06 prosince 2010

Nový blog

Po několika letech jsem se rozhodl pro změnu a svůj blog budu nadále psát také na adrese http://jetelina.bigbloger.lidovky.cz, kde ale budu spíš zveřejňovat delší texty. Pro drobné glosy zůstane místo nadále zde.

17 listopadu 2010

Ztráta soudnosti

"Mlč, mlč", říkám si a přitom sleduji, jak pořád mluvím a mluvím a není to k dobrému.

Samozřejmě, bude se to asi stupňovat s postupujícím věkem. To ale bude naplňovat zděšením především mé okolí, protože ztráta soudnosti nebolí nejvíc toho, kdo ji ztratil. Ten už ani netuší, že ji někdy (pokud) měl.

Tohle mluvení, co není k dobrému je ale něco úplně jiného. Žel, ani zralejší věk to nespraví, byť jsem v to ve svém mládí hodně doufal.

Vydávám proto tohle svědectví - i na prahu vyššího středního věku dělám stejné hlouposti, co v mládí. Štve mě to, ale řešení vidím jenom jedno.

Že jednoho dne přijde ztráta soudnosti.

10 listopadu 2010

Lítost

Je mi líto opilce, kterého vyhánějí z tramvaje, ale je mi líto i těch, které obtěžoval. Je mi líto učitele, který neumí učit, a musí odejít ze školy, ale je mi líto i dětí, které špatně vzdělával. Je mi líto i viníka dopravní nehody, ale samozřejmě taky i lidí, kterým byť nechtěl, tak ublížil. A tak to jde do nekonečna.

I když, možná ne až tam. Těsně před nekonečnem dojdu k závěru, že nejvíc je mi vlastně líto sama sebe.

A proč vlastně ne?

01 listopadu 2010

Smutek

Důsledek zklamání a rozčarování
neodezní vtipem.

Klaun je nejen smutný, ale zřejmě i zlý.
Je třeba se ho bát.

Je třeba se bát všech, co smutek šíří.
Nenaplňují očekávání,
nikdy nechtěli.

Smutek je dar.
Možná Danajský, možná pravý.
Těžko říct.

Pán Bůh je daleko, nezasahuje a neléčí.
Nechce nebo nemůže,
vyjde to nastejno.

Anděla by to chtělo,
vládu ale přebírá ten padlý.

27 října 2010

Hrdost

Pořád se setkávám s něčím novým a překvapujícím. Všechna překvapení nejsou žel příjemná, pro některá lze použít i synonymum obrovské zklamání, ale takový už je život.

Stejně jsem na sebe hrdý za to, že mi skoro do padesátky vydrželo naivní přesvědčení o tom, že lidé, kteří krásně a ušlechtile mluví a píší, jsou takoví i ve skutečnosti. A že i když už je víc než jasné, že jsou to všechno jenom řeči pro hloupé a neinformované, tak se pro ně snažím pořád najít nějakou omluvu a vysvětlení.

Není to krásné, být hrdý na to, že jsem pitomý?

01 září 2010

Školní rok

Konec prázdnin ve mně pokaždé vzbuzuje rozporuplné pocity. Končí léto, blíží se chladna, nevlídna, časy přezouvání pneumatik na ty se zimním vzorkem, po prázdninách houstne provoz, nastává čas sestavování rozpočtů na nový rok a ještě by se dalo vyjmenovat mnoho dalších neradostí.

To všechno u mě vyvažuje vlastně malá drobnost, která je ještě navíc docela škodolibá. Žáci školou povinní musí do školy a já ne. Samozřejmě, musím do práce, kde je to mnohdy ještě horší a namáhavější, zatímco ve škole bylo docela dobře.

Jenomže do školy jsem musel a to musel bylo jiné musel než to, se kterým chodím do zaměstnání. A od toho jsem se osvobodil.

I tak se dá charakterizovat závist.

27 srpna 2010

Ztráty ...

Minulost není a nikdy už nebude, zůstává jenom její interpretace závislá na momentální perspektivě, čili historie. Absolutně objektivní popis minulosti nezískáme, protože neznáme celkový kontext. A ten nám nezachytí žádné současné (a asi ani budoucí) médium.

Realitě se proto můžeme přiblížit snad pouze kritickým zhodnocením konjunkce jednotlivých výpovědí, ovšem pouze za předpokladu správně nastavených kritérií tohoto hodnocení. Ale ani ta nejsou objektivní, protože jsou podmíněna kontextem hodnotícího.

