28 března 2008

Můj příspěvek k diskuzi o umělých potratech

Místopředseda KDU ČSL David Macek tvrdí, že chce rozpoutat celospolečenskou diskuzi o umělých potratech. Jedním dechem ale více méně jasně dodává, že by si představoval přitvrzení současného zákona.

Diskuzi bych bral, ale s přitvrzením nesouhlasím, protože kdo chce, způsob jak potrat provést, si vždycky najde. A to, co odpůrci umělých potratů předvádí v televizi, dělá křesťanským ideálům spíše medvědí službu.

Myslím si, že Církev adventistů má svoje stanovisko k této otázce vyvážené a správné a můžu se pod něj směle podepsat. Uvádím z něj nekolik citátů:

Církev neplní úlohu svědomí jedince, má však nabízet morální poučení...

Některé ženy však mohou být postaveny před mimořádné okolnosti, které vytvářejí závažné zdravotní nebo morální dilema, jako je například ohrožení života těhotné ženy, závažné ohrožení zdraví nebo jasně diagnostikovaná malformace plodu, nebo těhotenství, které je následkem znásilnění nebo pohlavního zneužití. Konečné rozhodnutí o přerušení těhotenství musí učinit těhotná žena po náležitém rozboru situace....

Křesťané uznávají, že jsou předně a hlavně odpovědni Bohu..... Proto musí odmítnout jako omezování osobní svobody každý pokus nutit ženu, aby zůstala těhotná nebo aby těhotenství přerušila.

Koho by to zajímalo, celý text prohlášení najde tady.

17 března 2008

I v MHD se dá najít radost

Neměl bych to asi přiznávat, ale patřím mezi tu skupinu lidí, která se bez auta skoro nikam nehne. Ovšem protože i na takové občas dojde, musel jsem dnes odstavit svůj milovaný automobil do servisu, kde mu budou dva dny opravovat klimatizaci a začít cestovat městskou hromadnou dopravou.

Koupil jsem si lístek přes sms a vše fungovalo, jak má. Musím ale říct, že tím moje pozitivní zkušenosti skončily. Cesta, která autem trvá maximálně pět minut, mi autobusem vzala minut čtyřicet, z toho jsem pětadvacet prostál v dešti na zastávkách.

Ani moje druhá dnešní jízda autobusem nedopadla o mnoho líp. Chtěl jsem aspoň využít čas a něco si přečíst, ovšem po třech zastávkách se mi začal zvedat žaludek. A tak jsem se rezignovaně opřel do sedadla, vydnal sluchátka a pustil si (co jiného) - The Arcade Fire - Intervention. A náhle mi bylo dobře.

13 března 2008

Rodina II - Šilhal nebo ne?

Malý domeček, ve kterém rodina bydlela, neskýtal příliš mnoho prostoru k zábavě. Většina života se odehrávala v kuchyni, kde se večer sedávalo kolem stolu s petrolejovou lampou s naleštěným cylindrem. Ale ne dlouho, petrolej byl drahý.

Rodinným bavičem byl při těchto večerech obvykle Jindřich, kterého měli rádi všichni, kromě kocoura Ferdy. I když slovo neměl rád je hodně slabé, Ferda Jindřicha nenáviděl. A Jindřich měl ještě jeden hendikep - na rozdíl od svých sourozenců neuměl šilhat, čímž se cítil méněcený.

Proto se jeho výcviku jeden nedělní večer ujal o rok starší Vikin: "Zaostříš na cylindr a začneš k němu naklánět hlavu. Když budeš pořád koukat na světlo, oči ti půjdou k sobě a šilháš. Jasný, brácho?"

Přesně podle bratrových pokynů se tedy pomalu přibližoval k petrolejce, která se však najednou roztříštila. Jindřich strašně zařval a vzápětí zařval i tatínek. Bleskurychle chytil zmateného Jindřicha, ohnul si ho přes koleno, vzal z kredence neustále připravený proutek, a...

Jindřich sice od té doby tvrdil, že tehdy šilhal, ale víc už nikdy nebude, protože se mu nechce. Jenže nikdo to nemohl podtvrdit. Vlastně mohl - Ferda. Ten tehdy seděl přímo za cylindrem, který rozbil, když po Jindřichovi vystartoval v domění, že mu chce ublížit.

Ale Ferda to pro svou nesmiřitelnou nenávist k Jindrovi nikdy neudělal.

12 března 2008

Rodina I - Pomoc

Chudí rodiče měli pět dětí - dva kluky - Vikina a Richina a tři děvčata - Andělu, Poldinku a nejmladší Marušku. Bydleli v malém domku na předměstí města kde se pojila dohromady židovská, německá a česká kultura. Začínalo 20. století, svět plánoval, jak se poučí z chyb a jak věda a rozum nedopustí nic špatného.

Tatínek byl kočí a pracoval u židovského zaměstnavatele. Děti proto bez pardonu musely chodit do německých škol. Maminka do práce nechodila, nebylo to tehdy ve zvyku a navíc byla hodně nemocná. Trpěla rakovinou plic, která později metastázovala do dalších orgánů.

Lékaři jí jako lék i utišující prostředek předepsali cigarety. Musela se naučit kouřit až po padesátce. Těsně před smrtí neměla dost sil, proto jí cigarety zapalovala a přidržovala u úst nejmladší, patnáctiletá Maruška.

Dělala to s láskou, věřila, že pomáhá.

09 března 2008

Postižení?

Říká se, že každé povolání člověka deformuje. Jako klasický příklad se uvádí učitelky a jejich snaha postupovat stejně jako ve škole i doma v rodině. S žádnou učitelkou doma nežiju, takže to nemůžu potvrdit. Ale jakožto člověk vystudovavší teologii, devět let zaměstnaný jako sborový kazatel a dodnes vlastnící kazatelské pověření, musím říct, že si tohoto jevu všímám i na sobě.

Asi by se na tomto místě teď dobře vyjímalo více či méně vtipné desatero kazatelských nectností (nutkání se ke všemu vyjádřit, mít poslední slovo nebo záliba v nudných, ale o to delších proslovech).

Všechno se mě to týká, ale svůj hlavní problém přesto vidím ještě jinde.

Pedagogičnost, účelnost a potřeba výchovné pointy ve všem, co vytvářím, nedává druhým prostor pro dosnění si příběhu ve vlastní fantazii. Pastorační obavy z toho, že by snad někdo nemusel jít správným směrem k cíli mě nutí jasně označit značkou "zákaz vjezdu" všechny případné slepé uličky, které vidím. Jakoby druzí byli slepí...

Dobře vím, že vše výchovné nutně nemusí vychovávat, vše povzbudivé povzbuzovat a vše pravdivé v pravdě utvrzovat.

Přesto však z čisté hravosti bez jasného "vzdělávání" pociťuji pokaždé výčitky svědomí.

02 března 2008

Spam

Zjistil jsem, že spam je všudypřítomný, a že se začíná objevovat i na blogspotu. Nechápu to, nesouhlasím s tím, ale to je to jediné, co s tím můžu udělat. Kromě zrušení diskuzí.