31 října 2006

Velké oči

Páteční odpolední informace o tom, že na poště čeká úřední obálka s modrým pruhem, kterou jsem si do zavírací doby nestihl vyzvednout, mi dokonale zkazila celý víkend. Předvolání kvůli rychlé jízdě nebo špatnému parkování? Přestupek proti dobrým mravům? Ničeho jsem si sice nebyl vědom, ale ...

Proto jsem hned ráno v pondělí namísto do kanceláře zamířil s bušícím srdcem k příslušné přepážce. Samozřejmě, jednalo se nakonec o naprosto banální upozornění, jehož závažnost naprosto neodpovídala vyplavenému adrenalinu.

Potvrzuji, strach má prostě velké oči.

29 října 2006

Počátek eroze

"Už v životě s tebou nepůjdu do obchodu!," křičela mladá matka na zlobící malé dítě, které se před pokladnou hapermarketu stále sápalo po nerozbalé čokoládě a zjevně nechápalo dosah vyřčeného.

Všem nám, kteří jsme stáli kolem, bylo jasné, že tuto výhružku matka není schopná dodržet, a že ji poruší nejpravděpodobněji hned další den.

Jenže dítě to vyhodnotilo přesně naopak. Zarazilo se, a začalo plakat, protože trest byl pro něj příliš velký, asi chodilo rádo nakupovat.

Až za pár let mu možná dojde, že přesně tohle byl okamžik, kdy postupně začala erodovat rodičovská autorita jeho matky.

24 října 2006

Nedá pokoj

Nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. A až dosáhne, stejně není spokojený, naopak spíš zklamaný, protože očekávání byla větší, než jejich naplnění.

A tak je to se mnou vždycky.

A nepomáhá, ani když o sobě píšu ve třetí osobě.

23 října 2006

Kdyby někdo věděl

Kdyby někdo věděl, co dělat, aby lidé, na kterých mi záleží, neopakovali stejné chyby, jako jsem kdysi dělal já, dejte vědět.

Zvlášť, když nepomáhá poučovat ani vychovávat a největším zločinem je v diskuzi mít pravdu.

20 října 2006

Proč píšu?

Přišel mi do schránky Dokořán. Je to čtvrtletník Obce spisovatelů (je čas se pochlubit, je-li čím - jsem členem :-)). Na straně 43 je článek Karly Erbové "Proč píšeme? Nevím...".

Karla Erbová se v textu vyrovnává s naivní poezií, kterou vidí jako terapii duše. Psaní vidí jako potřebu si ulevit, něco ze sebe vychrlit, ovšem vyvažovanou obavou z toho, že když se takto někde obnažíme, bude námi pohrdáno. A ptá se, jestli psaní náhodou není volání po odpovědi, která by nás pohladila?

Rád bych cynicky řekl, že se mě to netýká, protože píšu pro peníze, ale žel, není to pravda.

Kdybych si náhodou i myslel, že píšu proto, abych sdělil světu své jedinečné myšlenky, tak pokud bych si chtěl zachovat aspoň nějaké čtenáře, z pudu sebezáchovy bych to takto formulovat nemohl. A věřte nebo ne, opravdu si to nemyslím. Alespoň ne moc.

Není taky špatné psát pro slávu a pro to, abych mohl ve společnosti jen tak utrousit, že ve své druhé knize jsem vyjádřil... Ale když se vezme, kolik dá práce napsat něco relativně smysluplného, a kolik je příležitostí takto oslňovat (dámskou) společnost, tak je jasné, že k oslňování se dají používat i mnohem efektivnější cesty.

Takže mi zbývá na tuto otázku odpovědět buďto že nevím a nebo že Karla Berlová vystihla i moje pohnutky.

Nevím se mi zdá tak nějak přijatelnější.

19 října 2006

Blbej den

"To byl ale blbej den," pravila v samoobsluze jedna starší dáma své známé. Stály nedaleko od poklady, kde se právě prodavačka se zákaznicí trumfovaly, kterou z nich teď víc bolí hlava a vůbec všechno.

Po ulici spěchaly desítky lidí. Všichni vypadali tak nějak ztrápeně. Zřejmě celodenního vysedávání u obrazovek počítačů, porad, pohovorů, hukotu strojů, dohadování se s protivnými zákazníky a dalších desítek pracovních úkonů, které byli nuceni vykonávat ani ne tak pro radost, jako spíš pro nutnou obživu.

Když k tomu přičteme, že den před tím to bylo stejné, i týden před tím, měsíc nebo rok či roky a s pozitivní změnou se do budoucna nepočítá...

Co jiného z této perspektivy říct, než "blbej den"?

17 října 2006

Řešení

Pořádně velký problém přichází většinou v nejméně očekávané chvíli a dost často se rodí z úplných maličkostí. Je to přirozené, kdyby se objevil předvídaně, připravili bychom se.

Objektivně tedy v takovém případě žádným velkým problémem vlastně není. To jen jeho nečekanost a zrození z prkotiny nám ho nafoukly tak, že se zdá neřešitelným a pohlcujícím veškerý prostor.

Ovšem do každé nafouknuté věci stačí přece pouze správně píchnout, aby se ukázala pravda o jejím rozměru ...

14 října 2006

Slova

Keř kvetoucí pochodněmi růží,
co ohňostroj večerní odpalují k temným mrakům,
letícím je znamením když v rybu se promění.
Já za obzorem na bránu zaklepu,
když dočkám se utopie naplněných přání...


Efektní, že? A protože si to každý může vyložit tak, jak chce či potřebuje, mohlo by se zdát, že je to umění. Ale není. To, co vypadá jako odvážná metafora nebo překvapivý obrat jsou ve skutečnosti pouhá slova, která neukrývají žádný význam a ani mělkou, natož pak hlubokou myšlenku.

Ovšem na rozdíl od jiných prázdných a bezobsažných vět, které na tomto světě padají, můžu stoprocentně garantovat, že se jedná o naprosto neškodný blábol.

12 října 2006

Komplikace

Objednal jsem opraváře polámané pračky v záruce, ale super servis měl čas až po týdnu (nic moc, pokud nemáte přeplněné skříně prádlem, a to nemáme). Snažil jsem se sice vyjednat dřívější termín, ale marně.

Když jsem o svém nenaplněném úsilí telefonicky informoval manželku, začala se pochopitelně rozčilovat. Ne na mě, ale na tu firmu. Ale já, místo abych se přidal k ní, protože měla přirozeně pravdu, jsem začal firmu hlasitě hájit a agresivně ospravedlňovat. Je jasné, že hovor nedopadl dobře.

Nakonec, komplikací není nikdy dost, tak proč si nějakou jen tak nepřidat.

Diplomacie

Jednám diplomaticky. Sleduju se, jak říkám ano tam, kde chci hodně nahlas křičet ne. A k tomu navrhuju ústupek, který se mi vůbec nelíbí. Jenže doufám, že mi přinese výhodu jinde - kde o ni stojím mnohem víc. Navíc se sladce usmívám, a tvářím nadšeně nad věcmi, které jsou mi v lepším případě lhostejné.

V podvědomí mi stále naskakuje pořekadlo o účelu, co světí prostředky. A není mi ze sebe dobře, protože ze své podstavy vůbec nemám chuť k nějakým kompromisům a ústupkům. Nejsem si jistý, jestli jednám čestně, ale hlavně netuším, jestli tím vůbec něčeho dosáhnu, a jestli mé ústupky tedy nejsou zbytečné.

Srdcem se jednoznačně takovéto diplomacii bráním, ale rozumem uznávám, že není jiné cesty.

Rozum vítězí.

Stárnu.

10 října 2006

Nové slovo

Dnes jsem se naučil nové slovo. Vůbec nebylo slušné, a tudíž bylo nevhodné k veřejnému užití. Jenže bylo vtipné a výstižné a líbilo se mi.