Čili každý popis minulosti je její tvůrčí interpretací, která nutně musí zamlčet to, co nepovažuje za podstatné.

Podezření, že něco významného a důležitého se v dějinách ztratilo, má proto svou relevanci.

25 srpna 2010

Vyzkoušejte

Dlouhou dobu jsem hledal něco, co by mi umožnilo synchronizovat soubory mezi notebookem a mobilem. No a našel jsem tady tohle. Vyzkoušejte :-)

07 června 2010

Dvojsmysl

Protože u stejnojmenného příspěvku se mi v diskuzi začalo objevovat neuvěřitelné množství spamů, tak jsem ho smazal a jeho text tady uvádím znovu:

Na druhém významu slov, tedy dvojím smyslu, je založena celá řada slovních hříček. Jsou mistři, kteří dvojsmyslnost dotáhli téměř do dokonalosti. V jejich přítomnosti je pak skoro nemožné říct jakékoliv slovo, aby nebylo okamžitě poukázáno na souvislosti, které do té doby člověka ani nenapadly.

Získat takové mistrovství je ale dvojsečná zbraň. Co si budeme povídat, velká část dvojsmyslů patří do oblasti lechtivých sprosťáren.

A pohybovat se v tomto terénu nemůže zůstat bez důsledků.

Nejtěžším z nich je, že již neexistuje cesta zpátky do nevinnosti.

25 května 2010

Entropie II (kauza chleba)

Slíbil jsem, že zveřejním reakci Tesca na můj problém s multicereálním chlebem. Tak tady je:

Dobrý den,
u Multicereálního chleba dodavatel změnil tvar, ale receptura a kvalita by měla být stále shodná. Děkujeme za Vaše upozornění, s dodavatelem i s naší pekárnou se spojíme a vše necháme prověřit.
Věřím, že i nadále budete naším spokojeným zákazníkem.

S pozdravem....


Nesouhlasím, proto jsem ještě reagoval takto:

Díky za vaši reakci,

změna tvaru podle mého (subjektivního) názoru není jedinou změnou (pravda je, že chleba vypadá jinak ve všech prodejnách). Jako zásadní problém vidím zejména že nyní nemá pořádně propečenou kůrku a jinou konzistenci. Škoda, že jsem si původní bochník nevyfotil, porovnání by bylo markantní. Je mi to líto, protože ten původní chleba byl v Praze podle všeho to nejlepší, co bylo k sehnání, ten nový mi nechutná a proto jsem ho přestal kupovat.

Přeji vše dobré


Předpokládám, že tím je kauza uzavřena, chleba se k lepšímu zpátky nezmění, ale já mám aspoň pocit, že jsem pro to udělal všechno, co šlo. Ovšem pokud by k nápravě opravdu došlo, pak hluboce smekám a samozřejmě o tom tady taky napíšu.

21 května 2010

Předvolební

Bylo zajímavé sledovat, jak na Andělu vedle sebe stojí dva volební stánky - ČSSD a ODS. ČSSD ho měla větší, měla víc (a hezčích) hostesek, rozdávala zdarma růže a dokonce uvnitř ukazovala dva kandidáty - pana Křečka a ještě nějakého tmavovlasého elegána s oranžovou šálou.

V menším a skromnějším stánku ODS byli jenom dva lidé a rozdávali plakáty. Z davu důchodců, který ukázněně čekal na oranžové růže, k nim proto přešel maximálně každý třetí.

Průzkumy říkají, že volby dopadnou podobně a já k svému zděšení zjišťuju, že je mi to jedno. Nevěřím, že politikům jde o ideje, které hlásají. Není rozhodující, který lídr je mi sympatický a který ne, protože nikdo z nich stejně nebude mít odvahu udělat to, co bude skutečně potřebné.

Dojedeme na politickou korektnost a neochotu podívat se pravdě do očí. Možná ne letos, ale pokud se něco nezmění, tak v dohledné době určitě. Tisknutí peněz na placení dluhů totiž není žádné řešení.

Nechci zadlužovat svoje děti, budu proto volit stranu, která nyní nejseriózněji tvrdí, že chce hospodařit rozumně. Uvidíme jestli to dodrží.

A když ne? Budu pro příští volby hledat nějakou ještě serióznější. Jinou možnost stejně nemám.

Stejně všechny problémy světa vyřeší jednou jedině Pán Bůh.

Zato definitivně.

20 května 2010

Entropie

Všechno jde od desíti k pěti. Světová ekonomika, ale ta mě (zatím) tak neštve. Horší je to s chlebem, který donedávna pekli u nás v Tescu. Po deseti letech pobytu v Praze jsem konečně našel chleba, který chutnal jako chleba, vypadal jako chleba a to dokonce i za dva nebo tři dny. Zázrak.

