

Upgrade

Potřeboval bych zvětšit mozkovou kapacitu, abych si kromě podstatných věcí pamatoval i ty důležité. K tomu pak samozřejmě ještě přidat chybějící schopnosti pro praktický život, ubrat lehkomyslnosti, zkrotit nemístnou fantazii a znásobit zodpovědnost.

A kdyby se k tomu všemu ještě dostavila vždy ta správná míra empatie a z laskavé tváře nikdy nemizel vlídný a chápavý úsměv, skoro by se to blížilo tomu, jak by to podle mnohých mělo se mnou vypadat.

Už bych to prostě nebyl já.

Škoda?

17 ledna 2010

Paranoia

Profesionální záležitosti by se neměly směšovat s osobními, ale prý to u nás na východě moc nejde, protože si bereme věci příliš osobně. Tak se snažím tomu vzdorovat a vynakládám proto čím dál tím víc úsilí na to, abych sám sebe přesvědčil, že když na mě někdo útočí, jde mu především o věc a ne o to, mi ublížit.

Co na tom, že nevím, o jakou věc mu vlastně jde, co na tom, že z toho špatně spím a trápím se. On to určitě nemyslí zle, je to profesionální, o mě se vůbec nejedná.

Snad útok na mou osobu není součástí profesionálního plánu.

To, že neznám skutečný důvod, vůbec nemusí znamenat, že tomu tak není.

06 ledna 2010

Odborníci a diplomaté

Když se člověk vyjadřuje pro většinu lidí nesrozumitelně, znamená to, že je odborníkem a nebo chce, aby si to o něm všichni mysleli. (Anebo je blázen, ale to se nepočítá). Když mluví úlisně, sladce a obojetně, znamená to zase, že je diplomatem (anebo slizounem, ale to si nepřizná).

Každopádně nemůže být tak často chytán za slovo a brán k zodpovědnost jako ten, jehož slovo je jasné, srozumitelné a nedvojznačné. U koho ano je ano a ne je zase ne.

Je škoda, že člověk k takovému poznání dochází až tak pozdě. Kde už jsou ti, kteří to pochopili a praktikovali už od útlého mládí?

Možná hodně vysoko, možná hodně daleko ...

i od Boha ...