27 února 2008

Den blbec podruhé

Nedá mi to, abych se nevrátil k nedávnému (soutěžnímu) tématu. Navzdory tomu, co jsem napsal, a za čím stále stojím, je pravda, že takové dny opravdu existují. A že shoda několika maličkostí může opravdu poznamenat hodně vělký časový úsek.

Jako třeba dneska - zapomenuté klíče od auta, ztracený klíč od skladu, nefungující počítač, věci na jiném místě, než mají být, nepředvídatelná kolona aut... Negativní emoce jenom bují.

Jenže pak se najde klíč, počítač se restartuje, věci najdou, kolona rozjede a den blbec je pryč.

A když ne hned, tak dřív nebo později určitě.

22 února 2008

Globální oteplování ... ?

Nevěřím tomu, že za globální oteplování může člověk. Pokud si myslíte totéž nebo se alespoň nebráníte jiným názorům, než těm populárním, mrkněte se třeba sem.

21 února 2008

Třinec

Když jsem byl malý, takto nějak jsem si představoval vstup do podsvětí. Nestihl jsem sice ten správný čas, kdy z komínů šlehá několikametrový plamen, ale i tak Třinecké železárny mají neopakovatelné romantické kouzlo.

20 února 2008

Trh

Navštívit trh v polské části Těšína - to se musí zažít na vlastní kůži. No uznejte sami, tolik vytříbeného vkusu, kvality a úrovně na tak malé ploše!



A taky jsem tam našel něco opravdu neuvěřitelného pro všechny čtenářky. Nechápu, proč hoši ještě neprorazili na světová mola a ani proč se na tato místa nejezdí inspirovat reklamní designéři.

15 února 2008

Den blbec

Je to tak lákavé téma, že jsem se těšil, jak se to bude psát samo: Ráno vstanu špatnou nohou, pak mi ujede autobus, chytne mě revizor ....

Jenže je to blbost. Den blbec neexistuje. Každý den stojí za to prožívat, nenadávat mu a vážit si ho. Nejen každý den, ale každou hodinu i minutu.

Není to z mé hlavy.

Řekli mi to ti, kteří o tom ví mnohem víc.

Protože jsou už na konci.

14 února 2008

Bytí a nebytí

Téma bytí a nebytí zní strašně osudově a zásadně. Řešil ho již Hamlet. Mimochodem, bylo by zajímavé, kdo z nás kromě jeho typické otázky vůbec ví, o čem tento Shakespearův kousek je?

Přesvědčit nás o tom, že právě oni mají v rukou naše bytí se nás snaží třeba politici. Jenomže, čím víc je známe, tím míň jim to věříme. Ale nejsou v tom sami.

Inflace silných slov a zásadních okamžiků kolem nás vše čím dál tím víc znehodnocuje. Nikdo se nám proto nemůže divit, že jako osudové už nechápeme téměř nic.

Žel ani to, co osudové skutečně je.

I když, co my víme, jestli se nám to třeba taky jenom nezdá.

13 února 2008

Výprodej

Když navštívím výprodej knih, které leží v Levných knihách na paletách, připadám si jako na hřbitově myšlenek.

Když se snažím něco sdělit, činím to s vědomím, že všechno už tady bylo, jen to bylo řečeno líp a výstižněji.

Když ale nosím značkové zboží nakoupené ve výprodeji, získal jsem kvalitu za cenu, kterou unesu.

Výprodej totiž nemusí být proto nutně negativním jevem. Často je jedinou cestou, jak se k hodnotám dostanou ti, kteří by jinak tu šanci nikdy nedostali.

Každý se prý dá koupit.

Svědomí by se ale nemělo vyprodávat pod cenou.

12 února 2008

Vina

"Já za to nemůžu," je nejčastější vyslovená nebo jen myšlená věta pokaždé, když se kdekoliv řeší, že někdo něco neudělal, nezařídil, nestihl, nevyřídil a kdoví co ještě. A zatímco jedni se jí ohánějí čím dál tím urputněji, druzí se o to usilovněji snaží viníka zjistit.

Ti první většinou mají pocit, že něco opravdu způsobili, ti druzí zase za frázemi o nutnosti zjistit pravdu skrývají svou touhu po krvi. A nebo jen škodolibou radost z toho, že "v tom nejedou".

Nejde o spravedlnost, jde o vědomí sebehodnoty, které přiznáním vlastní viny trpí, zato poukázáním na vinu druhého bytní.

Pokud se ovšem z přiznávání viny neudělá životní postoj k vyrážení zbraní z rukou všem spravedlivým.

Ač původně symptomem nemoci morálky, stala se skvělým nástrojem jejího mrzačení.

11 února 2008

Činčila

Když jsem si to slovo zadal do Googlu, zjistil jsem, že je to jakýsi sametově vyhlížející vyskakující hlodavec z Jižní Ameriky. V rámci přípravy jsem přemýšlel i nad tím, že bych navštívil nějakou jeho chovatelku. Zkusil jsem si představit, že bych zazvonil a řekl: "...

Raději jsem toho nechal.

Některá zvířátka prostě nemůžou být rodu mužského. Činčila určitě ne, ani kočka. Jenom si zkuste říct činčil nebo kočk.

Určitě to bude mít i takovou povahu. Přítulné, mazlivé, něžné na jemných tlapičkách - ale s ostrými zuby a drápky.

Vsadím deset ku jedné, že tohle téma nevymyslel žádný chlap.

10 února 2008

Kalírna

V dílně, kde bylo asi 50 stupňů tepla, stála řada pecí s roztavenou kyanidovu lázní. Vedle každé pak železná nádoba s vroucím roztokem ledku a nakonec studená vodní lázeň. U pecí byly naskládány asi metr vysoké trojnožky, na které se musely narovnat ložiskové kroužky (průměr 20 - 50 cm) a nechat prohřát sálavým teplem. Pak se vložily do kyanidové lázně, kde se někdolik hodin žhavily (myslím, že asi na 800 stupňů). Pak se asi na 150 stupňů ochladily ve vroucím ledku a nakonec ve studené vodě. Ložiskové kroužky tím získaly patřičnou tvrdost a byly zároveň obohaceny o další chemikálie, které potřebovaly.

Člověku, který to všechno dělal, se říkalo kalič. Tomu, který to připravoval, pomocník kaliče a dílně kalírna. Kaliči se na té dílně dožívali průměrně 55 let. Umírali buďto na otravu způsobenou kyanidovými výpary nebo na následky popálenin. (Paradoxně 150 stupňů horký ledek byl horší než žhavá kyanidová lázeň, protože navíc leptal pokožku.)

I když slovo kalič dostalo v současnosti výrazný (a zdánlivě příjemnější) posun, dopady na život, je-li kaleno opravdu naplno, se zase až tak neliší.

05 února 2008

Ne vším byl jsem rád

Udělal jsem si malou inventuru všech prací, které jsem v životě dělal (buďto jako zaměstnání nebo brigádu) dřív, než jsem začal pracovat v AWR.

Tak kdyby to někoho zajímalo:

Natěrač zábradlí
Páječ drátů
Pomocník kaliče
Pracovník ruční úpravy odlitků
Obsluha chmelové česačky
Pomocná síla na jatkách
Pomocný dělník na stavbě
Pomocná síla při výrobě játrových salámů a paštik
Obráběč kovů
Statista v divadle
Vojín
Skladový účetní
Zásobovač
Kazatel

Cesty sdělení

Občas se mi stane, že chci něco sdělit, ale nemůžu. Neexistují k tomu totiž vhodná slova. Dalo by se to možná obejít poezií, ale i ta je kvůli slovům ještě poměrně konkrétní. Chtělo by to tedy spíš namalovat obraz nebo složit hudbu.

Hudba i obraz, zejména je-li abstraktní, má proti psanému slovu i další výhodu. Ani případná potrefená husa autorovi nic z toho nemůže omlátit o hlavu.

Přestože neumím malovat ani skládat hudbu, našel jsem řešení i pro tuto situaci. Je prakticky jedno o čem píšu, rozhodující je, že si u toho myslím to, co se mi chce.

A případní čtenáři si to mohou domýšlet stejně, jako u abstraktního obrazu nebu hudební skladby.