Co se může pokazit, to se samozřejmě pokazí. Chleba prodávají dál, jmenuje se stejně (multicereální), stojí stejně (hodně), ale vypadá jinak a hlavně nechutná. Z malého bochníku s propečenou kůrkou se stala rozměklá hmota, která se drolí a matlá.

Ptal jsem se na informacích, co se to s chlebem stalo. Koukali na mě jako na blázna, usmívali se a prý že neví, že je to možná jiným pekařem. A nic se nezměnilo, přitom je to už skoro měsíc.

Dnes jsem proto napsal na centrálu dotaz, co je s chlebem a netrpělivě očekávám odpověď. Podle mých zkušeností mi přijde něco ve smyslu, že chleba odpovídá přísným standardům a normám Tesca, a že se mi to jenom zdá.

No, uvidíme. To, co mi přijde, tady každopádně zveřejním.

A zatím budu hledat nějakou dobrou pekárnu.

11 března 2010

Všechno špatně

Kdybych se řídil jenom tím, co bych si přál, tak bych zřejmě nedělal co dělám, nežil, kde žiju a pravděpodobně by se mnou taky nemluvila velká většina těch, co mě považují za slušného člověka.

Kdybych se na druhou stranu řídil jenom tím, co se má a co je z hlediska okolí správné, aniž bych do toho zatahoval svoje přesvědčení a touhy, tak by to platilo také, ale pohyboval bych se asi na opačném konci společenského žebříčku. Ovšem nesměl bych se na sebe dívat do zrcadla, protože by se mi taky nemuselo dělat dobře.

Pouhý rozum špatně, pouhé city taky špatně.

A kompromis?

Samozřejmě, co jiného mi zbývá.

Ale je to taky špatně.

10 března 2010

Jsme

Nebyli jsme, jsme a zase nebudeme. To, co bylo před tím, než jsme mohli říct "jsme" nám může být jedno.

V tom současném "jsme" se potkáváme, rozcházíme, míjíme, poznáváme, zklamáváme, bavíme, nudíme, předpokládáme - žijeme.

To, co bude pak, je velká neznámá.

Zdá se ale, že její výsledek je závislý právě na tom současném "jsme".

04 března 2010

Poklad

Nic není jak se na první pohled zdá. Skutečnou realitu ani poznat nejde, protože bych ji musel sám žít a stejně bych si nemohl být jistý tím, že ji nezkreslím pouze tím, že ji budu tlumočit dál.

A tak prohlášení obou stran sporu znějí vždy stejně logicky. Na jednu či druhou stranu se stejně přidáváme spíš pod vlivem sympatií a emocí než na základě chladné analýzy faktů. Možná bychom se hodně divili (a nebo třeba i hodně styděli), kdybychom znali pravé důvody našich postojů.

Proč se pak vůbec snažit shromažďovat logické a podložené argumenty a pídit se pokud možno po co nejobjektivnější pravdě?

Protože to ocení soud historie.

My u toho už zřejmě nebudeme, ale "kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce".

28 ledna 2010

Loajalita

Loajalita se cení. Cení si ji zejména šéfové, nadřízení, prezidenti, králové, prostě všichni, kteří jsou na naší loajalitě závislí. A samozřejmě oceňují loajalitu jejich osobě případně myšlenkám a plánům, které šíří do světa.

Ne vždy se ale taková loajalita vyplácí, být loajální padlému vládci je sice ušlechtilé, ovšem nepraktické. Jenže jak poznat, jestli skutečně padne? A když ano, tak kdy se od něj odvrátit, aby to nebylo nebezpečné? Na to prostě musí být talent.

Proto je jednodušší nebýt loajální lidem, ale pravdě. Pravdě, kterou celý život hledáme a jejíž vyjádření je proměnné, závislé od okamžitého stavu našeho poznání a také od naší čestnosti.

Ale v čem je to jednodušší, když se velice pravděpodobně taková loajalita nebude líbit šéfům?

Právě v tom, že jsme-li věrni pravdě, všichni šéfové nám můžou ...

Jak lehce se to napíše ...

27 ledna 2010

Tajný svět

Někde hluboko uvnitř svého mozku jsem naprosto svobodný od okolí a ocitám se ve vlastním světě. Má tam přístup pouze ten, koho do něho pustím, a o kterém také rozhodnu, jak ho tam pustím a co tam bude dělat. Platí tam pouze moje moje pravidla a zákony.