Kořeny sice mělo, jak jinak, někde v oblasti lidského rozmnožování, ale použito v přeneseném smyslu dokázalo skvěle vystihnout i naprosto odlišná dění. A přitom bylo tak originální. Těšil jsem se, jak ho budu užívat. Samozřejmě tajně a při tom zároveň prožívat vzrušující stres - to aby mi náhodou nevyklouzlo a společensky mě nedeklasovalo.

Jenže ať těšení nebo děsení - všechno bylo zbytečné, protože jsem to slovo nakonec zapomněl. Pro moji pověst to je rozhodně lepší a ještě lepší bude, když si už nikdy nevzpomenu a nikdo mi ho už nezopakuje.

Žel, v těchto věcech obvykle paměť i náhoda fungují více než dobře.

09 října 2006

Když vše selže

Skoro týden jsem se marně snažil spárovat bluetooth sluchátko s mobilem. Prošel jsem všemožná fóra, všechno marně. No až pak mně napadla stará dobrá rada co dělat v situaci, když vše selže - a přečetl jsem si návod.

Když vezmu ztracený čas, nervy na pochodu a s tím svázané další nepříjemné stavy, tak mě cesta k praktickému naplnění této rady stála poměrně dost.

A nejhorší je, protože se znám, že to určitě nebylo naposledy.

08 října 2006

Tachov

Necelých šest měsíců svého života jsem prožil v Tachově jako vojín deváté motostřelecké roty. Nic moc šest měsíců. Hnusné baráky, hnusná kasárna, hnusné jídlo, hnusní lampasáci, hnusné skoro všechno.

Osmnáct let jsem v tom městě nebyl, až tento víkend.

Kasárna zmizela, z velkého buzerplacu (místo pro nástupy útvaru), kde na nás velící podplukovník řval, že jsme hnusný odpad, je sympatické parkoviště. Barák naší roty přestavěli ńa bytovku a z malého buzerplacu (místo, kde nastupovala naše rota), kde na nás pro změnu řval mladý ambiciózní poručík a otcovsky se nám snažil domlouvat stejně snaživý mladý politruk Vrbka, udělali hezké záhony.

Vypadá to, že ne úplně všechny věci na tomto světě jdou k horšímu. Ale abych to mohl říct s plnou jistotou, potřeboval bych ještě vědět, kde skončili všichni ti politruci a lampasáci, co si na nás léčili své komplexy méněcennosti.

Jestli jim to tam teď náhodou třeba celé nepatří...

04 října 2006

bejtakt

Vláda nedostala důvěru, někteří politici ztrácejí nervy a já zase s nimi trpělivost. Není divu. Mám nějakou chřipku a v pátek mně mají trhat zub. No a když se k tomu ještě přidá, že začíná podzim, plískanice a další nechutnosti, tak na někoho musím svoji frustraci orientovat.

A evidentně nejsem sám. Když jsem se dnes podíval na některá diskuzní fóra, tak moje frustrace je proti tomu, co tam někteří předvádějí naprosto bezvýznamná. Kolikrát jsem si už říkal, že to nebudu nikdy číst, ale nějak mě to přitahuje nebo co, i když se vždycky rozčílím. Asi nejsem sám, koho láká to temnější.

Jen houšť a větší kapky

"Jen houšť a větší kapky," bylo jedno z oblíbených pořekadel mé zesnulé babičky, kterými občas terorizuji své okolí. Dobrá žena tak pravila vždy, když cítila, že někdo je sice po právu trestán, ale že dle jejího úsudku by zasloužil víc.

Ale nebyla to jediná příležitost, kdy rčení využívala. Často tato slova prohodila i tehdy, když něco bylo dobré a hodilo by se, kdyby toho dobrého přibylo.

Doufám tedy, že když při něčem, co považuju za dobré, říkám "jen houšť a větší kapky", tak se v hodnocení nepletu. Protože bych nerad na vlastní kůži zažil druhý význam těchto slov.