Přišel mi do schránky Dokořán. Je to čtvrtletník Obce spisovatelů (je čas se pochlubit, je-li čím - jsem členem :-)). Na straně 43 je článek Karly Erbové "Proč píšeme? Nevím...".
Karla Erbová se v textu vyrovnává s naivní poezií, kterou vidí jako terapii duše. Psaní vidí jako potřebu si ulevit, něco ze sebe vychrlit, ovšem vyvažovanou obavou z toho, že když se takto někde obnažíme, bude námi pohrdáno. A ptá se, jestli psaní náhodou není volání po odpovědi, která by nás pohladila?
Rád bych cynicky řekl, že se mě to netýká, protože píšu pro peníze, ale žel, není to pravda.
Kdybych si náhodou i myslel, že píšu proto, abych sdělil světu své jedinečné myšlenky, tak pokud bych si chtěl zachovat aspoň nějaké čtenáře, z pudu sebezáchovy bych to takto formulovat nemohl. A věřte nebo ne, opravdu si to nemyslím. Alespoň ne moc.
Není taky špatné psát pro slávu a pro to, abych mohl ve společnosti jen tak utrousit, že ve své druhé knize jsem vyjádřil... Ale když se vezme, kolik dá práce napsat něco relativně smysluplného, a kolik je příležitostí takto oslňovat (dámskou) společnost, tak je jasné, že k oslňování se dají používat i mnohem efektivnější cesty.
Takže mi zbývá na tuto otázku odpovědět buďto že nevím a nebo že Karla Berlová vystihla i moje pohnutky.
Nevím se mi zdá tak nějak přijatelnější.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat