"Mlč, mlč", říkám si a přitom sleduji, jak pořád mluvím a mluvím a není to k dobrému.
Samozřejmě, bude se to asi stupňovat s postupujícím věkem. To ale bude naplňovat zděšením především mé okolí, protože ztráta soudnosti nebolí nejvíc toho, kdo ji ztratil. Ten už ani netuší, že ji někdy (pokud) měl.
Tohle mluvení, co není k dobrému je ale něco úplně jiného. Žel, ani zralejší věk to nespraví, byť jsem v to ve svém mládí hodně doufal.
Vydávám proto tohle svědectví - i na prahu vyššího středního věku dělám stejné hlouposti, co v mládí. Štve mě to, ale řešení vidím jenom jedno.
Že jednoho dne přijde ztráta soudnosti.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat