11 března 2010

Všechno špatně

Kdybych se řídil jenom tím, co bych si přál, tak bych zřejmě nedělal co dělám, nežil, kde žiju a pravděpodobně by se mnou taky nemluvila velká většina těch, co mě považují za slušného člověka.

Kdybych se na druhou stranu řídil jenom tím, co se má a co je z hlediska okolí správné, aniž bych do toho zatahoval svoje přesvědčení a touhy, tak by to platilo také, ale pohyboval bych se asi na opačném konci společenského žebříčku. Ovšem nesměl bych se na sebe dívat do zrcadla, protože by se mi taky nemuselo dělat dobře.

Pouhý rozum špatně, pouhé city taky špatně.

A kompromis?

Samozřejmě, co jiného mi zbývá.

Ale je to taky špatně.

10 března 2010

Jsme

Nebyli jsme, jsme a zase nebudeme. To, co bylo před tím, než jsme mohli říct "jsme" nám může být jedno.

V tom současném "jsme" se potkáváme, rozcházíme, míjíme, poznáváme, zklamáváme, bavíme, nudíme, předpokládáme - žijeme.

To, co bude pak, je velká neznámá.

Zdá se ale, že její výsledek je závislý právě na tom současném "jsme".

04 března 2010

Poklad

Nic není jak se na první pohled zdá. Skutečnou realitu ani poznat nejde, protože bych ji musel sám žít a stejně bych si nemohl být jistý tím, že ji nezkreslím pouze tím, že ji budu tlumočit dál.

A tak prohlášení obou stran sporu znějí vždy stejně logicky. Na jednu či druhou stranu se stejně přidáváme spíš pod vlivem sympatií a emocí než na základě chladné analýzy faktů. Možná bychom se hodně divili (a nebo třeba i hodně styděli), kdybychom znali pravé důvody našich postojů.

Proč se pak vůbec snažit shromažďovat logické a podložené argumenty a pídit se pokud možno po co nejobjektivnější pravdě?

Protože to ocení soud historie.

My u toho už zřejmě nebudeme, ale "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce".