29 října 2009

Pán osudů

Psaní je svým způsobem úchylné. Nemyslím tím jen tak obyčejné psaní, ale psaní příběhů, protože jako autor se najednou dostávám do úplně jiné pozice, než jsem v normálním životě.

Postavy, které vymyslím, dělají přesně to, co chci já. Jsem jejich absolutním pánem, když je nechám vylít si na hlavu limonádu, tak si ji vylejí. Když je nechám pronést naprosto trapnou větu a shodit se před všemi (jejich) přáteli, tak ji pronesou. A když je nechám ..., tak to taky udělají.

Samozřejmě, musí to ctít logiku příběhu a charakter postav. Ty se někdy snaží chvilku žít i svým vlastním životem, ale já jsem v pozadí a v pravý čas zasáhnu a pošlu je tam, kam potřebuju. A že to nemá někdy logiku? A proč by to mělo mít nějakou cizí logiku, je to přece můj svět.

Někdy si pod postavou představím naprosto konkrétního člověka. Když ho mám rád, postava prožije krásný život a příběh. A když ne, vytrpí si svoje. A ještě mě hřeje, že se to ten člověk nikdy nedozví.

Jednak proto, že tyto příběhy většinou nikam neposílám a zůstávají v šuplíku.

A i kdybych je někdy náhodou vydal, stejně si může maximálně jenom něco domýšlet, protože jistotu nebude mít nikdy.

23 října 2009

Minulost

Po dlouhé době jsem dnes šel po hřbitově. A to hned dvakrát. Patří to k podzimu. Hroby, žluté padající listí, vítr, příšeří, sochy plačících andělů, asfaltové cestičky, typická vůně, ticho.

Četl jsem si nápisy a letopočty na náhrobcích a najednou jsem byl někdy hluboko v minulosti, ve světě vrchních radů, velkoobchodníků, přednostů úřadů a manželek gymnazijních profesorů.

Ve světě, který se už nevrátí, a který působí idylicky a pokojně jenom proto, že neznáme všechny jeho souvislosti.

22 října 2009

Moudrost

Na otázku, jestli nepříjemné věci odkládat anebo okamžitě řešit, existuje všeobecně známá výchovná odpověď, kterou rádi argumentujeme druhým, ale ne sobě. A navíc, i ten nejzodpovědnější a nejvíc sebeukázněný člověk uzná, že alespoň někdy se odložit nepříjemnou věc vyplatilo.

Samozřejmě, je třeba vědět kdy a jak. Což většinou nevíme.

O tom, kdo to ví, se říká, že je moudrý.

A někdy se to říká i o troubovi, kterému to prostě jenom vyšlo.

21 října 2009

Pozitivní pohled

Historie je plná velkých událostí, které se pak musíme učit v dějepise. Přitom o mnohých z nich by se v jejich současnosti vůbec neřeklo, že jsou nějak významné. No a naopak. Spousta se jich navíc udála náhodou, mimochodem nebo omylem. Údajně i penicilin objevil Fleming jenom tak, že neumyl nějakou starou misku.

Ještě zajímavější by však bylo vědět, co všechno významného se mohlo stát a nestalo z naprosto triviálních důvodů. Kolik důležitých a nutných změn blokovali důležití a vlivní mužové z osobní ješitnosti a nebo jenom proto, že se to nehodilo jejich manželkám? Kolik významných objevů se ztratilo kvůli chaosu ve vědeckých laboratořích? A nebo kolik krásných literárních děl nebylo napsáno jenom proto, že autoři v okamžiku inspirace u sebe neměli tužku a papír? Kdo ví?

Možná je dobře, že tyhle ztráty nejsou zaznamenány. Nic bychom s tím už stejně nenadělali a jenom by nás to štvalo.

Lepší je věnovat energii tomu, aby jich do budoucna bylo co nejmíň.

20 října 2009

Hrdina

Není žádné umění být hrdinou, když to nic nestojí. Horší už to je, když jsou náklady a zisky vyrovnané. No a skutečně hrdinný hrdina je ten, který díky svému činu úplně o všechno přijde. Ovšem to je jenom jeden pohled na věc.

Když se na hrdinský skutek dívá někdo další, může ho taky vnímat jako hloupost nebo porušení základních norem slušnosti a správného chování. To většinou, když je takovým hrdinstvím poškozený.

Jeden tedy řekne odvaha, druhý drzost. Jeden statečnost, druhý nedostatek loajality. Jeden hrdinství, druhý zločin.

Posoudí to samozřejmě až historie. Nebo spíš ten, kdo ji bude vykládat.

A zase bude záležet na tom, jestli ten vykladač bude hrdinou ...

19 října 2009

Král

Jako malý kluk jsem chtěl být králem nebo prezidentem, abych mohl poroučet. Možná tedy víc králem než prezidentem, protože krále nikdo nevolí a panuje pořád (pokud ho tedy nepopraví, jako Ludvíka ve Francii).