Každý z nás má takový svět, lišíme se pouze tím, jak často v něm setrváváme, a samozřejmě i tím, co v něm děláme. Někteří odborníci na duše a jiné s tím související záležitosti se domnívají, že tento náš svět zase až tak tajný není, protože se prolamuje do našeho reálného světa v těch nejneočekávanějších a nejkritičtějších okamžicích. A proto bychom ani ve svém tajném světě neměli dělat nic nepatřičného, aby se na to nepřišlo.

Ale kde to tedy máme dělat?

Zmínění odborníci bryskně odvětí, že nikde, že naše srdce a mysl má být od všeho negativního prostá. A mají rovněž po ruce recept na to, kterak se to srdce a mysl čistí. A abychom měli na výběr, každý z těchto receptů je radikálně odlišný.

Sázejí totiž na to, že do jejich tajného světa nevidíme a v žádné kritické situaci je rovněž nepotkáme.

Jenom ten, o kterém všichni ví, že v krizi obstál, má pochopení.

Do mého světa proto jako jediný může vstupovat takový, jaký skutečně je.

Občas ....

24 ledna 2010

Moje dilema s vyslovenou pravdou

Co mi brání, abych popsal věci tak, jak skutečně jsou nebo jak je vidím? Můžu tomu říkat třeba odpovědnost nebo rozvaha, ale klidně i strach. Je to možné? Strach v demokracii? Za názory přece dnes nikoho nikdo nemůže trestat.

Je to pravda, ale stejně to není tak jednoduché. Co když věci vidím nesprávně? Co když prostým popisem svého pohledu raním někoho, kdo to vidí úplně jinak? A co když ho to zranění zničí? Ale abych nebyl tak ušlechtilý, i v demokracii je možné, že vyslovená pravda zničí autora.

Pravda je samozřejmě pravda a člověk by se na tohle všechno neměl ohlížet. Lidstvo si ji zaslouží, a kde by bylo, kdyby velcí společenští a náboženští reformátoři měli takové ohledy na druhé a na sebe.

Jenže já nejsem velký reformátor, proto píšu pravdu v jinotajích a věřím, že těm správným lidem dojde, zatímco ti nesprávní to nepochopí nikdy.

Snad tomu nebude naopak.

21 ledna 2010

Upgrade

Potřeboval bych zvětšit mozkovou kapacitu, abych si kromě podstatných věcí pamatoval i ty důležité. K tomu pak samozřejmě ještě přidat chybějící schopnosti pro praktický život, ubrat lehkomyslnosti, zkrotit nemístnou fantazii a znásobit zodpovědnost.

A kdyby se k tomu všemu ještě dostavila vždy ta správná míra empatie a z laskavé tváře nikdy nemizel vlídný a chápavý úsměv, skoro by se to blížilo tomu, jak by to podle mnohých mělo se mnou vypadat.

Už bych to prostě nebyl já.

Škoda?

17 ledna 2010

Paranoia

Profesionální záležitosti by se neměly směšovat s osobními, ale prý to u nás na východě moc nejde, protože si bereme věci příliš osobně. Tak se snažím tomu vzdorovat a vynakládám proto čím dál tím víc úsilí na to, abych sám sebe přesvědčil, že když na mě někdo útočí, jde mu především o věc a ne o to, mi ublížit.

Co na tom, že nevím, o jakou věc mu vlastně jde, co na tom, že z toho špatně spím a trápím se. On to určitě nemyslí zle, je to profesionální, o mě se vůbec nejedná.

Snad útok na mou osobu není součástí profesionálního plánu.

To, že neznám skutečný důvod, vůbec nemusí znamenat, že tomu tak není.

06 ledna 2010

Odborníci a diplomaté

Když se člověk vyjadřuje pro většinu lidí nesrozumitelně, znamená to, že je odborníkem a nebo chce, aby si to o něm všichni mysleli. (Anebo je blázen, ale to se nepočítá). Když mluví úlisně, sladce a obojetně, znamená to zase, že je diplomatem (anebo slizounem, ale to si nepřizná).

Každopádně nemůže být tak často chytán za slovo a brán k zodpovědnost jako ten, jehož slovo je jasné, srozumitelné a nedvojznačné. U koho ano je ano a ne je zase ne.

Je škoda, že člověk k takovému poznání dochází až tak pozdě. Kde už jsou ti, kteří to pochopili a praktikovali už od útlého mládí?

Možná hodně vysoko, možná hodně daleko ...

i od Boha ...