31 ledna 2007

Hvězdičky

Čas, kdy se ve škole dávalo vysvědčení, jsem přijímal rozporuplně. Sice jsem to celkem s pedagogy uměl, a kromě vyznamenání (nebo samých jedniček) bývalo mé vysvědčení často doplněno i pochvalou za vzorné chování a svědomité plnění úkolů.

Avšak musím taky uznat, že jsem nikdy nebyl nejlepší ze třídy, ale držel jsem si v prospěchu většinou tak druhé nebo třetí místo. Učitelé a učitelky o mně prohlašovali, že jsem studijní typ a co si mysleli spolužáci a spolužačky jsem raději příliš nezjišťoval.

Vysvědčení jsem pokaždé pečlivě vložil do připravené složky a hrdě odnášel domů. Na místo pochvaly mě však pravidelně čekala věta: "Jak to, že u těch jedniček nejsou hvězdičky?"

Používala se proto, abych si o sobě moc nemyslel. Protože jsme samozřejmě všichni dobře věděli, že se na vysvědčení hvězdičky nepíší.

Přesto je dodnes hledám.

30 ledna 2007

Jestřábovi

Mirek Dušín nikdy nemluvil sprostě, Jarka Metelka byl sympaťák, Jindra Hojer trochu ulízaný, Rychlonožka se smyslem pro humor a Červenáček s lodičkou byl takový neslaný a nemastný. A taky zradil. Kdo by neznal Rychlé šípy?

A kdo by se jim nechtěl podobat, byl-li klukem? (Nevím, jak na tom byly holky, jestli se do Rychlých šípů zamilovávály nebo je mrzelo, že se narodily tak, jak se narodily. Ale to jsem tehdy neřešil a v podstatě je mi to jedno i teď.)

Říct, že za vše, co je ve mně dobré, vděčím Rychlým šípům, by bylo asi hodně nadnesené, ale že jim vděčím za dost, je pravda.

Přesto, že to zní pateticky, neodpustím si to.

Díky.

29 ledna 2007

Zatím

Zatím jsem se nerozhodl, zda přestat respektovat hranice. Totiž jestli psát skutečné příběhy skutečných lidí, kteří by se v nich mohli poznat. Co by si pak mohl myslet třeba strýc, kdybych každému vykecal jeho slabosti?

A nebo můj kamarád, kdybych popsal příběhy jeho babičky, které mi kdysi vyprávěla moje babička? To by byl trhák, i když bych je musel dopředu označit jako "pouze pro dospělé", abych nenarušoval mravní vývoj mládeže.

A tak zatím píšu jenom o tom, o čem jsem přesvědčený, že se nikoho nedotkne.

To, že používám slovo zatím, by ale mělo moje okolí dostatečně varovat.

25 ledna 2007

Pocta klaunům

Není to zase až tak dávno, kdy jsem si myslel, že pokud něco je legrační, nemá skutečně životně důležitý význam a poselství, je zbytečné se tím zabývat. Ztrácím tím čas, který bych mohl věnovat užitečnějším věcem. A proto jsem vnitřně trpěl, když jsem se přistihl, že se mi právě něco takového líbí.

A někdy jsem se i styděl. Třeba když jsem neprozřetelně nahlas pochválil něco hodně oddychového před dámou - duchovní intelektuálkou. Změřila si mě pohledem: "Vám se něco takového líbí?", a nahlas pak pronesla jen: "No...".

A od toho okamžiku si mě tak měří pořád.

Dlouho mě to trápilo, ale poslední dobou už vím, že za klauny a šašky se nesmím stydět.

Prohřívají tento svět.

24 ledna 2007

Metoda přiložení

Nenahraditelnost není nemoc. Ale má dost symptomů nemoci, pouze se snad nepřenáší kapénkovou infekcí. Zato obtížná je stejně, jak pro postiženého, tak pro jeho okolí. A také, jak to už u chorob bývá, nemocní si svůj stav omítají připustit.

Jak diagnostikovanou nenahraditelnost léčit? Někteří se domnívají, že tvrdostí. Já osobně se přikláním k jiné metodě, tzv. přiložení. Jinými slovy nenahraditelnému přidávat dalších povinností a úkolů, dokud unese. A pak ještě chvilku.

A pak mu to dojde.

Záleží už jenom na tom, jestli padne před tím nebo až potom.

23 ledna 2007

Kejklíř

Dlouho si přeju být skutečným kejklířem a vyrazit na cestu po moravských a českých vesnicích na voze taženém párem koní (možná by stačil i jeden kůň, silný, ale hodný). Jistě, nejel bych sám, ale s partou stejně postižených.

Večer bychom vždycky přijeli do vesnice, na náves, postavili pódium a začali hrát. Komedii, tragédii, pantomimu, to podle nálady. A zadarmo, pro každého, kdo by měl chuť přijít, posadit se, sledovat a bavit se. A nebo se nebavit, jenom tak přijít, chvilku postát a zase zmizet.

Po představení bychom odjeli za vesnici, poseděli u ohně, přespali a na druhý den se vydali zase dál. Jenom tak, na náhodu.

Skuteční kejklíři přece nic neplánují.

22 ledna 2007

Základ života

Listoval jsem dnes svými starými vysvědčeními ze základní a střední školy a byl jsem na sebe hrdý. Většinou jedničky, občas dvojky a trojky jenom 5x za celou střední školu. No a kromě toho i pochvaly za svědomitou práci a vzorné chování.

Listoval jsem jimi z samozřejmě rodinně-veřejně. To z výchovných důvodů, protože bylo třeba dětem ukázat příklad otce - vynikajícího studenta, který už mládí věděl, že má budoucnost ve svých rukou a proto bral školu vážně a na prvním místě svých zájmů.

Listoval jsem jimi navzdory tomu, že jsem v očích potomků neviděl obdivné pohledy spojené s odhodláním studovat stejně kvalitně, jako jejich milující táta.

Že by už ve svém mládí pochopili, že škola není všechno?

18 ledna 2007

Existenciální

Nepřipouštím si to příliš často, ale zato mě to napadne pokaždé, když to nejmíň potřebuju. Samozřejmě, že se nejdedná o nic méně předpokládaného, jako o přemýšlení nad konečností lidského života, zejména mého.

Sice jsem tady nebyl tisíce let, nikomu to nevadilo a ani já jsem tím nijak netrpěl. Ale teď jsem tady, líbí se mi tu, a představa, že tomu jednou zase tak nebude, mě děsí. To je ale tak jediné, co s tím můžu dělat.

Kromě spolehnutí se na Boží moc.

16 ledna 2007

Viděl jak

Pán, který křičel na prodavačku doplňující zboží do regálu brunátněl: "Co si to dovolujete? Kdo si myslíte, že jste?! JÁ jsem tady zákazník, a vy... vy jste tady kvůli mně! To zboží si máte doplňovat třeba v noci a ne když JÁ tady nakupuju! Nepřeháníte to s tou drzostí?!"

"Promiňte pane, ale já nic neříkala...", rozpačitě se pokusila bránit mladá žena, evidentně zaskočená intenzitou útoku, která budila pozornost nakupujících až ve dvacet metrů vzdáleném oddělení jogurtů.

"Neříkala, ale dívala jste se! A já viděl jak!"

15 ledna 2007

Devět let

Návštěva třídních schůzek deváťáka je z mnoha hledisek tristní záležitost. Jednak vzhledem k množství nelichotivých faktů, které se člověk dozví. A pak samozřejmě také díky reminiscenci na ty nejhorší vzpomínky z dob vlastní školní docházky, které evokuje pouhé usazení do škamen.

S tím vším se dá smířit a po návratu domů také z toho relativně slušně odreagovat zvýšenými decibely směrem k potomku.

Ovšem dnes se ke všemu očekávanému přidalo nové nemilé zjištění. Všechny ty krásné, štíhlé a přítažlivé maminky, co jsem ve škole potkával, někam zmizely.

I když se mnou na třídní schůzky dochází stále stejné dámy.

Už devět let.

13 ledna 2007

Komplikace

O tom, že ne každé vylepšení musí být nutně k lepšímu, se přesvědčuju od počátku roku pokaždé, když přispívám do svého blogu. Google totiž provedl nějaký upgrade, který teoreticky všechno zkvalitňuje. Ale mně kvůli tomu trvá přihlášení desetkrát déle.

To by samozřejmě nebylo tak strašné, kdyby mě moje marné přihlašování pokaždé tak nerozhodilo, že skoro zapomenu, co jsem chtěl napsat. A nebo to úplně zapomenu - to v tom horším případě.

Jenže když už tam jednou jsem, něco napsat musím, protože znova se zase přihlašovat je mnohem větší práce.

Že by i komplikace mohly být inspirující?

11 ledna 2007

Ocenění

Dělat humor není žádná legrace. Potvrzují to příběhy klaunů a komiků, kteří jsou poměrně často v osobním životě smutnými či přímo tragickými postavami. Naštěstí ne všichni, protože jinak by být komikem představovalo dost rizikové povolání.

Dobrý humor je však každopádně pořádná dřina. A pokud se dělá dlouhodobě, je to dřina tím větší, čím vypadá přirozeněji a je originálnější. A taky je to oběť, protože zavedený humorista vlastně nemůže říkat vážné věci, i kdyby chtěl.

Každý to sice ví, ale málokdo to ocení.

Tak aspoň já ...

10 ledna 2007

Chtěl bych, ale...

Chtěl bych mít práci bez zodpovědnosti. Chtěl bych mít práci, kde bych bych nemusel vykazovat žádné výsledky. A chtěl bych za tu práci samozřejmě hodně nadstandardní plat.

Samozřejmě, že s tím vším by se ještě měla pojit prestiž a úcta obyčejných lidí, jakožto i požitky a servis běžným smrtelníkům nedostupné.

Každého asi napadne, že takové místo sehnat musí být hodně složité, pokud vůbec existuje. Ale to je omyl, je dostupnější, než by se mohlo zdát.

Ovšem kdo by toužil stát se českým politikem.

09 ledna 2007

Problémy s těly

S našimi těly jsou probémy. A nemyslím samozřejmě jen ty zdravotní, které každého z nás dříve či později potkají. Tělo je složitá věc sama o sobě, a když se ještě zkomplikuje tím, jak o něm přemýšlíme...

O někom se řekne, že je tělesný člověk, a má se na mysli, že je poživačník, bez většího rozhledu a s odporem k věcem duševním a duchovním. Zato když se o někom konstatuje, že je velkým duchem své doby nebo oduševnělou bytostí, je to něco úplně jiného. Takového člověka s rozhledem, který je vnitřně krásný, a má prostě všechna nej, by nikoho ani nenapadlo podezřívat z přízemností, třeba že potřebuje někdy chodit na záchod. Zato člověk tělesný…

Nebo se volí miss. Všechny holky jsou krásný. Jenže ty, co vyhrávají miss, asi v něčem a pro někoho díky svému tělu převyšují průměr. Míry, souměrnost, koordinace pohybů, kosmetika, kadeřník.

Nejeden chlap by se na takové tělo rád díval co nejvíc z blízka. Dostat se tak pod a ještě… ano až přímo tam. Jenže, jak zblízka je tělo tělo krásky ještě estetické? Ze dvou metrů, z dvaceti centimetrů, ze dvou centimetrů nebo pod mikroskopem? A co přejít až pod kůži? Svaly nervy, cévy, tukové buňky - jsou u miss nachlup stejné jako u těch co na tuto soutěž nikdy jít nepůjdou a nebo i tady je rozdíl v kvalitě?

Co to je estetika těla? Kdyby její kriteria určovali patologové, asi by byla jiná než nastolily módní magazíny se svými trendy.

Můj závěr - všechno s tělem je relativní.

Ale protože s duší a její estetikou je to ještě komplikovanější než s tělem, není divu, že většinou zůstáváme jen u toho co lze vidět.

08 ledna 2007

Idiot

Nelíbí se mi, když si připadám jako idiot. A nelíbí se mi to tím víc, když se to týká něčeho, co jsem včera ještě bez problému zvládal.

Mejde mi totiž nastavit úplná maličkost v jednom počítačovám programu. Neřekl bych, že je to pamětí, spíš mám podezření, že se to týká mé inteligence. O to je to horší.

Vztekem nad svou neschopností jsem skoro rozbil počítač, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Výsledkem by totiž bylo, že bych se po pár vteřinách úlevy cítí jako dvojnásobný idiot a navíc s rozbitým počítačem.

A jeden idiot denně úplně stačí.

05 ledna 2007

Plán

Akademické tituly se nedávají zadarmo a musí se tvrdě odpracovat. Proto taky vzbuzují ve společnosti úctu a já žádný pořádný nemám.

A tak je to vždycky, že za vším, co má nějakou hodnotu je dřina. Ale neplatí to absolutně, našel jsem cestu, jak to obejít. Protože se někde začít musí, a velcí vědci experimentují zásadně na sobě, podstoupím riziko být první.

Podstata mého plánu spočívá v tom, že každý, kdo se bude chtít zapojit, se o mně od této chvíle začne vyjadřovat jen pozitivně, nikdy mě nebude kritizovat. Bude o mně takto vyprávět aspoň dvěma svým známým a vyzve je, aby udělali to stejné.

Pokud na to přistoupí dostatečně lidí, dávám tomu tak rok, maximálně dva, a budu považován za jednoho z nejúctyhodnějších lidí na zemi. A přitom pro to nebudu muset už hnout ani prstem.

Do dvou let se moje metoda ověří, a poznáte, jestli funguje. A pak už nic nebrání v tom, abyste začali i vy sklízet ovoce mého experimentu.

Já vám v tom pomůžu.

Možná.

03 ledna 2007

Čísla

"Nemůže být přece pravda, že bych měl na svědomí mizející peníze ze svého osobního účtu. To musí mít chybu v bance," nalhávám si. Ale jenom do chvíle, než mě čísla přesvědčí o opaku. Moc utrácím.

Čísla nelžou. My, neúčetní duše, je kvůli tomu nemáme moc rádi, protože velice snadno odhalují věci, které bychom nejraději schovali před celým světem, a taky sami před sebou.

Jediné štěstí je, že čísla nepostihnou úplně všechno.