15 dubna 2008

Ničení krásy

Když si vyberete kterékoliv slovo a budete si ho pořád opakovat dokola, zjistíte, že je to vlastně nesmyslný shluk písmen. A po chvilce vám začne lézt tak na nervy, že už ho dlouho nebudete chtít slyšet.

Stejné to je, když se tímto způsobem díváte třeba na tváře. A vůbec tím nemyslím pohled do zrcadla, tam se dá zklamání u většiny z nás předpokládat. Zkusil jsem se dnes na ulici zaměřit pouze na detaily tváří, které jsem potkával. Nevnímal jsem celkové vyznění obličejů, ale třeba jen nosy, brady anebo třeba obočí.

Dojem ze sebekrásnějšího obličeje byl při tomto detailním pohledu úplně stejný, jako při neustálém opakování jednoho slova.

Potvrdilo se mi tím, že když člověk opravdu chce, dokáže si znechutit i sebekrásnější věc.

10 dubna 2008

Kde končí svoboda?

Myslím, že někde tam, kde ta moje osobní volnost (třeba napsat si co chci) začíná ohrožovat druhé.

Jo, a taky by svoboda neměla být synonymem pro hloupost, nezodpovědnost, aroganci a vyřizování si účtů se svou neúspěšnou minulostí.

Kde tedy přesně končí svoboda opravdu netuším, ale řekl bych, že ta opravdová má stejný počátek, jako pokora.

09 dubna 2008

Chudák

V koloně aut stojící na křižovatce náhle vystoupil mladý řidič lehce ojetého Audi A4, vrhl se k vedlejší dodávce a začal na muže za jejím volantem příšerně sprostě a hystericky řvát. Pochopil jsem, že ten ho před chvílí nějak omezil v jízdě.

Po půl minutovém řevu, kdy chlapík z dodávky jenom kroutil hlavou, začal frajířek u Audi nepříčetně mlátit pěstmi do jeho kapoty.

Načež dodávka odjela a byl konec.

Ten z Audi byl určitě přesvědčený, že vyhrál.

07 dubna 2008

Něco málo o sportu

Nenávidím aktivní sportování. Ne proto, že by mi byl cizí pohyb, ale protože mi to nejde tak, jako ostatním. Ve fotbale neumím kopnout do míče, na kole dojíždím vždycky daleko vzadu za ostatními a při plavání neumím potopit hlavu natožpak skočit šipku. Jediné, co mi docela jde, je sjezdové lyžování, ale to stejně málokdo vidí, takže o tom můžu jenom vyprávět a stejně mi nikdo moc nevěří.

Jenom zkuste vymazat z hlavy zkušenost, když po další vámi zkažené příhrávce spoluhráči instinnktivně vytušili, že jediná šance na vitězství je hrát tak, jako by vás nebylo. A co spoluhráči, to by člověk ještě překousnul, ale spoluhráčky, to přece nejde.

Je to začarovaný kruh, čím větší odpor mám ke sportu, tím víc se mu vyhýbám, jsem v něm horší, a odpor se zvětšuje.

Dnes jsem ale zapojil rozum a uběhl necelý kilometr, víc to skutečně nešlo.

Přežil jsem a pokud to neodstonám, zkusím to někdy znovu.