No, a poroučet jsem chtěl zde dvou důvodů. Samozřejmě, abych změnil svět k lepšímu, ale hlavně, aby už nikdo neporoučel mně. Svoboda nade vše.

Jak by mě tehdy mohlo napadnout, že skutečnou svobodu má jenom šašek?

16 října 2009

Lopatkovec

Pokojové květiny k životu nepotřebuju, spíš naopak. V životě by mě nenapadlo zajít do obchodu a nějakou si koupit. Jsou totiž nevyzpytatelné - potřebují zalévat a neřeknou si kolik. Potřebují hnojit, ale vždycky jinak, než bych to považoval za logické. A rostou si taky jak chtějí a kam chtějí.

Ironií osudu doma objevím každý týden alespoň jednu novou kytku, a to často na místě, které by si zasloužilo umístění předmětu mnohem praktičtějšího. Smířil jsem se s tím, protože to s sebou prostě nese sdílení společné domácnosti se zahradnicí.

Až jednou se u mě v kanceláři vyskytl lopatkovec (pro odborníky je to Spathiphyllum, pro nás ostatní takové zelené listy, co se mezi nimi občas vyraší legrační bílý květ).

Má samozřejmě všechny nectnosti kytek, ale je dostal mě tím, že komunikuje. Umí si totiž říct o zalití tím, že lehce povadne. A když ho zaleju, tak zase vypadá šťastně. Je to první kytka v mém životě, u které vím, na čem jsem.

I lidi by se u něho mohli poučit.

Touha

Nestačím se divit, kolik denně potkávám schopných a šikovných lidí, o kterých si to však skoro nikdo nemyslí. Nebo ještě hůř, o kterých si skoro všichni myslí, že nic pořádného neumí. A myslím, že jsem přišel na to, proč to tak je. Může za to touha.

Ano touha. Touha dělat přesně to, co neumíme, nezvládáme, ale o čem si myslíme, že je to to nejlepší na světě. Touha angažovat se tam, kde to ale má na starosti někdo druhý. Touha vyniknout v oblastech, kde jsme naprosto nebyli obdarovaní. Touha, která nás tak sžírá, že nám nezůstává energie a ani chuť pracovat na svých skutečných schopnostech a povinnostech.

Kdyby nám to tak někdo řekl, otevřel nám oči, všechno by bylo jinak.

Ihned by se stal našim úhlavním nepřítelem.

14 října 2009

Moje logika

Logika je úctyhodná věda, která se studuje na univerzitách. Ale její používání není vyhrazeno jenom absolventům toho oboru, logicky přece uvažujeme každý. I když...

"Chlapská logika," povzdechne si často žena, když nechápe muže. "Copak jí něco tak logického nedochází?", kontruje pro změnu muž. A samozřejmě, není to jen otázka rozdílu pohlaví, ale také kultury, prostředí, věku, výchovy a všeho možného dalšího, co způsobuje, že se naše logické myšlení navzájem tak diametrálně liší.

Vždycky mě neuvěřitelně rozčílí, když se v diskuzích moje jednoznačné logické argumenty míjí cílem.

Copak ale vzhledem k výše uvedenému není logické, že to ani nemůže být jinak?

Jenže, která je potom ta správná logika?

13 října 2009

Doufám ...

Pocítit k někomu na první pohled sympatie a k jinému stejně rychle nechuť, aniž bych pro obojí měl nějaký racionální důvod, to zažívám poměrně často. A zřejmě nejsem sám. Ne vždy mi to vyjde, ne vždy jsou moje první dojmy správné. A proto mi nedělá problém svůj postoj změnit.

Horší už to je v případech, kdy moje antipatie stojí na hlubších důvodech. Tehdy se můj názor na někoho mění pod vlivem událostí, které ač se moc snažím interpretovat pozitivně, stále více ukazují na to, že ten člověk mě prostě nemusí. A čím víc se tomu bráním, tím víc někde uvnitř dobře vím, že moje odtažitost vůči němu je vlastně dobrá, protože vytváří bezpečnostní pojistku proti potencionálnímu nebezpečí.

Červík pochybností, zda je to tak opravdu správně, však pořád zůstává.

Naštěstí ...

Tedy doufám, že naštěstí ...

07 října 2009

Schovávaná

Malá Anetka byla s rodiči na obědě v restauraci. A v nestřežené chvíli počmárala pastelkou nádherný bílý ubrus. Průšvih. "No, to se dělá? To přece hodné holčičky nedělají," okamžitě ji napomenula maminka. A Anetka pochopila. Sklopila oči a hluboce se zastyděla. Ona přece je hodnou holčičkou. Jenže, jak to teď všem dokázat?

Pak na to přišla. Ručičkama zakryla čmáranici a vítězoslavně se rozhlédla kolem. Už je všechno v pořádku, nikdo nic nevidí.

Možná, až bude starší, tak jí dojde, že maskováním a skrýváním skutečnosti nic nevyřeší.

Bude ale v menšině.